Jiří Suchý – Lehce s životem se prát

Jiří Suchý stále hraje a řídí současnou scénu divadla Semafor. – Umělec vzpomíná na okamžik, kdy prvně viděl Voskovce a Wericha na scéně, a zatoužil také „bavit lidi“. Koupil si basu a připojil se ke kapele Akord club, s níž vystupoval v pražské Redutě. Na jejich „zakázaný“ repertoár chodil dvojnásobek posluchačů, než byla kapacita sálu. – (Archiv) Miloš Forman vzpomíná na narvanou Redutu a na Suchého s basou, který do textů vtipně zakomponovával „zapovězený“ rokenrol, o němž Suchý četl během vojny v „socialistickém“ tisku jako o odsuzovaném západním hudebním žánru. S klavíristou Jiřím Šlitrem, kterého mu představil právě v Redutě Miroslav Horníček, se domluvili, že se pokusí společně složit původní českou písničku. Kromě obhajoby rokenrolu Mister Rock a Mister Roll vznikly mnohé další (Měla vlasy samou loknu a jiné). – Suchý provádí staršího vnuka Víta po pamětihodnostech pošumavského města Klatovy, kde po narození v Plzni vyrůstal. Středem světa mu byla přes osmdesát metrů vysoká Černá věž, s níž vše poměřuje dodnes. Jako všichni místní je hrdý na barokní lékárnu U Bílého jednorožce, kam chodíval s maminkou. Z unikátního poeziomatu, přehrávajícího na přání básně významných českých autorů, související s městem, si pustí svoji báseň o Bohu. O existenci Stvořitele se dvojice dědy a vnuka baví v Chrámu Narození Panny Marie. Suchý tvrdí, že „velký třesk musel někdo nakopnout, neboť předtím byl netřesk“. Věří, že za našimi smysly a schopnostmi „ještě něco je“. – Společně s bratrem Ondřejem vzpomínají na rodiče. Tatínek byl poděs, bohém a loutkář, zatímco maminka žila v ústraní. Otec hrál v „kavárenském triu“, které hrálo i písně Červené sedmy a Osvobozeného divadla. Ondřej oceňuje, že jej Jiří zasvětil do textařského řemesla. Velmi si váží spolupráce s Hanou Hegerovou. – Suchý ukazuje tahací harmoniku, kterou si vyprosil na rodičích a naučil se na ni dědovu oblíbenou píseň Zelení hájové. V sedmi letech pyšně ministroval. Posléze ho rodiče dali ke skautům. Připomíná, že s nástupem komunistů byla organizace „nahrazena“ svazem mládeže. Tehdy pochopil, že komunisté lžou. – Na Voskovce a Wericha chodil Jiří v Klatovech od dětství; miloval, že dospělí dělají „voloviny“. Chtěl jít podobnou cestou a přál si „být dva“. Po válce objevil britské komedie s odlišným humorem i hudbou. Jako první viděl snímek Já nic, já muzikant (1945, I Didn’t Do It; r. Marcel Varnel) s Georgem Formblym. Populární komik se stal iniciátorem „všeho toho, co dělá“, včetně hraní na banjo. – Když přestal hrát s Akord clubem, podílel se Suchý na několikaměsíční rekonstrukci zdevastovaného prostoru, kde dodnes sídlí Divadlo Na zábradlí. Společně je založili s Ivanem Vyskočilem v roce 1958 a pro scénu napsali hru Kdyby tisíc klarinetů. Ke spolupráci přizvali Ljubu Hermanovou, Ladislava Fialku a další. Při přípravě druhého kusu Faust, Markéta, služka a já bylo Suchému naznačeno, že by neměl hrát. Z divadla odešel rozčarován a s rozhodnutím, že už na jeviště nikdy nevstoupí. Po návratu z bruselské světové výstavy Expo 58 přemluvil Jiří Šlitr kamaráda, aby založili hudební divadlo. Vznikl legendární Semafor (1959), odkud ho nemohl nikdo „vyrazit“. Na malé scéně Ve Smečkách uvedli jako první hru Člověk z půdy. – Ve „zlatých šedesátých“ se Semafor zabydlel mezi pasážemi Alfa a Světozor. Na vstupenky se tu čekaly dlouhé fronty už od nočních hodin. Suchý před bývalou mateřskou scénou laskavě vyslechne kolemjdoucí obdivovatelku. Přiznává, že k místu teď už necítí žádnou nostalgii. – (Archiv) Při návštěvě Oldřicha Nového upozorňuje „principál“ na sloupy s podpisy vzácných hostů. Tradici náhodou „založil“ Miloš Forman, když zde požádal o autogram Louise Armstronga. – Šlitr zpočátku chtěl hrát na jevišti maximálně na piano a zády k divákům. Až při přípravě kabaretu Jonáš a