Doporučujeme
Webový portál Národního filmového archivu o české audiovizi

Revue /
Událo
sti

Doporučujeme
Jan Křipač 25. 8. 2017

Lea Petříková: Vyvážení

Lea Petříková vystavuje v pražské Galerii AMU soubor nových videí. Důmyslná instalace s názvem Vyvážení je inspirována starověkým tancem s divokými býky taurokathapsia.

Lea Petříková: Vyvážení Foto: Galerie AMU
Lea Petříková: Čím méně se dívám, tím více vidím

Lea Petříková: Čím méně se dívám, tím více vidím

Události

V žižkovské Galerii 35m² jsou od 18. února k vidění dvě nová videa Ley Petříkové.

Podle některých teorií, opírajících se o umělecké památky, je taurokathapsia spjatá s náboženským uctíváním býka v mínojské civilizaci. Na dochovaných vyobrazeních jsou zachyceny souboje mužů s útočícími zvířaty. Cílem akrobatů bylo rozběhnutého býka obratně přeskočit a tím nad ním zvítězit. I když se nepodařilo prokázat, zda byly souboje náboženským rituálem (který v případě akrobatovy smrti vyústil v obětování jeho krve božstvu), nebo pouhými světskými hrami, Lea Petříková ve své instalaci akcentuje právě religiózní rovinu zápasu a býčí ceremonie spojuje s dalším kulturním odkazem Kréty – mýtem o Minotaurovi.

Celá výstava je koncipována jako průchod pomyslným labyrintem od jedné fáze souboje ke druhé. Červená nit vede návštěvníka k projekční obrazovce s videem zobrazujícím přípravu rituálu. Tu autorka vyjádřila pomocí multiplikace záběru, v němž se prolínají jednotlivé momenty pohybu mužského těla. Zmnožený obraz vytváří dojem abstrakce, který je podpořen i okolním prostředím. Arénou, v níž se má souboj s býkem odehrát, je totiž prázdný mořský břeh. Jediným divákem, který bude rituálu účasten, je nakonec sám návštěvník výstavy.

Zapojení návštěvníka do „hry“ je posíleno ještě více ve druhém videu skrze užití subjektivní kamery zastupující býkův pohled. Divák již nesleduje scénu ze vzdáleného odstupu, ale pohlíží na akrobatovo tělo, tančící choreografii zápasu mezi životem a smrtí, z bezprostřední blízkosti. Souboj vyústí do otevřeného konce, kdy je obraz naráz přerušen v momentu mužova vysokého skoku přes býka. Vyprávění pokračuje videem, z něhož není záměrně patrné, zda protagonista svůj rituální tanec přežil, či nikoli. Nachází se v jakémsi bezčasí, které lze chápat obojím způsobem – jako pokračování jeho pozemského života i jako přebývání v posmrtném stavu. Maska býka, kterou si nakonec nasazuje, může být jeho vítěznou trofejí i znakem proměny z člověka v Minotaura.

Tímto motivem se instalace dostává do závěrečné fáze, kterou představuje video s poněkud odlišným scénickým řešením. Kamera se přesouvá z mořského břehu do uzavřených prostor kamenného paláce. Švenkuje po jeho zdech, až nachází postavu Minotaura držícího v rukou klubko nití. Divák se dostává do samého středu labyrintu, z něhož ho vyvádí až poslední záběr – dlouhá jízda ve směru rozmotané nitě…

Sama Petříková se výstavou vyjadřuje k procesu vlastní umělecké tvorby. „Chápu ji jako metaforu samotného uměleckého aktu, kdy je umělec neustále nucen předvádět své umění před publikem, aniž by věděl, co je vlastně úspěchem. Je jím pomyslná akrobatova smrt, která přináší oběť bohyni, anebo je to pokračování, které však nutí akrobata neustále se utkávat ve smrtícím souboji s býkem?“ táže se autorka.[1]

Instalace ovšem svým formálním řešením nabízí celou řadu dalších témat. Už její název odkazuje ke spojení opozic, které vychází z principu taurokathapsie a které je následně rozvedeno v rámci umělecké hry. Vzájemně provázané protiklady lze nalézt v rovině minulost – přítomnost, civilizace – příroda, život – smrt, pohyb – klid (od projevu performera až po funkci kamery), aktér – divák či fragment – celek (působivé rozložení narativu do několika videí).

V neposlední řadě se jedná o „vyvážení“ mezi pohyblivým obrazem a fyzickým předmětem, instalovaným v prostoru galerie. Petříková vybírá z videí jednotlivé materiály či rekvizity a umísťuje je do okolí projekčních ploch tak, aby fikční svět, který konstruuje, přesáhl úzce vymezený rámec digitálního aparátu. Reálná přítomnost červené nitě, býčí masky, dřevěných trámů či dokonce mořského písku v divákovi vyvolává dojem spoluúčasti na rituálu. V tomto smyslu si současný pohyblivý obraz nevystačí ani s projekcí v potemnělém kinosále, ani s elegantním rozmístěním v galerii, ale tenduje ke svému fyzickému zhmotnění v reálném světě.

Výstava potrvá v Galerii AMU do 3. září.

 

Lea Petříková: Vyvážení. Galerie AMU. Malostranské náměstí 12, Praha 1. Kurátorka: Tea Záchová. 19. 7. – 3. 9. 2017.

 

Poznámky:

[1] Rozhovor pro Český rozhlas Vltava, dostupný online: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3894810.