Doporučujeme

Revue /
Rozho
vory

Doporučujeme
Alena Prokopová 30. 3. 2017

„Diváci v Bergamu Miloši Formanovi rozumějí“

Umělecký ředitel Bergamo Film Meeting Angelo Signorelli měl v rámci letošního, 35. ročníku festivalu na starosti i retrospektivu filmů Miloše Formana. Italský filmový kritik a producent bděl také nad reprezentativním formanovským sborníkem, který sám uvedl studií s názvem Krajina rozčarování a obscénnosti. O příspěvek do knihy požádal kromě samotného Formana také svou českou kolegyni a letitou přítelkyni Evu Zaoralovou. Signorelli, který je dlouholetým znalcem a příznivcem českého filmu a pravidelně za ním jezdí na MFF Karlovy Vary, poskytl Revue rozhovor v ikonickém italském prostředí – dopolední kavárně. Singnorelliho fenka zaujala decentně místo pod stolkem a rozhovor čas od času přerušoval hluk kávovaru.

„Diváci v Bergamu Miloši Formanovi rozumějí“ Foto: Bergamo Film Meeting

Jak vznikl váš zájem o český film?

V sedmdesátých letech jsme s kolegy měli malou distribuční společnost. Ta se od samého začátku zaměřovala na kinematografii zemí východní Evropy, kde vládl komunistický režim a film byl jednou z mála možností svobodnějšího projevu a vyjádření vlastních názorů. Zpočátku jsme se soustřeďovali především na polskou a maďarskou kinematografii. Když v roce 1983 vznikl v Bergamu festival, začali jsme se zajímat o to, jaké další země bychom zde mohli prezentovat, včetně tehdejšího Československa. Pro italské distribuční společnosti bylo obtížné tyto filmy uvádět do běžné distribuční sítě, a tudíž je nekupovaly. Ale my jsme našli způsob, jak s nimi italského diváka seznámit.

České filmy se na vašem festivalu objevují prakticky každý rok, v poslední době však vnímám větší koncepčnost. 

V uplynulých třech letech se náš zájem o český film rozvinul díky spolupráci s Českým filmovým centrem v nedalekém Miláně. Díky ní můžeme pořádat zajímavější akce se širším záběrem, jakou byla například loňská přehlídka filmů režiséra Petra Zelenky. Letos jsme se zaměřili na Miloše Formana, jehož kompletní retrospektiva v Itálii doposud nikdy neproběhla. Rozhodli jsme se uvést celé jeho dílo, protože nám nejde o to, že Forman je světoznámý a uznávaný, ale o to, že jeho životní a tvůrčí zkušenost je jedinečná. S tím souvisí i vydání publikace o Miloši Formanovi. Když totiž v Bergamu nějakému filmaři uspořádáme retrospektivu, obvykle k ní vydáme i knihu přibližující názory významných italských filmových kritiků na jeho filmy i autorovy myšlenky a výroky. Divák tak dostává nástroje k lepšímu a širšímu pochopení autorova díla, vodítko, jak se na jeho filmy dívat.

Pomůže vaše publikace divákům pochopit i něco tak specifického, jako je humor ve Formanových českých filmech?

Zdejší publikum na tento humor reaguje velmi dobře. Naši diváci Formanovi rozumějí – jsou ovšem vyškolení, vycvičení. Možná, že předtím viděli Formanovy americké filmy, například Amadea, Vlasy a podobně, ale přijíždějí do Bergama objevovat něco nového. Retrospektivy, jako je tahle, jim pomáhají poznat režisérovo dílo v plné šíři, včetně jeho kořenů či kulturního pozadí jeho děl. V tomto ohledu je právě Miloš Forman velmi zajímavý. I po příchodu do Spojených států si zachoval originální autorské i umělecké názory. K americké kinematografii tak mohl přispět velmi osobitým způsobem. Při sledování Formanových amerických filmů si všimnete, že některé věci z jeho rané tvorby v nich přetrvávají a rozvíjejí se.

Forman získal v Itálii velmi specifickou zkušenost díky producentovi Carlu Pontimu. Popsal ji ve svých pamětech. Jak se na ni díváte vy?

