Jiří Trnka: Nalezený přítel

Z pražského letiště Václava Havla odjíždí do centra města francouzský režisér Joël Farges. Vzpomíná, jak ho v deseti letech matka brávala do provinčního kina Labeur. Tam poprvé viděl film Jiřího Trnky Bajaja. Toto dílo jej poznamenalo na celý život, kvůli němu se stal filmařem. Chtěl by je zhlédnout znovu a současně se vydat po stopách jeho autora. Doprovází ho dlouholetá přítelkyně, spisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková, s asistentem a kameramanem. – Joël chtěl kdysi s Trnkou udělat rozhovor. Než k tomu však došlo, tvůrce náhle zemřel. Tereza, dcera Trnkova scenáristy a přítele Jiřího Brdečky, mu byla nablízku již v dětství. Znala jej především jako ilustrátora dětských knížek. – Podle Joëla Trnkovo jméno upadlo v zapomnění. Asistent se snaží sehnat Bajaju, ale ve filmovém archivu zatím dohledávají jen poškozené kopie. – Trnka již od dětství v rodné Plzni miloval loutky a věnoval se výtvarné práci. Velký vliv na něj mělo setkání s loutkářem Josefem Skupou. – O Bajajovi mluví s Terezou nejmladší Trnkův syn Jan. Zmiňují se o umělcově vztahu s matkou, která o synovi napsala i knihu. – V sedmnácti letech odešel Trnka do Prahy studovat UMPRUM. Těžce se probíjel, posílal peníze matce a staral se o mladšího bratra. Ve třiadvaceti letech se poprvé setkal s filmem, když pro krátký kreslený film Všudybylovo dobrodružství upravil loutku Hurvínka. Neúspěchem skončil jeho pokus o loutkové Dřevěné divadlo. Současně pracoval jako scénograf, mimo jiné pro Osvobozené či Národní divadlo. Oženil se s malířkou Helenou Chvojkovou, s níž měl tři potomky. – Nejstarší dcera Zuzana Ceplová vzpomíná na dětství, prožité zčásti za nacistické okupace. Otec svým dětem vyráběl hračky, zároveň hodně ilustroval a vystavoval. – Za války v bývalém studiu AFIT vznikl na popud Němců kolektiv mladých tvůrců, jenž začal s výrobou kreslených filmů. Jedním z výsledků byla Svatba v korálovém moři. Po zestátnění studia v roce 1945 se jeho uměleckým vedoucím stal Jiří Trnka. Ten tak nadlouho přešel k filmu. – Z první spolupráce s Jiřím Brdečkou vznikla legendární okupační groteska Pérák a SS. Jako název studia se ujalo označení Bratři v triku. Po třech kreslených filmech přešel Trnka k loutkovému filmu. Prvním byl Špalíček. – Důležitou roli v Trnkových filmech hrála hudba. Zpočátku byl jeho „dvorním“ skladatelem Václav Trojan. Umělec musel pro filmy zčásti upravovat výrobu svých loutek, aby i s neměnným obličejem dokázaly vyjádřit emoce. – Asistent se ve filmovém archivu přesvědčí, že nalezená kopie Bajaji je ve špatném stavu. – Dcera Zuzana vzpomíná na poúnorové kádrové změny ve studiu. V tu dobu podle syna Jana poznal otec další životní lásku, druhou ženu Slávku. Některé loutky, například pro film Román s basou, vytvořil podle její podoby. – Z další spolupráce s Brdečkou vznikla parodie Arie prerie, kde v loutkách tvůrce kromě sebe zpodobnil i spoluscenáristu a druhou ženu. V těžkých dobách stalinismu vznikla i alegorie Císařův slavík. Měla velký úspěch v zahraničí. Komunisté využívali ekonomický i ideologický potenciál Trnkovy tvorby; proto měl umělec oproti jiným relativní svobodu. – Joël se podivuje, jak mohlo v Československu vzniknout tolik finančně nákladných animovaných filmů. Tereza mu vysvětluje výhody (jistá nezávislost) i