Jedenáct barev ptáčete

Země původu

Česká republika

Copyright

2020

Rok výroby

2017—2019

Premiéra

11. 3. 2020

Minutáž

121 min

Kategorie

film

Žánr

střihový, umělecký, reportáž

Typologie

dokumentárnídlouhometrážní

Originální název

Jedenáct barev ptáčete

Podnázev

Dokument o filmu Nabarvené ptáče

Český název

Jedenáct barev ptáčete

Anglický název

11 Colours of the Bird

Anglický podnázev

Documentary Film about the Film The Painted Bird

Souběžný název

11 barev ptáčete

Anotace

Dvouhodinový dokument scenáristy, kameramana, střihače a režiséra Vojtěcha Kopeckého (nar. 1961) Jedenáct barev ptáčete je výsledkem několikaletého sledování výjimečné realizace koprodukčního česko-slovensko-ukrajinského snímku Nabarvené ptáče (2019) producenta, scenáristy a režiséra Václava Marhoula, jenž byl ve světové premiéře úspěšně uveden na 76. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách 2019 a na řadě dalších festivalů. – Dramatická, symbolická road-movie židovského chlapce v nespecifikované zemi ve východní Evropě za druhé světové války, který se na své vynucené cestě napříč „zdevastovanou krajinou“ nevyhne zlu a krutostem v různých podobách, jimž neumí vzdorovat a jež ho postupně negativně formují, vznikl na motivy stejnojmenného bestselleru kontroverzního amerického spisovatele polsko-židovského původu Jerzyho Kosinského (1933–1991), vydaného poprvé v roce 1965. Kopecký, spjatý v osmdesátých letech s Pražskou 5, navazuje tímto snímkem na své předešlé „filmy o Marhoulových filmech“ Po stopách Mazaného Filipa (2003), Film o filmu Tobruk (2008) a Deník Tobruk (2008). Byl tak znovu nablízku tvůrci, kterého Kosinského předloha natolik uhranula, že šel zatvrzele za svou vizí zfilmovat ji navzdory mnoha překážkám (musel bojovat o práva, zajistit nebývale vysoké finanční krytí filmu, dlouho vybíral vhodné lokace, hlavního hrdinu a tak dále). „Svědek“ unikátního projektu pořídil obrazově i zvukově mnohotvárný pandán (barevné záběry z natáčení, černobílé citace, dialogy, komentáře, vzpomínky, natáčecí ruch, bohatá hudební linka) k černobílé baladě, založené na pomalém vrstvení temných epizod (v devíti „obrazech“) v končinách s nuznými sídly „podivných“ lidských existencí. – Kopecký poctu filmovým profesionálům a jejich „dlouhé cestě“ k cíli rozvrhl do jedenácti kapitol-barev, v nichž nahlíží do „zákulisí“ projektu. Subjektivní výklad Václava Marhoula, v němž se tvůrce vrací ke genezi filmu a k jeho klíčovým okamžikům, se prolíná s „dětským pohledem“, komentářem Petra (Péti) Kotlára, představitele protagonisty malého Josky, pod záběry (někdy i fotografiemi) z natáčení, jež harmonicky střídají časově shodné ukázky z hotového hraného snímku. Péťa, kterého role na dva roky „vytrhla z kořenů“, vzpomíná na členy štábu (Kopecký záměrně vyzdvihuje různorodé osobnosti projektu a jejich nepostradatelné obory palcovými titulky), na hlavní dějové zápletky, na české i zahraniční lokace, na technické problémy realizace nebo na své pocity a tíživé nebo naopak humorné chvíle. Do „epizodních“ rolí byli obsazeni kromě středoevropských herců mezinárodní hvězdy (Udo Kier, Harvey Keitel, Stellan Skarsgård, Julian Sands) i neherci (Nina Šunevičová). Ti v úsporných vstupech komentují účast na ambiciózním projektu, chválí sehraný štáb a věří, že se snímek, jemuž Marhoul věnoval jedenáct let života, podaří zdárně dokončit. – Dokument je z produkce Marhoulovy společnosti Silver Screen. -kk-

