Doporučujeme
Webový portál Národního filmového archivu o české audiovizi

Revue /
Profi
ly

Doporučujeme
Veronika Zýková 13. 1. 2017

Oldřich Daněk

Oldřich Daněk (16. 1. 1927 – 3. 9. 2000), prozaik, dramatik a scenárista, se uplatnil také jako divadelní, filmový a televizní režisér. U příležitosti nedožitých devadesátých narozenin tohoto autora si v souhrnném textu připomínáme jeho různorodou tvorbu.

Oldřich Daněk Pohled do očí (foto: Národní filmový archiv)
© ČTK/Vácha Pavel

Oldřich Daněk

16.01.1927 — 03.09.2000

Ostrava, Československo

OLDŘICH DANĚK (nar. 16.1.1927, Ostrava - zemřel 3.9.2000, Praha), český dramatik, divadelní, filmový a televizní režisér, scenárista a spisovatel, začínal jako herec v Ostravě. Po válce vystudoval her...

Oldřich Daněk pocházel z Ostravy, před absolvováním reálného gymnázia byl totálně nasazen. Po jeho dokončení nastoupil jako herec do Divadla mladých, dnešního Divadla Petra Bezruče, a od roku 1946 studoval herectví a režii na pražské DAMU, kde byli jeho učiteli Jindřich Honzl či Karel Höger. Obory absolvoval v letech 1950, respektive 1951. Svou absolventskou dramatickou prvotinu Večerní fronta inscenoval ve školním divadle DISK. V letech 1950–1953 byl režisérem Krajského oblastního divadla v Hradci Králové a následně 1954–1956 šéfem liberecké činohry Divadla F. X. Šaldy, kde rovněž režíroval.[1]

Od roku 1956 pracoval externě pro FS Barrandov, poté od roku 1958 jako dramaturg a scenárista. Byl autorem námětu a scénáře psychologického dramatu ze současnosti Zde jsou lvi (1958) režiséra Václava Kršky. Snímek v hlavní roli s Karlem Högerem coby „rozpolceným“ důlním inženýrem Štěrbou byl spolu s dalšími filmy kritizován na neblaze proslulé banskobystrické konferenci.[2]

Méně problematickou látku ze současnosti Daněk publiku nabídl ve filmu Ošklivá slečna (1959, snímkem jsem se podrobně zabývala zde), na němž se podílel jako autor námětu, scénáře a pomocný režisér Miroslava Hubáčka. Film odehrávající se v Daňkovi velmi dobře známém prostředí Liberce nabídl jednu z nejzajímavějších hereckých příležitostí Daně Medřické, která se opět sešla před kamerou s Karlem Högerem.[3] Titulní roli účetní revizorky, která z Prahy přijede prošetřit do místního nakladatelství zpronevěru, psal Medřické přímo „na tělo“, stejně jako Högerovi jeho světáckého redaktorka Štefla.

V roce 1960 režíroval Oldřich Daněk svůj první snímek, k němuž napsal námět i scénář – Tři tuny prachu. Děj zasadil do prostředí Ostravy, kde se na pozadí měření prašnosti odehrává proměna přátelství v milostný vztah vdané hygieničky Frágnerové (Blanka Bohdanová) a inženýra Spáry (Elo Romančík). Daněk stejně jako v řadě svých dalších děl, ať už zasazených do tehdejší doby nebo hluboké minulosti, konfrontuje své postavy s otázkami vlastní zodpovědnosti a nejrůznějšími morálními dilematy. Proti sobě staví odlišné postoje. Úspěšnější je pochopitelně v těch dílech, která nejsou svázána dobově poplatnými normami.
 

pracovní snímek
Tři tuny prachu (foto: Národní filmový archiv)

