Dunaj vědomí

(Archiv z roku 1998) Muzikanti komentují rozpad své kapely Dunaj, jenž prý nastal ve správnou chvíli. – Vladimír Václavek se věnuje šamanismu a provozuje čajovnu. Vzpomíná na okamžik, kdy Jiří Kolšovský (frontman kapely, kytarista a zpěvák) náhle zemřel (na zástavu srdce); „nevěděl o tom a bloudil“. Po tragédii měl Vladimír dlouhou dobu sny, v nichž kamarádovi pomáhal „na druhou stranu“. Muž zapálí svíčku a bubnuje na subtilní bubínek. Přemýšlí o smyslu šamanské cesty, kterou mu ukazují právě sny a srdce. – Kytarista a zpěvák Václavík chce získat bývalé spoluhráče pro nápad, že by absolvovali plavbu po Dunaji na festival v rumunském Banátu. Jako kapela by si tam po letech zahráli a uctili památku zemřelého frontmana. Humanitární pracovník Josef Ostřanský je pro, má navíc kapitánské zkoušky. – Vladimír zkouší v jakémsi skladu s bubeníkem Pavlem Koudelkou, manažerem společnosti se svítidly. Mluví o dávném „pnutí“ v kapele. Shodnou se, že měli být k sobě laskavější. I Koudelka je pro plavbu. – Dvorní textař kapely, výrobce ručního papíru Karel David, má z plánované cesty stres. Není si jistý, zda ji má podniknout; těžko snáší změny. Vladimír ho láká na představu, že on bude psát texty a oni je hned budou zpívat. – Média informují o setkání Dunaje po dvaceti letech a o plánu doplout do Banátu po stejnojmenné řece. – Václavík chce, aby se akce účastnil i neortodoxní bubeník Pavel Fajt. Na počátku s nimi alternativní muzikant hrál. – Karel s Vladimírem zajdou do bývalé zkušebny. Mluví o Kolšákovi, který neměl rodinu a pracoval jako slévač. Na jedné fotografii drží frontman diplom, ale tím, že vystudoval, se nechlubil. Vzpomínají na pohřeb a pustí si starou nahrávku. Objeví Kolšákovo kombo. – Muzikanti se v rumunském přístavišti nalodí na větší motorový člun a vyplují. Kvitují, že se po čase zase sešli. Zkouší na zádi, popíjejí, klábosí. Chtějí docílit, aby se „duch kapely“ (esence Dunaje) znovu vynořil. Vladimír k situaci přistupuje šamansky. David skládá první text. – Hrající posádka budí zájem pasažérů okolních lodí a lidí v přístavišti. Loď mine monumentální sochu krále Decebaluse, vytesanou ve skále na břehu. Večer se baví na pevnině u automatů v zábavním parku. – David zapojí na Kolšákovo kombo mikrofon, jenž snímá silný vítr a zvuk řeky. Vladimír vzpomíná na Jirku, přemítá o kamarádově odchodu. Na pohřbu byla celá kapela. On si tam při pohledu do koruny stromu uvědomil, že jejich vztahové těžkosti byly nepodstatné a že je „něco“ stále drží pohromadě. – Muzikanti a další spříznění pasažéři sedí na střeše plující lodi. Václavík bubnuje na šamanský bubínek. Chce, aby se kamarádi na chvíli ponořili v klidu „do svých hlubin“ a meditovali. Pak popíjejí. Vladimír se o alkohol podělí s „duchem řeky“. Diskutují o blížícím se koncertu. Potřebují se na sebe „napojit“ a hrát s nasazením. Podle bubeníka Pavla Fajta jim koncert „odpoví“, zda cesta měla cenu. Doufá, že dosáhnou na pódiu kvalitního zvuku, a apeluje, aby každý nechal prostor spoluhráčům. Musí se snažit vyjít si vstříc a respektovat, že hudba je dialog. – Loď je v cíli. Na místo koncertu se z divokého přístaviště posádka prosekává bujnou vegetací. Je vedro. Muzikanti dolaďují playlist. Dají si na kuráž panáka. Koncert, věnovaný dvacátému výročí smrti