Sibiřský deník

V roce 1940 začala sovětská okupace pobaltských států a byly zahájeny rozsáhlé represe proti obyvatelstvů. V časných ranních hodinách dne 14.6.1941 bylo z Lotyšska deportováno na Sibiř přes 15 000 lidí. – Riga 1941. Manželé Melánie a Aleksandrs Vanagovi stráví večer na Pucciniho opeře Madam Butterfly. Ráno (14.6.1941) je v jejich bytě probudí několik čekistů se zbraněmi v rukách. Musejí se narychlo sbalit a odejít i s osmiletým synem Andrejsem. V bytě zůstane jen Melániin mladší bratr a její stará matka. – S ostatními rodinami jsou Vanagovi dopraveni na nádraží. Tady se ženy a děti musejí odloučit od mužů. Setkají se prý na místě určení v Ogre nedaleko Rigy. – Ženy a děti nejrůznějšího věku jsou nahnány do dobytčích vagonů. Trpí horkem, hladem a žízní. Jedna z žen, Anna, nedoufá, že mají šanci přežít; tvrdí, že Sověti nejdříve postřílí jejich muže a pak i je. Podřeže své děti i sama sebe. Vojáci při zastávce v lese vyloží jejich těla, ačkoliv umírající žena ještě žije. – Po třech týdnech strastiplné cesty, kterou řada lidí nepřežila, vystoupí všichni v tajze a jsou dovedeni do primitivního tábora. Melánie odmítne podepsat papír, že souhlasí s přesídlením na dvacet let. Setká se tu s přítelkyní Katrínou, která má miminko. Všechny ženy s dětmi skončí v chudé sibiřské osadě, kde je místní považují za fašisty. Dostanou k dispozici zchátralé dřevěné stavení a trochu slámy. Neustále trpí hladem. Nezkušená Melánie musí s dalšími hnát tajgou dobytek. Onemocní a téměř zemře. Začne psát dopisy manželovi (jež nemůže odeslat, protože neví kam). Málem se otráví jako několik žen jedovatou rostlinou. V noci se jí i synovi zdá o blahobytu v Rize. Na rozdíl od některých jiných vzdoruje nabídkám na sex za trochu jídla. – Na podzim vykopávají zbědované ženy brambory, ale musejí všechny odevzdat. Chtějí si pak posbírat zbytky, ale předseda kolchozu Ampalov sem dá nahnat stádo prasat: ta mají přednost před vysídlenci. Katrínino miminko zemře. – V kruté zimě ženy pracují v lese. Andrejs má vysoké teploty kvůli zánětu ucha, ale naštěstí přežije. – Melánie se dozví od Ampalova, že manžel byl odsouzen na deset let do pracovního tábora a že žije. Nesmí však dostávat korespondenci. – Vyhnankyně zjistí podle oslavujících vesničanů, že skončila válka. Ale po zásahu Červeného kříže se mohou domů vrátit jen děti. Ampalov však zakáže, aby je náklaďák odvezl na vzdálené nádraží. Melánie se se synem vydá přes tajgu pěšky k trati, kde se s ním rozloučí. – Žena si opraví rozpadlou boudu; chce tam žít s manželem, až bude propuštěn. Do vesnice skutečně přijedou někteří propuštěnci, ale Aleksandrs mezi nimi není. Katrína se však shledá s manželem Kárlisem. Melánie vezme k sobě těžce nemocného Němce Jakoba. Stará se o něj. Z dopisu se dozví, že její bratr leží v gulagu v nemocnici. Pošle mu balík i za cenu, že se kvůli tomu musí vzdát válenek. Omrznou jí pak nohy. – Jakob zemře na tuberkulózu. Když se žena ptá Ampalova na manžela, který by už měl být propuštěn, předseda jí jen ocituje starý dokument. I Melánie těžce onemocní. V předtuše smrti spálí dopisy pro manžela, jež napsala za celá ta léta. Z posledních sil odjede na sáňkách do tajgy. Tady ji naštěstí najde sousedka a dopraví ji do bezpečí. Ženy se postarají, aby nemocnou hospitalizovali v Krasnojarsku. Vyoperují jí tam čtyři nádory a dostane transfuzi. Jako zázrakem přežije. Obdrží dopis od Andrejse s jeho fotografií ve vojenské uniformě. Katrína se s ní rozloučí; odjíždí s Kárlisem a novým miminkem do Kazachstánu. Melánie se rozhodne napsat pro syna a jeho děti paměti. Sbírá též vyprávění obdobně postižených lidí. – Riga 1957. Melánie se jako venkovanka vrací do města. Na úřadě zjistí, že Aleksandrs zemřel v lágru v roce 1942. Nedozví se však, ve kterém. Nešťastná žena se vydá do opery. Uvaděčka ji odmítne pustit dovnitř ve válenkách. Ona si musí pro povolení k řediteli; je to čekista, který její rodinu na počátku války odvedl. Muž jí je dá a ptá se jí, jak je na Sibiři. Ona mu odpoví, že tam stále sněží... – Až v roce 1991 vydala Melánia Vanagová svou vzpomínkovou knihu Na břehu řeky duchů: 1941–1957 Bylo jí tehdy osmdesát šest let. Zemřela ve dvaadevadesáti letech... -tbk-