Hamsa, já jsem

dokument

Typologie filmu

dokumentární

Anglický název

Hamsa I am

Minutáž

59

Země původu

Česká republika

Copyright

1998

Rok výroby

1998

Režie

Miroslav Janek

Scénář

Ivan Arsenjev

Námět

Ivan Arsenjev

Anotace

Scenárista Ivan Arsenjev a režisér a kameraman Miroslav Janek se v hodinovém dokumentu se zvláštním názvem Hamsa, já jsem soustředili na studenty pražské Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla. Do originálního „kolektivního“ portrétu tvůrci zahrnuli kromě nevidomých žáků také samotnou malostranskou budovu ústavu, sloužící jako internát, zkušebna i škola (přičemž jednotlivé funkce se prolínají) a jevící se jako azyl mladíků a dívek, kteří se liší od „normálních“ lidí vlastně jen způsobem, jakým „ohmatávají“ svět. I když podle tvrzení jednoho z protagonistů jim hudba jejich omezení nekompenzuje, sluch se (vedle hmatu) stává jemným a zjitřeným nástrojem, jehož prostřednictvím dovedou vnímat a posuzovat. Handicap nevidomých se stává patrný teprve ve chvíli, kdy opouštějí ústav, v němž se pohybují a chovají se sebejistotou svých vidoucích vrstevníků. – Ze společného obrazu tvůrci postupně vydělují několik vyhraněných individualit. Z jejich výpovědí a z okamžiků zachycujících všednodenní, hudbou „prosáklý“ život, ze spontánních hudebních improvizací i ze „školních“ cvičení se rodí mozaika lidských osudů, jejichž existence není vázána jen na „pouhé“ pasivní naslouchání zvukům, ale naopak na jejich aktivní interpretaci a vytváření. Studenti Deylovy konzervatoře se tak „divákům svých příběhů“ jeví nejen jako rovnocenní, ale místy i nadřazení (hlavně když odhalují na svůj věk velmi zralé názory). Janek jako kameraman i režisér tu stejně jako v úspěšném dokumentu o nevidomých dětech Nespatřené (1996) sice jemně vnímá, ale nikdy nezneužívá skutečnosti, že protagonisty neustále „přistihuje zvenčí“, zatímco oni jeho vidět nemohou. Vzácně citlivý a nebolestínský snímek zaujme i bohatou zvukovou stopou. -ap-

Obsah

Slepý mladík pro pobavení svých spolubydlících z internátu dokonale imituje monolog Jana Wericha o procházce kolem oken Deylova ústavu. – Všední dny v ústavu jsou vázány na handicap obyvatel, kteří se však v labyrintu chodeb i schodišť pohybují stejně jistě jako po notových osnovách i spontánně improvizovaných melodiích. Přesto však vědí, že hudba, jíž žijí, není náhradou zraku. To podle jednoho z mladíků tvrdí jen ti, kteří by je rádi viděli jako „nenormální“. – Mladá Ukrajinka Káťa Koľcová je v Čechách už čtyři roky. Doma jí všichni radili, aby se se svým zrakovým handicapem do studia operního zpěvu nepouštěla. Ona se však nevzdala, a i když Čechy zatím nejsou jejím pravým domovem, na konzervatoři je spokojená. – Petr Bazala provozuje malou místní čajovnu. V čajích se znamenitě vyzná – nedá se totiž ohromit pestrými nálepkami – a mezi kamarády má mnoho zákazníků. – Rom Mario Bihari hraje na akordeon. Je vděčný svým rodičům za pochopení a podporu. Uvědomuje si, že kdyby se izoloval od ostatních, byl by nešťastný. – Pavla Šuranská, obdivující „Magora“ (básníka Ivana Jirouse) a píšící svérázné básně a texty, spontánně předvádí vlastní taneční kreace. – Jaromíra Pšánského zajímá historie. Vymyslel si a vlastnoručně vyrobil hru k demonstrování nejrůznějších bitev světových dějin. V knihkupectví Vysoký dům si vybírá nové knihy. Rád by jednou psal beletrii. Cestoval dokonce do USA, aby si „ohmatal“ dějiny. – Protagonisté se svěřují se svými sny: Káťa by chtěla oslovit evropské publikum a podobat se Edith Piafové, Mario by se rád proslavil v nějaké kapele a už dokonce složil svou „hitovku“. Petr dává spíš přednost klidnému životu v meditacích. Rád by s někým žil, i když děti kvůli svému přesvědčení nechce. – Mladíci mluví o dívkách, které se jim líbí: důležitý je hlavně hlas, ruce a to, jak „vypadají“ uvnitř. My vidíme, že jejich kolegyně s „tajemnými“ úsměvy a s tvářemi zahleděnými do sebe, takovými „kouzly“ disponují. Pavla zpívá Ave Maria v kostele Sv. Jiljí. – Jaromír se přátelí s vidoucí Luckou. Dokáže dělat spoustu „normálních“ věcí, i když po svém. Naučil se i správně stolovat, přibít rovně poličku či jezdit s dívkou na dvoukole po Stromovce. – Káťa je jednou z obětí Černobylu; bála se, že po operaci štítné žlázy nebude moci zpívat. Fascinuje ji cikánská melodika, v níž může vyjádřit svou vnitřní bolest. – Jaromír iniciuje veselý historicko-rouhačský spor s přáteli. Později opatrně, ale jistě kráčí po pustém peronu na vlak... -ap-

Štáb a tvůrci

Pomocná režie

Ivan Arsenjev

Původní filmový námět

Ivan Arsenjev

Scénář

Ivan Arsenjev

Asistent kamery

Michael Míček

Vedoucí výroby

Alexej Guha

Hudba

Hudba

Jaromír Pšánský, Martin Beran, Petr Bazala, Jekatěrína Koľcová, Pavlína Šuranská, Mario Bihari, Marek Susčík, Roman Schenk, Lucie Vondrová, Miroslav Matiscák, posluchači Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla

Produkční údaje

Původní název

Hamsa, já jsem

Anglický název

Hamsa I am

Copyright

1998

Rok výroby

1998

Výrobce

Česká televize, TS Čestmíra Kopeckého (Česká televize)

Technické údaje

Barva

colour

Ocenění

Vítěz

Festival: 2. festival českého dokumentu, Jihlava '98

1998
Jihlava / Česká republika
Cena diváků