Návrat Agnieszky H.

Režisérka v letadle kvituje skutečnost, že už nepřistane na letišti, jež se jmenuje jako vězení. – Prostředí Prahy šedesátých let Hollandovou ovlivnilo; prochází výstavu na Febiofestu, věnovanou jejímu životu a tvorbě a komentuje staré fotografie. – Filmařka vysvětluje, že Hořící keř není o Janu Palachovi, ale o dopadech jeho činu. Právě tuto dobu hodnotí jako svou první velkou zkušenost. Podivuje se nad tím, že na toto téma nevznikl dosud žádný hraný film. Mladý producent a scenárista podle ní patří už ke generaci, která se s ním může vypořádat nezaujatě. – Hollandová se podle matriční knihy zapsala ke studiu na FAMU dne 15.9.1966. Ukazuje učebnu, kde probíhaly přednášky Milana Kundery. Listuje diplomovou prací, již psala kvůli zhoršujícím se poměrům v rychlosti a zčásti opisovala z textů Witolda Gombrowicze. – Hollandová měla původně studovat na filmové škole v Lodži, ale byla tam tehdy z politických důvodů persona non grata. Do Prahy ji přitahovala též česká nová vlna. – Hollandová s polskými přáteli pročítá vyšetřovací spis, v němž se o nich mluví jako o skupině z prostředí vlivných polských Židů, která si našla místo na vysokých školách v ČSSR. – Kameraman Koszyk vzpomíná na Agnieszčinu matku, která chtěla, aby dcery studovaly mimo domov a osamostatnily se tak. – Při přijímačkách skončila Agnieszka na prvním místě, druhý skončil její budoucí manžel, Slovák Laco Adamik. Ten zdůrazňuje mezinárodní obsazení jejich ročníku, kde byli Francouz, Bulhar a Jugoslávci. – Režisérka se u studentských kolejí AMU vyznává z celoživotního okouzlení Prahou. S tehdejšími spolubydlícími vzpomínají na kolejní večírky. – Hollandová při natáčení Hořícího keře jasně formuluje své požadavky. – Agnieszka na mužských kolejích nelegálně pobývala u budoucího manžela a kamarádů. Andrzej Zajączkowski vypráví, že nejvíc se za studií naučil při rozhovorech během bridže; Agnieszka byla jejich intelektuálním motorem. Měla mnoho přátel, ale „rychle se přimkla“ k Lacovi. – Spisovatelka Eda Kriseová zmiňuje tehdejší „východní“ styl oblékání polských přátel, kteří často chodili na návštěvy, aby se dosyta najedli. Agnieszčina matka ovšem vozila do Prahy spousty jídla. – Filmařka probírá svůj neschvalovaný sňatek. – Pražské jaro zaznamenala se zpožděním, o politiku se moc nezajímala; chtěla jen točit filmy. Ale 1. května 1968 svolali s přáteli demonstraci v Praze na vyjádření solidarity s březnovými studentskými protesty v Polsku, kde začala i antisemitská štvanice. – Hollandová komentuje ukázky ze svých studentských filmů. Ve třetím ročníku natočila ateliérové cvičení Hřích Boha, v němž hrála hlavní roli Jaroslava Pokorná, která v Hořícím keři ztělesňuje Palachovu maminku. – Bezprostředně po invazi 21. srpna 1968 se Agnieszka vydala s přáteli na Václavské náměstí. S nadsázkou vypráví, jak provokovala vyhládlé okupanty pojídáním moravských klobás. Jako jedna z prvních po Dubčekovu projevu pochopila, že s Pražským jarem je definitivní konec. Pocity z těchto událostí zúročila ve filmu Horečka. – Přátelé vzpomínají na listopadovou okupační stávku na FAMU, na aktivity ve stávkovém výboru a na to, jak na ně zapůsobilo vystoupení tehdy neznámého Karla Kryla. Hollandová nahrávku z improvizovaného koncertu odvezla do Varšavy, kde se začaly Krylovy písničky rychle šířit. Během stávky měli všichni pocit, že jsou hybnou silou událostí. O následné degradaci a normalizaci vypovídá i Hořící keř. Hollandová považuje za klíčovou dobu mezi upálením Jana Palacha a Jana Zajíce. – Skupinka vzpomíná, jak na půjčeném cyklostylu od Petra Uhla vytiskli osmisetstránkový politický bulletin. Nad plánkem pokoje od agenta StB pro polské kolegy rekapitulují snahu tajných dopadnout Andrzeje Koszyka. I režisérku jednoho rána vytáhli z postele a převezli ji do vězení v Ruzyni. Přímo v prostorech věznice vypovídá o tehdejších pocitech: usuzovala, že tam stráví několik let. Měsíční zkušenost z pražského věznění později využila ve filmu Ryszarda Bugajského Výslech, kde ztvárnila jednu z hlavních postav. Její vyšetřovatel, major Jindřich Kryštof, pro ni měl prý slabost, patřil však k těm „snaživým“. Historik Petr Blažek konstatuje, že se za studentku přimluvili její pedagogové Karel Kachyňa a Otakar Vávra. V procesech byly obžaloby přehodnoceny. Filmaři vězeňské zkušenosti nelitují. – Hollandová vypráví, jak byla za manželem na vojně ve Šluknově, kde počali dceru Kasiu. Adamik líčí, s jakými obtížemi se jim podařilo přestěhovat se do Polska. On se nakonec stal Polákem a Agnieszka „světoobčankou“. – Na besedě se studenty Univerzity Karlovy v rámci vzpomínkové akce na Jana Palacha hovoří Hollandová o tom, že normalizace zničila dvě generace. V současné situaci pociťuje především absenci autorit. Podle ní je české prostředí pro Poláky dobrou lekcí k získání nadhledu nad domácím děním a k léčbě polského patriotismu. – Jacek Petrycki je považován za jednoho z nejvýznamnějších kameramanů tzv. kina morálního neklidu. S Agnieszkou se seznámili v roce 1971. Natočili společně sedm celovečerních snímků. – Andrzej Koszyk se v roce 1969 několik měsíců ukrýval v Praze před StB a poté uprchl přes Jugoslávii do Německa, kde žije dodnes. FAMU nikdy nedokončil. – Andrzej Zajączkowski si v roce 1969 odseděl tři měsíce ve vězení ve Varšavě za kontakty s exilem. FAMU dokončil v roce 1971. V Polsku pracoval jako dokumentarista. Nyní je v důchodu, žije na venkově a krmí sýkorky. – Agnieszka Hollandová byla v Československu v roce 1971 odsouzena k osmi měsícům podmíněně. V letech 1974–81 natočila v Polsku osm celovečerních filmů. V roce 1981 z politických důvodů emigrovala do Francie. Střídavě žije a pracuje v Polsku, v USA a ve Francii. Byla třikrát nominována na Oscara. -jbh-