Doporučujeme
Webový portál Národního filmového archivu o české audiovizi

Revue /
Rozho
vory

Doporučujeme
Iva Přivřelová 25. 7. 2017

Markéta Šantrochová: Fakt, že péči o český film stále někam posouváme, beru jako malý zázrak

Czech Film Center si letos připomíná patnáct let od svého založení. Vhodná doba k připomenutí, co přesně tato organizace, která má za úkol propagovat český film hlavně v zahraničí, dělá, v jakých podmínkách a jak se od roku 2002 vyvinula. Nejvíc o tom ví Markéta Šantrochová, nynější vedoucí CFC, která v Centru působí už třináct let.

Markéta Šantrochová: Fakt, že péči o český film stále někam posouváme, beru jako malý zázrak Foto: Czech Film Center

Proč Czech Film Center nevzniklo už krátce po sametové revoluci, ale až v roce 2002?

Myslím, že čeští filmoví producenti dlouho věřili, že stát po oné politické změně shrne činnosti kolem filmu pod sebe. Když k tomu nedošlo a několikrát nevyšly legislativní návrhy na fungování instituce zastupující český film v zahraničí, producenti si trochu z nouze začali propagaci a spolupráci se zahraničím řešit sami. V roce 2002 tak pod Asociací producentů v audiovizi (APA) vzniklo Czech Film Center. O rok později byla založena kancelář programu Kreativní Evropa. Ta potřebovala nějaké institucionální zaštítění, a APA, Unie filmových distributorů a Asociace provozovatelů kin vytvořily Českou filmovou komoru. Pod ni přešlo i CFC a zůstalo tam do roku 2013.

Jak se v té době měnila náplň Centra?

Postupně jsme začali rozšiřovat činnost. Organizace, která na mezinárodním poli propaguje český film, tu nikdy nebyla. Začali jsme se věnovat i filmovým projektům ve fázi vývoje, jejich propojování se zahraničními partnery, spolupráci s koproducenty, filmovými trhy a dalšími akcemi, které umožňují filmům, aby o sobě daly vědět.

Nynější činnost CFC podrobně popisuje váš web www.filmcenter.cz, záložka Naše aktivity obsahuje Festivaly, Filmové trhy, Podporu projektů, EFP, Krátký film, Dokumentární film, Animovaný film a Konzultace. Přitom vás v kanceláři v Praze na Národní třídě sedí jenom pět.

Celé roky jsme dokonce byly jenom dvě. Bojovali jsme s rozpočtem, neměli jsme státní podporu, první léta nás téměř plně financovala APA, potažmo Česká filmová komora. Pak jsme začali žádat o granty u Státního fondu kinematografie či Ministerstva kultury, ale často šlo jen o dotace na jednotlivé projekty jako účast na festivalech v Berlíně nebo Cannes. Museli jsme prostě začít postupně. Třeba první katalog o českém filmu v angličtině mapoval deset let zpátky. Nyní už ho vydáváme každý rok.

Za vašich třináct let tedy vidíte v činnosti Centra velký posun?

Ohromný. V tom, co všechno děláme, i jak důkladně. To souvisí s kontakty, know how, které se člověk nenaučí ve škole, ale získá ho díky zkušenostem. Cestu jsme si prokousávali, vyzkoušeli jsme i věci, které úplně nefungovaly. Naše pozice je trochu výjimečná. Nepracujeme pro jeden konkrétní film, nikdo si nás nemůže najmout. Nyní jsme už několik let státní institucí, která má své povinnosti. Výhodou zůstává, že jsme od počátku spjatí s filmovým prostředím, díky tomu, že jsme vznikli z konkrétních potřeb našeho filmového odvětví.

Druhou velkou proměnu vidím v tom, jak jsme vnímaní. Ani ne tak v zahraničí, tam jsme se dobře zavedli poměrně rychle, protože mezinárodní filmové prostředí je zvyklé na podobné instituce, přesně ví, co a proč děláme. V Česku naše přijetí a pochopení trvalo déle, vlastně bychom na něm měli pořád pracovat. Když jsme před lety žádali po producentech informace o jejich projektech, bývali někdy váhaví. Ti aktivní si už zvykli starat se o všechno sami. Teď ale spolupracujeme s většinou českých filmů od začátku, sledujeme jejich vývoj, tak jak by to mělo být. Pečovat o značku český film samozřejmě bez domácích filmařů nejde.

