Revue /
Rozho
vory

Jan Křipač 7. 4. 2017

Tomáš Pospiszyl: Při výuce pohyblivého obrazu klademe důraz na samostatnost

Historik umění, kritik a kurátor Tomáš Pospiszyl patří k zakladatelům Centra audiovizuálních studíí FAMU, kde dodnes působí jako pedagog. V rozhovoru pro Revue přibližuje fungování tohoto vzdělávacího pracoviště: jeho studijní program zaměřený na pohyblivý obraz, výzkumné projekty a místo v celkové struktuře FAMU.

Tomáš Pospiszyl: Při výuce pohyblivého obrazu klademe důraz na samostatnost Foto: Dora Kubíčková (Filmový přehled)
Michaela Pavlátová: Nemám strach, že by nějaký talent zůstal zapomenut

Michaela Pavlátová: Nemám strach, že by nějaký talent zůstal zapomenut

Rozhovory

Animace studentů z FAMU se zdá být poslední dobou ještě úspěšnější a progresivnější než dřív. „Famácké“ filmy se promítají na světových festivalech a vozí z nich ceny. O tom, jak se katedra v poslední době změnila a rozšířila, jsme si povídali s její vedoucí, režisérkou Michaelou Pavlátovou.

CAS, založené v roce 2005, je nejmladší katedrou FAMU. Jaký byl důvod jeho vzniku?

Centrum audiovizuálních studií funguje jako katedra, ale zároveň je to centrum – tedy pracoviště, které má na rozdíl od ostatních kateder svůj vlastní status. Historicky vzniklo tak, že se sloučilo několik předchozích pracovišť, která na FAMU existovala a která dostala jinou náplň. Dlouhá desetiletí zde fungoval např. Kabinet společenských věd nebo Ateliér experimentálního filmu ad. Když nastoupil do funkce děkana Michal Bregant, tak vznikla i potřeba přehodnotit stávající strukturu školy. Smyslem nebylo stávající pracoviště pouze integrovat, ale vytvořit na filmové škole, kde jsou jednotlivé katedry profilované jednotlivými filmovými disciplínami, mezioborové pracoviště, které by se zabývalo jak teorií, tak tvůrčí praxí multimediálního charakteru – pohybující se mezi různými pracovními postupy a zasahující mimo stávající filmový a televizní průmysl. Postupem doby se to ukázalo jako předvídavé řešení s ohledem na současný rozvoj technologií, na to, že pohyblivý obraz dnes už nemusí být vysoce specializovanou disciplínou: kameru dnes máme všichni u sebe a jde spíš o to, jak o těchto možnostech budeme uvažovat a jak s nimi budeme pracovat.

Z kterých společenských oblastí nebo studijních oborů se k vám uchazeči hlásí?

Je to různé. V tomto směru byly obzvlášť příznačné letošní přijímačky. Někdy totiž bereme i starší uchazeče, kteří mají za sebou nějakou kariéru. A letos jsme přijali člověka, který je výrazně starší než většina uchazečů a má už za sebou bohaté zkušenosti z oblasti audiovizuálního umění. Naproti tomu někdy bereme i studenty ze střední školy. Většinou jsou to lidi, kteří sledují různé aspekty pohyblivého obrazu nevztahující se k filmu. Mají často zájem i o výtvarné školy, takže někdy o uchazeče soupeříme s Ateliérem supermédií na VŠUP nebo s AVU. Naopak jindy se k nám hlásí studenti, kteří už mají nějaký základ z uměleckých škol v Plzni, v Brně či dalších míst.

Jakým způsobem je v Centru audiovizuálních studií organizována výuka? Je rozdělena na teoretickou a praktickou část?

Toto rozdělení už dnes úplně neplatí. Původní představa z roku 2005 byla, že vedle sebe budou studovat teoretici i praktici – všichni budou psát obsáhlé teoretické práce a zároveň se budou pouštět do vlastní umělecké tvorby. Ukázalo se však, že zájem ze strany praktiků je daleko větší než ze strany teoretiků. Takže těch absolventů, kteří by se zabývali spíše teoretickou reflexí, je méně než těch, kteří se zabývají tvůrčí činností. Tu se však snažíme zasadit do relevantního myšlenkového kontextu.

