Sólo

časosběrný

Typologie filmu

dokumentární

Délka

dlouhometrážní

Anglický název

Solo

Minutáž

84 min

Země původu

Česká republika, Francie, Argentina, Rakousko

Copyright

2019

Rok výroby

2016—2019

Premiéra

31.10.2019

Jazyková verze

španělská

Režie

Artemio Benki

Anotace

Výjimečného protagonistu koprodukčního celovečerního debutu, časosběrného dokumentu Sólo, poznal francouzský režisér žijící dlouhodobě v České republice Artemio Benki (nar. 1966) v největší jihoamerické psychiatrické léčebně El Borda v Buenos Aires. Zde byl nejslibnější talent své generace, jenž měl před sebou skvělou budoucnost, argentinský klavírní virtuos a skladatel Martín Perino (nar. 1984), poslední čtyři roky hospitalizován kvůli schizofrenii. Jeho nemoc předznamenaly psychické problémy v dětství, zčásti způsobené rodinnou situací; pozdější dlouhodobé užívání drog u něj vyvolalo nejprve schizoafektivní poruchu. Navzdory duševnímu stavu Martín s odhodláním usiluje o samostatnou existenci mimo ústav a o nalezení cesty do společnosti. Touží po integraci v hudební branži a o návrat na pódia. V obtížné snaze jej podporují terapeut a kamarádi. „Svoboda“ znamená pro úzkostného křehkého muže, jenž složitě prožívá vztahy (uzavírá se do sebe, přestože po kontaktu s lidmi touží, a působí „podivně náladově“), zásadní změnu a zároveň nejistotu. Nejdůležitější oporou mu je hudba (bohatý vnitřní život projevuje právě prostřednictvím soustředěné hry na klavír a skládáním). Klaviatura je pro něj „fyzickou“ nezbytností, stejně tak nikotin (je náruživý kuřák). Bojuje se samotou, snaží se zvládat praktické stránky existence a zaplnit dny smysluplnou činností. Obdivuhodně popisuje (při sezeních s terapeutem, s přáteli či známými) příčiny problémů a jejich důsledky a také posedlost tvorbou, v níž se inspiruje vlastní zranitelností. – Empatický autor snímku získal u protagonisty velkou důvěru a díky tomu zachytil jeho intenzivní zápas s osudem a jeho přechod z „nenormálního“ do „normálního“ světa delikátně a bez patosu. Vedlejším motivem intimního příběhu je atmosféra a chod ústavu pro duševně choré, jenž funguje jako svébytné „město“ uprostřed skutečného velkoměsta. – Snímek vznikl s podporou Institutu dokumentárního filmu, Sources 2 a Asociace producentů v audiovizi. Prezentován byl fóru When East Meets West na Filmovém festivalu Trieste, DOK.forum Marketplace na DOK.fest Mnichov 2016 a na Venice Production Bridge na 75. mezinárodním filmovém festivalu Benátky 2018. Režisér jej dedikoval otci Jacquotovi, který ho naučil milovat film. Martín Perino zahrál při jeho uvedení na 23. MFDF Ji.hlava 2019. -kk-

