Identita ES

Skutečné jméno osmdesátníka Emila Skamene, kanadského špičkového vědce českého původu, je Emil Kleiner. Přestože se dlouhá léta zabýval lidskými geny, o svém původu měl jen zkreslené informace. Odmalička užíval prášky na spaní, aby zahnal tíživé sny, v nichž opakovaně zažíval pocit ohrožení... – Profesor představuje štábu své působiště. V laboratoři pracuje s infekcemi a bílými myšmi, jimž on i věda, respektive výzkum vděčí za mnohé. – Současná manželka Táňa vzpomíná na nevoli matky, když s rodinou následovala Emila ze Švýcarska do Kanady. Vadilo i to, že zeť pracuje s hlodavci. – K bádání jsou myši ideální pro svoji biochemickou, imunologickou i genetickou podobnost člověku. Liší se ve dvou procentech, proto se na nich dají lidské nemoci nejsnáze namodelovat. Díky nim profesor odhalil i „gen nevěry“. – Vědec prochází moderním komplexem McGillovy univerzity na Glen Site, v němž je propojeno několik fakultních nemocnic s výzkumnými ústavy. Jde o unikátní projekt, který se zrodil v jeho hlavě a znamenal mimořádnou investici. Studenti, kteří touto institucí projdou, obvykle najdou lehce uplatnění po celém světě. – Profesor si pro zvláštní příležitost, tedy natáčení, připevnil do klopy saka odznaky rytíře quebeckého řádu a za zásluhy od britské královny Alžběty II. – Podle archiválií vydal Zemský národní výbor v Praze 23. června 1947 povolení, aby svěřenec Emil Kleiner přijal příjmení po Richardovi Skamene. – Profesor v laboratoři molekulární biologie a biochemie vysvětluje pokroky v oboru. Dnes už lze gen fyzicky izolovat a vytvořit takzvanou genetickou kartu jedince. Výsledky mají svá omezení, při uplatnění v praxi vždy záleží na reakcích konkrétního organismu. Mnohým však úspěchy výzkumu zachránily život, příklad Angelina Jolieová, ohrožená po předcích rakovinou prsu a vaječníků. Vědec mluví o úspěchu kolegyně Danuty Radziochové, které se podařilo díky studiím na myších objevit lék na cystickou fibrózu a astma. – V nemocnici General Hospital založil Emil Skamene jako lékař specialista centrum genetiky, imunologických a alergologických chorob a stal se jeho ředitelem. Během bezmála padesátileté praxe tady dospěl k řadě poznatků, například odhalil gen náchylnosti na tuberkulózu. Za zásluhy měl být nominován na Nobelovu cenu, kanadský ekvivalent ocenění dostal v roce 1992. V jeho „kabinetě“, zaplněném nejrůznějšími akademickými hodnostmi, se pacienti nejčastěji zastavují u diplomu s pečetí Karlovy univerzity, kde byl v roce 1968 promován doktorem medicíny. Nechybí ani portrét tří dětí z exmanželství s Annou, nejstarší dcery Michelle, prostředního syna Davida žijícího v Praze a nejmladší Katy. – Profesor prochází se psem Tobym milovanou Prahou. Cítí se jako Čech, ale nevnímá, že by sem úplně patřil. Na Karlově mostě kdysi zažil při pohledu na kachny a labutě vědecké osvícení, „aha moment“, jež mu napomohlo v odhalování zákonů genetické výměny při transplantacích. – Skamene komentuje starou pohlednici rodného města Bučač. Projíždí Montrealem, kde se cítí být doma. Je Čechem, má pas i občanský průkaz, ale zároveň kanadskou státní příslušnost. S kanadskou metropolí jsou si prý „vzájemně prospěšní“. Na vycházce ukazuje vnučkám z vyhlídky vlajku McGillovy univerzity. Potomky a psa