nevýhody (cenzura) státní kinematografie. – Trnkovy filmy nesly humanistické poselství, ať již Legenda o sv. Prokopu ze Špalíčku či Čertův mlýn. Tereza probírá s Janem otcovo potýkání se s komunisty a mluví o nerealizovaných projektech. Jedním z nich měl být film o donu Quijotovi, druhým kombinovaný hraný a animovaný film o loutkáři Matěji Kopeckém s Vlastou Burianem v titulní roli. – Tereza zavede Joëla do Konviktu v Bartolomějské ulici, kde v prostorách dnešního kina Ponrepo měl původně Trnka studio. Vzpomíná na tragédii, která se stala při natáčení Bajaji; při požáru se udusil bezpečnostní technik. – Ke skupině se přidá dramaturg Edgar Dutka a konečně všichni zhlédnou Bajaju. Joël je opět okouzlen. – Nejnáročnější a největší Trnkův projekt byly Staré pověsti české. Dutka zmiňuje nové kostry loutek, které umožňovaly lepší pohyb při animaci. V zahraničí si dokonce mysleli, že se jedná o trikově upravené snímání lidí. Joël i Tereza si opět prohlížejí výtvarníkovy ilustrace pro dětské knihy a baví se o jeho zálibách. Neúnavně pracoval, i když jej to vyčerpávalo. – Jan vzpomíná na otcův recesistický „kybernetický stroj“. – Ač prý Trnka neměl nijak zvlášť rád postavu Švejka, pro přítele Jana Wericha natočil tři krátké adaptace z kapitol Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Problém měl s metodou komentáře. – Na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu zaujala návštěvníky Trnkova instalace Malý svět. Tvůrce byl na vrcholu slávy. V porovnání s Waltem Disneyem o něm obdivně psal Chris Marker v Cahiers du cinéma, fotografii s věnováním měl od Brigitte Bardotové či Jeana Cocteaua. – Dalším vrcholem Trnkova umění byl širokoúhlý Sen noci svatojanské, jenž byl od dětství i jeho vlastním snem. – Umělce unavovala sláva, cesty po festivalech či veřejné prezentování umělecké tvorby. Vyrušovaly ho i domácí a cizí návštěvy ve studiu. – Syn Jan mluví s Terezou o dětství a o vzniku knížky Zahrada. – Trnkova záliba v autech a v rychlé jízdě prostupuje snímkem Vášeň. Vzpomínku na tchána přidá Helena Trnková. Nedával prý najevo radost, ale ani nespokojenost. Jako varování před přeceňováním techniky natočil film Kybernetická babička. – Jiří Trnka získal současně s Janem Werichem titul Národní umělec. Tereza s Joëlem si všimnou, že již v té době byl jednapadesátiletý autor fyzicky zchátralý. – Jako poslední tvoří Trnka svůj třetí opus magnum, podobenství Ruka. To Joël viděl v devatenácti letech a díky němu začal nenávidět komunismus, jelikož odhalil jeho pravou tvář. Snacha tvrdí, že výrobu Ruky dramaturgie schválila jen s vidinou přísunu valut, spojeném s každým Trnkovým dílem. Autor při práci vůbec nehleděl na své zdraví, ačkoliv věděl, že je nemocný. Podle Dutky byly v roce 1969 kopie Ruky zabaveny a samotné dílo zakázáno. – Trnka se poprvé politicky angažoval až v roce 1968, když podepsal prohlášení Dva tisíce slov. – Podle Joëla umělec jako první pochopil, že svět kráčí do „bran ošklivosti“. V roce 1969 na Trnku dolehlo špatné zdraví i potíže spojené s podpisem manifestu. Snacha vzpomíná na poslední setkání s ním v listopadu, kdy byl již na pokraji sil. Když koncem roku zemřel ve věku padesáti sedmi let, lékaři konstatovali, že stav jeho organismu odpovídal osmdesátiletému stáří. – Tereza s Joëlem uzavírají spolupráci... –jl–