Revue – Filmy
Film

Postava k podpírání

Jan Křipač 29. 2. 2016

Tento týden budou mít premiéru digitálně restaurované verze dvou filmů Pavla Juráčka. Spolu s celovečerním Případem pro začínajícího kata (1969) se do kin vrací i jeho středometrážní režijní prvotina Postava k podpírání (1963). Snímek, pod jehož režií je podepsán také Juráčkův spolužák z FAMU Jan Schmidt, byl jedním z těch, které uvozovaly poetiku české nové vlny.

Juráček se Schmidtem tvořili uměleckou dvojici již na škole. Spolupráce vyplývala především z jejich vzájemného přátelství (oba navíc bydleli ve stejném pokoji na kolejích). Schmidt, který studoval katedru režie, oslovil posluchače dramaturgie a scenáristiky Juráčka, aby mu napsal komentář k dokumentárnímu cvičení ve druhém ročníku, nazvaném Auta bez domova (1959). Byla to vůbec první Juráčkova práce na filmu, pomineme-li hereckou účast ve studentském dokumentu Václava Sklenáře Krabice filmu (1958). Poté Juráček napsal scénář k Hlídači dynamitu (1960) Zdenka Sirového a připravoval se Schmidtem film Konec srpna v hotelu Ozon. Filmová povídka byla napsána už na jaře roku 1958, o dva roky později se společný scénář pokoušeli oba autoři marně prosadit k realizaci (film byl natočen v celovečerní podobě až v roce 1966). Místo příliš nákladného projektu tak Jan Schmidt absolvoval FAMU s mnohem úspornější satirou Černobílá Sylva (1961), natočenou podle Juráčkova scénáře.

Snímek se přiřadil k dalším výrazným absolventským filmům FAMU: Stopám Jaromila Jireše, Turistovi Evalda Schorma, Stropu Věry Chytilové či Nenávisti Hynka Bočana. Barrandovská tvůrčí skupina Šmída-Fikar se rozhodla podpořit mladé filmaře v jejich dalších projektech, a zajistit jim tak vstup do profesionální kinematografie. Na každý nový film vyčlenila půlmilionový rozpočet. Pavel Juráček, který na Barrandově již působil od roku 1962 jako dramaturg, předložil k realizaci svůj námět o muži, který si vypůjčí v půjčovně kočku. Když ji chce druhý den vrátit, půjčovna neexistuje a hrdina se zaplete do mašinerie úřednických absurdit. Chystaný snímek, který byl chápán jako obraz společnosti utvářené doznívajícím kultem osobnosti, měl režijně zaštítit právě Jan Schmidt.

Při natáčení Postavy k podpírání se oba přátelé vzájemně doplňovali. Schmidt se zkušeným kameramanem Janem Čuříkem pokaždé připravili technické podklady denních prací a realizovali některé vedlejší sekvence. Juráček, který v té době profesi režiséra podceňoval (jeho postoj se změnil až právě zkušeností s Postavou), docházel na natáčení později. Schmidtovi s Čuříkem vyložil své představy o dané scéně, jež se následně zinscenovala a natočila. Schmidt později vznik Postavy hodnotil jako „ideální formu spolupráce“: „Od Pavla vycházely podněty a já musel hledat způsob, jak je realizovat. A pak tu byl pan Čuřík s kamerou, který nám realizačně velice pomohl. Protože jsme s Pavlem dobří kamarádi, nemuseli jsme si nic nějak složitě objasňovat. Látkou jsme se zabývali dlouho, hodně jsme o věci mluvili a měli jsme i společný pocit pro její výraz.“[1]  Čuříkův vklad do filmu potvrdil i jinak skeptický Juráček: „Technika je od toho, aby sloužila, a je v rukou lidí, kteří jí rozumějí. Stačí, když jim přesně vysvětlíš, co chceš (…) To se ovšem netýká kamery. Kamera není technika. Například práci Jana Čuříka na Postavě považuji za způsob autorské spoluúčasti.“[2]

Po svém dokončení byla Postava k podpírání schválena v říjnu 1963 do distribuce. Začátkem následujícího roku byla krátce uvedena v pražském kinu Praha. Oficiální premiéra byla naplánována na duben 1964. Nicméně nakonec musela být odložena, protože nebyl vybrán vhodný film, s nímž by byla Postava nasazena v rámci společného programu do kin. Místo toho byl Juráčkův a Schmidtův snímek promítán v únoru na festivalu v Oberhausenu, kde získal Velkou cenu poroty. Celostátní premiéra se nakonec uskutečnila 4. září 1964. Postava vstoupila do distribuce spolu se střihovým dokumentem Vladimíra Síse a Rudolfa Jaroše Muzeum zázraků. V říjnu pak následovalo uvedení na festivalu v Mannheimu a cena za „nejlepší krátký film celého roku ze všech kinematografií“. Juráček se Schmidtem se rázem stali čelnými zástupci generace, o níž se začalo psát jako o „nové vlně“.

Poznámky:   

[1] Kopaněvová, Galina, Jsem realizační typ. Rozhovor s Janem Schmidtem. Film a doba 15, 1969, č. 6, s. 304.

[2] Vagaday, Josef, Jeden z nových. Rozhovor s Pavlem Juráčkem. Film a doba 10, 1964, č. 3, s. 138.