Svět podle Muchy

Země původu

Česká republika, Francie, Spolková republika Německo

Copyright

2020

Rok výroby

2018—2019

Premiéra

1. 10. 2020

Minutáž

99 min

Kategorie

film

Žánr

životopisný, umělecký

Typologie

dokumentárnídistribučnídlouhometrážní

Originální název

Svět podle Muchy

Český název

Svět podle Muchy

Anglický název

Mucha: The Story of an Artist Who Created Style

Souběžný název

Mucha – Zwischen Popkunst und Slawischen Epos / Alfons Mucha – L'affichiste de l'art nouveau

Pracovní název

Mucha, příběh mého otce / Mucha

Anotace

Multižánrový umělecký dokument Svět podle Muchy režiséra a spoluautora scénáře Romana Vávry (nar. 1965) vzdává hold světovému představiteli secese a významnému českému vlastenci (a pokračovateli panslavismu) Alfonsi Muchovi (1860–1939). Umělec se proslavil kultovními plakáty (především pro Sarah Bernhardtovou), jež začal navrhovat z nouze, a proslul podílem na vzniku stylu Art Nouveau (jehož těžištěm byly dekorace a užité umění, vycházející z ornamentálnosti, z přírodních motivů a z nezvyklé barevnosti). Podstatnou část produktivního věku věnoval Mucha realizaci monumentálního „megalomanského“ cyklu, tradičně pojaté Slovanské epopeje, jež byla už po dokončení částí veřejnosti považována za anachronismus. S téměř staletým odstupem se „problematická“ kolekce stává hojně vyhledávaným exponátem; dodnes však nemá stálou expozici. – Velký příběh tvůrce, prostoupeného pracovním étosem, kterého hnala touha dát životu hlubší smysl a jehož stopu lze najít v umění dodnes (plakáty ke koncertům psychedelických skupin, obaly na desky, japonský „manga“ komiks, street-art), vyprávějí autoři prostřednictvím jeho syna, prozaika, publicisty a překladatele Jiřího Muchy (1915–1991). Vedle něj do děje vstupují současní výtvarníci, jimž styl Alfonse Muchy učaroval (Američané Mear One a Stanley Mouse, Japonec Yoshitaka Amano) nebo osobnosti, jež se jeho dílem zabývají (kurátorka Tomoko Satoová); obsáhlý děj je „zarámován“ činností vnuka Johna Muchy (nar. 1948), který organizuje odeslání vybraných dědových děl na jednu z mnoha zahraničních výstav. Jako současný správce rodinného dědictví a ředitel Nadace Mucha se John samozřejmě podílel na vzniku snímku. – Pro zachycení obšírných tvůrčích i společenských osudů zvolili autoři neméně košatou formu, jež kladla velké nároky na přípravu (obsáhlé rešerše) a na konečný sestřih. Snahou bylo uchopit známá fakta v novém úhlu pohledu, postihujícím i dopady různých společenských změn. – Skutečný Jiří Mucha (v archivních záběrech) a jeho herecký představitel v niterném monologu rekapitulují životy otce i syna, přičemž se obě linie prolínají. Inscenované pasáže se natáčely v proslulém bytě Jiřího Muchy na Hradčanech, plném památečních artefaktů. Obraz doplňuje rozsáhlý komentář, opírající se mimo jiné o exkluzivně poskytnuté originální zdroje (rodinná korespondence, fotografie, deníky, vzpomínky Alfonse Muchy ze závěru života, psané na lístečky, dobové pohlednice) nebo výňatky z biografické knihy Jiřího Muchy Kankán se svatozáří. Vizuální složku kromě zmíněných inscenovaných pasáží doplňují velkorysé citace z mnoha dokumentů, reportáží a dobových archivních záznamů, mimo jiné i z unikátního historického filmového pásu se záběry Place de la Concorde, pořízeného chronofotografickou kamerou Etienna-Julese Mareye mezi lety 1888–1897 (jež poskytlo pražské Národní technické muzeum). Podstatná část je samozřejmě věnována samotným výtvarným dílům (plakáty, obrazy, ilustrace) a jejich genezi, doplněné ilustrativním zrychleným procesem litografického tisku. Pro určité události či osudové „perličky“ zvolili tvůrci originální animované pasáže. Důležitou úlohu hrají záběry ze současných lokací (Tokio, Paříž, USA, rodné Ivančice, pražské Hradčany, zámek Zbiroh), spjatých s protagonisty (včetně hudební vsuvky sboru Muška Základní umělecké školy Alfonse Muchy v ivančickém kostele). – Koprodukční snímek, vztahující se k plzeňskému regionu, zahajoval 33. festival Finále Plzeň 2020, přesunutý kvůli pandemii Covidu-19 na podzimní termín. -kk-

