Moje století

Země původu

Česká republika

Copyright

2019

Rok výroby

2018

Premiéra

2. 5. 2019

Minutáž

105 min

Kategorie

film

Žánr

sociální, historický, politický

Typologie

dokumentárnídlouhometrážní

Originální název

Moje století

Podnázev

Moje století 1918-1945 (25 stoletých ve století naší republiky) / Moje století II 1945-2018 (25 stoletých ve století naší republiky)

Český název

Moje století

Anglický název

My century

Anotace

Ke stému výročí vzniku Československé republiky přispěla režisérka Theodora Remundová společensko-historickou koláží Moje století, kterou sestavila ze subjektivních vzpomínek pětadvaceti sto- a víceletých občanů. Příprava kladla vysoké nároky na rešerše včetně mnoha cest do regionů a hledání příhodných protagonistů, realizace pak zase na konečný sestřih. Původně dvoudílný dokument vyrobila Česká televize (s podnázvy Moje století 1918-1945 /s premiérou na druhém programu 29.10.2019/ a Moje století II 1945-2018, 25 stoletých ve století naší republiky /s premiérou na druhém programu 5.11.2019/), celovečerní distribuční verze spojuje obě části. – Provázaným příspěvkům rozmanitých, většinou veřejně neznámých pamětníků (kteří do děje zasahují postupně, s různou intenzitou a výpovědní hodnotou) tvoří přirozenou osu novodobá historie státu od vzniku První republiky po současnost, v druhém plánu pak privátní vzpomínky (rodiče a dětství, školní léta, první lásky, sňatky, rodinné poměry, smutné události, sklonek života). Politicko-společenské dění (T. G. Masaryk, sokolské slety, založení skautské organizace, německá okupace, Pražské povstání, osvobození a odsun Němců, Vítězný únor, měnová reforma, znárodnění a kolektivizace, politické procesy, budování komunismu, okupace 1968 a Listopadová revoluce 1989) dokládají rozsáhlé známé a často využívané dobové archivní materiály i ojedinělé archiválie z lokálních paměťových institucí (mj. starodávné pohlednice). Výpověď o osobních událostech protagonistů doplňují často rodinné fotografie a u těch vitálnějších se zmiňují i jejich současné aktivity (věnují se koníčkům, potomkům, „poslání“ nebo dokonce profesi). Soukromé „střípky“ se vážou na „velké události“ a naopak. Životní zkušenosti v perspektivě století obsáhnou paradoxy doby, „pořádky“ minulosti (životní úroveň, zvyky, módu), způsoby myšlení (moc ideologií, vliv náboženského vyznání či politického přesvědčení), společenské proměny a připomenou nepatrné „zázraky“, jež penzistům v požehnaném věku kdysi zachránily život, osobní tragédie, ale i životní entuziasmus, nadhled, vyrovnanost a schopnost odpouštět. -kk-

