Evangelium podle Brabence

Vráťa Brabenec, v současnosti lídr kapely The Plastic People of the Universe, byl v roce 1976 během politicky motivovaného zátahu s dalšími undergroundovými muzikanty zatčen. Strávil osm měsíců ve vazbě. – Poblíž obce Valdice s neblaze proslulým kriminálem Vráťa namáhavě stoupá v doprovodu Renaty Kalenské na čedičový kopec Zebín s kaplí sv. Máří Magdaleny. Během zastávek klábosí. – Na silničním odpočívadle poblíž Mikulova dvojice, zásobená lahvičkami alkoholu z Duty Free Shopu, konverzuje o záludnostech překonávání hranic. Vráťa vzpomene na exil, kam odjel z Hlavního nádraží. Byl donucen zříct se občanství a emigrovat ve třiceti devíti letech po vykonstruovaném obvinění a po podepsání Charty 77 (přes Rakousko putoval do Kanady, odkud se v roce 1997 definitivně vrátil do vlasti). Posléze dvojice polemizuje o pojmu štěstí, o „důležitostech“ a o lese, ve kterém Vráťa spatřuje věčnost. Příroda by si podle něho vystačila bez lidí. – Nad mraveništěm Vráťa obdivuje „brabenčí dálnici“. U Janků na zahradě okomentuje mšice na bezinkovém keři a hovoří o hédonistických kormoránech. Skrze objektiv kamery, s níž Janek kdysi natáčel, „pohlédnou“ do minulosti (Václav Havel ve filmu, odehrávajícím se v katakombách na Vyšehradě; Mejla Hlavsa). – Pro Brabence je největší bolestí v životě, když ho nějací lidé zklamou, nicméně se naučil odpouštět. Komunisty ignoruje, neboť v každé společnosti jsou vždycky nějací kreténi. – Malíř Jiří Voves kreslí cyklus o paměti a řádu havranů. Brabenec hodnotí chování těchto ptáků, kteří prý přinášejí moudrost. Je jimi, stejně jako přírodou vůbec, fascinován. Poslouchat hlasy ptáků považuje za důležité. – Renata Kalenská, léta publikující rozhovory s významnými českými osobnostmi, zmiňuje pro ni nepřijatelné výroky, se kterými se setkala (Jan Fišer). Dál s Vráťou mluví o vzpomínkách z dětství, o současných dětech a o chápání současného světa. Vráťa zdůrazňuje, že píše na psacím stroji, protože ten nemůže být „zavirovaný“. – Z úbočí kopce pozoruje pár vězení, zřízené z bývalého kláštera. Vráťa zmíní, že je rád starý, protože nemusí chodit do práce. – U Janků zasvěcuje zahradník Brabenec režisérovu manželku Toničku do zásad průřezu keřů a stromů. – Vráťovi je fajn, když si čte knížky nebo když si jde zahrát muziku. Podmínkou je, že pak musí dojít domů... – Vráťa tahá z kapsy texty svých básní a cituje z dopisu pro třiatřicetiletou dceru Nikolu, žijící v Kanadě. – Na odpočívadle přibývají vypité lahvičky. Vráťa zavzpomíná na nezvanou návštěvu estébáků se samopaly, kteří ho „přemlouvali“, aby se vystěhoval. Dnes prý bývalí estébáci podávají stížnosti ve Štrasburku. – Na dohled od kapličky posedávající znavený Vráťa už nechce pokračovat ve výšlapu. Vzpomíná na Magora, kterého ve snu odvedl na věčnost. – Muzikantka Eva Turnová zkouší namalovat Brabencův portrét. Hovoří o lidských ambicích. Nakonec žena obraz zamaluje „špenátovou“ barvou. – U frekventované silnice Renata s Vráťou přemítají o Bohu. Muž radí: nestarej se o Boha, on se o tebe taky nestará. – Novinářka parťáka láká k dokončení výstupu na Zebín nabídkou, že si nahoře odhalí prsa. – Náhodný kolemjdoucí kamarád Vráťu „dotáhne“ ke kapli. Renata přizná, že ve věznici u úpatí její otec dělal bachaře. Posléze si tam odseděl polovinu pětiletého trestu za zneužití pravomoci veřejného činitele... -kk-