Pouť krkonošská

Sběratel a znalec Máchova díla Vladimír Drábek nahlíží v Památníku národního písemnictví s pokorou do originálu Máchova Zápisníku (Djla), obsahujícího popis a kresby jeho proslulé pěší výpravy do Krkonoš (Pauť krkonošská) a zpět. – Na sklonku léta 1833 vykonal Karel Hynek Mácha se svým přítelem Eduardem Hindlem pěší pouť z Prahy na Sněžku. Svým činem vetkl do české krajiny předobraz poutnické cesty s nadčasovým příběhem osobního hledání a vnitřní proměny. – Praha – Hvězdárna Ďáblice – 20. srpna (2019). Historik a teoretik umění, zakladatel sdružení PILGRIM Jiří Zemánek se na buližníkovém skalním ostrohu v Ládví, odkud představitel českého romantismu, bytostný poutník Mácha vyrazil směrem na Mělník (přes Líbeznice), setká s Vladimírem Drábkem. Lze odtud dohlédnout na Bezděz, Říp a údajně i na Sněžku, vzdálenou vzdušnou čarou sto šedesát kilometrů. Společně vyrazí v Máchových stopách na „pouť krkonošskou“. Zemánek cituje z Horových veršů (Máchovské variace). Při pohledu na nedalekou skládku komentuje současnou destruktivní fázi „odpadní civilizace“. Na silnici dvojice „čelí“ proudu aut. Historik je přesvědčen, že je třeba pro lidstvo najít „nový vzorec“ existence (měli bychom světu prospívat). – Drábek v Zápisníku vyhledá poznámky o počátku pouti. – Asi v polovině trasy do Mělníka dvojice odpočívá pod sloupem vysokého napětí; „akceptuje“ monstrózní industriální prvek v krajině. – Drábek je fascinován rukopisem, podle něj básník využil (na úkor formální úpravy) každý volný „prostor“ zápisníku. – Přírodní rezervace Kopeč – 18 km. Na pozoruhodném krajinném útvaru sopečného původu v jinak monotónní rovině Polabí Zemánek recituje úryvky Máje, odrážející hlubokou lásku k Zemi. – Vedrem a zátěží uondaní muži odpočívají na lavičce. – Zemánek rozkládá kopii původní mapy Máchovy „cesty poezie“. Myslí, že je dobré znát básně, jež vznikly v konkrétní krajině; tu je třeba „chválit“, obdivovat, opěvovat a pečovat o ni. – Mělník – 21. srpna – 32 km. První deštivou noc stráví muži pod viaduktem. Ráno si Zemánek ošetřuje puchýře; je zaskočen, že se objevily tak brzy. Nese s sebou texty, spjaté s poutí, a proto má těžký bágl. Recituje báseň Déšť od Kamila Bednáře (1912–1972). Muži u „divoké zahrady“ obdivují vzrostlý stříbrný smrk, který Bednář zasadil na památku smrti přítele, amerického básníka Robinsona Jefferse, jehož poezii překládal (1962). Ve stejný rok se na Mělník přistěhoval a místo, kde kontemploval s přírodou a vesmírem, nazval Mys Carmel podle kamenného domu, jenž si Jeffers vystavěl na útesu (Jestřábí věž). Bednář s manželkou Emilií tu pobývali v zahradě s maringotkou posledních deset let života. – Poutníci procházejí skalní město (Kokořínsko – hrad Kokořín). Zemánek připomíná Máchovu báseň Vzor krásy, myšlenkově spřízněnou s „viděním“ Robinsona Jefferse (krása je síla, esence reality, jež tvoří tento svět). Fotí fascinující západ slunce na hradu Houska. – Bořejov – Kostel sv. Jakuba Staršího – 22. srpna. V poutním kostele teoretik umění komentuje novodobý oltářní obraz postavy, procházející skalní štěrbinou. Spisovatel, překladatel a filmař Blumfeld S. M. popisuje neutěšený stav svatostánku před příchodem současného faráře a vyzdvihuje úsilí místních umělců (Aleš Krejča a Vendula Císařovská), kteří vyzdobili interiér díly s „máchovskou atmosférou“. – (Archivní záznam) V