Obsah

Devítiletý Petr Kotlár hraje v dramatu Nabarvené ptáče. Natáčení trvalo dva roky, během nichž poznal řadu osobností a zažil mimořádné situace. – Režiséra, scenáristu a producenta Václava Marhoula románová prvotina Jerzyho Kosinského (1965, The Painted Bird) uhranula a zatoužil ji natočit. Prolog. Získat práva od amerického nakladatele trvalo dva roky. 22. 4. 2009, Chicago. Sedmdesátiminutový „výslech“ u držitelů práv skončil pro Marhoula pozitivně. – Pravidelné setkání štábu filmu Tobruk. 25. 5. 2010, Praha. – Český Krumlov / U Malého Vítka. Scénář adaptace měl sedmnáct verzí, Marhoul jej psal tři roky, spolupracoval s pěti českými a třemi americkými dramaturgy. Pro ústřední roli hledal chlapce s romskými či židovskými (sefardskými) rysy. Na víno chodil do cikánské jizby. Tam v kapele objevil houslistu Míšu, vnuka provozovatelů hospody Milana a Věrky Kotlárových. „Romský Franz Kafka“ splňoval jeho představy. Na zkoušku jej vzal na tradiční „sklepáckou vodu“. 22. 7. 2013, Lužnice vodácká. Míša byl městské dítě, výlet špatně snášel a stýskalo se mu. Měl ideální vizáž, ale byl introvert; povahový rys mu „nezlomil“ ani amatérský dětský soubor, kam ho Marhoul přihlásil. – Po dvou letech uváděl filmař sportovní den česko-americké armády. 26. 9. 2015, Český Krumlov. Tam Marhoula spontánně oslovil Míšův mladší bratr Péťa. Zaneprázdněný organizátor poslal kluka oběhnout atletický ovál, ale intuitivně cítil, že našel hlavního hrdinu. 5. 10. 2016 rozjel přípravu natáčení, přestože neměl potřebné finance: obvolal štáb a oficiálně začal výrobu filmu. – 2. 11. 2016. Pravidelné setkání štábu filmu Tobruk. – 6. 11. 2016. Kamerové zkoušky Praha Řepora. Přípravné záběry měly ukázat, zda Péťa bude schopen obstát v roli Josky. Na „place“ mu celý den pomáhala herečka Eva Holubová. Byl fotogenický a dojímavý. O tom, že uspěl, se dozvěděl za pár dní. – Barva první. Začátek natáčení. Březen 2017. Péťův premiérový záběr vznikl nedaleko hradu Bezděz. Poprvé navštívil maskérnu, které velel Ivo Strangmüller, umělecký maskér, řečený Štrangli. – O rok a půl později... Péťa je nesvůj z namaskované krvavé tváře a vzteká se. – Václav Marhoul, režisér, si přeje, aby mu Péťa říkal strejdo. Vzápětí si uvědomí, že musí vystupovat z pozice nezpochybnitelné autority a že si ho nesmí připustit k tělu. – Snímek se natáčí chronologicky. Péťa se sžívá s bílou fretkou, s níž Joska prchá krajinou. Zvíře ho pokouše, proto pak točí i s vycpanou „dublérkou“. U náročné pasáže se naběhá Dominik Čech, mikrofonista. Péťovi v té době chybí přední zuby. Nezvykne si na protézu a je rád, když jeho postavě při rvačce chrup opravdu vyrazí a může náhradu odložit. – Barva druhá. Ukrajina. Březen 2017. Let a následné harcování autobusem na hranice s Běloruskem kvůli měsíčnímu natáčení bylo pro Péťu dlouhé. Utěšoval se, že Joska putoval úplně sám. Štáb se usídlí v městečku Ljubʽjazʹ v hotelu Gol (Hol), který postavil zdejší rodák, fotbalista Taras Mychalyk. – Při obhlídkách v terénu asistoval Marhoulovi generální prokurátor Volyňské oblasti Sergey Masalov a filmaře hostil ve své lovecké chatě. – Komfort při natáčení „od rána do večera“ pomáhala Péťovi zajistit Helena Poláková, dětská koučka. Na „plac“ jezdili deset kilometrů do Svalovyči a brali s sebou vždy kopačák. – Marhoul rekapituluje výběr lokací s architektem Janem Vlasákem v roce 2015; žádné je nezaujaly ani v Polsku, v Haliči, ani na Podkarpatské Rusi. Zachránil je až lokační Alex Lobotský s návrhem okolí Svalovyči, jež konečně naplňovalo jejich představy. Za dva měsíce vyrostla za lesem samota Joskovy tety Marty a na druhém konci pak osada