Obsah

Osmdesát let po úmrtí secesního malíře, grafika a designéra Alfonse Muchy svět znovu objevuje jeho význam, přínos a vliv. Jeho dědicové (sdružení v Nadaci Mucha) zajišťují expedici vybraných děl na výstavu. – Los Angeles. Americký umělec Mear One (nar. 1971) dokončuje Muchův nadživotní streetartový portrét; považuje českého umělce za vizionáře a inspiruje se jeho stylem. – Praha, Československo 1956. Jiří Mucha se cítí po letech ve vězení ve svém bytě na Hradčanském náměstí jako host. Prochází interiér plný uměleckých předmětů a pamětihodností, mezi něž patří i obraz od Toulouse-Lautreca. Probírá písemnosti, jež shromáždila „matka archivářka“. Narazí na své dopisy z vězení, v nichž slibuje, že napíše otcův životopis. Nad fotografiemi přemítá, co o otci ví. Životní pouť „přes Paříž a Ameriku“ zakončil Alfons Mucha na zámku ve Zbirohu, kam se uchýlil, aby vytvořil Slovanskou epopej. Zde strávil Jiří dětství. Často pobýval v zámeckém sále, kde otec pracoval. Dar českému národu, dvacet pláten obřích rozměrů, vznikalo osmnáct let, během nichž se umělec zřídkakdy vracel do Paříže, kde ho v době slávy znal každý a kde se jeho plakáty kradly přímo na ulici. Mnohé zaznamenal ve svých pamětech. – Jiří si připomíná počátky otcovy kariéry. Už od dětství toužil Alfons být malířem. Po vyloučení z gymnázia (Slovanské gymnázium v Brně) a návratu do Ivančic mu jeho otec s výhradami podal přihlášku na pražskou Akademii, ale obdrželi zamítavý dopis od profesora Antonína Lhoty. Alfons se svého snu nevzdal, odpověděl na inzerát firmy Kautsky-Brioschi-Burghard, vyrábějící divadelní kulisy, a jako devatenáctiletý v roce 1879 odjel do Vídně. Metropole zažívala stavitelský rozmach a umělecký rozkvět. Po výzdobě byla poptávka, vkus udával rakouský malíř a dekoratér Hans Makart. Jeho legendární ateliér, vybavený luxusním nábytkem, kde se setkávala umělecká smetánka a prominentní hosté, se stal předobrazem Muchova pozdějšího pařížského „studia“. – Po tragickém požáru divadla Ringtheater přišla firma Kautsky-Brioschi-Burghard o stěžejní zakázky, Mucha dostal výpověď a vrátil se na Moravu. Zde se setkal s hrabětem Eduardem von Khuenem-Belasim, který ho požádal o freskovou výzdobu zámecké jídelny (sídlo Emmahof u Hrušovan nad Jevišovkou). Hrabě si Muchu oblíbil (společně objevili svobodné zednářství), povzbuzoval jej ke studiu v cizině a stal se jeho mecenášem. Mladý adept umění dal před Římem přednost Paříži. Do francouzské metropole, jež procházela rozsáhlou modernizací, dorazil na podzim roku 1887; z noblesního města pociťoval úzkost. Záhy se přihlásil na soukromou výtvarnou školu Académia Julian, později přešel na Colarossiho akademii. Se dvěma sty franky stipendia od hraběte Khuena si žil nad poměry a „mohl snít“. Kromě uměleckých lekcí studoval francouzštinu. Ve volnu sledoval budování Eiffelovy věže a vstřebával ruch velkoměsta. – Americký malíř a grafický designér Stanley Mouse (nar. 1940) objevil umění Alfonse Muchy při rešerších v knihovně (navrhoval plakáty ke koncertům psychedelických skupin a obaly na desky). Linie Art Nouveau (secese), tedy dekorativnost, květinová a ornamentální koncepce, neobvyklá barevnost ho ohromily a stal se Muchovým následovníkem. Při tvorbě plakátu pro Janis Joplin se inspiroval Muchovou reklamou pro značku Job; jeho vliv nezapře ani plakát americké rockové skupiny Grateful Dead. Mouse koketuje s představou, že je reinkarnací českého umělce, ale pokorně přiznává, že nikdy nedosáhne jeho mistrovství. Musí se pořád učit. Ohromuje ho Slovanská epopej a fotografie, jež zrod cyklu dokládají. – Alfons Mucha začal pracovat na Epopeji dávno před narozením syna a dokončoval ji, když byl Jiří v pubertě. Kdo se tehdy vyskytl v zorném poli umělce, byl využit jako předobraz některé ze stovek postav; modely si výtvarník fotografoval. Jiří „stání“ nenáviděl na rozdíl od zodpovědné starší sestry Jaroslavy, která byla otci oporou i jako výtvarnice. Vzájemný vztah otce a syna poznamenal šedesátiletý věkový rozdíl i fakt, že Jiří nemaloval. – Když v roce 1889 přestal hrabě Alfonse podporovat, rozpadl se mladému umělci sen o kariéře. Odešel z akademie a přivydělával si jako ilustrátor a autor plakátů. Vykročit z nouze mu po svém příjezdu do Paříže pomohl malíř Luděk Marold. Oba přátele spojovala „buldočí“ pracovitost a nezdravá životospráva včetně náruživého kouření. Na doporučení lékaře, aby sportovali, hráli každý den v kavárně vrchcáby. – (Archiv) Jiří Mucha prochází dům č. 13 na Rue de la Grande Chaumière, kde otec bydlel v prvním poschodí nad crèmerií madame Charlotte. Vstřícná majitelka hostila mladé umělce z blízké Colarossiho akademie na dluh či za obrazy. Sedávali u ní dnes uznávaní představitelé umění konce 19. století, Paul Gauguin a Vincent Van Gogh. Výborný vypravěč Gauguin se právě vrátil z Tahiti, ale na Alfonse (který prosazoval názor, že člověk není na světě pro zábavu a že každé zpronevěření úkolu se vymstí) byl příliš „divoký“. – V hradčanském bytě Jiří Mucha medituje o podstatě osobní a tvůrčí svobody: člověk by měl jednat podle svého smýšlení i pod hrozbou kriminálu. – Ředitel Nadace Mucha John Mucha vzpomíná na otce Jiřího, jemuž po zatčení hrozil trest smrti. Skončil (po inscenovaném procesu za špionáž) v tvrdém žaláři. Rodině se podařilo zachránit dědictví a bývalého bankéře těší, že nyní může zpřístupňovat dědečkovo dílo po celém světě. – V době, kdy se Alfons Mucha živil ilustracemi pro laciné časopisy, zasáhlo výtvarnou obec znovuobjevené tradiční japonské umění (vyznačující se symbolismem, plošnou kompozicí, výtvarnou zkratkou a jednoduchými liniemi), prezentované na pařížské světové výstavě (1989). – Malíř a ilustrátor Yoshitaka Amano (nar. 1952) se s dílem Alfonse Muchy setkal už v dětství, ale seriózně je zaznamenal v pětadvaceti, kdy navrhoval postavy do animovaných filmů a toužil malovat i něco po svém. Oslovila ho Muchova výstava, jež právě probíhala v Japonsku; „propojil se s ním“. – Kurátorka a historička umění Tomoko Satoová připomíná období 1888–1889, kdy Colarossiho akademii ovlivnil japonismus díky silnému přílivu japonských studentů. Jeden z nich získal Muchův první výstavní katalog k expozici v Salon des Cent a spolu s plakáty je dovezl do vlasti. Dochovaná fotografie skupiny Hakubakai zachycuje umělce prosazující západní styl malby. Vedle svých olejomaleb vystavili Muchův plakát a rychle převzali jeho výtvarný rukopis; jím viditelně inspirované motivy a kompozice se objevovaly v letech 1905 až 1910 v mnoha japonských časopisech, na přebalech a plakátech. – Věčně nespokojený Gauguin v Muchově ateliéru dokončoval svá plátna na připravovanou výstavu; ta však propadla. – Když se Alfons s ilustracemi uchytil, investoval do harmonia. Přehrával hudbu z rodné Moravy (nástroj dodnes stojí v hradčanském bytě). Další „výstřední“ akvizicí byl fotoaparát, jímž zaznamenával předobrazy postav; ušetřil tak za honoráře modelům. – Přátelství s Gauguinem pokračovalo i poté, co se výbušný umělec odstěhoval. Muchu na měsíce skolil tyfus. Po uzdravení zjistil, že přítel odjel na Markézy (tam v roce 1903 zemřel a stal se legendou). – Komunistický režim znárodnil Muchově rodině vilu v Bubenči (v ulici V Tišině) a Jiří s manželkou Geraldine, synem Johnem a matkou (Marií Chytilovou Muchovou) se ocitli na dlažbě. Zachránila je nabídka uvolněného bytu hradní kapituly na Hradčanském náměstí po zaměstnanci britské ambasády. Nastěhovali se tam. Vzápětí byl Jiří zatčen (1951) a prošel soukolím komunistických lágrů (Jáchymov, Mikulov a Valdice). – (Japonsko) Tomoko Satoová uvádí jménem Nadace Mucha výstavu Alfonse Muchy. – Yoshitaka Amano nachází v Muchově díle laskavost. Obrazy Art Nouveau jsou v Japonsku módní, společnost se ráda oddává malebnosti přírody. I on se ve výtvarném designu globální digitální hry Final Fantasy podvolil vlivu cizí kultury, nejen Muchy, ale celé secese i severoevropské mytologie. – Alfons Mucha využíval fotografie. Aby mohl být sám sobě „předlohou“, sestrojil si samospoušť. K ženským modelům přistupoval ostražitě, nechtěl být jimi „rozptylován“. – (Archiv) Jiří Mucha rekapituluje otcovu spolupráci s hvězdou Théâtre de la Renaissance Sarah Bernhardtovou. Muchu najali na výpomoc do tiskárny Lemercier o Vánocích v roce 1894. Její ředitel Maurice de Brunoff nového zaměstnance oslovil s urgentní žádostí divy, aby zajistili do Nového roku plakát k premiéře hry Gismonda. Téma (byzantský svět) a forma byly blízké Muchovu naturelu a nabídku po zhlédnutí představení přijal. Vzpomněl si na dětství a mládí, kdy jeho život prostupovala hudba; hrál na housle, harmonium, zpíval