Obě skupiny studují na CAS obor Audiovizuální studia. Jeho náplní je tvorba a uvažování o audiovizuálních dílech mimo rámec tradičních filmových či televizních disciplín. Posluchači ve svých pracích nalézají poměrně široké pole působnosti. V něčem se jejich studium blíží výuce pohyblivého obrazu na výtvarných školách, ale na rozdíl od nich – i když záleží na tom kterém pracovišti – máme přece jen trochu jiná kritéria řemeslné kvality, protože působíme na škole filmové. Spektrum předmětů je odvozeno od zaměření jednotlivých vyučujících. Máme zde pedagogy, kteří pracují v tradici bývalých nových médií – zabývají se digitální kulturou, programováním, uměleckým dílem v prostředí internetu. Další kolegové se věnují dokumentární tvorbě, formám aktivismu šířeného prostřednictvím sítí, videoinstalacím, pohyblivému obrazu v rámci galerijního či muzejního prostoru, experimentální animaci apod.

Do jaké míry je u pohyblivého obrazu, jak je vyučován v CAS, důležitá řemeslná složka?

V CAS klademe důraz na to, aby si posluchači to, co chtějí dělat, v ideálním případě vytvořili sami. Takže mají základy kamery, střihu a programování, ale ve srovnání s jinými katedrami to nejde do takové hloubky. Smyslem není zvládnout komplikovanou a drahou techniku, ale spíš se účelně naučit pracovat s tím, co je dnes k dispozici. Aniž bych se chtěl vyhraňovat vůči filmovému a televiznímu průmyslu, důraz na samostatnost vnímám i v politickém kontextu: uživateli technologie to dává větší svobodu. Není závislý na producentech, na grantech, na státní či jiné objednávce, ale může pracovat sám a může také nacházet nové způsoby distribuce díla. Pozice například dokumentaristů nebo režisérů hraných filmů je dnes hodně komplikovaná, protože dostat film do kin či do televize je poměrně složitá věc. A zároveň si musíme klást otázku, proč šířit dílo zrovna tímto způsobem, když je spousta jiných možností, jak s ním pracovat tak, aby se dostalo do veřejného prostoru, ať už v galerii nebo na internetu. Když se rozhodnu, že jako distribuční médium použiji Youtube, tak je víceméně jedno, jestli umím perfektně barevně vyladit obraz, nebo ne.

Mají vaši studenti také ročníková cvičení, podobně jako je tomu na jiných katedrách FAMU?

Určitě. V CAS existuje několik dílen pod vedením Erica Rosenzveiga, Miloše Vojtěchovského, Martina Blažíčka a jednoho hostujícího pedagoga, kterým je každý rok jiná zahraniční osobnost. Speciální dílnu pro první ročník vede Ondřej Vavrečka. V ní si studenti osvojí technologické základy, na něž pak navazují další dílny rozvíjející jednotlivé specializované dovednosti i přístupy k tvorbě. Některé dílny jsou spíše volné, v jiných se pracuje na konkrétním tématu, v dalších je pozornost zaměřena na určité médium apod. Např. Eric Rosenzveig se zabývá netradičními způsoby narace, Miloš Vojtěchovský hodně pracuje se zvukem a vztahem ke společnosti a přírodě, Martin Blažíček je experimentátor, zasahující do různých oblastí digitální kultury.

Mají posluchači CAS možnost v rámci studia vycestovat na zahraniční stáž?

Ano, stejně jako všichni „famáci“. My to dokonce považujeme pro magisterské studenty za povinnost. Někteří z nich si z těchto výjezdů udělali až takovou vlastní uměleckou disciplínu (smích). Každopádně zahraniční stáže mohou studentům výrazně dopomoci ke zformování jejich osobnosti.