šamanky Olgy. Jan Vlasák, architekt, se za tu dobu naučil stáčet ze stromů březovou vodu. – Druhý den po příjezdu na Ukrajinu (březen) režisér za nevlídného počasí provede Péťu po oblasti. Chlapce zaujmou šamanské pentle. – Ludmila Smoljar, tlumočnice, zajišťovala Péťovi rozumět představitelce Marty, Nině Šunevičové. Té naopak tlumočí režisérovy požadavky. – Úvodní natáčecí den byla zima a vítr. Marhoul popisuje Péťovu první krizi: byl otrávený a dění ho nebavilo, ale domluvil mu Martin Stádník, pomocný režisér, zvaný Marťas. – V úsporné nevytopené chalupě tety Marty se štáb tísnil několik dní. Při zkouškách usínání a probouzení si mohl Péťa hrát s natahovacím houslistou, jednou z mála hraček, kterou Joska měl. Ve volnu trénoval na klavír Beethovenovu skladbu, již podle scénáře musí zahrát tetě. – Vašek Zajíček, ostřič. Péťa obdivuje různé profese a fígle (pořizování večerních záběrů ve dne, umělou mlhu). Dojem na něj udělá obří kouřová hadice, zmítající se v silném větru. – Živé slepice obstarala Lara Dymytrenko, rekvizitářka; Marta má jedné useknout hlavu na špalku. Díky maskérovi žádná kvočna o život nepřišla. Slepicím jen zůstala krvavá barva na peří (nabarvená slípka – nové ukrajinské plemeno). – Marhoul tvrdí, že se na Ukrajině „roztáčeli“. Pečlivě promýšlel přístup k Péťovi, aby byl schopný vcítit se do emocí role (chybný se ukázal povel „zahraj mi“), přestože chlapec většinou netušil, o co jde. Od hrůz příběhu odváděli jeho pozornost hrou. Věra Kotlárová, babička Péti, odtuší, že po návratu domů to bude mít vnuk těžké. – Péťa sbírá zkušenosti od „kolegů“. – Vlasák před návratem do Čech na přípravu dalších lokací uspořádá večírek pro místní „stavbu“. Následný den volna využije Péťa k výuce pádlování. – O několik dní později... Joska převáží šamanku přes jezero. Režisér přiznává, že při psaní scénáře neodhadl schopnosti devítiletého kluka (který neumí kormidlovat). – Štrangli ostříhá Péťu dohola. Chlapec vzpomíná na natáčení poslední scény s tetou. Nina Shunevych, Marta, stejně jako on, stála poprvé před kamerou. Po dotočení scén „zůstala“ v příběhu v podobě figuríny. – Pyrotechnici zajistí požár tetiny chalupy tak, aby spáleniště splňovalo režisérovy představy. Trosky Péťu inspirovaly k bojovým hrám. – V těžkých situacích chlapci pomáhal Filip Šinkner, psycholog. Zdůrazňoval mu, že vše je „jako“, a aby si z děje nedělal hlavu. – Z místa požáru se natáčení přesune do Svalovyči. Život v obci nebyl snadný ani „tehdy“, ani teď. Jan Dobrovský, fotograf, zvěčnil obyvatele s jejich fotkami z mládí. Štrangli skutečně vyléčil svíčkou sluch vesničanovi, kterého i s jeho chalupou „obsadili“ do role nemocného muže. – Odpovídající látky na kostýmy našla Helena Rovná, kostýmní návrhářka, právě na Ukrajině. – Péťa se skamarádil s chlapcem Sašou. Při pauzách a za dobrého počasí jim rozhledna sloužila jako vítaná atrakce. – Vladimír Smutný, kameraman, zpětně připustí, že Nabarvené ptáče je „kameramanský film“ plný expresivních záběrů. – Péťa-Joska měl z epizody „obléhání“ vesničany s vidlemi strach, ale ve skutečnosti byli hodní. Přizná obavy z filmování; připomíná příjemné stránky, jídlo a místní pochoutky od ukrajinských kuchařů. – Michal Hromas, kuchař, už pracoval na filmu Tobruk. Přijel tým podpořit a vařit české menu. Kvůli nedostatku surovin improvizoval, zvláště při přípravě svíčkové. – Jakub Nierostek, asistent produkce, SFX, dohlížel u kuchyňské váhy na správnou gramáž odesílaného filmového materiálu, vyžadovanou celníky. – Péťa se na sklonku ukrajinského natáčení těší domů. – Barva třetí. Zpět v Čechách. Duben 2017. Po týdenním odpočinku Péťa