Cesta vede do Tibetu

cestopisný, reportáž

Typologie filmu

dokumentární

Anglický název

The Road Leads to Tibet

Minutáž

55

Země původu

Československo, Čína

Copyright

1954

Rok výroby

1954

Premiéra

07.12.1956

Jazyková verze

česká

Režie

Vladimír Sís (hlavní režie), Chu Čchi, Li Ťün, Wang Ping

Anotace

Režisér Vladimír Sís (1925–2001) a kameraman Josef Vaniš (1927–2009) se jako zaměstnanci Československého armádního filmu v roce 1954 zúčastnili ojedinělé expedice do Číny a Tibetu. Při níž ve spolupráci s čínskými filmaři, které měli též zaučovat, natočili dokument o budování gigantického dopravního díla Sečuánsko-tibetské magistrály, jež spojila vnitrozemskou Čínu s Tibetem. Ten byl po čínské okupaci v letech 1950–51 považován za součást Čínské lidové republiky. Čeští filmaři urazili od března do listopadu 1954 v autech, na koních i pěšky 1800 km dlouhou cestu do Lhasy, kde se zdrželi měsíc. Autoři se v první části soustřeďují na popis tibetské přírody a života tamních obyvatel, přičemž zdůrazňují uzavřenost země, danou zeměpisnými podmínkami. Ve druhé části pak sledují výstavbu silnice, při níž tisíce dělníků (ve skutečnosti většinou politických vězňů) s primitivním nářadím v náročných podmínkách zvolna klestí cestu přes velehorské masivy a po úbočích horských řek. Až po nich přicházejí na řadu stroje a nákladní automobily. Tvůrci popisují i výstavbu druhé větve silnice, kde se stavitelé naopak potýkali s úskalím neprostupné džungle. Zachycují i situaci, kdy se řeky rozvodnily a kdy části stavby hrozila zkáza. Snímek vrcholí spojením obou silnic a dostavbou magistrály do Lhasy. Končí slavností při otevření silnice, jež znamenala zároveň spojení Tibetu se světem. V komentáři, čteném Karlem Högerem, se autoři samozřejmě nemohli vyhnout dobové ideologii a museli řadu věcí zamlčet. S tímto problémem se však vyrovnali poměrně se ctí, protože se soustředili zejména na etnografický popis s množstvím tibetských názvů a pojmů a věnovali se více hrdinství obyčejných lidí než politickým konsekvencím. Stavba magistrály byla samozřejmě motivována zejména čínskou militaristickou strategií, jež měla dopomoci k definitivnímu ovládnutí „Střechy světa“. Od doby vzniku až do současnosti má snímek ve světovém kontextu naprosto unikátní hodnotu, protože je jedním z mála obrazových svědectví doby a Tibetu 50. let. Do Tibetu se totiž téměř žádný filmař v té době nedostal. Na několika záběrech se objeví i XIV. dalajláma Tändzin Gjamccho, který již v té době byl duchovním vůdcem Tibetu. – Původně vznikly tři verze filmu: pro českou distribuci, druhá pro Čínu a třetí pro mezinárodní filmové festivaly v Benátkách a v Karlových Varech. Původní nesestříhaný materiál v archivu Československého armádního filmu byl ještě před rokem 1989 skartován. Film se příliš nepromítal a zvláště po roztržce mezi Čínou a Sovětským svazem se uváděl jen výjimečně ve filmových klubech. Kameraman Josef Vaniš při expedici fotografoval a jeho unikátní snímky (zejména se 14. dalajlámou) se staly známé i ve světě. Již v roce 1956 byly vystaveny na výstavě Neznámý Tibet v Náprstkově muzeu a na řadě dalších výstav po roce 1990 včetně velké akce Tibet v mysli v roce 2009 v Praze, záhy po autorově smrti. Vyšla též jeho kniha fotografií Vzpomínka na Tibet (Práh, Praha 1997), jiné fotografické publikace byly vydány též v angličtině, němčině a francouzštině. Vladimír Sís s Josefem Vanišem napsali také knihy Tibet (Naše vojsko, Praha 1958), Země zastaveného času (Mladá fronta, Praha 1959) a Tajomný Tibet (Mladé letá, Bratislava 1960). Režisérův syn, známý ilustrátor a autor Petr Sís, napsal a nakreslil na základě otcova deníku oceňovanou knihu Tibet – Tajemství červené krabičky (nakladatelství Labyrint, Praha 2005) -tbk-