v kostelním sboru v Ivančicích (měl krásný alt) a posléze si přivydělával v brněnském chrámu (Petrov). Propojenost malování, hudby a kostela ho povznášela. – K Muchovu návrhu byl Brunoff skeptický, ale nadšená Sarah si jej ihned pověsila v šatně. Plakát, jenž byl od 1. ledna 1895 vylepen po celé Paříži, vzbudil rozruch. – (Archiv) Jiří Mucha v Rue du Val de Grâce č. 6 připomíná období otcovy největší slávy; měl zde pronajatý ateliér, hojně navštěvovaný významnými osobnostmi, třeba Rodinem. – Po úspěchu plakátu Mucha neměl nouzi o zakázky, mohl realizovat svůj sen a zařídit si ateliér s byzantským přepychem; prožil v něm deset vrcholných tvůrčích i společenských let. Zároveň však vzdoroval odvrácené stránce popularity, drbům a smyšleným legendám. Chrlil návrh za návrhem a stal se známý na všech kontinentech. – Jiřího Muchu přivedl do vězení „malicherný“ rozhovor se zahraničním novinářem o lidech kolem Slánského. Po předčasném propuštění z vězení po třech a půl letech byl donucen podepsat spolupráci s StB. – Mear One přemýšlí o Muchovi; kromě slovanských tradic a keltských vlivů byl obdařen „skrytým věděním“, posvátnem a mystikou. Umění „zednáře 33. stupně“ prý pramení z gnosticismu. – Jiří cituje otcovy vzpomínky na vstupní pohovor do zednářské lóže; precizně formuloval svá očekávání (sílu bratrství, lásky a nadšení, aby mohl povznést český národ) a 25. ledna 1898 byl přijat. – Alfons Mucha byl k ženám nedůvěřivý, ale ve své fantazii je přetvářel v nositelky veškeré krásy a emocí; svého syna před nimi varoval. – Mear One nachází v Muchově tvorbě mimořádnou harmonii. Obdivuje, jak využíval „posvátnou uměleckou formu, kompletní kruh" (objevuje se v symbolických aureolách, ve spleti detailů, v paprscích), jež evokuje zemědělství, dělohu, lidskou mysl, oko, ušní dutinu i ústa. Podobný směr hledá (na fasádě dokončuje obraz dívky v koruně stromu s atributy, o nichž mluvil). – Na vrcholu kariéry byl Mucha v roce 1900 osloven u příležitosti světové výstavy v Paříži (ve stylu Art Nouveau) vídeňskou vládou, aby se stal hlavním architektem a dekoratérem pavilonu Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko nedávno anektovalo a přálo si ji ukázat veřejnosti v nejlepším světle. Umělec proto vyrazil za inspirací a motivy na Balkán. Během příprav pavilonu v denících popsal zrod myšlenky zúročit nashromážděné podklady a zbytek života vyplnit prací pro národ: vytvořit Slovanskou epopej. – Když v roce 1902 Alfons doprovázel do Prahy sochaře Augustina Rodina, kterému uspořádal výstavu Spolek výtvarných umělců Mánes, narazil u pražských kolegů se svými otevřenými názory i s nabídkou, že se bude podílet na výzdobě budovaného Obecního domu. Během pobytu nevědomky okouzlil dvacetiletou studentku umění Marii Chytilovou. – Jiří Mucha probírá korespondenci rodičů. Zkreslené vzpomínky na první lásku uchovaly Muchovy dopisy matce; v dospívání miloval Julii Fialovou, o rok starší učitelku. Známost trvala více let, ale pětadvacetiletá Julie zemřela na tuberkulózu (4. 9. 1884). Důkazy o (osmiletém) vztahu s Berthe De Lalandeovou Alfons zničil. S Maruškou Chytilovou se seznámil v ateliéru, kam za obdivovaným umělcem přišla jako studentka Akademie Julian pod záminkou konzultací. Záhy jí Mucha nabídl sňatek, uspokojovalo ho, že vzdělaná, mladá, krásná a umělecky založená dívka je Češka a že respektuje jeho úmysl „pracovat pro národ“. – Za druhé světové války se voják Jiří Mucha po pádu Paříže přesunul do Anglie, kde se sblížil s Janem Masarykem (i jejich otcové se znali, oba byli v úzkém kontaktu s rodinou amerického mecenáše Charlese Cranea). Politik Jiřího nasměroval k letectvu a ten pak sloužil mj. v Africe. – Alfons Mucha se rozhodl na vysněný projekt vydělat peníze v Americe, kde byl známý; v Evropě bylo Art Nouveau již za zenitem. Maruška plán rezignovaně přijala. New York Muchu uvítal jako celebritu, reklamu mu na turné udělala Sarah, prezentující se jeho plakáty. Nedělní číslo New York Daily News (3. 4. 