Rok 1963 přinesl několik výrazných režijních debutů, považovaných dnes za začátek české nové vlny. Kromě Černého Petra Miloše Formana, Postavy k podpírání Pavla Juráčka a O něčem jiném Věry Chytilové zaujal doma i v zahraničí snímek Křik tehdy osmadvacetiletého Jaromila Jireše.
Jireš studoval na FAMU nejprve kameru a poté režii ve stejném ročníku s Evaldem Schormem, Věrou Chytilovou, Jiřím Menzlem či Janem Schmidtem. Absolvoval krátkým filmem Stopy (1960), distribuovaným do kin spolu s dalšími dvěma adaptacemi povídek Jany Drdy Nenávist (r. Hynek Bočan) a Hlídač dynamitu (r. Zdenek Sirový).
Samostatný debut začal Jireš připravovat se spisovatelem Ludvíkem Aškenazym podle jeho knížky Černá bedýnka (1960), v níž krátké beletristické texty doplňovaly černobílé fotografie anonymních i zavedených fotografů. Ve scénáři, který byl dokončen v červenci 1962, zůstal zachován kompoziční princip knihy – prolnutí celospolečenských otázek s vnitřními prožitky člověka –, avšak množství rozbíhavých textů bylo soustředěno do jednoho uceleného příběhu o mladém manželském páru, očekávajícím narození prvního dítěte.
Vyprávění Křiku je vedeno po dvou souběžných osách: zatímco nastávající maminka Ivana odjíždí do porodnice, její manžel Slávek prožívá běžný pracovní den opraváře televizorů. Mezi jednotlivými zakázkami se snaží dovolat do nemocnice a zjistit, jestli už se dítě narodilo. Do této roviny přítomnosti Jireš nastřihává krátké flashacky, které zpětně vyprávějí „historii lásky“ (seznámení, svatba, první konflikty) mladého manželského páru, a subjektivní sny, představy a monology, které podtrhují intimní ráz příběhu. Komorní rámec úzkých rodinných vztahů je ovšem skrze epizody, jichž je zejména Slávek protagonistou (debata ve škole, rozhovor s diplomatem, hádka na poště) neustále rozšiřován směrem k aktuálnímu společenskému dění. Do popředí se tak dostává hlavní téma filmu: smysl zrození nového života v politicky nestabilní době počátku šedesátých let (Berlínská zeď, Karibská krize, nukleární pokusy, jaderné zbrojení).
Střídání subjektivní a objektivní polohy ve vyprávění odůvodňuje i kolážovitou vizuální strukturu filmu. Kameraman Jaroslav Kučera kombinuje výsostně stylizované ateliérové sekvence (umělé svícení, měkký styl, složité jízdy) s veristickými záběry (ruční snímání, skrytá kamera, dlouhoohniskové objektivy, přírodní světlo) pořízenými v reálu, a dále s „found footage“ ze zpravodajských filmů či s dobovými fotografiemi. Tento dokumentaristický výraz, jenž ve filmu nakonec převládá, svědčí o Kučerově příklonu k civilnějšímu obrazovému pojetí v této době. Jak si všímá teoretička Kateřina Svatoňová ve své nedávno vydané kučerovské monografii: „Zejména ,městské filmyʻ Deštivý den a Střevíčky nebo Křik pracují již většinou s nemanipulovaným, reálným světlem nebo jeho rozptýlením, světlo již s sebou nenese přídatné významy, obraz je naturalistický a bez dalších efektů, ukazuje situaci nepřikrášleného, ,skutečnéhoʻ světa, aniž by eliminoval subjektivní vyjádření (postav i tvůrce).“[1]
Jireš podpořil celkový přirozený tón filmu obsazením neherců do jednotlivých rolí. Jediným profesionálem byl Josef Abrhám, který se dle svých slov od svých kolegů sám učil: „Bylo nutno překonávat vlastní herecké konvence, zbavovat se všech návyků a nepravdivostí, ,svého herectvíʻ, aklimatizovat se a přizpůsobovat se svým spoluhráčům v tom nejlepším slova smyslu. Pomáhalo mi v tom reálné prostředí – ulice, pošta, automat, tramvaj – mezi nic netušícími lidmi. Tam si člověk uvědomí, kolik falše, lži a nepřirozenosti se na člověka lepí. Mezi těmi nic nepředstírajícími lidmi nemůžeš totiž ,hrátʻ, protože bys byl trapný. A to byl ten nejlepší recept, jak najít správnou polohu skutečného nehereckého herectví, které bylo pro Křik jediné možné.“[2]
Natáčení filmu probíhalo od ledna do června 1963. Po pražské premiéře v únoru 1964 byl Křik vybrán do hlavní soutěže festivalu v Cannes, kde byl uveden vedle nových filmů Françoise Truffauta, Andrzeje Munka, Jacquese Demyho či Hirošiho Tešigahary. Nakonec od poroty vedené Fritzem Langem získal Zvláštní uznání za dílo mladého režiséra.