označuje za své největší koníčky. – Skamene popisuje závažný případ z roku 2009, kdy se na něj obrátila londýnská kolegyně, pečující o děvčátko, kterému se v šesti měsících po očkování rozvinula silná tuberkulóza kvůli absenci takzvané signalizační molekuly. Při mezinárodní spolupráci o její záchranu zopakovali postup z pokusu s nemocnou myší. V rodině pacientky našli příbuzného se shodnou krevní skupinou a jeho kostní dřeň transplantovali do těla malé Glorie. Sukces korunoval kolektivní výzkumu, jenž trval dvacet sedm let. – Na pikniku u nejstarší dcery a jejího manžela Emanuela nikdo z vnuků už nemluví česky. Profesor vzpomíná, jak na začátku kariéry praktikoval ve vesnici, kde všichni hovořili francouzsky. On jazyk neuměl, proto mu tlumočily děti. Nejstarší vnuk Nicolas přizná, že chce být také vědcem. – Skamenovi otevřou lahev sektu, na Den otců se narodila další vnučka, Viktorka. Manželka rekapituluje Emilovy životní postoje. Jako opuštěný a adoptovaný se s velkým nasazením snaží vrátit lidstvu to, že přežil právě on. – V roce 1969 Skamene již jako úspěšný vědec v Bostonu obdržel dopis z Prahy. Autorka, paní Steigerová v něm psala, že během druhé světové války ho jako batole její manžel za dramatických okolností odvezl z Haliče do Prahy, kde byl adoptován. Jeho skuteční rodiče dr. Beno (Benio) a Gizela Kleinerovi byli popraveni nebo zavražděni jako Židé v ghettu. – Brzy po obdržení dopisu Emilovi telefonovali rodiče, aby za nimi přijel. V Düsseldorfu, kam po roce 1968 emigrovali, s nimi prožil emocionálně náročnou noc, během níž se dozvěděl pravdu o adopci a o židovském původu nevlastní matky, Beniovy sestry. – V dopise byla i zmínka o špercích, jež Steiger přivezl do Prahy. Jeden, zlatou tabatěrku, si odkoupil od doktorky Skamenové, ale před Emilovou promocí ji vrátil, aby syn měl rodinnou památku. – Skamene navštívil s rodiči banku, kde měli sejf. Tabatěrka byla v jednom ze tří lněných pytlíků, označeném jménem Emush (Emil). – Druhá manželka Steigera napsala dopis s cílem získat finanční prostředky. Skamene mu pak opravdu apanáž posílal. – Vědec shromáždil za čtyřicetileté bádání po vlastní identitě rozsáhlé podklady. Podle dokumentů se narodil židovským rodičům, Gizele Roszové a Beno Kleinerovi 27. července 1941, ačkoliv v rodném listě má pozdější datum 27. srpna. Několik pamětníků totiž uvedlo, že ho matka porodila v den prvního velkého židovského pogromu, k němuž došlo právě onoho července. – Profesor vysvětluje nad fotografií rodinné vztahy. Jeho adoptivní matka přišla na svět v Bučači roku 1913 jako Friederika (Bedřiška) Kleinerová. Chtěla studovat medicínu, ale v antisemitském Polsku to nebylo možné. Odešla proto do Prahy, kde úspěšně absolvovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. – V roce 1938 si vzala křesťana Richarda Skamene. Ze zpráv od příbuzných z Bučače věděli o systematickém vyvražďování Židů. Rodina se musela ukrývat ve sklepě. Kvůli malé naději na přežití požádala Benovu sestru, zda by nezachránila alespoň malého Emila. – Friederika kontaktovala před pražskou židovskou obec Raimunda Steigera, českého Němce a esesáka, který v minulosti za úplatek pomáhal Židům. Ten souhlasil, že uskuteční záchrannou výpravu přes Slovensko a Polsko až do Haliče, odkud