Jiřího Kolšovského, uvedou jeho starou nahrávkou. Vladimírovi hned při první skladbě praskne struna. Po koncertu se hráči radostně objímají. – Plavba zpět. Karel složí o cestě text. – Kapela vystoupí na výročním koncertu ke třicetinám skupiny TataBojs v brněnském SONO centru. Podle lídra TataBojs Mardoši totiž kdysi poslouchali právě Dunaj. – Vladimír popisuje své rozpoložení. Nebyl si jistý, zda chce obnovit kapelu. Cítil však, že se při plavbě přenesli přes dávné těžkosti, a měl pocit, že budoucnost má smysl. Zdá se, že se „polepšili“, vylezli ze svých ulit a všichni se těší, že budou hrát. – V čajovně Iva Bittová připomíná dobu, kdy ji Pavel Fajt, do kterého byla naivně zamilovaná, přetáhl do Dunaje. Po dvou letech kapelu opustila, neboť dala přednost akustické muzice. S Vladimírem mluví o intuici, jež je oba v jejich směřování ovlivňuje. Muž jí vypráví o nedávné plavbě, kde cítil, že duch kapely začal vibrovat. Iva zpívá s jeho doprovodem hostům čajovny píseň, kterou jí kdysi Dunaj věnoval. – Kapela má koncert v brněnském klubu Fléda. Na pódium muzikanti opět postaví kultovní kombo. Hrají ve třech, Pavel Fajt je v sále pouze jako divák. V premiéře zahrají s novým přístupem aranžovanou píseň Vlny, jež vznikla „on the river“. Po koncertu bezprostředně diskutují o svých pocitech. Schválně se odklonili od kompaktního zvuku, charakteristického pro jejich repertoár v minulosti. – Pavel Fajt ve studiu komentuje nedávné dobrodružství kapely; podle něj ji tvoří jen trio muzikantů a on si bude žít dál po svém. – Dunaj jede do Německa. Vladimír cestou mluví o svém šamanském rozhlasovém pořadu. S pokorou pomáhá „provést lidi obtížnými situacemi“. - Po dvaceti letech dorazí muzikanti do Schwarzwaldu, kde má studio německý zvukař a producent Volkmar Miedtke, který s nimi spolupracoval (mj. na jejich „labutí písni“ La La Lai). Nyní restauroval staré pásky s nahrávkami svéráznou, časově náročnou „technologií“. Hosté se ubytují v odstavených obytných autobusech. – Volkmara fascinoval zvuk Dunaje na koncertě v Praze (Divadlo Archa 1993), kde kapela hrála jako předskokan ikony progresivního rocku sedmdesátých let, Petera Hammilla (Van Der Graaf Generator). Ten ho pak už vůbec nezajímal. – Vladimír se právě v autobusu, ve kterém nyní přespávají, potkal na první oficiální schůzce se svou ženou, německou umělkyní. Bylo to v době, kdy jezdili s Dunajem za Volkmarem, který kapele z Východu otevíral muzikantské obzory a sháněl jim potřebné vybavení. Na koncertech v Česku jim dělal zvukaře a klávesáka. – Václavík považuje za základ všeho mezilidské vztahy. To platí i v muzice. Když se ti, co jsou spolu, vnímají a respektují, začne vše fungovat. Časem a po vnitřní krizi se člověku může „rozsvítit“. – Dunaj u Volkmara nahrává novou skladbu. Vladimír pochopil svou životní změnu; vrací se k hudbě a jako lídr obnovené kapely jí bude muset věnovat hodně času a energie. Bere to jako součást šamanské cesty a putování. Každý den si vzpomene na smrt, ví, že jeho čas na světě je omezený, proto si váží každé chvilky. – Kapele se zdá konec nahrávky moc patetický, ale pak se shodnou, že to jsou „oni“. Před odjezdem věnují Volkmarovi Kolšákovo kombo zn. Vermona, neboť v jeho rukách jej čeká ještě dlouhý život. – Muzikanti pijí z pramene Dunaje... -kk-