Doporučujeme

Revue /
Rozho
vory

Doporučujeme
Jan Křipač 23. 3. 2017

Anna Kopecká a Michal Hogenauer o nové dramaturgii Febiofestu

Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest obměnil svůj programový tým. Po odcházejících ředitelích Štefanu Uhríkovi a Haně Cielové nastoupili mladí dramaturgové Anna Kopecká s Michalem Hogenauerem, kteří dříve působili na menších přehlídkách. Generační obměna se projevila v pestrém programu, zahrnujícím divácky vstřícná i nekompromisně autorská díla.

Anna Kopecká a Michal Hogenauer o nové dramaturgii Febiofestu Foto: Jan Křipač (Filmový přehled)

Jak došlo k tomu, že jste nastoupili na pozici programových ředitelů festivalu?

MH:  Loni v červnu jsme byli osloveni Fero Feničem, jestli bychom nechtěli převzít program festivalu po odcházejících ředitelích Štefanovi Uhríkovi s Hanou Cielovou. Feničovi nás doporučil Přemysl Martínek, který byl programovým ředitelem před nimi a nyní působí na slovenském Febiofestu. Ovšem Fero Fenič nejprve oslovil každého z nás zvlášť. Teprve později jsme se domluvili na vzájemné spolupráci, protože se dobře známe a myslíme, že se můžeme vzájemně doplňovat.

AK: Já jsem dokonce Feničovi a současnému řediteli Kamilu Spáčilovi už na první schůzce řekla, že by bylo nejlepší, kdybychom program dělali dohromady s Michalem. A on mi odpověděl, že s Michalem už nezávisle na mě mluvil, takže se to takhle pěkně potkalo. Přijde mi, že přirozeně navazujeme na předchozí období, kdy na festivalu působili také dva programoví ředitelé. Navíc já vždycky ráda dělám ve dvojici, ať už se jedná o festivaly nebo třeba přednášky. Lidé na sebe víc reagují, vzájemně se doplňují a celkový výsledek může být potom zajímavější.

Jak se tohle skloubení projevuje konkrétně při vytváření programu?

AK: Na festivalu se promítne dohromady kolem sto padesáti filmů ve více než deseti sekcích, takže každý z nás se věnuje určitým oblastem. Michal vzhledem k tomu, že působil na Fresh Film Festu, se dobře orientuje v tvorbě mladých filmařů, takže programuje soutěž Nová Evropa, která je zaměřená na debuty a druhé filmy. Zároveň sleduje skandinávskou produkci a nezávislou americkou kinematografii. Já se zaměřuji víc na asijské filmy a dramaturguji sekci Masters. Ostatní sekce – Central Park, Panoramu a další – vytváříme potom dohromady. Takže se to přirozeně rozdělilo, protože každý z nás má zájem o trochu jiný region, ale zároveň se dokážeme shodnout na filmech, které chceme mít v konečném programu.

Z jakých zdrojů filmy vybíráte?

AK: Je to kombinace zahrnující festivaly, nabídky sales a distribučních společností či různá doporučení. Já jsem například poslední čtyři roky pracovala pro distribuční společnost Artcam, takže jsem jezdila nejen na hlavní festivaly, ale i na menší přehlídky či industry akce. Pro mě jsou hodně inspirativní třeba festivaly typu Locarno nebo Viennale, které mají podobný vkus. Dalším zdrojem jsou zahraniční sales firmy, které nám posílají své kompletní nabídky filmů, k nimž vlastní práva, a lokální distributoři a producenti, s nimiž projednáváme možnost předpremiér filmů, které potom půjdou do kin. Kromě toho si necháváme doporučit filmy od kolegů z jiných festivalů nebo sledujeme zahraniční časopisy, které píšou o filmech, které nejsou známé a stojí za vidění.