Obsah

Tibet je země velehor, kde je život vzhledem k přírodopisným podmínkám velmi těžký. Oplývá však také přírodním bohatstvím. Pramení zde mimo jiné posvátná řeka Brahmaputra. Horské potoky a bystřiny tvoří i další veletoky. Ale jsou zde též úrodné oblasti, kde dozrává ovoce a sklízí se obilí. Pastevci na koních na planinách pasou stáda ovcí, koz a jaků. Lidé se věnují mimo jiné i tkaní látek a vázání typických koberců. Obdivuhodná je architektura dalajlámova letního sídla Norbilunka i paláce Potala ve Lhase a také pančhenlámova sídla Tašilhünpo. Kromě nich je zde řada chrámů a klášterů. Lidé dodržují staré zvyky a obřady, provozuje se i starobylá pantomima. K tradičním sportům patří lukostřelba a jezdecké závody. Tibet je ovšem velmi uzavřený a se světem ho spojují jen nebezpečné a často neschůdné karavanní cesty, vedoucí přes vrcholky věčně zasněžených velehor. Karavany jsou přitom nezbytné pro zásobování země, do níž dovážejí například čaj nebo dřevo. Proto v létě 1951 podepsal Mao Ce-tung dekret o stavbě magistrály na Střechu světa, jež měla spojit hlavní město provincie Sečuán (S’čchuan-Sikchang – ve filmu špatně) Čcheng-tu s hlavním městem Tibetu Lhasou. Projekt Silnice míru a přátelství, který se vyznačuje ojedinělou náročností, dostali na starost největší odborníci. – První vojáci a dělníci se brodí sněhem k hoře Čchor-šan. Rozbíjejí palicemi a sekáči kameny a skály, aby mohli použít trhavinu. O stavbě Kchang-dzang-kung-lu se zpívají písně. Pracují tu i lidé z vnitrozemí, kteří třeba až dosud neviděli sníh. Večer se vracejí do záchytných stanových táborů. – Úrodné údolí Mekongu. Ve stanu se radí lámové i vůdcové karavan, kteří pomáhají zásobovat stavbu. Karavany mezků a jaků vyrážejí denně na cestu. – Další část silnice se buduje ve skalním masivu nad řekou Nun-ťiang. Stavbaři se dopravují na místo primitivní lanovkou přes vodu a stejným způsobem přepravují i zásoby. – Dělníci šplhají po skále pomocí lan a pokračují po vodorovných lanech, natažených mezi skobami. Úzký schod vylámaný ve skále se pomalu rozšiřuje. Potom se dají použít trhaviny. Cesta do Lhasy musí být ukončena do podzimu 1954. Konečně se podaří přes průsmyk dopravit první stroje. Teď se pracuje pomocí pneumatických kladiv a pomáhají i buldozery. Vznikne pevný most a první nákladní auta projedou do nitra Tibetu. – Začíná nový den ve městě Ja-an. Nákladní vozy Praga každodenně odjíždějí ke vzdáleným horám se zásobami pro stavbaře po původní čajové stezce. Přes vrcholek Orlanšan sjíždějí do hlubokého údolí další řeky Ta-tu, přes niž vedl starobylý most Osmi hrdinů, u nějž se odehrávaly velké boje. Nyní vede přes řeku nový přechod. Dělníci vítají kolonu náklaďáků. U silnice je prostý památník těm, kteří při stavbě zahynuli. Silnice zdolává průsmyky i strže. Díky ní se proměňuje celý kraj. Vznikají podél ní nové obce. Tibeťané obdivují dosud neznámé zboží. V nových výměnných stanicích se obchoduje s kůžemi, s bylinami a se vzácný pižmem. Prodává se tu dovážený čaj, kterého Tibeťané spotřebují velké množství. Objevují se první nemocnice a lékaři, kteří ošetřují Tibeťany, zvyklé dosud jen na tradiční medicínu. Pastevec čeká s koněm u porodnice na miminko a maminku. Spolu pak odjíždějí do hor. Děti chodí do nových škol, kde jim mladí čínští učitelé přibližují svět. Meteorolog vysvětluje vesničanům, jak funguje meteorologická stanice s českým vlasovým vlhkoměrem. Na polích se objevují první hospodářské stroje, pomáhající při sklizni i následné orbě. Stroje se začnou používat také v nových dílnách. Místo loučí se uplatňuje elektrika. Auta zkrátila měsíce cesty na dny. – Zbývá zdolat poslední pohoří před Lhasou. Zároveň se buduje druhá silnice do Lhasy přes provincii Čching-chai. Karavany velbloudů a jaků tudy táhnou podél budované druhé cesty. I tady ve stepi a v ledovcových polích se dělníci dřou. Kočující pastevci poprvé vidí „železné krávy“, tedy nákladní auta. Silnice pokračuje v místech subtropických džunglí. Starousedlíci radí inženýrům, jak se vyhnout bažinám a jiným překážkám. Motorové pily kácejí mohutné kmeny. Ve stanových táborech jsou pojízdné obchody, kde si i Tibeťané kupují pro ně dosud neznámé věci a potraviny. – V srpnu 1954 se na cestě objeví čtrnáctý dalajláma, který se z města Čhamdo provázen čínskými důstojníky vydává na cestu do Pekingu. Duchovní vůdce promluví k lidem při slavnosti a obřadu o historické přeměně Tibetu. Věřící mu vzdávají úctu. Na silnici se dalajláma pokloní u pomníku jedné z obětí stavby magistrály. Také druhý tibetský vůdce pančhenláma putuje do Číny, tentokrát ve vojenském terénním autě. I on je cestou oslavován prostými lidmi. – Směrem od Lhasy staví poslední úsek Tibeťané, muži i ženy. Budují hráze a regulují řeky. Ty se však při záplavách vylily z břehů a dosavadnímu dílu hrozí zkáza. Voda odřízne dělníky od zásobování. Nejnutnější zásoby se dopravují i po řece na vorech a člunech. Lidé po pás ve vodě budují další hráze a konečně překonají přírodní živel. – V udolí řeky Pa-ch se setkají všechny úseky cesty. Následuje velká společná oslava dělníků. Přijíždí první nákladní vůz. – Svítání nad Lhasou. Posvátné a zakázané město klášterů a chrámů s vrcholnými uměleckými díly a architekturou slaví 25. prosince 1954 svátek, při němž Tibeťané vítají první kolonu nákladních vozů. Silnici oficiálně otevírají představitelé města. Spojení Tibetu s vnitrozemím Číny se stalo skutečností. Pod sídlem dalajlámy Potalou projíždějí vozy s portrétem Mao Ce-tunga. Na slavnosti tančí Tibeťané tanec štěstí. – V noci svítí reflektory aut na nové silnici... -tbk-