Jaké je uplatnění absolventů CAS v praxi?

Někteří se věnují nadále umělecké tvorbě. Další působí v kontextu divadla, výtvarného umění, hudby, nebo se zabývají audiovizuálními disciplínami v rámci filmové postprodukce a přitom si dělají svou vlastní tvorbu. Je to opravdu různé.

Zajišťuje CAS i výuku teoretických či historických předmětů pro jiné katedry FAMU?

Do určité míry ano. Na druhou stranu si dnes některé katedry zajišťují specializovanou teoretickou výuku samy. Na Katedře fotografie působí odborníci na výuku historie a teorie fotografie, na Katedře dokumentu se učí dějiny dokumentárního filmu apod. Role CAS by podle mého názoru měla spočívat spíše v koordinaci toho, co a jak se na FAMU učí v oblasti historie a teorie. Tato role je zároveň v současné době diskutována, což považuji za přirozený a zdravý vývoj. Možná největším oříškem je výuka dějin a teorie filmu, kdy jednotlivé katedry mají dost rozdílné potřeby a představy o tom, jak tyto disciplíny vyučovat. To zároveň ukazuje na důležitost centrální koordinace: aby se tady neučilo deset různých dějin filmu, ale pouze jedny, které budou definovány tak, aby se na tom mohla celá škola shodnout.

_DSC9558
Foto: Dora Kubíčková (Filmový přehled)

 

Garantuje CAS doktorské studium?

Samostatně nikoli. Máme své doktorandy, což je dáno i tím, že doktorské studium na FAMU je studiem teoretickým. Není to jako na jiných uměleckých školách, na kterých je doktorský titul udělován za tvorbu. Na FAMU by měla být výstupem relativně rigorózní disertační práce, takže studenti se zabývají historií a teorií audiovize. Někteří naši magistři tak pokračují v doktorském studiu – jako např. Alexandra Moralesová, která se zabývá experimentálním filmem nejen jako tvůrkyně, ale i jako někdo, kdo se zajímá o jeho fungování. Ve svém doktorském projektu zkoumá typ komunit, které kolem experimentálního filmu vznikají, a jejich roli v procesu návratu nezávislých filmařů od digitálních technologií zpět ke klasickému filmu.

Věnuje se CAS samostatné výzkumné činnosti i mimo rámec doktorského studia?

CAS není samostatným badatelským pracovištěm, jakým je např. Vědecko-výzkumné pracovitě AVU, u něhož nehraje pedagogika tak důležitou roli. V případě CAS se tedy jedná o výzkumné projekty jednotlivých pracovníků. Například Martin Blažíček inicioval program digitalizace a restaurování filmového materiálu, který vznikal v prostředí undergroundu nebo experimentálního výtvarného umění šedesátých až osmdesátých let. Byl schopen oslovit velký počet autorů, kteří doma schovávají kotouče starých 8mm a 16mm filmů, jež se následně čistí, restaurují a digitalizují. Já se také zajímám o vztahy mezi výtvarným uměním a filmem. Teď jsem hostujícím editorem zvláštního čísla časopisu Sešit, které bude této oblasti věnováno a v němž bude publikovat hned několik bývalých studentů CAS. Dále je k vydání připravena monografie Heleny Bendové o počítačových hrách, což je další dobrý příklad fungování pohyblivého obrazu mimo filmový a televizní průmysl. Počítačové hry je možné čistě technicky chápat jako interaktivní film, což je samo o sobě velice vzrušující oblastí, kterou lze dál využít a mnoho lidí to také využívá pro vlastní uměleckou kreativitu. Zmíněná Alexandra Moralesová je pak spolu s Georgijem Bagdasarovem editorkou kolektivní monografie Buenos Aires Experiment, která zkoumá souvislosti mezi občanským aktivismem a nezávislým filmem – včetně možných paralel s tím, co známe z vlastní zkušenosti z východní Evropy.