točí v Brdech. Joskovi se na cestě stýská a po vodě posílá dopis. Má u sebe fotku rodičů. – Další den se nedaleko slapské přehrady odehrává „hostina hladových krkavců“. Přestože tvůrci použijí triky, musí Péťa část záběrů v díře pod poklopem skutečně „odžít“. V delších sekvencích mu v nepříznivém počasí pomáhá Tomáš Chlost, asistent režie. – Z Ukrajiny přijede léčit Josku vědma Alla Sokolova, Olga. Herečce role vyhovovala: moc se v ní nemluvilo a hodně se dělo. Péťa při „hostině“ pozná svého o třicet let staršího dvojníka. Petr Koza, dublér Péti ho bude zastupovat v nebezpečných nebo choulostivých scénách. – Barva čtvrtá. Slovensko. Červen 2017. Mlynářova chalupa stojí v ateliéru, jedna její část u Dunaje vedle skutečného mlýna. Marhoul zjistil, že Péťa, který tu teď nebyl středobodem dění, žárlil na opravdové herce (Udo Kiera, Michaelu Doležalovou a Zdeňka Pechu), ale zároveň je bedlivě sledoval a pak je napodoboval. Udo Kier, mlynář, vzbuzoval v Péťovi (na rozdíl od civilu) strach. S tváří čeledína, jemuž mlynář vydloube oči, si vyhrál René Stejskal, umělecký maskér. S namaskovanými prázdnými důlky Zdeněk Pecha, nádeník, prý opravdu nic neviděl. – Nedaleko mlýna (s letopočtem 1895) vznikaly záběry Josky na kládě ve vodě. Přestože byl opodál záchranný člun, Péťa se ve vodě bál a plakal. Náročnou úlohu Míša Doležalová, mlynářka, komentuje slovy, „že si to užila“. – Marhoul vyzvedne Kiera po poslední klapce „obřadně“ nad zem a založí rozlučkovou tradici s herci, kteří na filmu končí. – Joska v podvečer a v lijáku odchází od mlynáře. – Štáb se přesune do jižních Čech k proudící Otavě, kde vzniká obraz topícího se Josky, který se zachytí klády a dopluje k mlýnu. Občas zaskočí dublér Petr. Odvahu Péťovi dodávala Jana Epina Epikaridis, dětská koučka. Tvůrci tady dokončí slíbený detail (Uda) s mouchou, jejž nemohli pořídit na Slovensku, neboť neměli správný objektiv. – Barva pátá. Ptáčník Lech. Červen 2017. Dům svérázného muže skrývá až na jeden kout pro přebývání samé klece. Lech Dyblik, Lech. Představitel ptáčníka splnil Péťovy představy. Dyblik chápe svoji postavu jako filozofa, který se nezabývá blbostmi. – Mezi prvními musí být na „placu“ Slávek Mikovec, vrchní osvětlovač, a odchází jako poslední. Jana Nosková, asistentka architekta, uplete autentickou klícku. – Marhoul vysvětluje pohnutky, jež ho vedly k použití umělé mezislovanštiny: v předloze není řečeno, kde se děj odehrává, a on se chtěl vyvarovat spojení krutostí s konkrétním národem. Jazykověděc Vojtěch Merunka, spolutvůrce mezislovanštiny, byl v pohotovosti na telefonu kvůli náhlým změnám v textu. – Nad živými tvory všech velikostí bděl Michal Šťovíček, práce se zvířaty. Když Péťa-Joska lezl věšet ptačí klece, jistili ho Jarda Pšenička, kaskadér, jeho kolega Jirka i režisér. Aleš Týbl, výkonný producent, hlídal rozpočet, mj. i kvůli nákladné péči o zvířata. – Filmařům nepřeje počasí, nemohou pokračovat ve scénách, roztočených na slunci. Vichr a bouřka pustoší les. Alena Zárybnická, meteoroložka, s předpovědí pro nejbližší hodiny Marhoula nepotěší. Nečas tvůrci využijí ke zkouškám násilnické scény. Jiří Kraus, koordinátor kaskadérů. Další den se vyjasní. Na falešném hřbitově se schyluje k napadení Ludmily a Lecha místními ženami. Jitka Čvančarová, Ludmila, komentuje téma a účast na filmu. Václav se tradičně loučí s Lechem Dyblikem. – Pod dohledem architekta sjede povoz ze srázu a kůň se zraní. Na plynulý pohyb kamery dohlíží Jan Roky Ročňák, key grip. Zvířeti „vyrobí“ zlomeninu maskér Renda. – Barva šestá. Vojáci, vesničani a vězni. Srpen 2017. Filmaři se vrátí do Řeporyjí, kde začínali. Jsou