Obsah

Klavírista Martín Perino (nar. 1984) je klientem velké psychiatrické léčebny El Borda (Hospital José T. Borda) v Buenos Aires. Na závěr oslavy zdejšího kulturního centra zahraje na elektrické piano. – Muž se často noří do svého světa a myšlenek, přičemž bojuje s výkyvy nálad, lelkuje po areálu, kouří nebo hraje na piano před náhodnými posluchači, pacienty. – Terapeut využívá během sezení stylizované hlavy loutek k demonstraci Martínových problémů. Pacient přestál sedm předávkování a shrnuje svou nelehkou situaci: minuta za minutou, den za dnem, rok za rokem jsou pro něj boj. – Martín oznámí bývalému spolupacientovi (Luisovi), že má naději na propuštění. Nejdřív z toho měl velkou radost, posléze ho však přepadl strach ze změny. Kamarád, který po odchodu z léčebny sám nevěděl kudy kam, jej povzbuzuje a nabádá ho, aby se soustředil na tvorbu. Integrace do společnosti je těžká, ale Martín má šanci díky hře na klavír a svým skladbám vše zvládnout. – Muž čte na internetu zprávy z hudební branže. – V kulturním centru se Martín dohaduje u piana s tanečnicí (Soledad) na detailech doprovodu. Mladá žena chvíli tančí. Pak jí Martín pustí záznam sólového klavírního koncertu, na němž kdysi hrál těžkou Sevillu od Isaaca Albénize. – Muzikant se uzavře do sebe a brnká po klaviatuře. Nabídne cigaretu „rozhozenému“ pacientovi, s porozuměním ho vyslechne a uchlácholí. Slíbí, že ho bude učit na piano a zahraje mu. Pak kouří v podzimním parku. – Martín je s duševně nemocnými kamarády v bistru. Vzpomíná na své pocity před hospitalizací: kvůli strachu nemohl devět měsíců vyjít na ulici, trpěl agorafobií a „self-referenčním“ syndromem. Myslel, že o něm všichni mluví nebo ho sledují. Projíždějící auto mu způsobovalo bušení srdce a třes těla. Spolupacient přiznává, že po vyladění medikace se jeho stav natolik zlepšil, že i on bude po dlouhé době propuštěn. Má obavy ze „svobody“. Martín ho přesvědčuje, aby na sebe zbytečně nekladl vysoké nároky. On sám se kvůli touze po dokonalosti „odrovnal“, vybudoval si bariéry, „ztuhla mu mentální struktura, skrz níž nejde nic ven ani dovnitř“. Těžko se teď vyrovnává s realitou a má strach z odmítnutí, z nezdaru a paradoxně i z úspěchu. – Martín přehrává tanečnici Solé úryvek z tvorby. Pracuje na čtyřech menších, zatím bezejmenných kompozicích. Popisuje, o co mu jde v zásadní skladbě Enfermania. Inspiruje ho přijetí vlastní samoty, chce zachytit rozporuplné okamžiky, jež zrovna prožívá. Skladba by měla reflektovat i jeho nostalgii a touhu po svobodě. – Pacienti přejí štěstí Martínovi, který se chystá opustit ústav. Muž o blízké budoucnosti hovoří s terapeutem. Má odhodlání a plán, ale přepadají ho i obavy. Nechce dělat věci, kvůli nimž by se cítil špatně. Musí pečovat o své duševní zdraví, „uklidit si v sobě“ a urovnat myšlenky. Hudba je smysl jeho života, občas si představuje, že by „svobodně“ hrál na klavír, ale je to těžké. – Skladatel a interpret uvede v kulturním centru Enfermanii, napsanou pro klavír a tanec. – Martína, který už bydlí „venku“, navštíví přátelský terapeut. Dům s patiem po rodičích se proměnil k horšímu po dřívějších necitlivých úpravách, ale po letech v ústavu jej muž považuje za palác. Mluví o svých pocitech. Pouští píseň, vystihující jeho současnou situaci, a spontánně se přidává ke zpěvu slov „teď, když mám duši, kterou jsem neměl, teď, když všichni tleskají radostí...