tingl-tangl požádal o roli. Po rozpačitých zkouškách měly jeho repliky u diváků triumfální úspěch. Suchý byl tehdy svědkem „zrození komika“. – (Archiv) Forman vnímal tehdejší Semafor jako jediný pramen živé vody, kde se diváci mohli nadechnout čerstvého vzduchu. – Právník Šlitr měl obrovský dar pro melodii. Při tvorbě šlágrů se drželi zásady, že nejdřív je hudba a potom text (Tereza, Láska nebeská, Motýl). – Osobní asistentka a fotografka Ajrýn (Irena Zlámalová) vyhledává Suchému záznamy her v rozsáhlém, pečlivě uspořádaném archivu. – Umělec vzpomíná na manželku Bělu (Bělinu) (1939–1986). Brali se v kostele i na úřadě. Prvorozený syn záhy zemřel. Druhorozeného Jakuba dostali téměř „pod stromeček“ (nar. 13.12.). Potomek se zakrátko kamarádil s bratry Formanovými či s dcerou Věry Chytilové a Jaroslava Kučery Terezkou (amatérské vánoční záběry nemluvňat). – Na rodinném mlýně si Suchý se synem nad albem fotografií připomínají doby, kdy tam jezdili společně. Jakub si myslí, že je po otci mírný. – Po manželčině smrti uspořádal Suchý památeční knihu, připomínající vše, čím se Bělina zabývala: kostýmy (pro Semafor i pro film), propagací divadla, navrhovala plakáty, vytvářela gobelíny. Souzněli spolu, měli stejné myšlení. Žena byla první kritičkou a posluchačkou jeho textů, píseň Jó to jsem ještě žil mu pochválila ihned. Spojovala je i pracovitost. – Suchý navštíví v Šemanovicích bratra Ondřeje, který zde v roce 1995 inicioval vznik Muzea zábavy (Nostalgie), kde jsou vystaveny rekvizity a garderoba ze Semaforu, včetně poslední Běliny výpravy pro hru Jonáš dejme tomu v úterý. Stojí tu piano, na kterém Suchý korepetitoval se Šlitrem a s Ferdinandem Havlíkem nové písničky a vyťukal první hit Blues pro tebe. Ten mu vynesl na tehdejší dobu slušný honorář. Doma si u klavíru posteskne, že vše, co složil, se stejně připisovalo Šlitrovi. Např. Pramínek vlasů vznikl na Žlutých lázních, zatímco se jeho dívčí idol koupal ve špinavé řece. – (Archiv) Semafor příležitostně vyhlašoval konkurzy, což zaujalo Miloše Formana a podal inzerát na zpěvačku. Do Semaforu dorazilo přes sto dvacet dívek a vznikl tak film Konkurs (1964). – Suchý drží příznačné masky pro dvojici V&W, která mu „obrátila život naruby“, a on se z reklamního grafika proměnil v divadelníka. Umělec navštíví s kolegyní Jitkou Molavcovou Werichovu vilu, kam za svým vzorem docházel. Vyzdvihuje jeho přístup ke společné tvorbě. Při představení se vyznává z obdivu k Osvobozenému divadlu. Mluví o oblíbených bajkách a při zpěvu té první, již složil, Písničce o sardinkách, elegantně zvládne moment, kdy zapomene text. Doma pak cituje z pečlivě shromážděné korespondence s Voskovcem i s Werichem. – Divadelní oponu současného Semaforu zaplnil Suchý výjevy, inspirovanými oponou Vojtěcha Hynaise v Národním divadle. – S televizním filmem Dobře placená procházka (1966; r. Miloš Forman, Ján Roháč) chtěl Šlitr dobýt Broadway, ale přestože měla jedna kopie anglické titulky, nikdo o něj neprojevil zájem. Po letech se Suchý náhodně setkal s ředitelem Národního divadla Danielem Dvořákem. Ten mu sdělil, že uvažují o nastudování jazzové opery ve spolupráci s Milošem Formanem a nabídl mu roli listonoše, kterou tehdy ztvárnil v divadle i v televizní adaptaci. Premiéra Dobře placené procházky v Národním divadle byla v roce 2007 a Suchý musel na velkém pódiu zvládnout náročnou choreografii. (Archiv) Jisté obavy z inscenace přiznává sám Forman (jemuž s režií pomáhal syn Petr), ale do role pošťáka by neobsadil nikoho jiného. Suchého považuje za největšího žijícího českého básníka. Listonoš Suchý obdivuje kompozici Hynaisovy opony a odtuší, že se malíř až na drobné „odlišnosti“ inspiroval u něj. – Umělec vzpomíná na Louise Armstronga, jehož vystoupení v pražské Lucerně (1965) společně se Šlitrem uváděli. Trumpetistu pozvali do Semaforu, kde se pak odehrálo