přiveze chlapečka a peníze jeho rodičů do Prahy. Nejprve Steiger podnikl do Bučače dvě neúspěšné cesty. Poprvé úmysl znemožnil Emilův zápal plic, podruhé boje na frontách. Při třetí mu Kleinerovi předali rodinné šperky a dítě, kterému kvůli nebezpečí prozrazení přelepili ústa páskou. Osmnáctiměsíční chlapec už totiž uměl mluvit polsky. Převaděč nesl dítě v batohu a po třech dnech ve vlaku ho zcela vyčerpaný předal v Praze Richardu Skamenovi. Domovem vyhublého Emila se stala garsonka v Chrudimské ulici. – Pokrevní rodiče byli jako téměř všichni Židé v Bučači krátce na to zastřeleni. Jediný písemný důkaz o jejich životě je v databázi Muzea holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě. Jejich příjmení má podobu Klainer a Klajner. – Skamenovi už měli šestiměsíční dceru Naďu. Protože na ni Emil mluvil polsky, opět mu zalepovali pusu. V domě byla přítomnost chlapce podezřelá. Náhradní rodiče proto podplatili v Olomouci pátera, který mu vystavil list na jméno Emil Jiří Dvořák. Známá z Čech se vydávala za svobodnou matku Dvořákovou a všech pět sdílelo garsonku. – Profesor ukazuje rodný a křestní list. Je v něm uvedeno, že se narodil 27. srpna 1941 v Olomouci jako Emil Jiří Dvořák, otec Jiří Dvořák, úředník, narozený v Táboře, matka Anna Dvořáková, rozená Štěpánová. Uvedeni byli též kmotři a porodní asistentka. Nikdo z nich ale nebyl skutečný. – Židovka Friederika Skamenová dostala i s manželem předvolání do transportu. Aby mu ušli, zosnovala plán. Kontaktovala kolegu Henera, přednostu neurologické kliniky, který manžela, úspěšně simulujícího Parkinsonovu chorobu, hospitalizoval. Jí naočkovala kamarádka, mikrobiložka Tomašofová, tyfovou salmonelu. Když se s průjmem a horečkou dostavila k transportu, vypadala tak zbědovaně, že ji esesáci nechali v Praze na umření. Zachránily ji sulfonamidy, které jí aplikovali kolegové. S nemocnými střevy se vyrovnávala po zbytek života. – Z milého dopisu od jistého Vinše se profesor dozvěděl o dalších peripetiích. Jeho a sestru Naďu Vinšův otec odvezl na selském voze pod slámou z Prahy do Tuřic u Mladé Boleslavi, kde pobývali asi osmnáct měsíců až do konce války. Pro malého Emila to bylo další trauma. – Po válce rodiče zlegalizovali chlapcovu identitu. List z roku 1946 ustanovil Richarda Skamene poručníkem nezletilého Emila Kleinera. Poté zažádali Zemský národní výbor v Praze o změnu příjmení svého synovce s odůvodněním, že jeho rodiče a prarodiče byli nacisty zavražděni. Doklad z ředitelství národní bezpečnosti, jenž potvrzuje, že Emil Jiří Dvořák je totožný s Emilem Kleinerem, který byl za okupace hlášen falešně na jméno Dvořák, aby se kryl před pronásledováním gestapa. V dalším křestním/rodném listu z roku 1947 se už jmenuje Emil Skamene. Jako rodiče jsou však uvedeni prokurista Beno Kleiner a farmaceutka Gizela, rozená Roszová. – Všechny doklady byly schované v sejfu. Adoptivní rodiče si nepřáli, aby Emil vyrůstal s vědomím, že není jejich syn a že je navíc židovského původu. – Dům v Chrudimské 6 se nacházel vedle Olšanských hřbitovů, kam s matkou chodívali za války na procházky, aby nebyli lidem na očích. – Profesor navštíví paní Arnsteinovou v domě ve Vlašimské 6, kde bydleli s rodiči od roku 1945 do roku 1968. Fotografuje zahradu, aby minulost