Jak se vaše situace proměnila, když Centrum letos přešlo pod Státní fond kinematografie?

Měnit tak často legislativní identitu nebylo jednoduché, současná změna je ovšem pozitivní. Fond spojil věci, které spolu souvisí. Fond financuje filmy, my se o ně staráme, aby se dobře vyvinuly a dostaly se ven a byly viděny. Pod Fond spadá třeba i Czech Film Commision. Navíc teď máme také větší finanční stabilitu a šanci vydobýt si ještě lepší finanční zázemí a lépe vysvětlit, jak pracujeme.

Zmínila jste, že v zahraničí jsou podobné filmové organizace běžné. Jak moc jste se jimi při vytváření CFC inspirovali?

Samozřejmě hodně, potřeby filmového prostředí jsou všude v zásadě stejné. Už od roku 2002 patříme mezi členy European Film Promotion, organizace sdružující všechny takové národní instituce, dnes jich je v EFP třicet šest. Jejich modely jsou různé, někde jde o státní fond, někde o samostatné uskupení, které jen propaguje film. Ne všichni se věnují třeba i krátkému filmu nebo pitchingu, tedy prezentaci připravovaných projektů, záleží na systému a možnostech dané země. My jsme poměrně brzo pochopili, že se nám lépe pracuje, když můžeme sledovat a pomáhat filmům už od začátku jejich vzniku.

Máte plány, jak by se dál činnost Centra mohla zlepšovat a vyvíjet?

To by byl dost dlouhý seznam, který se průběžně mění. Samozřejmě bych si přála, aby nás bylo víc a mohli jsme se věnovat většímu počtu aktivit nebo důkladněji těm stávajícím. Ráda bych v týmu měla specialisty, podle typu filmu i teritoria. Tedy např. na animaci a dětskou tvorbu nebo na Asii či Jižní Ameriku. Když chcete propagovat český film na jiném kontinentu, musíte tam jezdit, budovat si kontakty, studovat tamní situaci. Dále bych ráda stabilizovala, jak jsou české filmy v zahraničí prezentované. Chtěla bych pořádat speciální akce pro distributory, sales agenty, rozšířit pitchingové akce. My to všechno už do určité míry děláme, ale pohybujeme se na hraně maximálního objemu, který dokážeme zvládnout.

Myslíte, že kdybyste měli víc lidí, zlepšila by se účast českých snímků na velkých festivalech, která dlouhodobě není valná? Nebo to je spíš otázka kvality českých titulů?

Troufám si říct, že na ty největší festivaly máme kontakty dobré. Pravidelně jednám přímo s jejich uměleckými řediteli. Každý rok jim nějaké filmy nabízím a někdy se divím, že mě ještě chtějí vidět, když už si tak dlouho nic moc nevybrali. Přitom si nemyslím, že by Česká republika nebyla zajímavá. Pokud by nějaký náš film prorazil na velkém festivalu, zájem o české prostředí by se zvýšil. Pak bychom ho museli udržet, jako se to povedlo Rumunům. Ti dokážou ve svých obtížných podmínkách točit zajímavé, odvážné snímky.

Přítomnost filmů na velkých festivalech je asi nejvíc otázka talentů. Neříkám, že u nás nejsou. Možná české prostředí bylo tak dlouho podhodnocené a deprivované, že se pořád ještě čistí. Stále vznikají náměty připravované deset let, na které dřív nebyly peníze. Filmaři musí mít odvahu jít si za svým. Jako tvůrci dramatu Já, Olga Hepnarová, který nenabízel lehké téma ani zpracování, ale nakonec zahajoval sekci Panorama na Berlinale a objel celý svět. Takových filmů potřebujeme víc. Situace se lepší, české snímky jsou o něco víc vidět, zájem o Česko zvyšují i minoritní koprodukce. Ale každý film, který chce na světový festival, musí mít nějakou základní kvalitu.

