Hovory s TGM

26. září 1928. Topoľčianky – letní sídlo prezidenta republiky. V krásném dopoledni se Karel Čapek připojí v altánu k prezidentu Masarykovi. Přizná mu, že má starosti s přítelkyní Olgou, která nabourala autem a má tržnou ránu na hlavě. Musí za ní odjet. Pak se baví o filmu Fritze Langa Metropolis, který včera viděli. Spisovatele zajímá téma člověka a jeho umělého výtvoru a také téma vzpoury, jež je podle něj základem touhy objevovat. Zmíní se o knize, na níž s prezidentem pracuje a jež by měla vyjít k jubileu republiky. Potřebuje ji nějak uzavřít. Ale Masaryk se vyhne odpovědi a zmíní se o brutální vraždě na Slovensku. Vrah byl odsouzen k trestu smrti a požádal o milost. Čapek si nedovede představit, že by o ní měl rozhodovat. TGM konstatuje, že milost vrahovi udělí. Pak mluví o tom, že republika potřebuje padesát let nerušeného vývoje, abychom se nemuseli bát. Jenže politická situace se zhoršuje a okolní státy Československo nenávidí. Navíc se ve střední Evropě nepodařilo zavést nový ekonomický pořádek. Německo je nebezpečné a musíme vůči němu být silní. Německá otázka je pro existenci Československa rozhodující. Je nutné přesvědčit příslušníky německé menšiny, že jsou českoslovenští občané. Masaryk tvrdí, že jim nabízí svobodu a spravedlnost. Čapek si myslí, že Němci se s republikou nikdy nesmíří. Vrátí se ke knize a trvá na rozdělení honoráře za ni napůl. Masaryk ho zaskočí prohlášením, že kniha nikdy nevyjde. Jeho rodina je proti jejímu vydání. Nejvíce jí vadí kapitola o lásce a o manželství. On sice s dětmi nesouhlasí, ale přesto je podle něj po kšeftě. Rozčarovaný Čapek konstatuje, že to původně byl prezidentův nápad a že si takové jednání nezaslouží. Přesto se přidá k prezidentově procházce. Zatímco mnohem mladší Čapek se kvůli své nemoci opírá o hůl, téměř osmdesátiletý Masaryk kráčí zpříma bez opory. Starý pán mluví o podzimní louce. Oba vidí, jak se syn Jan tajně vrací oknem z nějakého záletu. Podle Masaryka kniha nejvíc vadí Alici (Elis), která se nikdy nevdala a nemá šťastný život. Naučil ji prý své svobodě, ale ona nemůže být jeho svědomím. Čapek s ním souhlasí, pokud jde o Alici. Zmíní se o tom, že připravuje detektivní povídky. Psaní ho těší; málokdo si vysnil tolik životů jako on. Zato prezident podle svých slov píše nerad. Jeho jedinou dobrou knihou byla Sebevražda. U kapličky se oba muži baví na toto téma. Čapek prý nikdy o sebevraždě neuvažoval. Prezident vypráví, jak byl překvapen radostným výrazem tváře svého studenta po sebevraždě, když viděl jeho mrtvolu na patologii. Čapek stále marně zavádí řeč na knihu. Mluví o tom, jak mu v mládí spála „sežrala páteř“ a otec-lékař mu řekl, že nebude dlouho žít. Až po dvou letech doktoři konstatovali, že přežije. Bolest ho naučila žít prací. TGM konstatuje, že spisovatel žije s postavami, které si vymyslel, a že jeho si vymyslel také. Mluví o důležitosti novin a novinářů. – Dvojice usedne k čaji. Pózuje fotografovi a vede řeč o chystaných oslavách desátého jubilea republiky. Prezident slavit nehodlá. Kritizuje politiky, zejména Rašína. Na milost bere jen Švehlu a chválí Beneše, s nímž připravoval za války republiku. Čapek obdivuje, kolik práce tehdy vykonalo jen pár mužů. Masaryk lituje, že jako vrchní velitel legií neposlal své muže přímo bojovat s bolševiky; Beneš mu to rozmlouval. On sám se po válce vracel do vlasti jako diktátor. Všichni byli tehdy zaskočeni tím, jak rychle se věci změnily. - Muži se schovají před náhlým lijákem. Slyší ze vsi umíráček, což Masaryka přivede k