v půlce natáčení (uběhlo padesát dní). Dokončili „hospodskou odrhovačku“. Petr Ostrouchov, autor hudby Duša moja, složil originální písničku při večírku na Ukrajině. Tomáš Hanák, autor textu Duša moja, je potěšen, že jako textař obstál. – O několik dní později při krutém zabití zraněného koně před zraky partyzánů filmaři použijí plastového dubléra. Rekvizitáři musí zvládnout různé pomocné práce. Lukas Katakalidis, rekvizitář, běhá místo koně. – Péťa se vypracovává a režiséra příjemně překvapí, když zahraje leknutí. – Po dnech volna následovalo natáčení záběrů s německými vojáky (Stellan Skarsgård jako představitel německého desátníka Hanse, Milan Šimáček jako představitel majitele koně a Dominik Weber, představitel německého feldvébla), v nichž Joska potká Hanse. – Režisér vzpomíná, jak se ujal v roce 1991 na doporučení švédského novináře tehdy neznámého herce Stellana a prožil s ním tah po pražských hospodách. Švéd na Prahu nezapomněl a po čtvrt století rád přijal Marhoulovu nabídku. Stellan Skarsgård, Hans, chtěl vidět úžasnou předlohu dobře zfilmovanou. Točil pouze dva dny, přesto se nevyhnul rituálu. Péťa je rád, že ho poznal. – Kateřina Špůrová, výkonná producentka, zajišťuje hladký průběh epizod na funkční železniční trati. – Natáčení se přesune do lesa, odkud svázaný Joska putuje na žebřiňáku k německým vojákům. Péťovi nedělá problém předstírat nevolnost. Ze zvratků, připravených z lahodných surovin, jež poskytl Josef Botik, rekvizitář, mu bylo zle. – Milan Šimáček, majitel zraněného koně, se těší na natáčení se Stellanem. Konce filmu se nedočkal, zemřel 25. 9. 2018 rok před premiérou. – Při natáčení železničního transportu židovských vězňů štáb nezíská výluku a uvolňuje trať v pravidelných intervalech normálním vlakům. Ivan Mareš, kaskadér, přizná, že vyskakování za jízdy „bolí“. David Fryš, vedoucí výpravy, oceňuje, že drezína (kolaboranta rady Zedníčka) z Ostře sledovaných vlaků získala na poslední chvíli technickou kontrolu a mohla na koleje. Nezkušený Péťa vycítil při střelbě do uprchlíků tíživou atmosféru. Irena Máchová, židovská žena, je „zastřelena“ s nemluvnětem v náručí. Nejnáročnější sekvence vznikaly v horku ve vagonu napěchovaném lidmi. Nepřesné pokyny kameramana zapříčinily opakování drsné epizody. – Marhoul se s blízkým spolupracovníkem, kameramanem Smutným, shodnou, že se při tomto filmu nejvíc hádali. Režisér dodá, že scénu ve vagonu, vzhledem k historii svých předků, silně prožíval. – Barva sedmá. Kněz a sedlák. Listopad 2017. Péťa měl radost, že se na podzim točilo v Českém Krumlově a on mohl spát doma. Na „placu“ bylo hodně dobových německých uniforem a techniky. Zvukovou stopu snímal Jakub Čech, mistr zvuku, příležitostný fotograf. Obětavě se věnoval Péťovi (mj. s ním hrál na ukulele). Budova krumlovského okresního soudu se změnila na okresní velitelství wehrmachtu, kam Němci dopravili Josku spolu se židovským zajatcem. Tomáš Kraus, pronásledovaný Žid, je v civilním životě tajemník Židovských obcí v Čechách a na Moravě. Oba jeho rodiče přežili holokaust, proto roli cítil jako poslání. – Scény ze dvora komandatury se točily v Praze na Malé Straně o týden dřív. Účinkující Tim Kalkhof, důstojník SS, vnímá film jako poctu lidskosti. – Péťa v Krumlově poznal další postavy. Pavel Kříž, náruživec, se s rasistickými pohnutkami násilně vyžíval na slabých, tedy i na Joskovi a Židovi. – Harvey Keitel dá Péťovi na uvítanou GoPro podvodní kameru. Tatiana Detlofson, US casting agent, potkala Keitela rok před natáčením Nabarveného ptáčete na festivalu v Locarnu. Herec si postěžoval, že nedostává příležitosti v evropských