roce sto padesátého výročí úmrtí Karla Hynka Máchy (1986) a vydání Máje undergroundoví básníci v čele s Egonem Bondym stoupají na Bezděz. – Pamětní deska z roku 1930 na „ústřední Máchově hoře“ připomíná výročí básníkova narození. Bezděz „komunikuje“ v krajině se Sněžkou. – Podle Zemánka se lze po několika dnech cesty vymanit ze stereotypů a otevřít se světu (vnímat krásy východů a západů slunce, opájet se nedozírností noční oblohy). – Zřícenina zámku Zvířetice – 23. srpna – 95,5 km. Souputníci se po chladné měsíční noci kochají efektním svítáním. Při zastávce v kempu u jezera si historik prohlíží bolavá chodidla. Přemítá o důležitosti a funkci každé buňky v těle a o upracovaných nohách, které člověka nepřetržitě „nesou“. – Hrad Kost – 24. srpna – 124 km. Muži nocovali pod stromem v zahradní hospodě nedaleko jezera. Podle Drábka Mácha na cestě přespával především u známých, ale i v hostincích a venku. Za den urazil padesát až šedesát kilometrů, šel nalehko a dle domněnek oblečený v plášti s červenou podšívkou. Na rozdíl od nich, kteří táhnou batoh plný básní na papíře, je měl v hlavě. – Sběratel přemítá o životě člověka (nemá žít průměrně, ale po námaze se má povalovat). Považuje za nezbytné zapomenout na zažité koncepty a dokázat zabloudit „sám v sobě“. Poutnictví shledává jako dokonalou formu cíleného bloumání. Muži odpočívají, oddávají se nečinnosti a pozorují fascinující okolní mikrosvět (hmyz, květy). U skalní brány mluví Zemánek o potřebné imaginaci, díky níž se dá „číst svět“. – Vrch Brada – 25. srpna – 147 km. Poutníci sledují rozbřesk od kříže a soch (sv. Petra a Pavla). Posléze z Valdštejnova náměstí v Jičíně projdou Valdštejnskou alejí (Máchova báseň Valdice) a setkají se s performerem Milošem Šejnem. Vyrazí do skal, které „střeží“ beran z místního stáda ovcí. Uvnitř kamenného kotle se vizuální umělec Šejn ponoří do experimentální formy projevu (intuitivně kreslí pomocí fragmentů přírodnin v doprovodu svých zvuků, jakési snahy „znovu najít jazyk“); pod vlivem krajiny vytváří výtvarná díla spojená s textem. – Zemánek trhá divoké plody; kvituje, že na jaře, když chodí „malou Máchovku“, je krajina v rozpuku, nyní vše zraje. – Kumburk – 26. srpna – 166 km. Muže za svítání opět těší malebné výhledy. Spisovatel a historik umění Jaromír Typlt čte o události v roce 1891, kdy po dva dny téměř celý literární parnas (Vrchlický, Arbes, Čech) pobýval na hradě, kde byla v minulosti vězněna Eliška Kateřina Smiřická (1609–1620). Připomíná píseň skupiny The Plastic People of the Universe, zhudebněnou Máchovu báseň Co zde sním a co zde vypiju a cituje z novely Panický Kumburk tragicky zemřelého undergroundového básníka a spisovatele Milana Kocha (1948–1974). – Na hřbitově ve vesnici Brdo Typlt (jenž se pokouší o osvětu regionálních autorů) s cestovateli vyhledají místo posledního odpočinku dalšího předčasně zemřelého rozervaného literáta, spjatého s Novopackem, Josefa Kocourka (1909–1933). Čte z kamenné desky báseň Nápis na hrob (kterou zesnulý složil, když mu diagnostikovali tuberkulózu). – Máchovští poutníci v novopackém městském muzeu zkoumají sošku z pálené hlíny, představu Máchy v černém plášti s červenou podšívkou od sochaře Ladislava Zívra s vepsaným veršem (Zagme, proměnj a w postawě giné) z roku 1942. Poté vyhledají v Přibyslavi pískovcový smírčí kříž v soukromé zahradě, stojící