úvahám o víře. On je protestant, protože jejich církev je na rozdíl od katolíků stále v pohybu. Podle něj svědomí a Bůh je to samé. Čapek vede „kacířské“ řeči. - Po dešti pokračují v procházce. Dojdou ke zřícenině hradu. Spisovatel se zmíní o Slovensku a prezident zdůrazňuje, že je původem moravský Slovák, tedy Čechoslovák. Čapek mu lichotí, že on byl vítězem války, protože díky němu vznikly nové státy. Ale podle TGM nenastala revoluce hlav a srdcí. Vrací se k tématu národa a zmiňuje Švýcary, pocházející ze tří národností. Prezident se se spisovatelem podělí o jablko. Na křižovatce lesních cest Čapek konstatuje, že na nalezení té správné cesty nestačí rozum. Masaryk se ho znovu vyptává na Olgu Scheinpflugovou a mluví o svém manželství s Charlie (Charlotte); mysleli jako jeden. Vzpomíná na rodiče. Na slabošského otce, kočího servilního k panstvu, a na mnohem silnější matku. Vrací se k Charlie. Vypráví, jak kdysi zachránil život její přítelkyni a sám přitom málem utonul. Manželka jen konstatovala, že ho za to neobdivuje, protože by to udělal každý. Když umírala, řekla mu, že s ním bude navěky. – Čapek naléhá na prezidenta, aby změnil rozhodnutí o knize. Ten se ho dotkne poznámkou, že měl za zraněnou Olgou odjet hned. Varuje ho, že o ni přijde kvůli jinému. Spisovatel odejde. Prezident jej dojde u potoka. Na jeho dotazy vypráví Čapek dál o Olze. Jak se kdysi pokusila o sebevraždu, jak jsou jen „dobří přátelé“, jak dostává nabídky k sňatku, zatímco on neví, zda si ji chce vzít nebo ne. A teď je s ní doktor Steinbach. Podle prezidenta má Čapek jet do Prahy a dát tam vše do pořádku. TGM znovu odmítne vydat knihu. – Spisovatel nadhodí choulostivé téma, když se zmíní o prezidentově matce a o jeho nemanželském původu. TGM přemáhá zlobu. Varuje společníka. Znovu mu vyčte servilitu. Ten se hájí tím, že chtěl jen sloužit obdivovanému státníkovi. Provokuje ho výčitkou, že za války opustil ženu a děti. Masaryk odpoví, že v životě měl jen dvě důležité věci: rodinu a práci. A rodině je hodně dlužen. Mluví o svých dětech a o jejich neutěšených osudech. Všimne si, že spisovatel zůstal opodál, a říká si sám k sobě: „Odpusťte mi aspoň vy, Čapku.“ – Spisovatel se k TGM přidá zase až v altánu. Prezident se zmíní o tom, jak se v dětství často pral. Dá překvapenému Čapkovi přečíst milostný dopis pro Olu. Zmiňuje se o Goethově pozdní lásce k sedmnáctileté Ulrice. On má vztah s Oldrou (což je německy Ulrika). Píší prý spolu román o lásce a o tom, co prožil. Vypráví pak o sobě a o ženách. S Oldrou se seznámil loni a rodina mu ji vyčítá. Ale on až s ní pochopil fyzickou podstatu lásky. Podle něj hřích přichází z duše a ne z těla. Čapek s Olgou také určitě nežije v celibátu, ale rovněž ne v manželství. – Spisovatel dál naléhá na vydání knihy. Masaryk náhle řekne: „Ať je po tvém, ať je po vašem.“ Pak jakoby autorovi diktoval, mluví o demokracii a o své víře v ní. Nechce být pro národ jen „tatíčkem“. – Dvojice se dohaduje o tom, jak se kniha bude jmenovat. Čapek ironicky navrhne Hovory Karla Čapka s tatíčkem. – Na odchodu spisovatel požádá prezidenta, aby znovu pustil desku s americkou písní Ramona, kterou TGM poslouchal na začátku rozhovoru. Odchází pryč a vidí, jak prezident (náznakově) tančí na louce. – První část Hovorů s TGM, nazvaná Věk mladosti, vyšla o Vánocích roku 1928. Kniha, kterou s prezidentem Masarykem psala Oldra Sedlmayerová, nikdy nespatřila světlo světa. Masaryk svoji polovinu honoráře věnoval chudé rodině. Karel Čapek celou knihu zkompletoval až v roce 1935. -tbk-