“ – Muzikant v restauraci plné hostů usedá k pianu, chvíli brnká po klaviatuře, ale záhy odchází. – (Po čase) Zarostlý Martín ztratil diář s kontakty. Volá na produkci a shání spojení na lidi z hudební branže. Pozoruje noční dění na ulici. Doma ukládá nakoupené zásoby a vaří si instantní nudle v mikrovlnce. – Muzikant navštíví klasickou kytaristku a učitelku hry Maríu Isabel. Svěří se jí s těžkostmi navazovat kontakty s lidmi „po tom všem, co se mu událo v hlavě“. Pracoval tehdy na skladbě La Flor a skončil v ústavu pro duševně choré. Po letech léčby schizofrenie připouští, že část jeho nitra byla už od dětství roztříštěná. Tvořil v onen moment „chaosu“, když se odpojil od reality. Rozpolcenost reflektuje v hudbě a cítí satisfakci, když ho za ni někdo pochválí. – V páteční podvečer vyrazí Martín v doprovodu Luise na sraz motorkářů, na němž chce alespoň krátce vystoupit. Produkční ho však odmítne s výmluvou, že má pevný časový harmonogram zapsaných muzikantů. Muže ovládá fyzická potřeba hrát. Kamarádi jsou odhodlaní okamžitě sehnat „volný“ klavír. Z domova Martín obvolává známé a nabízí, že ještě dnes dojede kamkoliv, jen aby mohl hrát. Povzdechne si, že vyjednávání s lidmi je namáhavé. Připravuje si dávku léků a kouří. – Při vycházce nejistého muže iritují hluční kluci hrající kopanou. Ale po chvíli se k nim impulzivně přidá a neohrabaně běhá po hřišti. Posléze se netečně „motá“ ulicemi, doma usne oblečený v posteli. Když vstane, prsty na jídelním stole „vybrnkává“ skladbu Vezmi si můj život. Vyjde opět ven, „fyzicky vnímá“ zvuky sbíječky a pak „hraje“ na hliněné zemi. Podléhá melancholii, není ve své kůži. – Terapeut na Martínovi žádá, aby se ponořil do vzpomínek z dětství. Má si představit, že on je jeho otec, který chce zjistit, co udělal špatně, co syn potřeboval a nedostal to od něj. Pacient nervózně podupává nohou a až po chvíli se rozhovoří. Vzpomíná na matku, která jej považovala za génia. Ve snaze dovést synův talent k dokonalosti ho příliš kritizovala, přestože jiní ho chválili. On pak nevěděl, co je skutečnost, vnímal „paralelní realitu“. Vyhýbal se dětem a „utíkal“ ke klavíru. S podporou terapeuta se Martín rozhodne „nechat génia, který ho izoluje, jít“. – Muž odnese prošlapané boty do správky. Pak se zastaví u kamarádky Ceci (odbornice na klavíry) a ujistí ji, že má dobře naladěný klavír. Žena slíbí pomoc při hledání nástroje, za jehož zapůjčení by mohl nabídnout lekce zdarma. – Martín v doprovodu tanečnice přednáší studentům o hudbě a tvrdí, že muzika „leží“ mezi jednotlivými notami a „čas“ ji může zpomalit, zrychlit či „přesouvat její energií“. Solé napadlo, aby si studenti skladbu vyposlechli a pak jednoduchou formou napsali, co cítí. Některé postřehy mile překvapí. Muž konstatuje, že strávil překrásný den. – Hudebník si vybírá oblek ve specializovaném obchodě. Pořídí si avantgardní kombinaci s pastelově růžovým sakem a puntíkatou kravatou. – Vyšňořený Martín vystupuje po dlouhých letech před publikem na společenské akci. Uprostřed Beethovenovy skladby spadne ze židle a zhmoždí si ruku. Spontánně promluví k přítomným a interpretaci další „romantické“ skladby Tanec půvabné dívky Alberta Ginastery věnuje své matce-klavíristce, která ji měla ráda, a již pro ni hrál, když těžce onemocněla. – Martín získal domů přenosné piano. – Muzikant od nástroje sleduje Solé a přizpůsobuje náladu a rytmus hry jejím tanečním pohybům. – Na večírku při příležitosti svých třicátých druhých narozenin zahraje šťastný oslavenec Martín přátelům. – Muzikant sedí sám v parku, kouří a pozoruje „svět“... -kk-

