Žalman aneb Naslouchám tichu Země

Cestující muž. Pavel Žalman Lohonka konstatuje, že nevydrží na jednom místě. Jako osamělý písničkář jezdí po celé zemi. Cestuje nejen ve skutečnosti, ale i v duchu. – V roli svého dědy vypráví vnuku Pavlíkovi (kterého představuje jeho skutečný vnuk) o kamarádovi, který se v Mexiku setkal s indiány. Jeden z nich ho naučil naslouchat Zemi a on jednou konečně uslyšel symfonii celého vesmíru. – Hudební publicista Jiří Černý vzpomíná na první setkání se Žalmanem v roce 1969 a oceňuje, že právě on vzbudil zájem o folklor, konkrétně o jihočeské lidové písničky. – Srpnové odpoledne u svíčky. Žalman v rodné vesnici Pohůrka tvrdí, že to tam už ani nepoznává. Okolo je jihočeská krajina, která ve zdejších lidech probouzí patriotismus. – Nad rodinnými fotkami vzpomíná muzikant na babičku, na dědu, na rodiče i na sourozence, bratra a sestru. – Když měl nastoupit do učení, byl zamilovaný do Marušky. A začal hrát na darovanou kytaru. Jako chlapec zkouší u svíčky na zahradě napsat první písničku. Pak odjíždí s kytarou a kufříkem vlakem. Od té doby napsal několik set písní a z toho asi tři sta bude podle něj docela dobrých. Hrají je i jiné kapely než ty jeho. Třeba Xindl X se svou skupinou. Dělá mu dobře, když mladí muzikanti hrají jeho věci. – Žalman v 90. letech odešel z Českých Budějovic do Prahy. Dříve byl pravověrný folkař, ale teď píše třeba i „jazzůvky“ (např. Zavěšený kafe). Na Lohonku vzpomíná Karel Roden, který ho zažil ještě v Budějovicích. – Muzikant se však do jižních Čech stále vrací. Našel tam zase sám sebe. – Hodiny usmíření. Jako dítě míval Lohonka strach a bál se. Vzpomíná na leden 1989. Když viděl v rakouské televizi záběry policejní brutality proti demonstrantům během Palachova týdne, napsal píseň Jantarová země, kvůli níž později televize zrušila přímý přenos z plzeňské Porty. Bál se, když podepisoval dokument Několik vět. Publicista a někdejší dramaturg Porty Michal Jupp Konečný připomíná, jak se tam v zákulisí podepisovalo Několik vět a jak Žalmanovo jméno četli na Hlasu Ameriky. V prosinci 1989 si Lohonka náhle připadal starý. Rekonstruuje, jak tehdy psal o Vánocích jednu píseň. Konstatuje, že se bojí toho, že mu zase vezmou svobodu. A má strach o ty, co tu zůstanou. – Zlej a krutej déšť. Žalman v Telči mluví o tamním festivalu Prázdniny v Telči, kam od začátku jezdí. Baví se tu s největším sběratelem „žalmanálií“ Radkem Pokorným, který shromažďuje věci o něm už 28 let. – Na Portě 82 v Plzni poprvé vystoupila skupina Žalman & spol. Muzikanti z původního obsazení, Antonín Hlaváč a zpěvačka Pavlína Jíšová, vzpomínají, jak při písničce Zlej a krutej déšť dvakrát přišla bouřka a Žalman dostal přezdívku Šaman. – Lohonkova dcera Klára Šafářová na hřbitově u rodinného hrobu vypráví, jak otce zasáhla smrt jeho sestry Marušky ve třinácti letech. On vzpomíná na pohřeb a na píseň, kterou pro sestru napsal. Vypráví o tom, že sám už jednou málem zemřel. Podle primáře MUDr. Vojtěcha Loudy se v roce 2012 dostal muzikant do nemocnice v Českých Budějovicích s krvácením do zažívacího traktu. Objevili mu zhoubný nádor, ale podařilo se jej vyoperovat. – Marek Eben připomíná dobové vzájemné spiklenectví folkařů a jejich fanoušků. Žalman tvrdí, že se snaží, aby jeho písně měly obecnější platnost a tedy i trvanlivost. – Radek Pokorný ukazuje Žalmanovi v Telči různá vydání desek, o nichž muzikant ani neví. – Dlouholetý spoluhráč Petr Novotný tvrdí, že jsou se Žalmanem komplementární dvojicí; on je kotva jeho snílkovství. – Lohonka se chlubí titulem Lord Glencoe, který dostal od skotského království za propagaci skotských písní. Překladatel Tomáš Tulinger mu tlumočí text průvodního dopisu. – Žalman, Hlaváč a Jíšová zpívají a cappella Zlej a krutej déšť. A zase začne pršet. Žalman kráčí v noci v dešti ve skotském kiltu. – Kouřové signály. Veronika Žilková vypráví, jak ji Lohonka pozval na dětský tábor, který založil, aby tam děti učila na zobcovou flétnu. Ona tehdy folk vůbec neposlouchala. – Miroslav Donutil u jezírka v Prokopském udolí tvrdí, že mu připomíná Žalmanovu povahu: je tiché, teskné a přitom krásné, jako Lohonkovy písně. – Žalmanův životopisec Jan Hlaváč vyvrací zažitou představu, že Pavel je zadumaný a zádumčivý. – O setkání s Lohonkovými písněmi mluví Daniel Landa. Lohonkovu tvorbu komentují i Václav Neckář nebo Jiří Pavlica, který hodnotí jeho přístup k lidovce. Jiří Suchý připomíná, jak byl tajným „překvapením“ na Žalmanově