filmech, a znalý předlohy si o roli vlastně řekl. – V kostele sv. Mikuláše z 12. století (ve vojenském újezdu Boletice) štáb zakryl nápisy od sovětských okupantů a vrátil místu zašlou slávu. Ministrantu Joskovi-Péťovi radí jáhen Martin. Harvey Keitel, kněz, využíval dialogového kouče mezislovanštiny (David Tomášek). Oceňuje zkušenost hrát v neexistujícím jazyce, jemuž nerozumí, a také odvahu producentů z České republiky zfilmovat temnou předlohu. Uteče před Marhoulovým „obřadem“, ale Péťa ho na „děkovačku“ přivede zpět. – Julian Sands, Garbos. Herce ohromil mlýn Žežulka na šumavské samotě. Jeho krutá a sadistická postava zde žije osamoceně. Joska tu měl tvrdý život. Péťa má na toto období krušné vzpomínky: 17. 11. 2017 bylo pod nulou a měl prát Joskovo špinavé oblečení v potoce. Přestože měl vyhřívaný stan a neopren, vzpouzel se a k akci ho přiměl až režisér, který mu v ledové vodě scénu předvedl. – Sands vychvaluje sehranost, úroveň a nasazení štábu, včetně inspirativního režiséra. Natáčení přirovnává k horolezectví, jemuž se věnuje; i to vyžaduje důvěru a je dobrodružné. – Když začne chumelit, opustí Joska mlýn. Tým se vrátí do Boletic. Filmují se epizody v odpadní jámě kadibudky, kam chlapce vrhnou rozlícení vesničané. Dublér Petr skončí v jímce jako první. Péťa dlouho překonával odpor, přestože v ní byla čistá rašelina a před chladem ho chránil neopren. – Po posledním natáčecím dni roku 2017 je na producentovi sehnat další finanční prostředky. Péťa má nařízeno nestříhat si čtyři měsíce vlasy. – Barva osmá. Tuhá zima. Leden 2018. Režisér obdržel během dovolené na horách od Péti čtrnáct sms zpráv, v nichž mu expresivně sděloval, že končí: vadila mu zarostlá hlava, kvůli níž se mu děti smály. Marhoul tehdy sháněl finance alespoň do dubna (film se podařilo dokončit nakonec díky bankovní půjčce). – V únoru 2018 tvůrci točí na lipenské přehradě Josku, táhnoucího přes zamrzlé jezero plachetku. Kaskadéři Klára a Jakub musí propadnout ledem; kvůli silným mrazům prosekaný led tuhnul, a tak se scéna přetáčela. Jakub Chytil, dublér/otužilec. Péťa obdivuje náhradníka, který za něj padal do ledové vody, zatímco on se bořil pouze do polystyrenu. – Marhoul uvažuje o vlivu filmu na osobnost hlavního představitele. Doufá, že pokud dílo uspěje, chlapec slávu ustojí. – O dva týdny později... Kvůli mrazům a Péťovu nachlazení se natáčení posune na březen. Režisér 8. března 2018 rekapituluje: bez čtyř dnů točí už rok. Kvůli novému zákonu o holokaustu pravděpodobně přišel o polského koproducenta, navíc v Polsku vycházejí články proti jeho filmu. – Do týmu patří nerozluční spolupracovníci, vtipálek Ludvík Kumpán, stavební služba, a Štefan Helík, stavební služba, nebo dvojice Robert Smutný, videooperátor, a jeho otec, kameraman Vladimír Smutný. – Péťa před měsíční pauzou dokončí natáčení na sněhu. – Barva devátá. Labina u jezera. Duben 2018. V Řepoře pro scény v interiéru stojí obydlí dívky Labiny, u níž Joska najde načas nový domov. Filmování znamenalo pro Péťu často čekání, ale koučky mu vymýšlely nové hry. Dublér Petr za něj točil „nevhodné situace“ s vilnou dívkou. Júlia Valentová, Labina. Herečka je ráda, že zvládla náročné intimní scény; řada adeptek je odmítla. Exteriéry u chatrče s chlívkem snímali tvůrci z vody (na břehu Lipna), kam musel i Tomáš Gregořica, best boy grip. Tři zásadní scény „sehrál“ kozel. Joska zvířeti uřízne hlavu a hodí ji do okna Labinina domu. Péťa přesvědčuje režiséra, že krutý čin dokáže zahrát, neboť je to jen „jako“. – V Joskovi zakoření agresivita a učí se oplácet zlo. Péťa si váží, že má kolem sebe kamarády a dobré lidi. – Se skromnou