Poznámka

Film je věnován Jacquotovi Benkemounovi, otci režiséra.

Účinkují

Martín Aníbal Perino

Federico Daniel Bustos

Luis Roberto Duarte

Soledad Madarieta /ž/

Sebastián Moscó

María Isabel Siewers /ž/

Cecilia Cibert /ž/

Štáb a tvůrci

Asistent režie

Lisa Lombardo

Původní filmový námět

Artemio Benki (neuvedeno)

Scénář

Artemio Benki

Dramaturgie

Arash T. Riahi (dramatic advisor)

Kamera

Diego Mendizabal

Výtvarník

Lucila Berger

Kostýmy

Ana Carolina Cutaia

Střih

Jeanne Oberson , Valeria Racciopi

Asistent střihu

Noelia Couto, Mila Turajlic, Mathilde Michel, Maria De Las Mercedes Liebana

Zvuk

Pablo Girosa, Pablo Bustamante, Miguel Tennina, Sebastian Lipsik, Benjamin Rosier (střih zvuku), Olivier Dô Hùu (záznam a mix zvuku), Julien Chirouze (zvukové efekty)

Vizuální efekty

Christoph Hofer

Postprodukce

Maria Knoch (supervize Petit à Petit Production), Pierre Jestaz (supervize Petit à Petit Production), Golden Girls Film (obraz), Raphael Barth (obraz), Daniel Pazderka (obraz), La Puce à l'oreille Montreuil (zvuk)

Návrhy titulků

Conny Brizsak

České titulky

Jana Mrkvová, AZ Translations

Výkonná produkce

Sergio Luciano Prá (line production)

Producent

Artemio Benki (Artcam Films), Petra Oplatková (Artcam Films), Rebecca Houzel (Petit à Petit Production), Sergio Luciano Prá (Lomo Cine), Nicolas Tuozzo (Buen Destino), Arash T. Riahi (Golden Girls Film), Sabine Gruber (Golden Girls Film), Karin C. Berger (Golden Girls Film)

Vedoucí produkce

Juliette Cazanave (Petit à Petit Production)

Asistent vedoucího produkce

Jesica Nahir Bogarín, Nelly Jenčíková (Artcam Films), Markéta Hartová (Artcam Films), Bérangère Dugué (Petit à Petit Production), Astrig Chandèze-Avakian (Petit à Petit Production), Agnes Jünemann (Golden Girls Film), Victoria Entenfellner (Golden Girls Film)

Výtvarná spolupráce

Conny Brizsak (grafický design), Bohdan Heblík (grafický design)

Spolupráce

Jeanne Fabre (rešerše), Lisa Lombardo (překlady), Andrea Svobodová (překlady)

Hudba

Hudba

Martín Aníbal Perino

Použitá hudba

Martín Aníbal Perino (La Flor; Enfermaria), Isaac Albéniz (Sevilla), Joseph Haydn (Klavírní sonáta č. 59 e moll), Alberto Ginastera (Danza de la Moza Donosa), Ludwig van Beethoven (Klavírní sonáta č. 14 cis moll, op. 27, č. 2 /Měsíční sonáta/)

Nahrál

Martín Aníbal Perino

Písně

Misa Criolla, Ahora /Ahora Que/

Hudba k písni

Ariel Ramírez (Misa Criolla), Francisco Jose Lopez Varona (Ahora /Ahora Que/), Francisco Jose Bastante Estepa (Ahora /Ahora Que/)

Text písně

Joaquin Ramon Martinez Sabina (Ahora /Ahora Que/)

Zpívá

Joaquin Ramon Martinez Sabina (Ahora /Ahora Que/), Martín Aníbal Perino (Ahora /Ahora Que/)

Tančí

Soledad Solé Madarieta

Lokace

Argentina, Buenos Aires (Argentina), ulice Calle Ramón Carrillo (Buenos Aires), psychiatrický ústav Hospital José T. Borda /El Borda/ (ulice Calle Ramón Carrillo)

Produkční údaje

Původní název

Solo

Anglický název

Solo

Souběžný název

Solo

Kategorie

Film

Typologie

dokumentární

Žánr

časosběrný

Země původu

Česká republika, Francie, Argentina, Rakousko

Copyright

2019

Rok výroby

2016—2019

Premiéra

31.10.2019

Přístupnost

nevhodné pro děti do 12 let

Distribuční slogan

Dokumentární film Artemia Benki s Martínem Períno.

Výrobce

Artcam Films, Petit à Petit Production, Lomo Cine, Buen Destino, Golden Girls Film

S podporou

Cine Argentino, Instituto Nacional de Cine y Artes Audiovisuales, OA Argentina, Centre National du Cinéma et de lʹimage animée – Avance sur recettes, Eurimages, Státní fond kinematografie ČR, Státní fond kinematografie ČR (Program filmových pobídek), Bundeskanzleramt Österreich – Kunst und Kultur, Kreativní Evropa Media

Nositelé copyrightu

Artcam Films, Petit à Petit Production, Lomo Cine, Buen Destino, Golden Girls Filmproduction & Filmservices

Distribuce

Artcam Films

Technické údaje

Délka

dlouhometrážní

Minutáž

84 min

Verze

španělská

Titulky

české