hudební oslavě sedmdesátých narozenin. – Lohonka je na táboře v indiánském oděvu. Jan Hlaváč s nadsázkou tvrdí, že Žalman není tramp, protože ho ze všech osad vyhodili; je prý naopak městský člověk. – Aleš Brichta vzpomíná na společnou dovolenou ve Venezuele. – Žalman na táboře vypráví dětem v teepee, jak byl v Kanadě u indiánů. – Podle Lenky Dusilové je Lohonka autentický jako autor i jako interpret. – Vít Troníček z kapely Marien na pódiu mluví o Žalmanových písních, v nichž je vnitřní kompas směřující k dobru. Kapela Marien hraje píseň nazvanou Žalmanovi. – Lohonka v teepee na táboře vzpomíná na trampské časy. Večer se zúčastní obřadu zapálení ohně. Hraje tam pak Kouřovej signál, což je nyní táborová hymna Druidíků. – Žena mého života. Lohonka mluví o přítelkyni Daně, s níž se zná od 80. let. Tehdy studovala medicínu a bylo to hezké přátelství. Zmiňuje se o první manželce Evě, s níž má děti Klárku a Ondřeje, i o dalších dvou manželstvích. Až pak se znovu setkal s Danou a jsou spolu dodnes. – Při rozhovoru s moderátorkou Veronikou Albrechtovou v Country rádiu chválí Lohonka svou současnou kapelu. – Žalmanovým „dalším osudem“ jsou zpěvačky. Na kameru mluví všechny, které s ním vystupovaly. Eva Zichová (Minnesengři, 1968-73) vzpomíná na úspěchy. Musela skončit ze zdravotních důvodů. Dnešní kazatelka Českobratrské církve Ludmila Šimonová (dříve Pouzarová) (Minesengři, 1973-76) mluví o původu přezdívky Žalman, jež pochází zjevně od žalmu a v níž se odráží jihočeská zádumčivost daná tamní krajinou. Kapelu opustila kvůli dětem a stala se kazatelkou z povolání. Teď zpívá v církevním sboru v Rudolfově. – Jana Kloudová (dříve Vejvarová) (Minesengři, 1979-84) vystupovala po rozpadu skupiny jen v malém tříčlenném obsazení, pak se vrátila k profesi učitelky v mateřské škole. Pavlína Jíšová (Žalman & spol., 1982-90) se díky Pavlovi dostala k profesionální práci. Zklamala ho, když kvůli těhotenství odešla. Zpívala pak s Nezmary a nyní koncertuje sama s dcerou. – Lenka Slabá (Žalman & spol., 1990-95) se dala na podnikání v kosmetice, pak byla dvacet let v Kanadě. Dodnes se věnuje i muzice. – Jindřiška Brožová (Žalman & spol., 1997-2011) tvrdí, že jí z daného období zůstala spousta přátel a zkušeností. Ona dál zpívá a hraje v kapele Devítka s manželem Honzou. Vystudovala filmový střih v Písku a příležitostně se mu věnuje. Žije s mužem v jihočeské vesničce. Šárka Benetková (Žalman a hosté, 2010-11) přišla v době písniček o Budějovicích. Teď zpívá s Nezmary a maluje snové krajiny. Michaela Hálková (dříve Krmíčková) (Žalman & a spol., 1995-97 a od 2011) po rozpadu kapely myslela, že skončí, ale po letech se vrátila. – Žalman tvrdí, že miluje ženy, ale nemiluje ženské intriky. – Cadillac, v němž cestují Antonín Hlaváč, Pavlína Jíšová a Michaela Hálková, se rozbil. Ženy mu vymění kolo. Dorazí sem i ostatní zpěvačky. Společně pak odjedou. – Žalman griluje na chatě. Večer s kamarády zpívá u ohně. Jako sedmdesátník píše „slečně Erotice“, jak sníval o krasavici (nahá dívka v říčce), měl erotické sny a nebeské poluce. O panictví přišel v osmnácti letech. Měl ženy, děti atd. a stále si vychutnává přízeň Slečny Erotiky. – Slyším zvuky vesmíru. Pavlík se na procházce ptá dědy, zda umí poslouchat zvuky Země. Děda tvrdí, že ne, a chlapec to vleže marně zkouší. Jdou spolu na venkovskou pouť, kde se hraje Žalmanova písnička. Tutéž píseň dokončí kapela na koncertu v amfiteátru. – Spoluhráč Petr Novotný (basa, klávesy, zpěv) oceňuje na Žalmanovi sociální cítění. Zvukař Petr Michal zase to, že je dobrý parťák a drží slovo. Další spoluhráč Petr Havrda (kytara, zpěv) oceňuje Lohonkovu pokoru po všech peripetiích, jež si prožil. Žalman konstatuje, že se mu asi nikdy nesplní sen dirigovat filharmonii. Michaela Hálková (zpěv, flétna) si přeje, aby kapela vydržela co nejdéle. – Po koncertu se v zákulisí muzikanti podepisují fanouškům. – Jiří Černý si váží toho, že Lohonka nic nepředstírá ani v životě ani v muzice, což je štěstí pro celý český folk. – Žalman vzpomíná na setkání po koncertě s paní, která umírala; jeho písničky jí v tom pomáhaly. A po půl roce dostal od umírající ženy dopis. Tomu se podle něj nemůže vyrovnat žádné vyznamenání; je to jako nepopsatelná harmonie všech zvuků vesmíru. A tu malý Pavlík náhle u země zaslechne. – Žalman v kiltu z terasy své chaty diriguje „symfonický“ orchestr svých přátel. Konstatuje, že „písničky, které jsem vyoral, jednou vrátím do země“. -tbk-