Adéla ještě nevečeřela

Režie:
Oldřich Lipský
Rok:
1977

O filmu

Adéla ještě nevečeřela měla premiéru 1. srpna 1978 v pražském kině Blaník, kde se pak kvůli enormnímu zájmu diváků promítala čtyřikrát denně po patnáct týdnů. Rychle se stala jedním z divácky nejoblíbenějších titulů sedmdesátých let, respektive celé normalizační kinematografie, tak skoupé na zábavu nekontaminovanou ideovými manipulacemi. Už samotná svobodná demonstrace nespoutané hravosti ovšem představovala kvalitu, kterou rezonovala nejlepší díla Oldřicha Lipského už od roku 1964, kdy do kin vstoupila jeho parodická kovbojka Limonádový Joe aneb Koňská opera.

Podobně jako Joe i Adéla těží z okouzlení Lipského a scenáristy Jiřího Brdečky literárním a filmovým brakem, který byl v českých zemích v té době už pozapomenutý a připomínal se právě prostřednictvím parodií. České vydání rodokapsu s detektivem Nickem Carterem v Lipského filmu hraběnce Thunové (Květa Fialová) předčítá její sličná společnice Karin (Olga Schoberová). „Největší pátrač americký“ ovšem poprvé oslovil anglofonní čtenáře už v roce 1886 a také ve filmu se objevoval od němé éry.

Brdečka s Lipským ovšem neprůstřelného, geniálního, mužného a sofistikovanou technikou vyzbrojeného Nicka nechali přijet do secesní Prahy na přelomu století. Postava velikášsky naivního cizince zprostředkovává láskyplně ironický pohled na pomyslnou českou povahu. Tu zastupuje komisař Ledvina (výborný Rudolf Hrušínský) – lakonicky bodrý, požitkářský znalec pražského podsvětí (a plzeňského piva, syrečků a fackovací techniky).

Případ záhadného zmizení v hraběnčině domácnosti přivádí dvojici detektivů na stopu barona von Kratzmara (Miloš Kopecký). Padouch přezdívaný Zahradník vypěstoval titulní, obrovskou masožravou květinu, jejíž chuťové buňky vždy spolehlivě nastartuje Mozartova ukolébavka. Adélu chce využít jako nástroj pomsty na svém životním nepříteli – penzionovaném gymnaziálním profesorovi botaniky Bočkovi (osvědčený Ladislav Pešek). Ve hře je však i profesorova naivní vnučka Květuška (přesná Naďa Konvalinková), která Nicka okouzlí svou sličností i tím, jak báječně umí vinout štrůdl.

Masožravka Adéla, zrozená z rozkošnické surrealistické fantazie výtvarníka Jana Švankmajera, zůstává hlavní, ale nikoli jedinou atrakcí Lipského snímku. Ten hýří i situačními a slovními vtipy, vycházejícími často z konfrontace „dokonalého“ detektiva s nelogickým a nevypočitatelným českým prostředím. Zrychlenými sekvencemi i gagy opřenými např. o techniku virážování film odkazuje k rané filmové poetice. Atmosféru secesní Prahy pomáhají dotvořit kostýmní výtvarník Theodor Pištěk a architekt Vladimír Labský. Hudbu obstaral zkušený Luboš Fišer a za kamerou stál jeden z předních domácích kameramanů spjatých s československou novou vlnou – Jaroslav Kučera.

Oldřich Lipský se v hereckém obsazení vrátil k jistotám Limonádového Joea. Vzhledem k mezinárodnímu kreditu Joea chtěl do hlavní role původně obsadit dokonce Roberta Redforda. Hollywoodskou hvězdu prý scénář zaujal, ale nabídka Barrandova samozřejmě nebyla dostatečně lukrativní. Castingem a kamerovými zkouškami prošel Jiří Kodet, protože se ovšem nevešel do předem ušitého kostýmu, roli nakonec získal slovenský herec Michal Dočolomanský (kterého do češtiny nadaboval František Němec).

Podobně jako v Limonádovém Joeovi a později ve verneovské parodii Tajemství hradu v Karpatech (1981) obsadil Lipský i do menších rolí známé či výrazné herce. Perličkou je cameo scenáristy Brdečky jako plukovníka ve scéně v šantánu. Tam se coby stylový elegán mihne i legendární filmový historik, ctitel a znalec brakové popkuktury a režisérův přítel Myrtil Frída, který zemřel ve věku pouhých osmapadesáti let, devět dní po slavnostní premiéře Adély.

Lipského Adéla neuchvátila jen domácí publikum. Dostala Cenu za výtvarnou stránku na Festivalu českých a slovenských filmů v Českých Budějovicích a získala cenu za kameru na Mezinárodním festivalu fantastických filmů a hororů v katalánském Sitges. Soutěžila mimo jiné i na MFF v Chicagu. V uplynulých letech u nás film vyšel čtyřikrát na DVD a prostřednictvím televizní obrazovky oslovuje další divácké generace.

Alena Prokopová

Adéla ještě nevečeřela (ČSSR 1977), režie: Oldřich Lipský, scénář: Jiří Brdečka, Oldřich Lipský, kamera: Jaroslav Kučera, hudba: Luboš Fišer, střih: Miroslav Hájek, hrají: Michal Dočolomanský, Rudolf Hrušínský, Miloš Kopecký, Ladislav Pešek, Naďa Konvalinková ad. Filmové studio Barrandov, 105 min.

Dobové ohlasy

Důkladná znalost původních vzorů umožňuje Jiřímu Brdečkovi vytvořit vtipné vyprávěcí schéma, použít s chápavým ironickým nadhledem otřelé situace a napsat věrohodné dialogy. Oldřich Lipský natočil Adélu na odpovídající inscenační úrovni, s citem pro lhotákovské okouzleni technikou, pro vystižení atmosféry i pro spád děje. Výrazně do popředí vystupuje výtvarná stránka filmu: kamera Jaroslava Kučery, citlivě vybraná architektura staré Prahy i ostatní stavby (architekt Vladimír Labský), stylové kostýmy Theodora Pištěka, a zejména výběr dobových reálií, precizní ztvárnění obtížných technických rekvizit a samotné Adély (spolupráce na výtvarné složce Jan Švankmajer).

Tomáš Bartošek, Záběr 11, 1978, č. 16 (28. 7.), s. 6.

 

Divák vjede po naturalistickém mlaskajícím jazyku až do jícnu růžovofialové chapadlové Adély. Práce výtvarníka-animátora je brilantní. Herce, jimž v očích světélkuje okouzlení z natáčení tohoto filmu-hry, vede režisér přesně v poloze filmu, plošně a stylizovaně. Žánrová a profesionální čistota Adély je opravdu vzácná.

Alois Humplík, Práce 34, 12. 10. 1978, č. 241, s. 6.

 

O Nicku Carterovi uslyší většina dnešních diváků vůbec poprvé. Adéla tak už předem ztrácí onen pro parodii přirozený zdroj humoru, vycházející z komické degradace známých a snad i vážně braných literárních postupů, postav a typických situací, a stává se normální komedií, která musí své komično teprve vytvářet a budovat s příběhem.

Václav Falada, Zemědělské noviny 34, 20. 7. 1978, č. 169, s. 2.

 

Adéla je film, který možná neprojde tak slavnou cestou jako Limonádový Joe, který však přesto lze směle doporučit. Jde o dobrou zábavu na úrovni, jíž většina našich současných veseloher nedosahuje.

O. Knitl, Mladá fronta 34, 14. 7. 1978, č. 164, s. 4.

 

Vizuály

Videa