1904) věnovalo „největšímu dekorativnímu umělci světa“ první i poslední stránku. – (Hradčany) Jiřímu Muchovi telefonuje přítel z fronty, Bryan Reed. V „civilu“ kurátor ve Victoria and Albert Museum v Londýně chce pořádat výstavu plakátů jeho otce. – Výstava v roce 1963 měla ohromný úspěch. Jiří se proto vedle spisovatelské dráhy začal výrazně věnovat propagaci otcova díla. Jezdil „s ním“ po celém světě (komunistický režim to akceptoval kvůli devizám), navíc jeho žena Geraldine (skotská skladatelka) i syn John žili od konce 60. let v Anglii, a tak měl cestování snadnější. – Alfons Mucha se v korespondenci přátelům z USA svěřuje s plány vydělat na Epopej i o chystaném sňatku. Kvůli absenci objednávek se ocitl v pracovní krizi, v osobním životě se mu naopak dařilo. V roce 1906 se v kostele sv. Rocha na Strahově oženil s Marií. – Stanley Mouse hraje na harmonium, v Alfonsově díle cítí hudbu, on sám vždy tvoří v jejím doprovodu. Propojení múz se potvrdilo v 60. letech. Muchovo grafické dílo rezonovalo s hippies; ti našli inspiraci v secesi a tedy i v jeho tvorbě. – Následovaly roky, v nichž Alfons Mucha nepřestával doufat, že získá potřebné finance. Bohatým Američanům maloval portréty, vedl výtvarné kurzy v New Yorku, Chicagu či ve Filadelfii. Byl vyčerpaný a zachránit ho mohl pouze „zázrak“. Ve společnosti byli s Maruškou ozdobou salonů smetánky a vlivných osobností (Charles Crane). Později i syn Jiří pořádal vyhlášené večírky, byt na Hradčanském náměstí se stal pro vyvolené oázou nevázanosti a svobody. – Milionář a slovanofil Charles Crane se přátelil jak s T. G. Masarykem, tak s Alfonsem Muchou, který portrétoval jeho dceru Josephine jako symbolickou postavu Slavie (později varianta plakátu pojišťovny Slavia). Objevila se též na návrhu československé stokoruny a její obdoba je součástí vitráží v katedrále sv. Víta. Při vzniku vitráží v roce 1931 měl Mucha umělecký spor s pobouřeným kolegou Maxem Švabinským (autorem klasicky pojaté protilehlé vitráže), jenž požadoval, aby Muchova byla odstraněna; později však nad jeho hrobem pěl chválu; národ si sokova „okna“ totiž zamiloval. – Když se Alfons rozhodl vrátit do vlasti, nesetkal se v ní s přátelskou atmosférou. Byl nazýván „cizákem“ a kvůli výzdobě Obecního domu narazil na závist a zášť českých umělců. Čelil štvanici, jež neměla v Čechách obdoby. – Vedle výzdoby v Obecním domě Mucha současně pracoval na zámku Zbiroh, kde našel nový domov. Představa, že Epopej namaluje za pět let, byla lichá. Nad „těžko uchopitelným celkem“, symbolem slovanské vzájemnosti, strávil osmnáct let, během nichž se svět převrátil naruby. V reakci na utrpení lidu během bolševické revoluce namaloval Mucha obraz ruské venkovanky, smířené s osudem (Zimní noc); modelem mu byla Marie. – V roce 1928 Mucha slavnostně předal Praze hotový cyklus. Kritici umění dílo přijali rozporuplně (historik Jaromír Pečírka psal o pochybeném enormním výkonu, kritik Emil Pacovský o odvážném činu, pro nějž nebylo stanoveno místo, Josef Čapek se ptal, kam s ním). Praha zvažovala, zda obří plátna přijme. Rozčarovanému Muchovi, který chtěl dát národu identitu (ale ten hledal jinou), byla v té době oporou rodina. – Jiřího Muchu později přitahovala avantgarda, ne omšelé vlastenčení a styl vyšlý z módy. – Navzdory obtížím se Alfons Mucha však nevzdal a pustil se do monumentálního triptychu Věk rozumu, moudrosti a lásky, věnovanému lidstvu. – Slovanská epopej si své diváky nachází dodnes. Výstava v roce 2017 v Japonsku se stala se šesti sty padesáti tisíci návštěvníky jednou z nejnavštěvovanějších na světě. – Jiří vzpomíná na závěr otcova života. Oslaben zápalem plic nemohl kreslit, a tak psal vzpomínky. Osud Evropy zpečetil vpád Němců 15. března 1939. Gestapem zatčenému starému muži se po návratu domů zhoršilo zdraví. Zprávu o jeho smrti obdržel Jiří (jako člen formujících se Československých vojenských jednotek ve Francii) v Rue du Val de Grâce; shodou okolností si sehnal podnájem na témže místě, kam se před pětačtyřiceti lety jeho otec přistěhoval. – Jiří Mucha vyhledá v knihovně založený telegram z 14. července 1939. Připomíná, že Alfons se v Paříži přátelil s bratry Lumièrovými, ti v jeho ateliéru promítali první průkopnické filmy. I Jiřího navštěvují filmaři z celého světa, aby si povídali o umělci, který „stvořil styl“. – Jiří Mucha (zemřel 1991) pečoval o odkaz svého otce a vrátil ho do povědomí světové veřejnosti. Životopisná kniha Kankán se svatozáří vyšla v roce 1969; sugestivně zachycuje život Alfonse Muchy, jehož dílo, o něž nyní pečuje vnuk John, je za zájmu veřejnosti vystavováno dodnes... -kk-