Obsah

Moje století 1918-1945, 25 stoletých ve století naší republiky. Stále aktivní houslista (zakladatel a primáš Hradišťanu v letech 1949-1953, dnes hrající v tzv. Pátečnících) František Hamada (104 let, Uherské Hradiště) vzpomíná, jak rád pozoroval poklidnou atmosféru a naopak rušné trhy na uherskohradišťském Mariánském náměstí, kde vyrůstal. – Celoživotní skaut Eduard Marek (101 let, Praha) zvaný Hroznýš vstává v šest hodin, aby vše stihl. V dětství „utíkal“ mamince a užíval si volnosti tehdy bezpečných žižkovských ulic. – Věra Dolejšová-Holičová (101 let, Dvůr Králové) má na uplynulé století radostné i bolestné vzpomínky. – Evangelického faráře Jana Pokorného (100 let, Brno) na svět přivedla maminka, sužovaná španělskou chřipkou. Kvůli nízké váze ho „dopekli“ v troubě. Tatínek byl profesor elektrotechniky na průmyslovce, kde „stavěli“ první rádia. – Vlasta Šumová (102 let, Litoměřice) se narodila za Franze Josefa. Život zasvětila hudbě a hře na klavír. – Rodina koncertního mistra Zdeňka Koníčka (100 let, Bratislava – Praha) v době nedostatku bytů obývala jeden pokoj. Starší sestry se učily hrát na piano, on na violoncello, ale toužil být i dirigentem. Otec jeho talent podporoval. – Anna Jordáková (102 let, Uhorná – Soběslav) se narodila na statku u slovenského Vozna. Z deseti dětí jich přežilo šest. Měly na starost dobytek. Když neudělaly nařízenou práci, potrestal je otec bičem. Pravidelně chodily do kostela a k rodičům chovaly velkou úctu. – Desetileté Marii Kaškové (101 let, Jindřichův Hradec) a jejím mladším sourozencům zemřela maminka na zápal plic. O blížící se smrti řekla v obavách o manžela pouze dětem. – Růžena Kubů (100 let, Soběslav) na maminku vzpomíná jako na poklad. – Vdova po vědci a vynálezci MUDr. Linda Wichterlová (101 let, Prostějov – Praha) měla v mamince celoživotní utěšitelku. V dětství jí lezla do postele, k mohutnému tatínkovi se nevešla. – Helmtraud Langerová (100 let, Šumperk) pochází z chudé česko-německé rodiny. Doma se kvůli mamince mluvilo německy. Ta po úrazu manžela musela do práce. Hladové děti chodily často do okolních rodin na oběd. – Josef Štola (105 let, Znojmo) v dětství nestrádal a o jídlo se dělil s chudým kamarádem. – Marie Leskovcová (101 let, zemřela 28.8.2018, Stříbro) si jako nejmladší ze sedmi dětí odepřela studia, zůstala doma a pečovala o stárnoucí rodiče. – Marie Svobodová (100 let, Kostelec nad Vltavou – Liberec) od sedmi let vypomáhala jako číšnice v rodinné hospodě, bratr obsluhoval pípu. Nejvíc práce měli o prázdninách. – Růžena Nowaková (105 let, Karviná) se narodila v polsko-českém Slezsku, posléze „připadli“ k Československu. Muži z rodiny byli zaměstnáni na šachtě. – Plukovník Rudolf Zajac (100 let, Uhrovec – České Budějovice) chodil jako dítě ze šetrnosti bosý. – Helmtraud Langerová vzpomíná, že za Masaryka dostala černé zimní boty, ale přála si hnědé. – Linda Wichterlová nepřemýšlela o ekonomickém zázemí rodiny, ale na rozdíl od přespolních spolužaček, jimž záviděla, však nikdy nedostala ani dvacetihaléř. Doma měla všeho dostatek. – MUDr. Ladislav Zeman (101 let, Trenčín – Praha) pochází z židovské rodiny. Na rodné město „dohlíželi“ od roku 1932 Hlinkovci. Ve třídě reálného gymnázia se třetina žáků hlásila ke katolicismu, další k luteránům a k židům. Hádali se mezi sebou, ale neprali se. Podle Zajace byly vztahy Čechů a Slováků za první republiky dobré. Zdeněk Koníček připomíná, že v Bratislavě vedle minima Slováků žili převážné Maďaři a Češi, kteří tvořili většinu studentů na jediném gymnáziu, Zajac zase uvádí podíl Čechů, kteří pomáhali zformovat na zaostalém Slovensku vrstvu inteligence. Koníček je přesvědčen, že prezident T. G. Masaryk s M. R. Štefánikem a několika dalšími tehdy Slovensko zachránili. – Ludmila Jakoubková (101 let, Trutnov) zpívá píseň