Nebe

Země původu

Česká republika

Copyright

2021

Rok výroby

2013, 2017—2021

Premiéra

14. 6. 2021

Minutáž

71 min

Kategorie

film

Žánr

sociální, politický, reportáž

Typologie

dokumentárnídistribučnídlouhometrážní

Originální název

Nebe

Český název

Nebe

Anglický název

Heaven

Pracovní název

Nebe – filmová zpověď Tomáše Etzlera

Anotace

Sociálně-politickou celovečerní reportáž nazvali autoři společného scénáře i režie, novinář Tomáš Etzler (nar. 1963) a střihačka Adéla Špaljová (nar. 1976), Nebe, což je překlad čínského příjmení Tchien, jež dostala většina z protagonistů, „bezejmenných“ dětí ze sirotčince v severovýchodní provincii Hebei. Redaktor, televizní reportér a válečný zpravodaj Etzler (který mimo jiné jako první Čech získal americkou cenu Emmy) byl vyslán do Číny v roce 2006. Během sedmiletého působení pro Českou televizi a CNN postupně rozkrýval realitu komunistické „velkozemě“ (připravil zde téměř pět set reportáží či přímých vstupů). Úvodní ohromení z pulzující a rychle se rozvíjející ekonomiky velmi brzo vystřídalo rozčarování ze stavu občanských svobod a společenských hodnot. Dopady sledovací taktiky vládnoucí komunistické garnitury, důsledky politiky jednoho dítěte a mnohé další závažné humánní skutečnosti včetně stavu životního prostředí jej dovedly na práh „sociálního vyhoření“. Povzbuzující „ostrov“ uprostřed temnoty našel v křesťanském sirotčinci, kde řádové sestry dlouhá léta pečují o odložené handicapované děti (mnohé rodiny se jich zbavily s nadějí, že se jim narodí další, „jeden povolený“ zdravý potomek). – Novinářovy zkušenosti a výňatky z jeho angažovaných reportáží (mimo jiné o všudypřítomném udavačství, korupci, postavení disidentů, novodobém otroctví, diskriminaci Ujgurů, náboženské nesvobodě), pořízených mnohdy v ohrožení a pod hrozbou zatčení, kontrastují s děním v harmonickém mikrosvětě sirotčince. Tam handicapované děti (i když mnohdy dospělé) žijí na rozdíl od většinové „moderní“ společnosti v láskyplném, byť skromném prostředí, ve víře a vzájemném respektu. Provoz jejich „šťastného domova“, v jehož okolí schází empatie, zato tam panují předsudky a ignorance, zajišťují obětavé řádové sestry, odkázané na finanční dary. Své svěřence podporují a rozvíjejí jejich omezené schopnosti a nadání (postižená Er-pao maluje ústy a nohama, „verbální opora“ komunity, nepohyblivá Ta-pao, vyšívá ústy křížkovým stehem a tak dále). Zařízení během své existence už zajistilo lepší život více než šesti stovkám dětí. – Snímek byl v roce 2020 dokončen s podporou crowdfundingové internetové kampaně na platformě HitHit. -kk-