Júlií (mluví o Péťovi jako o rovnocenném kolegovi) se Marhoul loučí jemně; všichni jejímu výkonu tleskají. – Barva desátá. Rudá armáda a kozáci. Červen 2018. Koordinace početného štábu včetně komparzu a techniky v bojovém táboře Rudé armády (Boletice) vyžadovala precizní logistiku. Na výpomoc cateringu dorazil pro polní podmínky ideální kuchař Michal. Péťu ohromil tank T34. Ve vypjatých chvílích Marhoulovi tekly nervy. – Alexej Kravčenko, Gavrila, považuje úlohu ruského důstojníka, který se snaží na hraně svých možností zachránit dítě, za důležitou. František Měsíček, zbrojíř, dohlíží na nácvik střelby ze stromu, kde se s Joskou skrývá Barry Pepper, Miťka, rudoarmejský odstřelovač. Kanaďan přijal příležitost v cizí zemi, kde se téměř nemluví anglicky, jako výzvu. Orientovat se v dění, jež odhadoval z gest, mu pomáhala asistentka. Oblíbil si památeční nůž zbrojířova děda-legionáře a dostal jej na památku. – Na zničení vesnice (vybudované v květnu v boletickém úvoze) kozáckými agresory, tedy technicky nejnáročnější epizodě celého filmu, jež se musela pečlivě nazkoušet, se podílí vedle herců, komparzu, kaskadérů, koní a techniky dva vedlejší štáby, k nimž patří Viktor Smutný, kameraman 2. štáb, Pavel Berkovič, kameraman 3. štáb, Radim Špaček, režisér 2. štáb, a Vít Karas, režisér 3. štáb. Marhoul závidí kolegům optimismus, že akční scény vyjdou. Plány ovlivní silný déšť. Na poradě Marhoul rozhodne odložit natáčení na druhý den, kdy se vyčasí a podaří se odvodnit terén (časový skluz zkomplikuje celkový rozvrh a přidaný den musí zajistit zúžený tým). Zuzana Víznerová, skriptka, dohlíží na správný sled „událostí“. Radim Fiala, kozácký velitel, se na koni vypořádá s „rozdrbaným“ terénem. Násilné scény jsou náročné pro všechny profese. – Joska zkázu vesnice pozoroval z místa, kde rudoarmejci pověsili kozáky na stromech. – Péťa slaví jedenácté narozeniny. Dostane obrovský dort s vyobrazeným ptáčetem. O rok dřív… oslavil narozeniny v Brdech. – Barva jedenáctá. Posledních jedenáct dní. Červen, červenec 2018. Štáb se na závěr (devadesátý natáčecí den) přesune do Polska. Joskovi se na trhu ve vybombardované vesnici zalíbí dřevěný koník, ale Filip Kaňkovský, prodavač, ho nespravedlivě osočí. Při noční scéně s poválečnými bezdomovci sehraje úlohu maskot filmařů, medvídek Teddy z ukrajinského fundusu. – V brněnské káznici na Cejlu uštědří Petr Stach, ředitel sirotčince, Joskovi výprask. Péťa pak „šlehy“ oplácí filmařům. – Marhoul míní, že si kluk omotal štáb kolem prstu. Až na kameramana, který si ho rázně „srovnal“, všem tykal. – V sirotčinci musely mít děti stejné účesy, mladičké představitelky nesou zásah kadeřníků úkorně. – Péťa projde týdenním výcvikem střelby z opravdové pistole, musí si na zbraň zvyknout, aby jako Joska „sundal“ zlého trhovce bez mrknutí oka. Odvahu musí projevit i při scéně, kdy leží v kolejišti jedoucího vlaku. Na rozdíl od Josky má „k ruce“ kaskadéry, přesto váhá a potřebuje povzbudit. Pak je za borce. – Předposlední, devadesátý devátý den natáčení. Péťa je s přestávkami rok a půl bez kamarádů, školy, rodiny a psa Dodíka. Joska musel vydržet několik let, než se shledal s otcem. Petr Vaněk, otec Josky. Podle Marhoula být „vytržený z kořenů“ a ustát šestnáct měsíců mezi dospělými, slavnými herci a na různých místech je obdivuhodné. Péťa podle něj vyrostl „z nuly“ do uvěřitelného hereckého projevu. – 100. natáčecí den. 3531 klapka. Marhoul děkuje a připíjí týmu. Pochválí Péťu, s nímž se „tradičně“ rozloučí. – Zrychlené záběry dokládají skončenou filmařskou dřinu. Pro Václava Marhoula Nabarvené ptáče znamená jedenáct let života... -kk-