o Masarykovi. „Tatíčka“ ctila Linda Wichterlová. Hamada uznává touhu státníka vše po 1. světové válce stmelit. – I Alžběta Slavíčková (100 let, Praha – Cheb) měla T. G. Masaryka ráda, stejně jako Vlasta Šumová, kterou k oddanosti vedla škola. Langerová má doma jeho portrét. Václav Červenka (101 let, Praha) rajtoval Masarykova koně Hektora. Naopak Zajac k prezidentovi cítil antipatii, neboť používal na koně bičík. Věra Holičová vídala Masaryka často, jezdil na obhlídku stavby Strahovského stadionu kolem jejich domu. Popisuje atmosféru prvních sletů. Ludmila Jakoubková předvádí sestavu. Do sokola začala chodit v jedenácti letech. Marek připomíná Masarykovo setkání se Svojsíkem, kterého nadchl pro založení skautingu v Československu. Hroznýš se věnoval „vlčatům“ a vždy ctil skautskou zásadu konat dobro. – Lékaře Aloise Blokšu (101 let, Bohumín) nasměroval ke studiu reálného gymnázia v Příboru inspektor. Jan Pokorný málem nepřežil tuberkulózu a za „vyšší pomoc“ se rozhodl být farářem. Blokša na invalidním vozíku projíždí oddělení nemocnice, kde sloužil až do důchodu. Na medicínu šel kvůli mamince, jíž na záchvaty bolesti břicha „zázračně“ pomohly injekce. – Protagonisté vzpomínají na mladistvé lásky, Pokorný na židovku Janu Šulcovou, Wichterlová na pouťové srdce od Otta, Kašková na svého holiče, stříhajícího pacienty v nemocnici, kde pracovala v prádelně. Nowaková neměla nouzi o ctitele, ale sňatek uzavřela z rozumu. Jakoubková následovala nápadníka, který ji do najaté hospody potřeboval na práci. Byli spolu šedesát tři let. Svobodové od mládí hrozila slepota a „nebyl o ni zájem“. – Ludmila Šloufová (101 let, Plzeň) měla jenom „rodinku“ a inteligentnějšímu manželovi v ničem neodporovala. Vyžádala si na něm nízký příspěvek na domácnost a ten navzdory zvyšujícím se nákladům dostávala napořád. Růženu Kubů opustil po tříleté známosti Slovák, s nímž otěhotněla. Na další lásky zanevřela. Zdeněk Koníček se po čistkách Němců na vysokých školách odstěhoval z domu a skrýval se u švadlenek. Tam poznal „ženský svět“. – Když Langerová s českými kamarády sledovala pochod henleinovců, ukazovala na bratra a ocitla se na černé listině kvůli nařčení, že hrozila Němcům. Nowaková vysvětluje, že Slezané „šli za Němci“ a že muži museli na vojnu. Ten její se narukování vyhnul, protože fáral na šachtě. Svobodová pracovala ve známé firmě na čokoládu (Rupa), kde byla po okupaci pověřena správou německá asistentka dosavadního židovského vedoucího. Ten pak zahynul i s rodinou v koncentráku. Červenka tvrdí, že nepřicházelo v úvahu vzepřít se okupantům. Do mírného muže se naváží manželka a donutí ho připustit, že by nešel střílet Němce. Holičová obdivuje národní hrdiny (všichni nemohou být lhostejní), ona sama však žila obyčejný život. Marek nosí skautské vyznamenání, odznak Stříbrného vlka. Při diskusi s mládeží vzpomíná na válečné časy. Za podporu židů mu hrozil koncentrák, ale vyvázl jenom s uvězněním. Hamada pracoval za války v poštovní třídírně zásilek. Z přihrádky gestapa likvidoval anonymní udání, za což byl nacisty odsouzen. Wichterlová po zadržení manžela nakonec úspěšně přesvědčila gestapo, že je nevinný a jako chemik důležitý. Zeman často myslí na nerozlučné rodiče. Matka dobrovolně nastoupila k otci do vagonu, když byl v roce 1944 poslán do koncentráku v Polsku. Byli nemocní a pravděpodobně zemřeli na cestě. Zajac mluví o těžké době za války, o Slovenském národním povstání, jehož se účastnil jako parašutista a o tehdejší sovětské pomoci. – Během Pražského povstání dělal Marek spojku mezi policií a vojenským velitelstvím. Posteskne si, že do té doby liknaví spoluobčané chtěli najednou střílet Němce. Koníček šel bojovat přes protesty manželky, ale nechtěně skončil čtyři dny zavřený v podzemí nedaleko Němci obsazeného Cukrovarnického paláce