Poznámka

Archivní ukázky: Národní filmový archiv, Filmarchiv Austria, Česká televize, Krátký film, Nadace Mucha, Národní technické muzeum (fotoarchiv Etienne-Jules Marey, historický filmový pás 88mm se záběry Place de la Concorde, Paříž), Footage Farm, Sbírka Gaumont, Pathé. Použité ukázky: Eine Fahrt durch Wien (1906, Cesta přes Vídeň), Stará Praha (1912), První měsíce samostatnosti ČSR (1918), Slavia Journal (1919), Amatérské záběry Balkánu (1929–1933), Alfons Mucha (1931), 28. říjen 1918 v Praze (1931), Vzhůru do Lázní Luhačovic (1934), Zvukový týdeník (1939), 310. stíhací peruť (1945), Vítězný lid (1949; r. Drahoslav Holub), Z Kotoru do Rijeky (1950), Žila mezi námi (1963; r. Ljuljana Lorencová), Rodin v Praze (1963; r. Drahoslav Holub), Umění ženského rodu (TV–1966; r. Kuba Jureček), Kontrola (TV–1968; r. Milan Tomsa), Muž a stín (1972; r. Dušan Klein), Tažení galské (TV–1966; r. Kuba Jureček), Love in (1968; r. Rudolf Krejčík), Londýnský mítink (TV–1969; r. Ota Popp), Mucha – Remembered by his Son Jiri Mucha (V–1975), Alfons Mucha (1980; r. Petr Ruttner), Svět Alfonse Muchy (TV–1981; r. Jaromil Jireš), Slovanská epopej v Tokiu (TV–2017; r. Barbora Šámalová). Použité fotografie a archivní materiály: Nadace Mucha, Antonín Nový, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Moravská zemská knihovna v Brně, Moravské zemské muzeum v Brně, Christian Richet, Belvedere Wien, Jan William Drnek. V komentáři filmu jsou použity výňatky z knihy: Jiří Mucha: Kankán se svatozáří (2019, nakladatelství Garamond).