 

IMG_0418
Foto: Czech Film Center

 

Jak vypadá vaše spolupráce s producenty a filmaři ohledně přihlašování jejich děl na zahraniční festivaly?

Nejčastěji tak, že jejich projekt dlouhodobě sledujeme, např. čtu scénář, vím, jak se vyvíjí natáčení, vidím první střih. Pak se spolu bavíme, co s oním konkrétním filmem dělat. Někdy už má producent svého sales agenta, někdy se chce poradit, kam má snímek přihlásit, přece jenom my jezdíme na festivaly často a máme hodně kontaktů.

Záleží na filmařích, jak moc se s námi chtějí radit. Ale i tady se situace změnila, spolupráce funguje přirozeněji. Většinou se sladíme, někdy to jsme jen my, kdo film ze začátku festivalům nabízí, ač přihlášení musí vždy provést producent, proto jim i rozesíláme výzvy různých festivalů. Na velké filmové akce je třeba strategie. Není dobré film ukazovat deseti přehlídkám najednou, snímek by neměli všichni vidět už před jeho premiérou. Festivaloví selektoři se totiž všichni znají a baví se spolu.

Jak konkrétně se Czech Film Center staralo např. o Křižáčka, čerstvého vítěze karlovarského festivalu?

Pracovali jsme i s předchozím filmem Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, Křižáčka jsme tedy sledovali od začátku. V roce 2013 se účastnil akce Pitch and Feedback, prezentace českých a slovenských projektů na festivalu v Karlových Varech, kterou organizujeme. Tam zaujal Marii-Pierre Duhamel, která v té době vedla koprodukční trh v Římě. Křižáček se ho díky ní zúčastnil, získal tam cenu fondu Eurimages, finanční podporu pro vývoj. Film jsme pak sledovali ve výrobě, koordinovali jeho festivalovou strategii, kdy co komu ukázat. Od jara jsme věděli, že bude mít světovou premiéru ve Varech, vítězství tam by mu mohlo otevřít dveře dál, nabízíme ho tedy teď na další festivaly a přehlídky.

Ve Varech se letos hrál také krátký studentský film Vězení Damiána Vondráška, v rámci sekce První podání, s níž jste spolu s EFP také spojeni.

Ano, Czech Film Center vybírá pro První podání jeden český snímek, složení konečné desítky je pak na lidech z karlovarského festivalu. Co se týče domácích krátkých filmů, každý rok jsme vydávali na DVD jejich kolekci, od letoška je přístupná na našem webu. Festivalový a industry okruh krátkých snímků je velký svět sám pro sebe. Před sedmi lety jsme se jim začali víc věnovat, jeli jsme poprvé na největší festival a trh kraťasů v Clermont-Ferrand, kde měla DVD kolekce velký úspěch. Festivaly začaly programovat více českých krátkých snímků a zvát jejich tvůrce, což jsou většinou mladí studenti, kteří si tak mohou vyzkoušet, jak festivalový svět funguje.

Pořád vás práce v Czech Film Center baví?

Pořád, stále mám pocit, že se to někam vyvíjí. Člověk si také za ty roky vytvoří v tomto prostředí řadu nejen pracovních, ale i přátelských vztahů. Lidi z oboru chápou, že jsme všichni pod tlakem, že naše zaměstnání není o osmihodinové pracovní době a volných víkendech, také ví, jaké přináší uspokojení.

Dá se vybrat jeden největší úspěch Centra za posledních patnáct let, nebo za jeho největší úspěch berete to, že se stabilizovalo a rozšířilo?

To druhé, jakkoliv to nezní moc sexy. Ale fakt, že jsme to všichni nějak ustáli a přes všechny obstrukce a potíže na cestě svou práci stále někam posouváme, beru jako malý zázrak. Věřím, že Czech Film Center je dobře přijímané a pomohlo zaplnit díry v českém filmovém prostředí.