Poznámka

Distributor uváděl na filmovém plakátu a na distribučním listu název 11 barev ptáčete, v úvodním i závěrečném titulku je však název filmu v podobě Jedenáct barev ptáčete.

Film byl poprvé uveden v březnu 2020, následně byla distribuce postupně přerušena od 13. března do 10. května z důvodu uzavření kin po vyhlášení nouzového stavu v České republice kvůli pandemii Covidu-19. Do běžné distribuce byl snímek vrácen 11. května v obnovené premiéře.

Ve snímku byly kromě záběrů z filmu Nabarvené ptáče použity tyto materiály: Fotografie a video z natáčení filmu Nabarvené ptáče: Tomáš Chlost, Josef Kofr, Jiří Kraus, Jana Nosková, Josef Pecl, Daniel Rouha, Robert Smutný, Jan Vlasák. Archivní fotografie: Věra Kotlárová, Václav Marhoul, Josef Pecl. Černobílé fotografie: Jakub Čech, Jan Dobrovský. Použitá hudba: audiolibrary/youtube.com. Citace z knihy: Nabarvené ptáče Jerzyho Kosinského v překladu Ivany Jílovcové-Fieldové z roku 1995.

Komentář

Matěj Havelka

četba z románu Nabarvené ptáče

Účinkují

štáb a herci filmu Nabarvené ptáče

Petr Kotlár

vypravěč a představitel Josky

Václav Marhoul

scenárista, režisér a producent

Ivo Strangmüller

návrhy masek a účesů

Dominik Čech

asistent zvuku – mikrofonista

Helena Poláková

dětská koučka

Jan Vlasák

architekt

Ludmila Smoljar /ž/

tlumočnice

Martin Stádník

pomocný režisér

Vašek Zajíček

ostřič

Valeria Dymytrenko /ž/

rekvizitářka

Věra Kotlárová

babička Péti

Nina Šunevič /ž/

představitelka Marty, Joskovy tety

Filip Šinkner

psycholog

Jan Dobrovský

fotograf

Helena Rovná

kostýmní návrhářka

Michal Hromas

kuchař

Jakub Nierostek

asistent produkce, zvláštní efekty

Tomáš Chlost

asistent režie

Alla Sokolova /ž/

představitelka vědmy Olgy

Petr Koza

dubl za Petra Kotlára

Udo Kier

představitel mlynáře

René Stejskal

umělecký maskér

Zdeněk Pecha

představitel čeledína ve mlýně

Michaela Doležalová

představitelka mlynářky

Lech Dyblik

představitel ptáčníka Lecha

Slávek Mikovec

vrchní osvětlovač

Jana Nosková

asistentka architekta

Vojtěch Merunka

spolutvůrce mezislovanštiny

Michal Šťovíček

práce se zvířaty

Aleš Týbl

výkonný producent

Jiří Kraus

koordinátor kaskadérů

Jitka Čvančarová

představitelka Lechovy lásky, bláznivé Ludmily

Petr Ostrouchov

autor hudby Duša moja

Tomáš Hanák

autor textu Duša moja

Lukas Katakalidis

rekvizitář

Stellan Skarsgård

představitel německého desátníka Hanse

Dominik Weber

představitel německého feldvébla

Milan Šimáček

představitel majitele koně

Kateřina Špůrová

výkonná producentka

Ivan Mareš

kaskadér

David Fryš

vedoucí výpravy

Irena Máchová

představitelka židovské ženy

Jakub Čech

mistr zvuku

Tomáš Kraus

představitel pronásledovaného Žida

Tim Kalkhof

představitel důstojníka SS

Pavel Kříž

představitel náruživce

Harvey Keitel

představitel kněze

Tatiana Detlofson /ž/

americká castingová agentka

Julian Sands

představitel Garbose

Jakub Chytil

dublér a otužilec

Ludvík Kumpán

stavební služba

Štefan Helík

stavební služba

Robert Smutný

videooperátor

Júlia Valentová

představitelka Labiny

Tomáš Gregořica

best boy grip

Alexej Kravčenko

představitel ruského důstojníka Gavrily

Barry Pepper

představitel Miťky

Viktor Smutný

kameraman druhého štábu

Pavel Berkovič

kameraman třetího štábu

Radim Špaček

režisér druhého štábu

Vít Karas

režisér třetího štábu

Zuzana Víznerová

skriptka

Radim Fiala

představitel kozáckého velitele

Filip Kaňkovský

představitel prodavače na polském trhu

Petr Stach

představitel ředitele sirotčince

Petr Vaněk

představitel Joskova otce

Alena Zárybnická

meteoroložka v telefonu

Štáb a tvůrci

Autor komentáře

Jerzy Kosinski (román Nabarvené ptáče)

Zvuk

Štěpán Mamula (supervize)

Postprodukce

cinematik (zvuk), Soundsquare (zvuk)

Producent

Václav Marhoul (Silver Screen)

Hudba

Lokace

Česká republika, Český Krumlov (Česká republika), Radniční ulice (Český Krumlov), hotel U Malého Vítka /interiér/ (Radniční ulice), Dlouhá ulice (Český Krumlov), restaurace Cikánská jizba (Dlouhá ulice), Chvalšinská ulice (Český Krumlov), stadion FK Slavoj (Chvalšinská ulice), Linecká ulice (Český Krumlov), Okresní soud (Linecká ulice), Boletice (Česká republika), kostel sv. Mikuláše (Boletice), Lipno nad Vltavou (Česká republika), Horská Kvilda (Česká republika), Praha (Česká republika), Malá Strana (Praha), Nové Město (Praha), Jungmannova ulice (Nové Město), ateliér Václava Marhoula /interiér/ (Jungmannova ulice), Řeporyje (Praha), skanzen Řepora (Řeporyje), hrad Bezděz (Česká republika), okolí (hrad Bezděz), Brdy (Česká republika), Slapy (Česká republika), řeka Otava (Česká republika), Šumava (Česká republika), Hartmanice (Česká republika), Žežulka (Hartmanice), Brno (Česká republika), ulice Cejl (Brno), káznice (ulice Cejl), Olbramov (Česká republika), Slovensko, řeka Malý Dunaj (Slovensko), Tomášikovo (Slovensko), vodní kolový mlýn (Tomášikovo), Ukrajina, Volyň (Ukrajina), Lvov (Ukrajina), mezinárodní letiště Daniela Haličského (Lvov), Lyubʹyazʹ (Ukrajina), hotel Gol (Lyubʹyazʹ), Ljubešiv (Ukrajina), Svalovičy (Ukrajina)

Produkční údaje

Originální název

Jedenáct barev ptáčete

Anglický název

11 Colours of the Bird

Souběžný název

11 barev ptáčete

Podnázev

Dokument o filmu Nabarvené ptáče

Anglický podnázev

Documentary Film about the Film The Painted Bird

Kategorie

film

Typologie

dokumentární

Žánr

střihový, umělecký, reportáž

Země původu

Česká republika

Copyright

2020

Rok výroby

2017—2019

Premiéra

11. 3. 2020

Distribuční slogan

Dokument o vzniku filmu Nabarvené ptáče. Lehce o těžkém natáčení.

Nositelé copyrightu

Silver Screen

Distribuce

Bioscop

Technické údaje

Délka

dlouhometrážní

Minutáž

121 min

Verze

česká

Titulky

české