MH: A samozřejmě i pokračujeme ve sledování tvorby jednotlivých filmařů, kteří nás osobně zajímají, kterým jsme třeba již i dříve promítali starší díla. Já jsem takto těžil z Fresh Film Festu, kde jsme uváděli studentské filmy např. Eduarda Williamse nebo Juliana Radlmaiera, a nyní hrajeme jejich celovečerní debuty (Lidská vlna a Sebekritika buržoazního psa). Na Fresh Film Festu před lety vyhrál naopak Tim Sutton se svým debutem Pavilion, tudíž je logické, že jsem do programu vybral jeho poslední snímek Temná jen noc. Zároveň však třeba Febiofest hrál kdysi debut Antonia Campose Po škole a představil tak českému publikum sdružení filmařů Bordeline Films, i proto považuji dramaturgicky za správné sledovat jejich tvorbu dál a hrát letos Christine a Katie se loučí.

Vybíráte i z filmů, které na festival zasílají přímo producenti nebo sami tvůrci?

MH: Ano, tím jsme trávili celý podzim (smích). Febiofest má svou soutěžní sekci, která má zároveň takzvaný „open call“, kdy každý filmař, tvůrce, producent může zaslat na festival svůj první či druhý celovečerní film. Tyto jednotlivé filmy také nakoukáváme a podle kvality i zařazujeme do programu. Ale zcela běžnou praxí je, že vyberete film od konkrétní sales společnosti, která vám zároveň nabídne dalších deset titulů ze svého line-upu, kterým se také postupně prokousáváme.

AK: Jiná věc jsou pak jednání s českými producenty a distributory, pro které je festival zajímavý hlavně dobou konání. Na konci března je vhodné začít s distribucí filmu, který si na festivalu odbude premiéru a má před sebou ještě měsíc, dva v kinech během stále probíhající sezóny. Něco jiného by bylo pokusit se nasadit film uprostřed léta.

Je celý program ryze na vás, nebo se na něm podílí i někdo další?

AK: Když jsme na Febiofest nastoupili, tak jsme si s Michalem řekli, že zkusíme vybrat úplně všechno – abychom festival poznali a osvojili si jeho fungování. Zároveň jsme ale zachovali sekci Queer Now, která vyžaduje jiná kritéria a dobrý přehled o filmech s LGTB tematikou. Proto jsme oslovili Janu Čížkovskou a Lucii Kajánkovou, které dříve působily na festivalu Mezipatra a mají tuto sekci kompletně na starosti. Jinak jsme nikoho dalšího nepřibírali, protože pak by byl program dramaturgicky neucelený, příliš roztříštěný mezi různými pohledy na film.

Programová skladba částečně navazuje na předchozí ročníky, zároveň jste ale přišli se zcela novými sekcemi. Které to konkrétně jsou?

AK: Nastoupili jsme s tím, že nebudeme provádět žádnou dramatickou transformaci festivalu, který existuje už dvacet čtyři let. Naším úkolem není přijít s nějakou naprosto progresivní myšlenkou, která festival zcela promění. Zároveň jsme ale vytvořili nové, již zmíněné sekce Panorama a Central Park. K nim jsme přidali sekci Masters, která je zaměřená na filmy zásadních režisérů a vyvažuje snímky dosud neznámých, mladých autorů ze soutěže Nová Evropa. Takže celý program se doplňuje: poměrně vyhraněná Panorama je vyvažována „komerčnějším“ Central Parkem a začínající tvůrci se střídají s filmovými „mistry“, kteří jsou ale pořád zajímaví a natáčejí často radikálnější filmy než mladá generace.

MH: Nešlo nám o to náhle všechno shodit ze stolu a začít vytvářet festival od nuly. Je nejprve první potřeba se vůbec zorientovat v programu, na co lidi chodí, jaké filmy a sekce preferují, v jaké časy chodí, co je to vlastně za lidi, za diváky. Tento ročník je pro nás opravdu takový zkušební, zkouškový, ale i přesto jsme chtěli přinést již nějaké změny, které by reflektovaly nový tým. Když jsme se hned na začátku bavili s Annou o dosavadní dramaturgii festivalu, tak bylo zjevné, že byla často koncipovaná do značné míry podle jednotlivých regionů: Latinská Amerika, Balkán, severské filmy, Asie, Amerika… Ale nedomnívali jsme se, že to je skutečná dramaturgie, pokud jsou filmy řazeny do programu podle místa vzniku. Některé sekce jsme tedy zrušili, v některých pokračujeme, jelikož jsou s Febiofestem již od začátku spojeny, ale je i pravděpodobné, že ještě větší zásahy v dramaturgii budou pokračovat.

