Doporučujeme
Webový portál Národního filmového archivu o české audiovizi

Revue /
Událo
sti

Doporučujeme
Jan Křipač 15. 7. 2016

Městské dystopie Davida Možného

Hned na dvou pražských výstavách zároveň je během léta k vidění tvorba brněnského umělce Davida Možného. Zatímco Galerie AMU představuje v rámci kolektivní expozice Jiné vize CZ (2007–2015) autorova starší videa, soukromá galerie Nevan Contempo pak pod názvem Blind Spot nabízí zcela novou instalaci.

Městské dystopie Davida Možného

Foto: Nevan Contempo

David Možný patří k zavedeným autorům střední generace. Po rané fázi tvorby, v níž se zabýval malbou, se na přelomu milénia přiklonil výhradně k videu. V roce 2004 se prosadil na mezinárodním poli s klipem Virtual Soul Waste, natočeným pro rapové uskupení Naše věc. V něm nastolil svůj vizuální styl vycházející z dobové architektury a bytové kultury 60. a 70. let: „Věci z této doby mají v sobě náboj všednosti a přitom nevypadají pitomě, naopak, jako by obsahovaly spousty konotací, které se můžou rozběhnout nesčetnými směry. Jsou to ideální prvky příběhu: dostatečně vzdálené, aby nám nepřipomínaly Ikeu, ale ne zase tolik, abychom je nepochopili.“ [1]

Své výtvarné pojetí Možný dále rozvinul ve videu Rahova (2008), které – ač stále pracuje s prvky historických stylů – již není postaveno na vrstvení, rozkládání a kombinaci rovných ploch, ale plně využívá možností 3D animace. Video vzniklo tak, že Možný nasnímal v reálu stavby monumentálního socialistického sídliště Rahova na okraji Bukurešti a snímky následně rozpohyboval v počítači. Výsledný obraz se odpoutává od skutečnosti a připomíná spíš halucinaci, zlý sen či neklidné denní snění. Architektonické kolosy ožívají vlastním životem, rozkládají se, přeskupují, nabývají nezvyklých tvarů. Dávné utopické vize o ideálním moderním bydlení se překlápějí do zvrácené podoby, v níž není pro člověka místo. Rahova – stejně jako ostatní Možného videa – je oproštěna od postav. Zbývá jen vylidněný prostor s objekty trvalé entropie.     

Video bylo původně vytvořeno pro stejnojmennou instalaci v Domě umění města Brna, která se následně přesunula do dalších galerií u nás i v zahraničí. V roce 2010 byla Radova uvedena na olomoucké Přehlídce animovaného filmu v soutěži Jiné vize – odtud i její zařazení na aktuální výstavu v Galerii AMU. Zde je k vidění i následující video Sleepless, s nímž Možný na olomouckém festivalu soutěžil v loňském roce.

Tentokrát vytvořil v ateliéru kulisy panelového bytu, které nasnímal na kameru a poté zanimoval v 3D programu. V průběhu videa zabydlený, vlídně působící prostor ztrácí na útulnosti a mění se v monstrum ohrožující své imaginární obyvatele. Umakartové stěny prorážejí ostré předměty, nábytek se rozkládá, tapety mění svůj tvar. Sériová, konvenční dekorace konotuje domácnost, stejně jako výslechovou místnost; připomíná život pod neustálým politickým tlakem a dohledem.  

S dobovými aluzemi pracuje i aktuální instalace v galerii Nevan Contempo, která však místo pocitu ohrožení navozuje spíše téma prázdnoty a anonymity. Divák je posazen na židli uprostřed místnosti, jejíž tři stěny tvoří projekční plochy. Na nich je promítán výjev z opuštěných kanceláří: kamera pomalu zoomuje z jedné místnosti do druhé a třetí, na jejímž konci se nachází úřednický stůl obklopený vyklizenými policemi a skříněmi. V kancelářích nikdo není, pouze jsou odkudsi slyšet kroky, rány a zvuky vzbuzující dojem, že někdo něco horlivě hledá. Poté vše utichne a ustrne v zastaveném záběru. Divák vstává a kráčí do vedlejší místnosti. V ní se nachází omšelý stůl se židlí – zhmotnění úřednické strohosti, anonymity a zvůle, jež ani dnes neztrácí na své aktuálnosti.

 

Poznámky:

[1] Terezie Nekvindová: Zajímá mě povrch. Rozhovor s Davidem Možným. Stavba, 2009, č. 3, s. 11.