Obsah

Internát umělecké školy, Peking. Studentka (Er-pao) si navzdory postižení horních končetin zručně zabalí zavazadla. – Komunistický diktátor Mao Ce-tung měl na handicapované stejný názor jako Adolf Hitler. Předsudky přežívají na mnoha místech dodnes. – Tomáš Etzler působil v Číně od roku 2006 sedm let jako zahraniční reportér pro Českou televizi a CNN. Zprvu byl z „energie, vůní, barev a zvuků“ odlišné kultury nadšený. Dva roky před olympiádou strmě rostlo hospodářství a Peking se proměnil ve staveniště, kde ve zběsilém tempu vznikala letiště, stadiony, luxusní nákupní střediska, linky metra, divadla a sídliště. – Tchien Er-pao. 25 let. Mladá žena cestuje za „rodinou“ (do sirotčince) na oslavy Nového roku. Touží být nezávislá a ráda by studovala malířství v cizině. – Etzler se zpočátku domníval, že prožívá klíčové historické události a věřil v uvolnění občanských svobod. – Řádová sestra (teta Wang) rekapituluje dětství Er-pao (naučila se pozdě chodit a byla oproti ostatním pomalejší, ale houževnatá). Svěřenkyně jí volá, že je na cestě. – Etzler dospíval v době komunismu a dnes nechápe, že dobrovolně přijal práci v „rudé“ Číně. Na rozdíl od východoevropské totality jsou v ní obchody plné luxusního zboží a obyvatelé cestují (mohou-li si to dovolit). Kdo však „vyčnívá“, je perzekvován. Reportérovi připomínal Peking postapokalyptické město (ponořené do smogu a tak dále). Po čase zatoužil po „obyčejných věcech“ či po pohledu na něco pěkného. Doufal, že pookřeje na venkově, ale uniformní vesnice nedaleko metropolí ho šokovaly. Narazil v nich na extrémní chudobu, hromady odpadků a zamořené ovzduší, jež odpovídalo stavu v Ostravě v sedmdesátých letech. Je přesvědčen, že bohatá vláda situaci neřeší záměrně (chudí a nevzdělaní se lépe kontrolují), a přiznává, že neodhadl podmínky práce v zemi tohoto typu. Během pobytu mu hrozilo vyhoštění a vězení, a byl třiadvacetkrát zatčen, přestože nikdy neporušil místní zákony. Působil v konfliktních zónách (Afghánistán, Irák a tak dále), ale bezohledná a brutální Čína překonala jeho očekávání. Beznaděj jej přivedla k zájmu o nejzranitelnější občany a opuštěné děti. – Sirotčinec Li-ming. Vesnice Biancun. Provincie Hebei. Er-pao se po čtyřech měsících vrací „domů“. V kapli poděkuje za ochranu Ježíši, jde se najíst a přivítat s kamarády. Cítí se tu uvolněně. Laskavou tetu Wang, která ji vždy podporovala, považuje za mámu. Pečovatelka mluví o šancích na vzdělání. Zakřiknutá Er-pao se nemohla účastnit přijímacích zkoušek na střední školy a zbyla na ni přípravka v Pekingu. Učitelé nevěřili, že postižená dívka, jež potřebuje každodenní péči, nároky zvládne. Postupně se však v malování ústy nebo nohama vypracovala a získala sebedůvěru. Bývala plačtivá, nyní žije jako normální lidská bytost. Sestra Wang, spoluzakladatelka sirotčince. Etzler hledal „vstřícný“ sirotčinec sedm měsíců. Spolupráce se státním zařízením nepřipadala v úvahu (pouze v jednom se natočily otřesné záběry pro dokument The Dying Rooms z roku 1995). – Jeptišky v budově se čtyřiceti sedmi pokoji pečují o desítky postižených dětí. Dětský domov vznikl spontánně v osmdesátých letech, kdy se projevily dopady politiky jednoho dítěte (rodiny se postižených děcek zbavovaly s vidinou nového zdravého potomka). Místní biskup hledal řešení a děti svěřil konventu. Sirotčincem prošlo šest set bezejmenných dětí; všechny dostaly příjmení Tchien (Nebe). Řádové sestry domov budovaly „od nuly“, některé se věnovaly dětem, jiné žebraly. Dnes žijí z milodarů bohatých, jimž se narodilo postižené dítě, přesto musí šetřit (uvnitř se chodí v bundách, protože se tu málo topí). Některé „děti“ jsou tam stále doma, přestože jim je dvacet nebo třicet. „Páteří instituce“ je sestra Wang, díky jejíž vůli, víře a odhodlání konat dobro stále funguje. – Počet věřících roste v Číně nejrychleji na světě. Vláda různá náboženství toleruje, ale má je pod kontrolou (dosazuje biskupy a tak dále); ilegální křesťany, jež se hlásí k Vatikánu (pořádají tajné mše) však pronásleduje a kněze posílá do vězení. Situace se zhoršila po roce 2012 s nástupem Si Ťin-pchinga; ten díky vyspělé technice kontroluje „každý pohyb“ v zemi. Sirotčince nejsou pro zemi prioritou, ten v Li-mingu nedostává finanční pomoc, a pokud by se zavřel, děti zemřou. Náhodné soudružské návštěvy (například na Nový rok) si „přivlastňují“ práci jeptišek. Dětem, které žijí pod hranicí chudoby a nemohou se kvůli handicapu vzdělávat, rozdají maximálně