Poznámka

Film nakonec vznikl ve třech verzích. Kromě první verze pro českou distribuci vznikla pro neshody s čínským štábem ještě druhá pro Čínu. Nakonec byla vyrobena i třetí pro mezinárodní filmové festivaly v Benátkách a v Karlových Varech. V Národním filmovém archivu se dochovala pouze první verze. Nesestříhaný materiál v archivu Československého armádního filmu byl ještě před rokem 1989 skartován.

Komentář

Účinkují

Štáb a tvůrci

Režie

Vladimír Sís (hlavní režie), Chu Čchi, Li Ťün, Wang Ping

Kamera

Josef Vaniš (hlavní kamera), Feng Ťin, Ťiang Š, Wu-Ti, Čchen Č-čchiang, Čang Jün-čching

Vedoucí výroby

Miloslav Jílovec

Spolupráce

Jen Kche, Wang Mu, Wan Kuo-Liang, Čao Kchaj, Čchaj Šen, Jang Si-Jün, Cchaj Ťi-Wej, Liang Wen, Chu Fu-Tchao

Hudba

Nahrál

FISYO

Dirigent

Jaromír Nohejl (FISYO)

Písně

Tibetské lidové písně

Lokace

Čína, Tibet, řeka Nun-ťiang (Tibet)

Produkční údaje

Původní název

Cesta vede do Tibetu

Anglický název

The Road Leads to Tibet

Copyright

1954

Rok výroby

1954

Premiéra

07.12.1956

Distribuční slogan

Český film o stavbě dálnice v nebetyčných horách Tibetu.

Výrobce

Československý armádní film, Filmové studio Čínské lidově osvobozenecké armády

Nositelé copyrightu

Národní filmový archiv

Distribuce

Ústřední filmová půjčovna (původní 1956), Dech hor (obnovená 2019)

Technické údaje

Verze

česká

Ocenění

Vítěz

Festival: 8. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

1954
Karlovy Vary / Československo
Cena za filmovou reportáž

Vítěz

Festival: 17. mezinárodní filmový festival Benátky

1954
Benátky / Itálie
Čestné uznání
uděleno v soutěži dokumentárních filmů