Vztahové dilema řeší také hrdinka dalšího Daňkova filmu Pohled do očí (1961), jehož byl současně režisérem i scenáristou, když přepracoval svou divadelní hru. Třicetiletá rozvedená Olga (Jiřina Jirásková) volí mezi sňatkem bez lásky a následováním odkazu svého otce, komunisty, jehož zabilo gestapo. V souvislosti s tímto filmem se v dobové recenzi dočítáme: „Jedním z příznačných rysů Daňkova autorského rukopisu je komornost (což, samozřejmě, neznamená zúžení problémové). Jako sevřené komorní drama s omezeným okruhem aktérů staví i Pohled do očí.“[4]

Komornost či minimalismus bývá v souvislosti s Daňkovým rukopisem zmiňován často. V souvislosti se širokoúhlým historickým dramatem Spanilá jízda (1963) píše Jaroslav Stuchlý o tom, že autor „vyvázal historický žánr (konkrétně dobu husitského hnutí) z těžkopádné popisnosti a ilustrativnosti bolševických dějepisných příruček, jimiž se vyznačovala předešlá dekáda. Namísto ideologické masáže tak mohl být divák svědkem z historického hlediska pečlivě podloženého existenciálního (a do jisté míry i spirituálního) dramatu s bergmanovskými ozvuky a nečekaně otevřeným koncem.“[5] Příběh z doby husitských válek zaujme vedle hereckých výkonů také využitím subjektivní kamery Josefa Illíka, díky níž vidíme bojovou vřavu očima utíkajícího protagonisty, Ondřeje Keřského z Řimovic (Petr Kostka).

Zdaleka ne tak úspěšná jako divadelní trilogie Svatba sňatkového podvodníka (1961), Svatba s podvodem aneb Podvod se svatbou (1965) a Sňatková podvodnice (1968) byla komedie Lov na mamuta (1964), jež měla o rok dříve divadelní premiéru. Barevný film, odehrávající se na půdě Výzkumného ústavu, pracuje s hudebními čísly a je ozvláštňován dokumentárními záběry. Bohužel však netradiční love story, kterou Daněk podle vlastního scénáře zrežíroval, z mnoha důvodů nefunguje. Obstaral také námět a scénář k hravé černobílé hudební komedii Prosím nebudit (1962), ve které je využit barevný materiál pro snové sekvence, během nichž se protagonistka Helena (Jana Hlaváčová) ocitá v pozoruhodných dekoracích. Nepříliš se ví, že Daněk byl také autorem námětu a spoluscenáristou úspěšné crazy komedie Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967).[6]

Druhým celovečerním filmem, v němž se Daněk obrátil do minulosti, je Královský omyl (1968), stejně jako Spanilá jízda širokoúhlý, zasazený téměř celý do zdí hradu Týřov a spoléhající na herecké výkony Miroslava Macháčka a Jany Hlaváčové. „V Královském omylu postoupil Oldřich Daněk v nastoleném minimalismu ještě o krok dál. Do scénáře zapracoval motivy ze svého vlastního románu Král utíká z boje (v názvu jde o narážku na údajný heroický výrok slepého Jana Lucemburského během bitvy u Kresčaku) a pozornost soustředí na epizodu, která se v dějepisných učebnicích objevuje většinou jako poznámka pod čarou (pokud se v nich vůbec objevuje).“[7]
 

Kr·lovsky omyl
Královský omyl (foto: Státní fond kinematografie)

Posledním zápisem v Daňkově filmografii je autorství předlohy k muzikálově pojednanému filmu ze středověku Dva na koni, jeden na oslu (1986, r. Jiří Sequens). Coby herec se objevil v malých rolích – jako divák na hokeji v psychologickém filmu Jiřího Weisse Taková láska (1959) a sám sebe si zahrál ve snímku Zdenka Zaorala, Poutníci (1988), zasazeném na Šumavu.