dárky. – Etzler popisuje atmosféru strachu každého před každým kvůli systému odposlouchávání, udávání a likvidace kritiků (i když mají cizí pasy). Pokud chtěl něco natočit, musel být rychlý. V Číně postupně „citově vyprahnul“ a po návratu potřeboval „sociální rehabilitaci“. Obává se o sirotčinec. – Jeptišky nikdy nemluví o politice; jejich okolí nechápe, proč pečují o postižené. Sestra Mi, pečovatelka v sirotčinci. Ony se odevzdaly Bohu, složily slib čistoty, chudoby, poslušnosti a svěřence vychovávají bez průpravy „srdcem“; každý má budoucnost, nějaký talent a potenciál, jejž pomáhají rozvíjet. Mi si prohlíží obrazy Er-pao (mladá žena jeden maluje tři dny). Tchien Ta-pao. 30 let. Biologičtí rodiče měli samé dcery, proto užívali „medicínu na změnu pohlaví“ a ona se narodila handicapovaná. – Er-pao „doma“ pomáhá s úklidem a jde ostatním příkladem, naopak nepohyblivá vozíčkářka Ta-pao podporuje děti verbálně (vyšetřuje, kdo ublížil Jiao-jiao) se záměrem udělat je šťastnější. Sestra Ming, pečovatelka v sirotčinci. Do sirotčince přišla v době, kdy asi šestiletá Ta-pao ležela jen v posteli, nic nezvládla sama a uměla říkat pár frází. Postižená má nevratně zatuhlé klouby. Našla si však na webu přítele, každý den si volají. Muž ji vyzvedne a vyveze do kostela. – Er-pao maluje dvěma štětci v ústech zároveň, kamarád vypráví příběhy, Ta-pao vyšívá křížkovým stehem, kamarádka hraje na klavír, někdo fotografuje. Pro Ta-pao je smyslem života činnost, může však používat pouze ústa. V počátcích vyšívání „cedila krev“. Je duší celé skupiny. Řádové sestry ví, že i ony budou jednou potřebovat péči; jejich svěřenci mají období bezmoci jen mnohem delší. Provází je na jejich pouti a vštěpují jim „jiné hodnoty“ (ty nejsou v bohatství a vzdělání, ale v existenci samé). – Etzler připouští, že podobných sirotčinců je na světě víc, ale tento je unikátní, neboť je v Číně. Tamní materialistická společnost je hrdá na ekonomický pokrok a nepřipouští si, že je s ní „něco špatně“. Mladá generace vytěsňuje politiku a zaměřuje se výhradně na zisk. Občané jsou slepí a hluší k utrpení druhých, nejsou empatičtí (tvrzení dokazují otřesná videa z autonehod; kolem obětí nevšímavě chodí lidé). – Jedna z řádových sester mluví o svém poslání: svět nezmění, ale může nabídnout teplou náruč, laskavé objetí a milý úsměv. Věří, že to má smysl a víra jí dává sílu. – Děti si pomáhají s běžnými úkony a s hygienou. – Er-pao maluje nohama na papír, který si přilepila na podložku. – Na obloze jiskří novoroční ohňostroj. Ta-pao klade důraz na lásku a respekt v rodině. U přítele se pozdraví s jeho matkou, upoutanou na lůžko. Pak s mužem připravují plněné taštičky. Mladá žena zručně pracuje s těstem ústy, což ji „s pomocí boží naučily tetičky“. Nemůže hýbat končetinami, ale je vděčná, že nemá mentální postižení. – Etzler věří, že děti z tohoto konkrétního sirotčince jsou šťastné (za ničím se neženou, nikoho nesoudí a mají jeden druhého). Jsou úplně jiné než většina, kterou formoval hodnotový systém komunistické Číny. Pochybuje, že vládnoucí garnitura, která se „přes mrtvoly“ drží u moci, své ideologii věří (její potomci studují na západních univerzitách, mají investice v zahraničí). Komunisté vydávají více peněz na vnitřní bezpečnost než na obranu – bojí se vlastních lidí, Ujgury separují v koncentračních táborech, unášejí jim děti a tak dále. – Sirotčinec, ostrov klidu, lásky, porozumění, tolerance, víry a empatie „omývá“ peklo kolem. – Děti jdou na koledu. Tety jim přejí důstojný život a doufají, že se duch domova rozšíří po celé zemi. Ta-pao nabádá, aby si každý vážil života i rodičů a dovedl odpouštět. Vypouštějí lampiony štěstí. – Etzler je přesvědčen, že tyto sirotky svět potřebuje... – Komunistický režim si nakonec došlápl i na tento katolický domov. Zestátnil ho. V dubnu 2021 se na sociálních sítích sestry Wang objevil následující status: „Jednadvacet dětí odešlo do státního sirotčince. Děkuji straně a vládě! Vůdci viděli naši tvrdou práci posledních třiceti let a že už jsme staré a nemocné. Státní personál převezme náš institut a dobře se o děti postará. Nikdo, prosím, nemějte starost! Děkuji za vaši podporu po všechny ty roky!“ – Lidskoprávní situace v Číně se rapidně zhoršuje. Investigativním novinářům a nezávislým filmařům dnes hrozí přísné tresty. Z bezpečnostních důvodů proto nemohu uvést jména několika odvážných čínských filmařů, bez kterých by film nikdy nevznikl. Tomáš Etzler, květen 2021. -kk-