Díky účasti v Cannes se Jirešovu debutu dostalo široké publicity. O Křiku referovaly vesměs kladně hlavní zahraniční deníky i filmové časopisy. Novináři začali upozorňovat na umělecký vzestup tehdejší československé kinematografie, spojovaný ještě s generací tvůrců před novou vlnou (Jasný, Vláčil, Weiss): „Jirešův film nám ukázal čistou, svěží kinematografii, snad trochu příliš bohatou na technickou virtuozitu, ale plnou citlivosti, něhy a rozkošnosti. Dílo potvrzuje velkou obrodu československé kinematografie, která se nyní dostala do čelného pelotonu mladého světového filmu.“[3]
Křik byl zároveň prodán do dvaceti zemí. Na některé důležité zahraniční trhy, např. do Francie či Itálie, se však dostal až s několikaletým zpožděním – tedy v době, kdy už se česká nová vlna prosadila a poetika Jirešova filmu nepůsobila tak inovativně. Tuto skutečnost ostatně již tehdy kritizoval významný filmový publicita a teoretik Guy Gauthier ve své recenzi pro Image et son.[4]
I přes svou nezvyklou formu dokázal Křik oslovit publikum. V československých kinech ho vidělo přes půl milionu diváků – což znamenalo nižší návštěvnost, než vykázal Formanův Černý Petr, ale naopak téměř dvojnásobnou účast oproti debutu Věry Chytilové. Dnes je Křik poněkud ve stínu pozdějších Jirešových režií, zejména vrcholného Žertu (1968) a podmanivé Valerie a týden divů (1970). Dosud například nevyšel na DVD nebo na jiném nosiči. V neděli 12. února v 17:30 ho alespoň uvede kino Ponrepo v rámci cyklu Český film – ztráty, nálezy a objevy.
Křik (ČSSR 1963), režie: Jaromil Jireš, scénář: Jaromil Jireš, Ludvík Aškenazy, kamera: Jaroslav Kučera, hudba: Jan Klusák, střih: Jiřina Lukešová, hrají: Josef Abrhám, Eva Límanová, Eva Kopecká, Jiří Kvapil, Jiří Jánoška a další. FS Barrandov, 77 min.
Poznámky:
[1] Svatoňová, Kateřina. Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery. Praha: Univerzita Karlova – Národní filmový archiv – MasterFilm 2016, s. 154.
[2] Hovoří hlavní představitelé filmu „Křik“. In: Filmové informace 14, 1963, č. 51 (18. 12.), s 9.
[3] cit. rec. z Libération. In: Filmové informace 15, 1964, č. 20 (13. 5.), s. 2.
[4] Gauthier, Guy. Le Premier Cri. In: Image et son 1967, č. 211 (prosinec), s. 116-117.