na Senovážném náměstí. Marie Svobodová s připnutou trikolórou se omylem schovala před bombou do domu plného Němců, ale dřív, než na sebe strhla pozornost, stačila utéct. Marek vypravoval k rozhlasu náklaďáky s muži. Poslední vůz, který Němci kompletně vystříleli, mu ujel, a tak si zachránil život. Langerová zpívá německou píseň o „ztraceném“ mládí. – Wichterlová mluví o garderobě, oblíbila si určitý druh šatů a ty nosí dodnes. Hamada musí cvičit prsty kvůli houslím. Blokša postrádá práci a je přesvědčen, že lidé nad sto let by „tu“ už neměli být. Marie Kašková stále provozuje kadeřnické služby. Vlasta Šumová používá chodítko, ale cítí se dobře, jenom ji v bytě trápí mravenci. – Moje století II 1945-2018, 25 stoletých ve století naší republiky. V době osvobození žila Marie Leskovcová na zámku v Dolní Lukavici u Přeštic, kde se ubytovali Američané. Helmtraud Langerová tehdy poprvé viděla černochy a bála se jich. Holičová má v paměti vřavu na náměstí a ruské vojáky, Růžena Nowaková pocit úlevy. Marie Kašková si nerada vybavuje otřes z první noci osvobození, kdy u nich nocoval vlezlý Rus. Ze strachu nespala až do rána. Langerová po návratu do Šumperka našla zatlučené domy. Ženy se v obavách ze znásilnění před Rusy poschovávaly. Naopak Pokorného tchyně se nad „štvanými“ německými vojáky smilovala a darovala jim civil. Růžena Kubů byla svědkyní masakru Němců. Rusové ji nařkli, že s nimi „drží“. Zachránil ji lékař, který je přesvědčil, že je slabá na nervy a že ničemu nerozumí. Langerové hrozil odsun (bratr s manželkou se hlásili k Němcům), jemuž unikla jen díky českému původu otce. Holičová potvrzuje, že Češi po Němcích zabírali, co mohli. Přestože Pokorný přišel o příbuzné v koncentrácích, k odsunu má výhrady kvůli nevinným obětem. Marie Leskovcová se po osvobození nastěhovala do prázdného domu ve Stříbře. – Pamětníci se ve vzpomínkách vracejí ke svým láskám. Hamadu po návratu z vězení vyhledala a okouzlila nezapomenutelná Táňa. Červenka nedokáže odhadnout, kolik měl žen. Blokša odtuší, že láska vede k sexu, ale i naopak. Vždy klidná a praktická Marie Kuncová (103 let, Kladno) vášni nikdy nepropadla. Zamilovanost Jordáková nepoznala a podruhé se vdala z potřeby najít živitele rodiny (v Čechách posléze pracovala jako služka). Po ovdovění Šloufová o dalšího muže neusilovala, cítila by se „nevěrná“. Ani Vlasta Šumová nezahořela divokou láskou, i když ji postrádala, a stala se třetí manželkou muže, kterého potkávala na hřbitově. – Uvědomělého Zajace oslňoval Klement Gottwald. Langerová nevstoupila do žádné strany, ale jako údernice byla vyznamenána soškou Stalina. Byla chudá. Dceři ušetřila na vánoční dárek, kočárek, v němž však místo panenky, na kterou nezbylo, dívka vozila zmíněnou sošku. Po měnové reformě přišla Svobodová téměř o všechny úspory, zbytek dala rodičům, neboť ti na tom byli ještě hůř. Kašková musela opustit kadeřnickou živnost a nastoupit do „komunálu“. Matka Lindy Wichterlové vedla železářský závod, kam nakoupila zásoby za tržbu z prodeje domu. Majetek jí byl zkonfiskován a ve svém bývalém obchodě nesměla ani prodávat. Štola znárodnění velkých fabrik schvaloval. Holičová mluví o cihelně, která pak chátrala, Pokorný vzpomíná na zoufalství hospodářů, kterým odvedli dobytek do společných stájí. – Bohumil Puffer (100 let, Rudolfov) chodil mezi koně a dobytek k sousedům, kteří ho živili, ale i jejich hospodářství propadlo JZD. Učitelka Marie Kuncová do KSČ nevstoupila, ale angažovala se v odborech. Cítila roztrpčení, že o studiu a budoucnosti nadaných dětí rozhodoval uliční výbor, složený z kovaných soudruhů. Dnes pro potěšení vyrábí keramické ptáčky. Ani potomci Kaškové nemohli studovat, protože nebyli ve straně, ona si dodnes přivydělává jako kadeřnice. Wichterlová připouští, že politické procesy sledovali tajně. Štola