Architektura ČSSR 58–89

Prolog. Architekt Václav Aulický prochází brutalistní budovou pražského Transgasu, která byla v sedmdesátých letech dvacátého století postavena podle jeho návrhu. Stále doufá, že se někdo chopí přestavby chátrajícího objektu a zachrání jej před demolicí. Architekti Iľja Skoček a Ivan Matušík procházejí kolem svých staveb v Bratislavě. – Historik Rostislav Švácha lamentuje nad rozšířenou tendencí bourat brutalistní stavby a tak odstraňovat z veřejného prostoru jednu etapu dějin architektury. – 1. a 2. světová válka. Stylová kontinuita. Historici a architekti popisují, jaký zlom přinesl ve světové architektuře rok 1918 a jak se na jejím vývoji podepsaly následující bouřlivé dekády. Na Slovensku se za druhé světové války i v poválečné době začala prosazovat domácí slovenská škola na úkor dříve dosazovaných českých architektů. – Únor 1948. Komunistický převrat. Přerušení kontinuity. Po únorovém puči došlo ke znárodnění stavebnictví a zániku soukromých architektonických ateliérů. Historička Radomíra Sedláková popisuje původ fascinace stalinistického režimu mrakodrapy. – 50. léta. Socialistický realismus. Eklektický a ornamentální styl stalinistických let začal po roce 1954 ztrácet podporu. – Světová výstava Expo 1958. Žáci architekta Františka Cubra, jednoho z autorů oceňovaného československého pavilonu v Bruselu, vzpomínají na svého mentora. Úspěch na světové výstavě rehabilitoval v Československu moderní architekturu. – 60. léta. Tradice funkcionalismu. Obnova kontinuity. Po nucené pauze se funkcionalismus vrátil s ještě větší razancí. – Mezinárodní kontext. Umění v architektuře. Českoslovenští architekti se skrze zahraniční časopisy seznamovali se západními trendy a na výzdobě svých staveb spolupracovali s obdobně uvažujícími sochaři. – Soutěže. Rivalita. Architekti vzpomínají na veřejné soutěže, na způsob své tehdejší práce a na rivalitu mezi českým a slovenským prostředím. – Modernismus. Emancipace. Pamětníci sdílejí vzpomínky na Vladimíra Dedečka, Ferdinanda Milučkého a jejich díla. Politik Ján Budaj popisuje, jak byl slovenský prostor tehdy otevřen idealistickým mladým architektům. Matušík objasňuje svůj vztah k dobovému režimu. – Mezinárodní styl. Závěsové fasády. Odborníci a pamětníci hovoří o zavěšených prosklených fasádách typických pro celou poválečnou architekturu a o architektovi Karlu Pragerovi. – Modernismus. Ocel. Vítkovické železárny. Pamětníci mluví o spolupráci Pragera s Vítkovickými železárnami na náročné dostavbě budovy Federálního shromáždění. Její statik Jiří Kozák se následně podílel na mnoha dalších stavbách, mimo jiné na Transgasu. – Srpen 1968. Invaze okupačních vojsk. Mnoho architektů veřejně vystoupilo proti sovětské invazi a nemálo z nich emigrovalo. – Světová výstava Expo 1970. Československý úspěch v japonské Ósace byl domácími sdělovacími prostředky ignorován. Většinu architektů však režim nechal na rozdíl od jiných druhů umělců dál působit. – Nový svaz architektů. Normalizace. Manželé Věra a Vladimír Machoninovi, architekti pražského obchodního domu Kotva, nebyli na otevření hotové stavby pozváni. Pro nesouhlas se sovětskou okupací se ocitli v nemilosti a pracovali pouze na rozdělaných zakázkách. Podobný osud potkal také Pragera a Slováka Štefana Svetka, jenž nebyl pozván na slavnostní otevření budovy rozhlasu v Bratislavě, která je jeho dílem. – Vize budoucnosti. Monumentalita. Umění. Výtvarník Alex Mlynárčik a architektka Viera Mecková hovoří o své činnosti v utopistické umělecké skupině VAL. – 70. léta. Modernismus. Ocel. Setrvačnost výstavby. Historička Henrieta Moravčíková prochází útrobami bratislavského mostu Slovenského národního povstání. Odborníci hovoří o přednostech Pragerovy dostavby budovy Federálního shromáždění. – Brutalismus. Skulpturalismus. Architekti mluví o budově Památníku Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, kterou Dušan Kuzma pojal jako betonovou skulpturu. Švácha upřesňuje význam podle něj nadužívaného výrazu „brutalismus“. Blogerka Lívia Gažová obdivuje Milučkého budovu Slovenské filharmonie v Piešťanech. Pamětníci vzpomínají na výstavbu objektů československých ambasád, v níž od šedesátých let dvacátého století dominovali čeští brutalisté. – Dům jako stroj. Hi-tech. Mašinismus. Pamětníci připomínají přistání Američanů na Měsíci a z něj pramenící široce rozšířenou fascinaci novými technologiemi. Aulický hovoří o tom, jak jej při práci na budově Transgasu inspirovalo pařížské Centre Georges Pompidou. Švácha a architekti Miroslav Masák a Martin Rajniš vyprávějí o liberecké skupině SIAL, jež patřila ke směru hi-tech a úzce spojovala práci inženýrů a architektů. Matušík hovoří o svém vztahu k hi-tech architektuře. Moravčíková a Budaj mluví o Svetkově práci na vládním hotelu v Tatranské Javorině, jehož součástí jsou také protiatomové kryty. – 80. léta. Pozdní modernismus. Pamětníci popisují, jak se Prager dostal k práci na stavbě pražské Nové scény, jež musela být za každou cenu dokončena do stého výročí otevření Národního divadla. – Urbanismus. Asanace měst. Historici a pamětníci hovoří o objektech, které byly v době reálného socialismu zbourány kvůli nové výstavbě, a o etické nejednoznačnosti moderní architektury. – Postmodernismus. Neoracionalismus. Švácha popisuje odklon od modernismu doprovázený postmoderním odstupem od něj a ironizujícím návratem k urbanistickému pojetí devatenáctého století či k funkcionalismu. Příkladem tohoto směřování je například nová odbavovací hala pražského hlavního nádraží nebo dům Na Můstku. Pamětníci vzpomínají na neoficiální semináře, které propojovaly mladé české a slovenské architekty. – Listopad 1989. Sametová revoluce. Rozdělení Československa. Průvodce z bývalého vládního hotelu v Tatranské Javorině popisuje, jak bylo v tomto objektu dohodnuto v roce 1992 rozdělení Československa. Podle Budaje se tehdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar ve stejné době v hotelu scházel také se zástupci ruského prezidenta Borise Jelcina. – Epilog. Aulický pozoruje demontáž budovy Transgasu. Architekt Josef Pleskot prohlašuje, že počítá s tím, že jeho stavby budou jednou zbourány. Ani ta nejposvátnější stavba není podle něj věčná. Z panoramatu Hradčan náhle zmizí katedrála svatého Víta.