připomněl sestře a bratrovi. Tehdejší život hodnotí jako šťastný také díky velmi společenským rodičům. Dodatečně si uvědomuje, že jedním z četných hostů býval Steiger. Navštěvoval je u příležitosti významných mezníků jeho života, jako maturita, přijetí na medicínu a tak dále, z čehož usuzuje, že po nebezpečných výpravách do Bučače k němu emočně přilnul. – Vědec se Steigerem kontakt po emigraci neudržoval, aby ho nevystavil pronásledování. – Po válce sepsali adoptivní rodiče Steigerovi čestné prohlášení, v němž mu vyjádřili vděčnost za záchranu Emila Kleinera. Tímto krokem přispěli k tomu, že nebyl souzen za spolupráci s německými nacistickými oddíly SS. – Friederike před Emilem tajila židovské kořeny, neřekla mu pravdu o důvodu jeho obřízky. Slavili Vánoce i Velikonoce. Macesy, které přinášela ze synagogy, označovala za nedostatkové zboží. – Ve škole se Emil projevoval jako křesťan. Nic netuše se spolu s ostatními posmíval spolužákovi židovského původu. – Emil přiznává, že určité podezření o svém původu měl. Vypadal jinak než sestra Naďa a bratr Saša a ve škole byl mnohem cílevědomější. Sestra kdysi doma objevila fotografii Beno Kleinera a upozornila na jeho podobnost se starším bratrem. – Emil jako vysokoškolský student často provázel po židovském hřbitově. Matka mu při té příležitosti doporučila, aby se naučil polsky. Zapsal se na jazykový kurz s Naďou, ale na rozdíl od ní si polštinu osvojil za dvě tři lekce. – Jména rodičů Kleinerových nelze najít v žádném památníku holocaustu na světě, mrtví Židé z Bučače zůstali bezejmenní. Profesor nedokáže vnučce vysvětlit, proč k tomu došlo, ani proč je většinová společnost protižidovsky zaměřená. – Na návštěvě u Michelle přečte vnučka ve francouzštině, co napsala o dědově osudu. – Profesor předá synu Davidovi zlatou tabatěrku se slovy, že je to jediná památka na jeho skutečné rodiče, a s přáním, aby ji uchoval pro další generace. – Haličská Bučač. Skupina pamětníků zde před lety odhalila pietní místo, kde byla za války popravena většina židovských obyvatel. Profesora od účasti zrazoval Simon Wiesenthal v obavách, že by mohl být cestou zabit, nechal se proto jistit izraelskou tajnou službou Mosad. Iniciátorem akce byl Anderman, jeden ze čtyř lidí, kteří bučačský holokaust přežili. Bylo mu tehdy dvanáct let a ukrýval se u sedláka v žumpě. – Emil najde rodný dům. – Při odhalování památníku se starosta města rozplakal, když si vybavil hromady lidských kostí, které bagr při stavbě vyhrabal. Dne 12. června 1943 zde byly zastřeleny stovky Židů, celkově ve válečné Bučači zemřelo kolem šestnácti tisíc občanů. Na jejich likvidaci se podíleli nejen Němci, ale i ukrajinští nacionalisté, což bývalo zamlčováno. – Emil Skamene komentuje „kapsulu“ života, fotografie blízkých, vystavené na stěně domácí pracovny. – Vědec je známý tím, že dělá víc, než by mohl. Koná tak proto, aby ukázal rodičům Kleinerovým, Skamenovým a Steigerovi, že anabáze z roku 1943 měla smysl. – Na montrealském hřbitově položí profesor kamínek na pomník s vytesanými jmény Richard Skamene (1908–1995) a Friederike Skamene (1913–1997). – Na záznamu z 22. března 1996 Friederike Skamenová zmiňuje, že během války bylo zabito dvacet osm jejích rodinných příslušníků. Jediný, kdo přežil, byl Emil. -hal-