na témže místě jako v roce 1833. Jde o jediné místo Novopacka, o němž se Mácha v Zápisníku zmínil. Na staré fotografii, jež se uchovala u majitelů, je dobře čitelný reliéf Krista Ježíše na kříži s lebkou a zkříženými hnáty u nohou. Typlt čte z Máchovského tisku doktora Františka Krčmy Karel Hynek Mácha na Novopacku a ze svého vzpomínkového rozjímání o magickém rodném kraji Opakem o překot. – Zemánek považuje za důležitý Máchův rituál přechodu, jímž vložil do krajiny poutnickou cestou určitý příběh, na jehož konci je „dar“ (Máj). – Borovnice – 27. srpna – 184 km. Muži za úsvitu balí bivak nedaleko hradu Pecka. Na úpatí svahu Zemánek nad mapou zvažuje další trasu (přes Čistou do Studence). Pouť chápe jako poctu Máchovi a odkaz, jak vložit poezii do krajiny či jak skrze poezii vnímat krajinu, jde o „dobrý nástroj“ ke změně přístupu (ekologii vztahů). – „Máchovci“ došli z Prahy téměř na hranice s Polskem. Je vedro. Zemánek mluví o snaze založit duchovní poutnickou cestu „KHM 1“, potřebnou protiváhu budovaným dálnicím. – Přední Žalý – 1019 m n. m. – 209 km. Historik komentuje z vyhlídky ikonická místa Čech (Praha, soutok Vltavy a Labe, Říp, Sněžka), jakousi „kosmologii české kotliny“. – Muži hledají konkrétní výhled mimo cestu. Mechovinec – 1081 m n. m. Na dnes zarostlém kopci Drábek určí místo, odkud dle badatelů básník namaloval panorama Krkonoš, jedinou kresbu v Zápisníku, na níž zobrazil Sněžku. Je to další z důkazů, že pouť vykonal (popsal ji jen do Jičína, pak pouze v útržcích; nesmí se zaměňovat s literárním dílem, Pouť krkonošská). Zemánek cituje německého raného romantika Novalise, autora (nedokončeného) básnického poutnického románu Modrý květ; ten je symbolem hledání pravé Země a tajemství života, tedy jakéhosi ztraceného květu (jako „znamení“ v Krkonoších roste modrý hořec). – Sběratel popisuje, jak „objevil“ Máchu: měl ho vždy nevědomky rád, ale propadl mu až při cestě do Indie, kam si vzal „tenkou“ máchovskou studii Vladimíra Křivánka, a zároveň si vzpomněl, že jeho děda vydal v roce 1936 obsáhlou Máchovskou monografii; tehdy se rozhodl, že se mu bude odborně a hluboce věnovat. V Univerzitní knihovně ve Vratislavi/Wroclawi s respektem listuje vrcholovou knihou ze Sněžky z let 1830–1833. U data 28. 8. 1833 je Máchův kompletní podpis včetně dovětku „právník z Prahy české“ a veršů (Sněžka zdvihá čelo jasné, Krákonošů lampa plane, krvavé až zoře zhasne, zlaté Čechům slunce vstane). – Rovinka – 28. srpna – 213 km. Báseň Noc. Zemánek vyzdvihuje jedinečnost míst bez světelného znečištění, kde k nám „může přijít nebe s hvězdami“ a poznáme, čeho jsme součástí. Odtuší, že duchovní prožitek, spojení s kosmem a přírodou, dálnice nenabízí. Poutníci s filmaři balí a snídají na osvědčeném „tábořišti“ s občerstvením. – Dvojice má Sněžku na dohled. Čte z ilustrovaného číslovaného (183. z 200) výtisku Máchovy Poutě krkonošské z roku 1942. Stmívá se. Historik cituje a interpretuje verše o Zemi. – Muži stoupají na vrchol. Sněžka – 29. srpna – 234 km. Při rozbřesku před Poštovnou zapíjí spolu s filmaři „finále“ slivovicí. Zemánek recituje báseň Modlitba za velkou rodinu Garyho Snydera a z větrné hory hledí na Krkonoše. – „Také byl zamilován do pláště světlé šedivé barvy s límcem červenou felbou vyloženým a s červenou podšívkou.“ (vzpomínka herce Jana Kašky na Karla Hynka Máchu). -kk-