V roce 1973 se stal spisovatelem z povolání a příležitostným televizním režisérem. Zatímco Daňkova práce ve filmu není příliš rozsáhlá, televizní tvorba je mnohem početnější. Daněk spolu s Janem Otčenáškem napsal proslulý seriál Byl jednou jeden dům (1974) režiséra Františka Filipa, jenž zachycoval osudy nájemníků jednoho pražského domu během nacistické okupace. Scenáristicky se podílel i na dalším seriálu odehrávajícím se v jednom domě, ovšem už panelovém, Dnes v jednom domě (1979). Některé z TV inscenací rovněž režíroval: Muž v pralese (1971), Dva útržky ze života muže (1976), Raněný lučištník (1979), Druhá první dáma (1980), Žena z Korinta (1986), Španělé v Praze (1988), Opouštět Petrohrad (1991), Kadeř královny Bereniké (1993) a Pilát Pontský, onoho dne (1991), k níž podle Bulgakova napsal scénář Zdeněk Bláha. Podle svých dramatických textů zrežíroval známý televizní cyklus Z hříček o královnách (1994–1995). Pro úplnost uveďme také Daňkovy scénáře, jež v televizi režírovali jiní: Prometheus (1958, r. Jan Matějovský), Pařížský kat (1968, r. Jan Matějovský), Kardinál Zabarella (1968, r. Jan Matějovský), Břetislav a Jitka (1974, r. Jiří Bělka), Cesta na Borneo (1983, r. Pavel Háša), Záviš a Kunhuta (1985, r. Otakar Kosek), Bankovní dům Daubner (1989, r. Pavel Háša) a Dvě washingtonská ohlédnutí (1998, r. Pavel Háša).[8]

Daněk se ovšem profiloval také jako dramatik. Jeho nejúspěšnější hrou byla Vévodkyně valdštejnských vojsk. Ta se na scéně Národního divadla v režii Miroslava Macháčka hrála od roku 1980 do roku 1986. V roce 1985 vznikl televizní záznam této inscenace. Zaznamenáno je také představení inscenace Válka vypukne o přestávce (1978), jež mělo v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého premiéru v roce 1976. Hlavní roli bilancujícího herce ztvárnil Josef Vinklář. Tuto hru režíroval sám Daněk, který poznamenal: „Rozdíl mezi filmovou a divadelní režií vidím hlavně v tom, že ve filmu může herec mnohem méně pomáhat než na divadle. Všechno drží v ruce režisér, sám vytváří rytmus a atmosféru. A krom toho – ve filmu znamená každý natáčecí den premiéru.“[9] Některé Daňkovy hry, zejména apokryfní, se díky své nadčasové povaze stále objevují v repertoáru divadelních scén.

Nedílná část Daňkovy tvorby je spjata s rozhlasem. Během šedesátých let vznikla trojice komorních her – Dialog v předvečer soudu (1966, 1967) mezi prokurátorem a lékařem, Dialog s doprovodem děl (1967) mezi vynálezcem penicilinu Alexandrem Flemingem a generálem během první světové války a Dialog ve spirále (1969, smazán 1980). Jak zmiňuje Alena Štěrbová, „dílčí tematické celky, jednotlivé motivy i obdobné postavy z těchto rozhlasových scénářů najdeme v pozdějších Daňkových televizních hrách i televizních inscenacích.“[10] Například v roce 1983 byl Dialog s doprovodem děl natočen v Československé televizi Pavlem Hášou, v hlavních rolích s Viktorem Preissem a Josefem Vinklářem. Steelfordův objev (1954) měl několik měsíců po rozhlasové premiéře také divadelní premiéru – v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Příkladů transmediálního převodu Daňkových děl by však bylo mnohem víc.