Poznámka

Natáčení v Číně proběhlo ve dvou etapách v letech 2013 a 2017. Záběry ze samotného sirotčince pořídili bez přítomnosti Tomáše Etzlera pouze čínský kameraman s produkční. Oba tito spolupracovníci museli být v závěrečných titulcích z politických a bezpečnostních důvodů skryti za pseudonymem.

Slavnostní premiéra byla původně naplánována na 30. října 2020 v pražském kině Světozor. Vzhledem k druhému uzavření kin po vyhlášení nouzového stavu v České republice kvůli pandemii Covidu-19 (od 12. října 2020 do 23. května 2021) byla odsunuta až na červen 2021. Ačkoliv byl film dokončen v létě 2020, jeho závěr byl v květnu 2021 ještě doplněn o nově zjištěné skutečnosti.

Použité archivní záběry: soukromý archiv Tomáše Etzlera, Česká televize, Screenocean/Channel4/Lauderdale Prods. (The Dying Rooms), BBC Getty Images, CBC News, CNN, Lu Guang.

Komentář

Účinkují

Tchien Er-pao /ž/

sestra Wang /ž/

spoluzakladatelka sirotčince

Tchien Cchuej-cchuej /ž/

Tchien Meng-meng /ž/

Tchien Lan-lan /ž/

Tchien Sia-sia /ž/

Tchien Čchiao-jing /ž/

Tchien Jong-jong

Tchien Li-jing /ž/

sestra Mi /ž/

pečovatelka v sirotčinci

Tchien Ta-pao /ž/

Tchien Jiao-jiao /ž/

sestra Ming /ž/

pečovatelka v sirotčinci

Tchien Laj-laj /ž/

Štáb a tvůrci

Původní filmový námět

Tomáš Etzler

Autor komentáře

Tomáš Etzler

Dramaturgie

Lucie Tenney

Kamera

Tchien /pseudonym/ (hlavní kameraman natáčení v Číně), David Čálek, Tomáš Etzler, Nathan Mauger, Petr Svidenský, Curtis Rodda, Diego Herrero

Asistent střihu

Zdeněk Urban

Zvuk

Ivo Špalj (zvuk a mix zvuku), Ivan Horák (záznam a mix zvuku), Václav Flegl (záznam zvuku), Karel Zámečník (mix zvuku)

Postprodukce

Signal Generator (obraz), Lenka Matoušková (obraz Signal Generator), Matej Chovanec (obraz Signal Generator), Viktor Schwarcz ml. (obraz Signal Generator), PFX (zvuk), Tomáš Srovnal (zvuk PFX), Tomáš Chudomel (zvuk PFX), Ester Fendrychová (zvuk PFX), Michal Šourek (zvuk PFX), Matěj Sedláček (zvuk PFX), SoundMice (zvuk), Ivan Horák (zvuk SoundMice)

České titulky

Lucie Tenney

Výkonná produkce

Lucie Tenney

Producent

Jan Macola (Mimesis Film)

Produkce

Connie Young, Tchien /pseudonym/ (natáčení v Číně)

Zástupce vedoucího produkce

Blanka Fabiánová (ekonomka), Petra Neckářová (ekonomka)

Asistent vedoucího produkce

Anna Semerová, Eliška Finková (administrace)

Výtvarná spolupráce

Zdeněk Mareš (grafika)

Odborný poradce

Klára Schwarzová, Simona Fantová

Hudba

Hudba

Pierre Savage

Písně

Čínská píseň

Hudba k písni Pierre Savage
Zpívá D. Di.

Čínské písně

Zpívá ženský hlassbor

Už jsme tady, noste pivo

Zpívá sbor

Lokace

Čína, Peking (Čína), ulice /i interiér/ (Peking), Biancun (Čína), sirotčinec Li-ming /i interiér/ (Biancun)

Produkční údaje

Originální název

Nebe

Český název

Nebe

Anglický název

Heaven

Pracovní název

Nebe – filmová zpověď Tomáše Etzlera

Kategorie

film

Typologie

dokumentárnídistribuční

Žánr

sociální, politický, reportáž

Země původu

Česká republika

Copyright

2021

Rok výroby

2013, 2017—2021

Premiéra

slavnostní premiéra 11. 6. 2021 (Městská knihovna, Praha)
distribuční premiéra 14. 6. 2021 /nevhodné pro děti do 12 let/

Distribuční slogan

Filmová zpověď Tomáše Etzlera.

Partner

Bořek Dočkal, Petros Michopulos

Distribuce

Pilot Film

Technické údaje

Délka

dlouhometrážní

Minutáž

71 min

Distribuční nosič

DCP 2-D, MP4

Poměr stran

1:1,85

Barva

barevný

Zvuk

zvukový

Zvukový systém/formát

5.1, digitální zvuk

Verze

česká

Mluveno

česky, anglicky, čínsky

Podtitulky

české

Úvodní/závěrečné titulky

české