32 utajovaných stran – zpráva z pekla

Rudolf Vrba byl deportován do vyhlazovacího tábora Birkenau v polské Osvětimi na konci června 1942. V části zvané Kanada pracoval v komandu vězňů, kteří mj. nosili zkonfiskovaná zavazadla z vagónů přivážejících Židy. Občas se jim poštěstilo narazit na jídlo a léky. – Alfréd Wetzler se do Osvětimi dostal v dubnu 1942. Vzhledem k dobré znalosti němčiny dělal nacistům písaře, a získával tak informace potřebné pro útěk. Několik měsíců před akcí byl i on přeřazen do komanda v Kanadě. – Doba přežití v táboře se odhadovala na půl roku, všichni tušili, že jsou odsouzeni na smrt. Oslabený Vrba, který při příjezdu oklamal lékaře, získal zařazením do komanda čas. Dennodenní strach o život a pokračující hromadné vraždy vězňů na jaře roku 1944 přiměly Vrbu s Wetzlerem po dlouhých přípravách k činu. Jejich útěk iniciovala a podporovala skupina vězňů, přesvědčených, že je nutné podat světu zprávu o zločinech v táborech. Los padl právě na ně, neboť je spojoval slovenský původ. V té době Slovensko ještě nebylo okupováno a byla naděje, že se dvojice na jeho území snáze „ztratí“. Akci urychlily i zprávy o přípravách velkých transportů maďarských Židů do Osvětimi. – Muži dobře věděli, co je čeká v případě neúspěchu. Často povinně přihlíželi exemplárním popravám dopadených a mučených vězňů. – Dvojice prchla z rozestavěné části Birkenau zvané B3 Mexiko. Na nepřehledném staveništi, kam docházeli na práci z lágru, vykopala s pomocí spřízněných vězňů v odlehlé části skrýš. 7. dubna navečer se oba muži ukryli pod fošny pomazané benzinem. Kvůli pohřešované dvojici bylo území obratem neprodyšně uzavřeno a tři dny pročesáváno vojenskými hlídkami se psy. Až po odvolání poplachu, v noci na 11. dubna, se muži vydali na jedenáctidenní cestu za svobodou. Během útěku si Rudolf zranil koleno. Zdravý Fred měl větší šanci zachránit se, pokud by pokračoval sám, ale parťáka neopustil. V obci Kozy je uprostřed parku objevilo dítě německého důstojníka. Ten v domnění, že jde o homosexuály, potomka poslal pryč a uprchlíky nechal být. – Vrbovo zranění se zhoršovalo. Fred mu stále obětavě pomáhal. Po třech dnech pochodu unikli u přehradní nádrže Porabka o vlásek střelbě protipartyzánské hlídky. – Za hranice do slovenské vsi Skalité dorazili na pokraji sil. Nedodržovali už pravidla a vyhledali pomoc. Ondřej Čanický je po dvou dnech odpočinku coby pacholky dopravil k lékaři v Čadci, který je odvezl na židovskou obec do Žiliny. V komplikované době jejich vyprávění nikdo nevěřil a byli považováni za provokatéry. Tři dni je vyslýchali starší židovské obce, kteří nemohli pochopit, že muži mluví pravdu; údaje si proto ověřovali křížovým výslechem a srovnávali je se seznamy „přesídlovaných“ Židů. Nechali pak dvojici sepsat zprávu s podrobnostmi o režimu v lágru, kterou třemi kanály (přes Istanbul, Vatikán a Švýcarsko) odeslali na vědomí světové veřejnosti, jež neměla o existenci vyhlazovacích táborů ponětí. Než byl důležitý dokument (známý jako tzv. Vrbova a Wetzlerova zpráva) prohlášen za věrohodný a obsah zveřejněn (BBC, New York Times atd.), bylo zahájeno v Maďarsku (kde neplatily až do okupace na jaře 1944 Norimberské zákony) „přesídlení“ maďarských Židů do Osvětimi (15. května 1944). Po intervenci papeže, amerického prezidenta a švédského krále maďarský regent fašistického Německa Miklós Horthy deportace zastavil (9. července 1944). Od transportu na smrt tak bylo na poslední chvíli uchráněno kolem dvou set tisíc Židů. Se zprávou, která do Maďarska doputovala přes Červený kříž, se mezi prvními seznámil i novinář Rezsö Kasztner. Ten posléze společně s Joelem Brandem vyjednával s Adolfem Eichmannem o propuštění, respektive výměně Židů za nákladní auta a cennosti. – Koncentrační tábory měly dokonale vypracovaný oficiální statut, a proto byla Vrbova a Wetzlerova zpráva pro Spojence těžko přijatelná. Situaci ovlivňovaly specifická propaganda o převýchově prostřednictvím tvrdé práce, protichůdné zprávy v tisku, informační bariéry, ale i zcenzurované dopisy z lágrů. Veřejnost nechápala, kde jsou údajné statisíce mrtvých, neměla ponětí o nacistických spalovacích pecích. Ty ostatně nestačily pokrýt „poptávku“ a tak část obětí končila v masových hrobech (jež se posléze staly důležitým důkazem vyhlazování). O neochotě přijmout pravdu vypovídá i marná snaha předchůdců obou uprchlíků (zpráva polského důstojníka Jana Karského a dalších). – Spojenci z nejrůznějších důvodů nezasáhli, ani když zprávu vzali na vědomí. Během doby, kdy dokument putoval po Evropě a byl citován i za mořem v USA, dostali Vrba s Wetzlerem novou identitu a zúčastnili se Slovenského národního povstání. – 20.11.1945 začal v Norimberku mezinárodní soudní proces s hlavními válečnými zločinci. Žalobci využili tzv. Osvětimské protokoly jako svědectví proti nacistickým vůdcům, citovali i z Vrbovy a Wetzlerovy zprávy. Kromě válečných zločinů se poprvé řešily zločiny proti lidskosti, spiknutí a zločiny proti míru. Proces trval do října 1946. Průběh ovlivňovaly problematické zdroje, chybějící statistiky, hledání stop, snaha rychle uzavřít minulost a řešit aktuální politické problémy. Historické události později vyústily ve studenou válku. – Celkem bylo zavražděno 6 000 000 evropských Židů. Rudolf Vrba emigroval do Kanady. I zde jej dostihla nepřízeň osudu, když během procesu s popíračem holocaustu Ernstem Zündelem, stoupencem teorie velkého židovského spiknutí (tzv. Osvětimská lež) byl protistranou donucen připustit, že kniha Utekl jsem z Osvětimi obsahuje určitou dávku literární licence, a tím zpochybnil i věrohodnost původní zprávy. – Díky Vrbovi s Wetzlerem bylo zastaveno vyhlazování maďarských Židů, ale transporty z dalších koutů Evropy putovaly do Osvětimi až do listopadu 1944... -kk-