je přesvědčen, že si „nerozvážná Horáková proces zavinila sama“. Marek naopak proti zločineckému režimu působil v ilegální skupině. Za převádění přes hranice byl tři měsíce držen na tzv. čtyřce v Bartolomějské, pak až do procesu vězněn na Pankráci. – Violoncellista Zdeněk Koníček se po válce stal koncertním mistrem FOK a vedl Kvarteto hlavního města Prahy. Žádný z hráčů nebyl v KSČ, a tak neměli podporu Pragokoncertu. Díky renomé však mohli koncertovat v cizině; jeden z nich musel být „informátor“, který to kolegům čestně přiznal. Muzikant prochází zákulisí Obecního domu, kde působil sedmdesát let. – Marek dostal za velezradu deset let v uranových dolech v Horním Slavkově. V lochu přijali do skauta devatenáctiletého vězně. Slib složil v improvizovaných podmínkách. Koníček s kvartetem sjezdil svět, Pragokoncert na nich vydělával a situace se postupně měnila k lepšímu. Ladislav Zeman se po válce rozhodl pro pediatrii. Díky angažmá v komunistické partaji si vydobyl prostředky na renovaci pražského kojeneckého ústavu a mohl prosadit vše, co chtěl. Věnoval se odborné práci a odmítal nabízené lukrativní posty. Blokšu nezajímala ideologie, přesto jako nestraník dokázal s pomocí vstřícnosti železáren obratem přístrojově vybavit zanedbanou nemocnici v Bohumíně, kam nastoupil. Denně rentgenoval, i tak se dožil sta let. Nyní si prohlíží bývalou kancelář. – Wichterlová nechodila do práce, pro manžela dělala korektury článků a pomáhala mu při domácí výrobě proslulých kontaktních čoček. Otto vždy prohlašoval: peníze jsou dobrý, ale nemá se na nich viset, pracovat se má pro potěšení. I přes nabízené výhody se ke komunistům nepřidal ani Hamada, na rozdíl od některých členů Hradišťanu (který se proto dostal „nahoru“). Zajac byl jako zasloužilý voják a člen ústředního výboru KSČ vyznamenán generálem Svobodou. I apolitický Blokša dostal státní vyznamenání Hrdiny socialistické práce. V roce 1968 manžel Wichterlové inicioval prohlášení Dva tisíce slov, které zformuloval Ludvík Vaculík a ve kterém navrhovali rekonstrukci režimu. Protikomunisticky zaměřený Hamada odsuzuje okupaci v roce 1968. Nowaková měla tehdy velký strach ze střílejících Rusů. Zajac příchod vojsk přivítal, utvrdil ho, že nebude válka. Zdeněk Koníček nový režim odmítal a emigroval do Kanady. Manžel Wichterlové byl suspendován z místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie na pražských Petřinách, který založil, a stal se řadovým zaměstnancem. Na jeho post nastoupil „nejslabší“ spolužák z ročníku. Kádrovák Štola nesouhlasil s vylučováním hodných a pracovitých občanů z KSČ, měli být pouze „zbaveni členství“. – Holičová vzpomíná na úsilí zachránit invalidního syna. Ten zemřel měsíc po operaci, jež mu měla umožnit chodit. Slavíčková přišla o syna Jiříka kvůli leukémii, Langerové vzala rakovina dceru Elišku. O Libuši Volrábovou (102 let, Plzeň) se stará syn Toník. Jako malý spadl pod autobus a přišel o nohu. – Pamětníci hodnotí novodobé události. Podle faráře Pokorného přišlo s nástupem Václava Havla „velké osvobození“, Koníček v něm viděl pokračovatele idejí T. G. Masaryka, naopak Zeman z něho nadšený nebyl, připouští však, že si s koncem komunistické éry vydechl. Podle Marka byl Havel sjednotitel republiky. Koníček žehrá na současný stav národa, v němž převažují osobní zájmy. – Jakoubková popisuje jakési nadpřirozené „vábení“, také Hamada slyšel volání ze záhrobí. Vlasta Šumová si přeje, aby ji na onen svět doprovodila oblíbená klavírní jazzová etuda od Milana Dvořáka. Koníček věří v řád kosmu, na který nemáme vliv. Štola nevěří v Boha, po starosti s jeho existencí má rovněž Zeman od chvíle, kdy mu rodiče odjeli do koncentráku. Nowaková si posteskne, že ji „k sobě“ asi nechce manžel. Hamada zrekapituluje odžité století ve verších a už chce mít klid... -kk-