Hrají

Martin Stránský

spisovatel Jiří Mucha

Antonín Nový

malíř Alfons Mucha, Jiřího otec

Tomáš Koňařík

malíř Alfons Mucha, Jiřího otec zamlada

Darina Ničová

dívka u Jiřího Muchy

Martina Cetkovská

dívka u Jiřího Muchy

Martin Polák

plakátovač

Jakub Pinkava

náhodný kolemjdoucí

Miroslav Máca

malíř Paul Gauguin

Jan Štambera

Křižák v obrazu Smrt Barbarossy

Beáta Spáčilová

Marie Muchová, Alfonsova žena, Jiřího matka

Anna Burianová

Jaroslava Muchová, Alfonsova dcera, Jiřího sestra

Petra Matylda Schovánková

Josephine Crane, model obrazu

Lubomír Kyrkrych

spisovatel Jiří Mucha jako chlapec

Petr Jedlička

muž v davu

Jiří Měchura

muž v davu

Barbora Blažková

žena v davu

Zlata Nádvorníková

žena v davu

Veronika Fuxová

žena v davu

Pavlína Oliverová

žena v davu

Adam Matoulek

muž v davu

Filip Matoulek

muž v davu

Štěpán Mamojka

muž v davu

Adam Krkoška

muž v davu

Jarek Jasinka

muž v davu

Petr Horký

muž v davu

Jan Jagelský

muž v davu

Daniel Burdoš

muž v davu

Komentář

David Švehlík

četba textů Jiřího Muchy

Andrea Elsnerová

četba textů Marie Muchové

Účinkují

Mear One

malíř a streetartový umělec

Yoshitaka Amano

malíř a ilustrátor

Stanley Mouse

malíř a grafik

Tomoko Sato /ž/

kurátorka a historička umění

John Mucha

ředitel Nadace Mucha, syn Jiřího Muchy

Petr Korbelář

litograf

Tereza Filipová

sólistka dětského pěveckého sboru

Vojtěch Bureš

sólista dětského pěveckého sboru

pěvecký sbor Mušky Základní umělecké školy Alfonse Muchy Ivančice

dětský pěvecký sbor

Pavlína Brzoňová

členka dětského pěveckého sboru

Valérie Bučková

členka dětského pěveckého sboru

Jiří Bureš

člen dětského pěveckého sboru

Vojtěch Bureš

člen dětského pěveckého sboru

Jana Burešová

členka dětského pěveckého sboru

Tereza Filipová

členka dětského pěveckého sboru

Šárka Galová

členka dětského pěveckého sboru

Elizabeta Homolková

členka dětského pěveckého sboru

Dominika Hrazdírová

členka dětského pěveckého sboru

Denisa Janderková

členka dětského pěveckého sboru

Adéla Klapalová

členka dětského pěveckého sboru

Tereza Knížátková

členka dětského pěveckého sboru

Marika Kocábová

členka dětského pěveckého sboru

Matylda Kočí

členka dětského pěveckého sboru

Lucie Kudláčková

členka dětského pěveckého sboru

Martin Oulehla

člen dětského pěveckého sboru

Lucie Peterková

členka dětského pěveckého sboru

Julie Rajsiglová

členka dětského pěveckého sboru

Ondřej Reigl

člen dětského pěveckého sboru

Adéla Řezáčová

členka dětského pěveckého sboru

Denisa Stachová

členka dětského pěveckého sboru

Jenny Rose Sugar /ž/

členka dětského pěveckého sboru

Jana Svobodová

členka dětského pěveckého sboru

Zuzana Šachrová

členka dětského pěveckého sboru

Eva Šínová

členka dětského pěveckého sboru

Adéla Toulová

členka dětského pěveckého sboru

Jakub Vavřík

člen dětského pěveckého sboru

Anežka Vavříková

členka dětského pěveckého sboru

Terezie Vavříková

členka dětského pěveckého sboru

Jiří Mucha

syn Alfonse Muchy, spisovatel a překladatel na archivních záběrech

Štáb a tvůrci

Asistent režie

Michael Jan Ennis

Původní filmový námět

Martin Polák

Scénář

Roman Vávra, Markéta Sára Valnohová

Dramaturg

Martin Polák

Asistent kamery

Jiří Šimek, David Liška, Petr Štěpánek, Samuel Timko (ostřič), Jan Kebrdle (ostřič)

Architekt

Milan Popelka

Výprava

Vilém Jonáš, Iveta Beranová, Martina Zwyrtek /ž/ (rekvizitářka), Jana Marková (rekvizitářka)

Návrhy kostýmů

Ivana Šťastná

Masky

Iveta Huptychová

Asistent střihu

Blanka Pušová

Zvuk

Jiří Hruban (zvuk a záznam zvuku), Petr Štěpánek (natáčení v USA), Radek Vlach (záznam zvuku), Dominik Dolejší (záznam zvuku), Oliver Sroweleit (záznam hudby), Anders Wasserfall (mix hudby), André Feldhaus (mix hudby)

Asistent zvuku

Pavel Bylinský

Animace

Rainer Ludwigs Image-Building, Rainer Ludwigs, Tetyana Chernyavska /ž/

Vizuální efekty

Triková postprodukce ČT, Jitka Chaloupková (produkce Triková postprodukce ČT), Anna Švehelková (produkce Triková postprodukce ČT)

Postprodukce

Obrazová postprodukce ČT (obraz), Blanka Lonek /ž/ (produkce Obrazové postprodukce ČT), Zvuková postprodukce ČT (zvuk)

Výkonná produkce

Pavel Plešák (výkonný producent FC ČT)

Producent

Ondřej Beránek (Punk Film), Jakub Pinkava (Punk Film)

Koproducent

Peter Roloff (Maxim Film), Olaf Rosenberg (kreativní producent Arte), Dušan Mulíček (kreativní producent FC ČT), Helena Uldrichová (FC ČT), Věra Krincvajová (FC ČT), Markéta Štinglová (manažerka CMPP ČT), Claire Isambert /ž/ (vedoucí kulturní oddělení Arte), John Mucha (Nadace Mucha)

Produkce

Markéta Tulisová (FC ČT), Jakub Pinkava (Punk Film), Barbora Kinkalová (Punk Film), Michael Jan Ennis (Punk Film), Henriette Degener /ž/ (Maxim Film), Heike Lettau /ž/ (Arte), Yvette Durrenberger /ž/ (Arte), Adam Roa (natáčení v Japonsku), Markéta Hodoušková (natáčení ve Francii), Candice Lee /ž/ (natáčení v USA), Zuzana Kučerová (koordinátorka CMPP ČT)

Asistent vedoucího produkce

Hana Řezníčková, Noemi Krausová

Výtvarná spolupráce

Jakub Fabel (grafika), Radka Beránková (grafika), Martin Černý (grafický design), Samuel Ondrejka (malíř), Michal Barouš (malíř), Miroslav Boucník (malíř), Petr Korbelář (litografik)

Odborný poradce

Marta Sylvestrová, Tomáš Kleisner, Tomoko Sato /ž/, Robert Janás

Spolupráce

Ota Juchelka (vrchní osvětlovač), Dan Bukovský (vrchní osvětlovač), Marek Novotný (fotograf), Martin Polák /ž/ (rešerše archivních materiálů), Christian Richet (rešerše archivních materiálů), Sarah Mucha /ž/ (rešerše archivních materiálů), Tomáš Kleisner (rešerše archivních materiálů)

České podtitulky

Christian Falvey, Igor Průša

Hudba

Hudba

André Feldhaus

Použitá hudba

Luboš Fišer (Valerie a týden divů – hudba z filmu), Vojtěch Havel (Cesta pustým lesem – hudba k filmu), Irena Havlová (Cesta pustým lesem – hudba k filmu), Vojtěch Havel (Andělský smích – hudba z filmu), Irena Havlová (Andělský smích – hudba z filmu), Geraldine Mucha /ž/ (Overture to The Tempest), hudebnibanka.cz