„Exkluzivně“ pro rozhlas vznikla rozverná stereofonní „parodie na gangsterské příběhy“ Přepadení Národní banky (1969) v režii Jiřího Horčičky. Ta se uvedení dočkala až v roce 1990. Důvodem byl zřejmě autorův podpis Dvou tisíc slov v roce 1968, ale pokud se zaposloucháme do Přepadení, nalezneme pasáže, které musely být z pohledu tehdejších vedoucích činitelů problémové. Ke spolupráci s rozhlasem se Oldřich Daněk vrátil po roce 1989 převážně apokryfy v režii Josefa Henkeho Vzpomínka na Hamleta (1994), Rozhovor v Delfách (1997), Blbý had (2000) či Rudolfínská noc (2003).

 

Poznámky:

[1] Biografické informace a bibliografický soupis viz http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=280&hl=dan%C4%9Bk

[2] Podrobně o konferenci viz Klimeš, Ivan. Filmaři a komunistická moc v Československu. Vzrušený rok 1959. Iluminace. Časopis pro teorii, historii a estetiku filmu. 16, č. 4 (56), (2004,) s. 129–138. Banská Bystrica 1959. Dokumenty ke kontextům 1. festivalu československého filmu. Tamtéž, s. 139–222.

Více k tématu viz Kohoutek, Jan. Ideologická komise ÚV KSČ a československá kinematografie v liberalizačním procesu 60. let (Příspěvek k dějinám cenzury). Bakalářská diplomová práce. Brno 2007: Ústav filmu a audiovizuální kultury FF MU. Na s. 20 se mj. dočítáme: „Další skupinu nevhodných filmů tvořily ty, v nichž vystupoval jednotlivec, kterému společnost nějakým způsobem ukřivdila. Jako příklady byly uvedeny Škola otců a Zde jsou lvi, tedy filmy, které postihl zákaz jako důsledek Banské Bystrice. Kromě snímků samotných byl kritizován i představitel jejich hlavních postav: ‚Karel Hőger ve svých rolích vytváří přímo prototyp rozkolísaného intelektuála se silným národně socialistickým laděním.‘ [NA, f. KSČ-ÚV-10/5, sv.1, a.j.4, bod 2, s. 2.] V čem přesně se to projevovalo zpráva neuvádí a v rozpacích z tohoto nařknutí byli i samotní členové komise, což plyne ze zápisu z následné schůze a také z toho, že zmíněná formulace je v textu zprávy podtržena tužkou a je k ní připsán otazník. Navíc film Škola otců získal státní cenu schválenou samotným Politbyrem, takže mnoho členů Ideologické komise si netrouflo zpochybňovat toto rozhodnutí.“

[3] Spolu se předtím objevili již ve filmech Mikoláš Aleš (1951) či Zde jsou lvi (1958).

[4] Pitterman, Jiří. Pohled do očí. Komu? Film a doba 1961, r. 7, 11. 1961, s. 775.

[5] Stuchlý, Jaroslav. Když je v sázce čest. 25fps.cz, 2. 3. 2014 [online; cit. 2017-01-13]. Dostupné z: http://25fps.cz/2014/kralovsky-omyl/

[6] Scénář vyšel spolu s textem Dialogu s doprovodem děl a Pařížským katem souborně zde: 3x Oldřich Daněk. Praha: Svoboda 1970, 122 s.

[7] Stuchlý, Jaroslav. Když je v sázce čest. 25fps.cz, 2. 3. 2014 [online; cit. 2017-01-13]. Dostupné z: http://25fps.cz/2014/kralovsky-omyl/

Jako prozaik Daněk debutoval historickým románem Král utíká z boje, jenž tvoří spolu s romány Král bez přilby a Vražda v Olomouci volnou trilogii. Ta zahrnuje dobu posledních Přemyslovců až k nástupu Jana Lucemburského na český trůn. Viz http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=280. O historickém románu Král utíká z boje viz http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1401.

[8] Viz http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=280&hl=dan%C4%9Bk

[9] Peychlová, Bohumíra. Tři tuny prachu. Kino 1960, r. 15, 5. 5. 1960, č. 10, s. 153.

[10] Štěrbová, Alena. Bylo zahájeno. Scéna, č. 21/1990, s. 6.