Poznámka

Ve snímku byly použity rodinné fotografie a archivy, dále fotografie ze sbírek Slováckého muzea Uherské Hradiště, Vlastivědného muzea v Šumperku, Jihomoravského muzea ve Znojmě a Moravské galerie v Brně. Archivní záběry byly použity z archivů České televize, Národního filmového archivu, Krátkého filmu a Vojenského historického ústavu.

Účinkují

Alois Blokša

Václav Červenka

Věra Holičová

František Hamada

Anna Jordáková

Růžena Kubů

Helmtraud Langerová

Marie Leskovcová

Ludmila Jakoubková

Marie Kašková

Eduard Marek

Růžena Nowaková

Jan Pokorný

Bohumil Puffer

Zdeněk Koníček

Marie Kuncová

Alžběta Slavíčková

Marie Svobodová

Ludmila Šloufová

Josef Štola

Vlasta Šumová

Libuše Volrábová

Rudolf Zajac

Ladislav Zeman

Štáb a tvůrci

Původní filmový námět

Klára Formanová, Theodora Remundová

Dramaturgie

Josef Albrecht

Kamera

Jakub Čálek (hlavní kamera), Jakub Halousek, Jan Šípek

Zvuk

Štěpán Škoch (záznam a mix zvuku)

Postprodukce

Jaroslava Stanton Kafka, Martin Vít, Radim Krištof, Triková postprodukce ČT, Jitka Chaloupková (Triková postprodukce ČT), Patrik Siegler (Triková postprodukce ČT), Miloslav Jan (Triková postprodukce ČT)

Výkonná produkce

Olga Grossmannová (výkonná producentka)

Producent

Lenka Poláková (kreativní producentka)

Vedoucí produkce

Olga Grossmannová

Asistent vedoucího produkce

Klára Formanová

Spolupráce

Lumír Holčák (technická spolupráce), Jana Babiuchová (technická spolupráce), Miloslav Čemus (technická spolupráce), Jana Částková (technická spolupráce), Tomáš Flekna (technická spolupráce), Jaroslav Zvědělík (fotograf), Radek Miča (fotograf), Jiří Zerzoň (fotograf), Marek Dienstl (fotograf)

Hudba

Použitá hudba

Zdenek Merta (Valse Melancolico), Josef Spitzer (Narozeniny), Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 h moll opus 104), Bedřich Smetana (Ze studentského života), Zdeněk Fibich (Poem), Milan Dvořák (Jazzová klavírní etuda č. 6)

Nahrál

Vlasta Šumová (klavír)

Písně

Begin the Beguine

Hudba k písni

Cole Porter (Begin the Beguine)

Hudební režie

Eva Javůrková

Lokace

Dvůr Králové nad Labem, Uherské Hradiště, Praha, metro (Praha), Staré Město (Praha), náměstí Republiky (Staré Město), Obecní dům /i interiér/ (náměstí Republiky), Střešovice (Praha), Nusle (Praha), Brno, Uhorná, Soběslav, Jindřichův Hradec, Šumperk, Znojmo, Stříbro, Liberec, Karviná, České Budějovice, Trutnov, Bohumín, Plzeň, Kladno, Rudolfov, Strážnice, Cheb, Litoměřice, Kostelec nad Vltavou

Produkční údaje

Originální název

Moje století

Anglický název

My century

Podnázev

Moje století 1918-1945 (25 stoletých ve století naší republiky) / Moje století II 1945-2018 (25 stoletých ve století naší republiky)

Kategorie

film

Typologie

dokumentární

Žánr

sociální, historický, politický

Země původu

Česká republika

Copyright

2019

Rok výroby

2018

Premiéra

2. 5. 2019

Distribuční slogan

Mozaika příběhů ze století naší republiky ve vzpomínkách stoletých obyvatel od vzniku Československa až po současnost.

Výrobce

Česká televize, TPS Lenky Polákové (Česká televize)

Nositelé copyrightu

Česká televize

Technické údaje

Délka

dlouhometrážní

Minutáž

105 min

Verze

česká

Titulky

bez titulků