nezapomenutelné jam session. – Suchého různorodé texty (básně, písně – celkem jich složil tisíc čtyři sta, libreta, vzpomínky atd.) vyšly v desítkách knih. Nad nimi přemýšlí, jak vznikají nápady. Některé se prý musí „vysedět“. Rýmy (k nimž našel cestu a inspiraci u Vítězslava Nezvala) považuje za požehnání. – Principál představuje Big Band Semafor. Jeho dívčí sekce vyrazí na focení na zámek Liteň. Ty, které neuměly zpívat a on o ně nechtěl přijít, donutil naučit se hrát na nějaký nástroj. – Suchý nejlépe relaxuje u malování. Vydal ilustrovanou knihu „pohrom“ Semaforu. V litografické dílně ve Zdibech umělec dohlíží na tisk své grafiky. Doma staví cínové vojáčky, oblíbenou hračku z dětství. Jitka Molavcová ho doprovází do Zámeckého vetešnictví v Martinicích, kde si vybere starou helmu. Jakmile má totiž dva podobné předměty, zakládá sbírku (má helmy, mince, staré gramofonové desky, lžičky, svaté obrázky atd.). Tuto vášeň dokumentuje také píseň Koupil jsem si knot. – S potěšením přichází poprvé na návštěvu do Suchého vily na Ořechovce Karel Gott, který vystupoval v Semaforu před padesáti šesti roky. Připomínají si tehdejší setkání. Suchý hostovi pustí kuriózní záznam, na němž Šlitr paroduje Gottův zpěv písně Oči sněhem zaváté, za niž zpěvák získal v roce 1963 Zlatého slavíka. Pro Gotta to byl historický zlom. – Během okupace 1968 byl Suchý s rodinou na dovolené v Jugoslávii. Kvůli událostem odjeli do Londýna, ale po telefonátu se Šlitrem se vrátili. Tehdy ve Šlitrově představení nečekaně vystoupil před diváky „jako přídavek“. Přijetí a následné ovace publika vnímá dodnes jako jeden z nejsilnějších životních zážitků. Naposledy se viděl s kamarádem před svým domem na Štědrý den 1969, když Šlitr přijel hodit do schránky malovaný dopis pro pětiletého Jakuba. Ten po padesáti letech čte poslední věty, které muzikant před tragickou smrtí napsal. Suchý cituje poetický dopis od Voskovce, komentující tuto událost. Když Jiří Šlitr zemřel, chtěl Suchý kariéru ukončit. Z nebe mu však souputník seslal „trhlou“ a zároveň křehkou Jitku Molavcovou. Spolu to na divadelních prknech harmonicky „táhnou“ už padesát let. – Suchý s klavíristou seznamuje Ajrýn a Jitku s novým swingovým „kusem“ (Me Too). – Nomenklatura marně tlačila, aby umělec odvolal podpis pod manifestem Dva tisíce slov s příslibem uvolnění vysílání jeho písniček. Kvůli divadlu se snažil nedráždit a v systému „lavírovat“. Po premiéře Kytice, kde údajně zesměšňoval „příslušníky“, byl vyzván k emigraci, což odmítl. Podpisu Anticharty v Národním divadle i v Divadle hudby se vyhnul. Na léta normalizace nevzpomíná jen ve zlém. Nesměl vystupovat, a tak hodně četl a psal básně. – Zakladatele Radošínského naivního divadla Stanislava Štepku Suchý inspiroval; společně uvedli v roce 1984 úspěšný „federální“ kus Nevesta predaná Kubovi. – Když manželce Běle diagnostikovali leukémii, naučil se jí Suchý „odhlazovat“ bolesti v holenních kostech (zemřela v roce 1986). – Na návštěvě u synovy rodiny vnuk Vítek vyzdvihne dědovu pracovitost, kvůli níž si ho velmi váží. Suchého však jeho workoholismus štve, neumí prý „vypnout“. – Třicátiny Semaforu se souborem slavil i Václav Havel. Suchý se bál, že z toho bude mít další opletačky, ale známý disident mu slíbil, že do čtrnácti dnů bude převrat (1989). V divadle pak uváděli tzv. Občanské Semaforum. – Semaforský soubor zkouší hru Me Too. Premiéře přihlíží operní diva Soňa Červená. – Na Trutnov Open Air Festivalu (2014) zazpívá semaforský „kmet“ desetitisícovému davu posluchačů Pramínek vlasů. Pokorně poklekne před vřelé obecenstvo, které zpívalo s ním. Po dlouhých letech obehraný šlágr zpíval rád. – Osmaosmdesátiletý umělec přemýšlí nad svou „nebudoucností“. Má ctižádost, aby to dobré z jeho tvorby přežilo. Řada písní už dnes zlidověla. A smích, jenž dodnes rozdává, považuje za vrcholné štěstí... -kk-