Forman v polovině šedesátých let začínal být v Evropě trochu známý a italští producenti tehdy hledali nové cesty. Vznikal prostor pro něco nového, takže Ponti Formana kontaktoval a pozval ho do Itálie. Hostil ho ve své vile s bazénem, ale nepodařilo se jim dohodnout se na tom, jaký konkrétní příběh vyprávět. Peníze, které Ponti už předtím dal na realizaci plánovaného projektu, Forman nakonec využil na natočení filmu Hoří, má panenko.

…a ten film se Pontimu nelíbil.

Podrobně si to už nepamatuji, ale v určité chvíli začal požadovat vrácení peněz. Nevím, jestli je nakonec dostal zpátky. Na tuto situaci jsme se dokonce Formana ptali, protože se nám zdála poněkud nejasná a potřebovali jsme bližší informace. Poslali jsme mu otázky, ale odpověděl nám, že už žádná interview nedává. Jak známo, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se rozhodl odjet do Ameriky. V jednom dřívějším rozhovoru řekl, že to nejspíš nebylo příliš statečné rozhodnutí, ale že v dané chvíli bylo dobré.

Formanovi, kterému kvůli Pontiho požadavku hrozilo vězení, tehdy finančně vypomohli francouzští filmaři, že?

Myslím, že třeba Jean-Luc Godard a François Truffaut mu pomohli, ale z jejich strany se nejednalo o finanční pomoc. Byl jim sympatický a propagovali jeho tvorbu. Nejspíš proto, že ji vnímali v souvislosti s novou vlnou šedesátých let, která probíhala ve Francii, ale i v jiných zemích. Tento přístup pak našel pokračování v novém Hollywoodu. V určitém smyslu je Formanův první americký snímek – Taking Off – součástí tohoto směřování. Navíc jde o „přelomový“ film mezi jeho českým a americkým obdobím. Najdeme v něm hlavně ozvuky Konkursu. Také se zde setkáváme s myšlenkou autentičtějšího, pravdivějšího zobrazení světa, v tomto případě americké buržoazie. Tehdy také v Americe probíhala řada změn, objevilo se hnutí hippies, studentské bouře, sexuální revoluce… Takže se zde překrývá řada různých vlivů.

Na Taking Off s Formanem spolupracoval i Jean-Claude Carrière, francouzský scenárista, kterému jste letos v Bergamu rovněž uspořádali velkou retrospektivu.

Na svém prvním americkém filmu Forman spolupracoval ještě s dalšími dvěma scenáristy – byli to John Guare a John Klein – především kvůli dialogům. Jelikož příběh se odehrává v New Yorku, potřebovali s Carrièrem někoho, kdo dobře znal jazyk, idiomy a podobně, v daném sociálním kontextu. Forman se s Carrièrem ovšem seznámil už v roce 1965, na festivalu v Sorrentu. Díky němu se setkal i s Luisem Buñuelem, když ve Francii natáčel Krásku dne. Buñuel se chtěl s přítelem svého scenáristy setkat. Měli spolu hodinový rozhovor – a Forman byl prý velmi potěšen, protože si řekl: jestli se mnou chce hodinu hovořit někdo jako Buñuel, pak to znamená, že jsem na správné cestě. S Carrièrem jsou dodnes v kontaktu. Pořád spolu žertují na téma, kdo z nich je starší. Forman napsal scénář ke Carrièreově krátkému filmu La Pince à ongles a Carrière zase k Valmontovi a Goyovým přízrakům.

Jak vnímáte relativní neúspěch obou společných projektů?

Valmont a Goyovy přízraky nebyly dobře přijaty filmovou kritikou a vlastně ani filmovými diváky. Mluvil jsem o tom s Carrièrem a ten si myslí, že u Goyových přízraků představovala problém angličtina, která divákovu pozornost odvádí od reality příběhu. On sám o tom filmu přemýšlel ve španělštině, takže ani jemu angličtina nezněla dobře. Důvodem neúspěchu Valmonta bylo nejspíš to, že jak kritici, tak diváci nepochopili záměr autorů. Forman a Carrière neusilovali o věrnou adaptaci knihy. V podstatě souběžně navíc vznikl na motivy Laclosovy knihy ještě jeden film (Nebezpečné známosti – pozn. AP), který byl naopak věrným přepisem literární předlohy. Ve skutečnosti je ovšem Formanův film velmi zajímavý. My tady na festivalu v Bergamu se ho snažíme divákům ukázat v novém světle, tak, aby mu dali novou šanci.