Nahrál

André Feldhaus, Marcel Noll, Richard Ander-Donath /violoncello/, Marcel Noll /housle/, Johannes Roosen-Runge /trubka, křídlovka/, pěvecký sbor Mušky Základní umělecké školy Alfonse Muchy Ivančice (Dirigent Radka Holá)

Hudební režie

Eva Javůrková

Písně

Gypsy Queen /Part 1/

Hudba k písni Enrico Rosenbaum
Text písně Enrico Rosenbaum
Zpívá skupina Gypsy

Tomorrow is the Last to be Heard

Hudba k písni Enrico Rosenbaum
Text písně Enrico Rosenbaum
Zpívá skupina Gypsy

K Hospodinu

Hudba k písni André Feldhaus /aranžmá/J. P. Martinovský
Zpívá pěvecký sbor Mušky Základní umělecké školy Alfonse Muchy IvančiceTereza FilipováVojtěch Bureš

Uvázaný lístek

Hudba k písni J. P. Martinovský
Zpívá pěvecký sbor Mušky Základní umělecké školy Alfonse Muchy IvančiceTereza FilipováVojtěch Bureš

Nešťastná svatba

Hudba k písni J. P. Martinovský
Zpívá pěvecký sbor Mušky Základní umělecké školy Alfonse Muchy IvančiceTereza FilipováVojtěch Bureš

Nedovýpověď

Hudba k písni J. P. Martinovský
Zpívá pěvecký sbor Mušky Základní umělecké školy Alfonse Muchy IvančiceTereza FilipováVojtěch Bureš

Měsíček svítí

Hudba k písni J. P. Martinovský
Zpívá pěvecký sbor Mušky Základní umělecké školy Alfonse Muchy IvančiceTereza FilipováVojtěch Bureš

Lokace

Česká republika, Praha (Česká republika), panorama /od Strahovského kláštera/ (Praha), Hradčany (Praha), Hradčanské náměstí (Hradčany), Kanovnický dům /byt Jiřího Muchy; i interiér/ (Hradčanské náměstí), Chrám sv. Víta /interiér/ (Hradčany), Strahovský klášter (Hradčany), kostel sv. Rocha (Strahovský klášter), Malá Strana (Praha), Petřín (Malá Strana), Nové Město (Praha), Panská ulice (Nové Město), Muchovo muzeum /interiér/ (Panská ulice), Staré Město (Praha), náměstí Republiky (Staré Město), Obecní dům /interiér/ (náměstí Republiky), Zdiby (Česká republika), Litografická dílna Petra Korbeláře /interiér/ (Zdiby), zámek Zbiroh /i interiér/ (Česká republika), Brno (Česká republika), Ivančice (Brno), Palackého náměstí (Ivančice), kostel Nanebevzetí Panny Marie /i interiér/ (Palackého náměstí), USA, Kalifornie (USA), Los Angeles (Kalifornie), San Francisco (Kalifornie), Sebastopol (Kalifornie), Francie, Paříž (Francie), nádraží Gare de lʹEst (Paříž), Passage des Panoramas (Paříž), Rue de la Grande Chaumière (Paříž), Boulevard Saint-Martin (Paříž), Théâtre de la Renaissance /i interiér/ (Boulevard Saint-Martin), Rue du Val de Grâce (Paříž), Rue de Vaugirard (Paříž), Musée du Luxembourg (Rue de Vaugirard), Japonsko, Tokio (Japonsko)

Produkční údaje

Originální název

Svět podle Muchy

Český název

Svět podle Muchy

Anglický název

Mucha: The Story of an Artist Who Created Style

Souběžný název

Mucha – Zwischen Popkunst und Slawischen Epos / Alfons Mucha – L'affichiste de l'art nouveau

Pracovní název

Mucha, příběh mého otce / Mucha

Kategorie

film

Typologie

dokumentárnídistribuční

Žánr

životopisný, umělecký

Země původu

Česká republika, Francie, Spolková republika Německo

Copyright

2020

Rok výroby

2018—2019

Premiéra

festivalová premiéra 25. 9. 2020 (33. filmový festival Finále Plzeň)
slavnostní premiéra 28. 9. 2020 (kino Lucerna, Praha)
distribuční premiéra 1. 10. 2020 /přístupné bez omezení/

Distribuční slogan

Příběh mého otce Alfonse Muchy.

Výrobce

Punk Film, Česká televize (koprodukce), Filmové centrum (Česká televize), Centrum mezinárodních programových projektů (Česká televize), Arte (koprodukce), Maxim Film (koprodukce), Nadace Mucha (spolupráce)

Distribuce

Bontonfilm

Technické údaje

Délka

dlouhometrážní

Minutáž

99 min

Distribuční nosič

DCP 2-D, MP4

Poměr stran

1:2,35

Barva

barevný

Zvuk

zvukový

Zvukový systém/formát

5.1, digitální zvuk

Verze

česká

Mluveno

česky, anglicky, francouzsky, japonsky

Podtitulky

české

Úvodní/závěrečné titulky

české