AK: Zároveň jsme ale zasáhli i do dramaturgie těchto jednotlivých sekcí. Michal třeba Ozvěny Balkánu otevřel filmům z Řecka a Rumunska, které vytvářejí spolu s ostatními velmi rozmanitý a filmařsky podnětný výběr.

Další novou sekcí je ryze hudební Hi-fi Docs…

MH: Tu jsme chtěli zařadit do programu oba dva nezávisle na sobě. Když jsme se pak spolu bavili, shodli jsme se na tom, že hudební sekce je samozřejmostí. U nás se žádný festival hudebním dokumentům uceleně nevěnuje, takže jsme zde cítili určitý prostor. Navíc tato sekce je otevřená širšímu publiku – může zaujmout nejen klasického filmového diváka, ale i hudebního fanouška. Snažili jsme se ji ozvláštnit i tím, že jsme vybírali filmy o různých hudebních žánrech, takže každý si v ní najde to svoje – od britského popu přes skandinávskou elektroniku až po asijský heavy metal.

Klíčovou pro festival je soutěž Nová Evropa. Co charakterizuje její výběr?

MH: Jedná se o první nebo druhé celovečerní filmy, přičemž letos výrazně převažují debuty velice mladých filmařů a filmařek – celkem devět z deseti filmů. Nedá se říct, že by byly propojené tematicky, žánrem nebo stylem, naopak každý má odlišnou poetiku, ale každý je sebevědomě jistý ve své formě, výpovědi, ve svých ambicích. Šlo nám o to, poukázat na individuální talenty napříč Evropou, kteří již dnes nebo velice brzy budou obohacovat světové filmové festivaly. Uvádíme filmy z Francie, Německa, Bulharska, Polska, Švédska, Islandu a pochopitelně od nás. Zároveň na festivalu pořádáme otevřené diskuze s našimi filmovými hosty a jedna z debat bude i právě s jednotlivými režiséry ze sekce Nová Evropa o tom, jaké to je dnes natáčet své debutové film v rámci či mimo filmový systém.

Z toho množství filmů, které jste pro festival vybrali, jsou nějaké, ze kterých máte obzvláště radost?

MH: Mám pocit, že se nám celkově podařilo vyvážit v programu ty řekněme divácké filmy, s těmi, které od diváků vyžadují větší zapojení. Mne na jedné straně baví čistě žánrové filmy, v programu tak máme akční filmy (Zásah, Můj strážný senior), thrillery (např. Una, Brimstone) nebo horory (Očima mé matky, Temnota). Na druhou stranu mám zálibu ve filmech s vyprázdněnější narací, kde ani nejde o samotný příběh, nebo v těch, u nichž se vytrácí rozdíl mezi hranou formou a dokumentem – jako např. argentinský Modrovous, americký snímek Temná je noc či Všechna města severu ze sekce Ozvěny Balkánu.

AK: Jak jsem dlouho působila v čistě artové distribuci a na malém festivalu (Ostrava Kamera Oko – pozn. red.), tak jsem teď využila možnosti uvést větší množství různorodých, a přitom výborných filmů. Například jenom z Francie jsem mohla přivést hned několik zajímavých titulů od Sirotka přes Daguerrotypii po Elle. Osobně mám ale největší radost z toho, že se nám podařilo získat film Sůl a oheň od Wernera Herzoga, k jehož promítání bylo zpočátku velmi obtížné dostat povolení. Producenti s uvedením nakonec souhlasili, ale až po té, co se dozvěděli, že jedním z hostů festivalu bude kameraman filmu Peter Zeitlinger.