Čtyři dohody

Rituál účinkující trojice v šatně přeruší telefonát nervózního technika, jenž ji posílá na jeviště. – Jaroslav Dušek upozorní diváky, že se představení natáčí, a uvede kolegy. První informace patří autorovi knižní předlohy: Miguel Ruiz se narodil do rodiny šamanů. Nechtěl pokračovat v rodinné tradici a stal se lékařem. Po těžké autonehodě se však začal zabývat odhalováním dřímajícího vědění, k němuž se lze dostat díky tzv. transu. Lidstvo se obrací ke starým učením, neboť touží po návratu harmonie a humanismu. – Základním kamenem představení je Ruizova oblíbená indická legenda o bohu Brahmovi, resp. o všudypřítomném neutrálním „Brahma“, jež bylo rozřezáno na kousíčky a vloženo do lidí. Setkají-li se pohledem dvě cizí bytosti, spatří něco povědomého, neboť se rozpoznaly dva díly „Brahma“. Začnou si povídat, vyměňovat si ojedinělé zkušenosti a tím znovu vytváří Brahmu. – Nehřešme slovem (aneb Miřte slovem přesně). Když se narodí člověk, je „čistý“. Má dva chytré bohy, mámu a tátu. Ti na něj mluví a tím mu tvoří svět. Jak narůstá počet slov, vzniká v dítěti chaos. Ani bohové se ve všem neshodnou. Dítě objevuje svoji dobrou a špatnou stránku. Zavádějící pokyny (tak už spi, vystřel, zmiz, jdi mi z očí) a sdělení (roztrhnu tě jako hada nebo nechci tě vidět) v něm vyvolávají pochybnosti. Snaží se zorientovat. Chce pomoci rodičům, kteří o něj pečují. Naučí se samo sebe hlídat, vytvoří si v hlavě soupeřícího soudce a oběť. Má více energie, než oba bohové dohromady. Pohybuje se v prostoru plném nástrah. Vše monitoruje, slyší a vidí i to, co nemá. Když dospěje, naopak si cíleně buduje mentální ohrádku, ze které pryč nechce. Jeho jednání ovlivňují hlasité ego a tichá duše. Záleží jen na jedinci, které stránce naslouchá. – Dítě se snaží utéct dozorcům, kteří vydávají rozkazy. Naučí se „mizet“ a schovávat zlobivou tvář. Když doroste, prohodí svoji hodnou a špatnou stránku a autority jej najednou nepoznávají. – Význam slov a jejich moc je třeba mít neustále na paměti a odklonit se od dlouhodobě preferované výchovy strachem. – Neberme si nic osobně. Lidé si budují pocit vlastní důležitosti, ctí pravidlo něco za něco. Jsou vychováváni sebestředně (pilně se uč, ať z tebe něco je). Ego jde proti duši, vnitřní mechanismus ztrácí rovnováhu. – Dítě nechápe na něj uplatňovaný systém ochočování. Potlačování kreativity mu nedovoluje dělat chyby, z nichž se může poučit. Později vynakládá energii dle doporučení bohů k získání papíru, který má dokázat, že je někdo. V dospělosti se prezentuje vizitkou. Vypovídají o něm vizáž a majetek. Svět mu zkreslují móda a trendy, systém má vady a šíří jed. Nepatřičné reakce okolí jej urážejí, stane se „nekompletním“ a musí se dávat dohromady. Kumulují se v něm nedorozumění, křivdy a citová zranění, jeho ego se otřásá v základech. Číhající šikulové pak jedincem lehce manipulují. – Je třeba umět odpouštět, jinak by jedinečná bytost vedla vyčerpávající život s nahromaděnými úrazy. – Člověk nechává osobní moc institucím a pak z toho má „ne-moc“. Odevzdáním hlasu je umlčen. – Půlku života děláme nesmysly a zbytečnosti kvůli mínění okolí. Už od dětství, spjatým s přirozenou touhou po poznání, se setkáváme s hodnocením. Člověk se vyvíjí i bez něho. – Nevytvářejme si žádné domněnky. Chybná interpretace reality přináší zavádějící palčivé domněnky, jež ovlivňují důležité aspekty bytí. Lidé vnucují představy druhým a vyžadují něco, co mají především dávat. Nejzásadnější domněnky produkuje zamilovanost. Probuzená energie je univerzální, nekonečná láska. Po čase energie zdánlivě ubývá, dochází k nedorozuměním, prkotiny vyvolávají hádky. Láska se mění na „kšeft“, vymáhanou či odpíranou komoditu. V lidské kompetenci je pouze lásku dávat, ne ji „brát“. Falešné domněnky lidstvo brzdí. – Vždy dělejme vše, jak nejlépe dovedeme. Čtvrtá zásada stačí k tomu, aby se život lidí odvíjel ke spokojenosti. Když se narodí dítě, vše tady je: země, vzduch, voda, vítr, slunce. Nerozlišuje dobré a zlé. Věří světu. Je jak nejlépe dovede. Lidstvo by se mělo naučit uchopit štěstí a „roztáhnout“ ho na celý život... -kk-