Bílá nemoc

Režie:
Hugo Haas
Rok:
1937

O filmu

Bílá nemoc bude vítězně putovat našimi kraji, aby vlévala sílu do niter statisíců, a prorazí jistě i za hranicemi, aby znovu všem uvedla na paměť, že zvítězil-li československý národ, zvítězil vždycky převahou ducha nad zbraněmi fysickými – i když s těmi dovedl zatraceně dobře zacházet.“[1]

Patos výše uvedeného dobového citátu ze sociálně-demokratického deníku Právo lidu dobře dokládá, v jaké politické atmosféře vznikla filmová adaptace stejnojmenné divadelní hry Karla Čapka. Čapkova předloha, vyjadřující obavy z nástupu nacismu, měla povzbudit národní sebevědomí a podobně jako o rok mladší Válka s mloky varovat před horlivým zbrojením a ozbrojeným řešením mezinárodních konfliktů. Stejný cíl si kladla Bílá nemoc Huga Haase.

Příběh hry i filmu je zasazen do blíže neurčeného státu, v němž tvrdou rukou vládne maršál (Zdeněk Štěpánek). V zemi propuká epidemie nevyléčitelné bílé nemoci, postihující jak tělo, tak mysl. Prvotním příznakem je bílá skvrna na těle nemocného. S jejím šířením dochází podobně jako u malomocenství ke tvorbě otevřených hnisajících ran, odpadávání kusů masa a nakonec ke smrti (což ve filmu samozřejmě nevidíme). Sérum proti nemoci nachází předměstský lékař, velký humanista dr. Galén (Hugo Haas),[2] který ovšem léčí jen chudé pacienty a zpřístupnění léku širší veřejnosti podmiňuje mírem mezi národy.

Premiéra Čapkovy hry proběhla 29. ledna 1937 v Národním divadle. O její filmové zpracování zanedlouho projevil zájem divadelní představitel Galéna, herec, režisér a scenárista Hugo Haas. Snímek, jehož natočení Haas vnímal jako naléhavou občanskou povinnost, byl do kin uveden necelý rok od své divadelní premiéry, na konci prosince 1937. Pro rychlé dokončení Bílé nemoci byly klíčové dva faktory – peníze a herci. Kapitál ke koupi práv a výrobě poskytnul Ludvík Kantůrek, majitel společnosti Moldaviafilm.[3] Výraznou úsporu času pak přineslo rozhodnutí obsadit většinu rolí týmiž herci, s nimiž Haas hrál v Národním divadle.

Vyjma několika ilustračních exteriérových scén s vojenskou technikou byl celý film realizován počátkem října v barrandovských ateliérech, v dekoracích navržených Štěpánem Kopeckým. Výrobní fáze zabrala necelé dva týdny. Hudbu Jana Branbergra, pracující s motivy z Beethovenovy IX. symfonie a Beethovenova vojenského pochodu, posléze nahrál sedmdesátičlenný Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod vedením dirigenta Karla Ančerla.

Slavnostní premiéra filmu za účasti filmové delegace proběhla tři dny před Štědrým dnem v pražském kině Alfa. První z recenzí vyšla následujícího dne v Národní politice. Diváci podle ní dávali svou spokojenost najevo bouřlivým potleskem: „Je třeba sloužit idei, ale tato idea musí být ideou míru. To je kredo filmu, jemuž inteligentní Haasova režie věnovala veškerou péči a H. Haas sám své osobité, nevyumělkované herecké umění. Některé zvláště účinné scény strhují obecenstvo k potlesku na otevřené scéně. Film čeká jistě nejméně týž úspěch, jako měla jeho divadelní předloha.“[4]

Haas se při adaptování předlohy z větší části držel původního textu.[5] Výrazněji nicméně upravil závěr, v němž sehraje klíčovou roli nově napsaná postava doktora Martina (Jaroslav Průcha), který se od Galéna jako jediný dozvídá tajemství léku na titulní nemoc. Hra končí smrtí Galéna a rozbitím poslední ampulky jeho léku zfanatizovaným davem. Čapek s touto změnou zprvu nesouhlasil, ale s ohledem na napjaté ovzduší od požadavku ponurého konce upustil a povzbudivější vyznění filmu schválil.

Obavy intelektuálních elit došly naplnění nedlouho po premiéře filmu. Ještě před zřízením protektorátu, v listopadu 1938, bylo promítání filmu s jasně protinacistickým poselstvím zakázáno na Slovensku. Krátce před nacistickou okupací v roce 1939 musel Haas opustit Národní divadlo. Před sílícím antisemitismem následně odcestoval do Spojených států, kde pokračoval v herectví a filmové režii. Nedosáhnul již ovšem srovnatelného uměleckého úspěchu, jakým byla jeho adaptace Čapkovy hry.

Bílá nemoc se do československých kin vrátila hned po válce. Diváci ovšem z pochopitelných důvodů upřednostňovali veselohry a několik let zakázanou americkou produkci, jakkoli zmínka ve Filmové práci naznačuje, že film v očích publika, jež prožilo válečné útrapy, ze své působivosti nic neztratil: „(…) dobou nezestárl, naopak, prožitá skutečnost mu dodala dramatické síly a podtrhla jeho básnickou jasnozřivost.“[6]

Větší pozornosti se filmu dostalo po obnoveném uvedení u příležitosti oslav šedesáti let československé kinematografie v srpnu 1958. Z humanistické obžaloby válčení se stalo dílo reprezentující pokrokové snahy a umělecké úspěchy domácího filmu, dílo bojující za mír a štěstí všeho lidstva. Jako taková mohla být Bílá nemoc přes svůj prvorepublikový původ nadále půjčována do zahraničí. Její kopie v následujících letech putovala do Rakouska, Kanady, Norska nebo USA. S myšlenkou filmu se v rámci hodin dějepisu a literatury měli seznámit také žáci základních škol, pro něž Bílou nemoc doporučoval seznam vydaný po obnovené premiéře ministerstvem školství a kultury.

Leitmotivem prvních recenzí Bílé nemoci bylo nadřazování literárních kvalit a myšlenkové závažnosti Čapkovy předlohy režijnímu vkladu Huga Haase: „Nemůžeme nepřiznat hlavní zásluhu o zdar tohoto filmu autoru libreta K. Čapkovi.“[7] Pro mnohé kritiky šlo pouze o dobře zfilmované divadlo bez velkého přínosu pro domácí kinematografii: „Hra jest příliš založena na slově, Haasova režie se tu ani nesnažila nic změniti, přenášela spíše jen s určitým uvolněním scénu za scénou z jevištního prostoru na filmový pás, který si dovolil jen několik nových záběrů.“[8]

Práce kameramana Otty Hellera ovšem prozrazuje promyšlenou vizuální koncepci a snahu vést divákovu pozornost způsobem, jaký divadelní představení neumožňuje. K dynamice filmu přispívají pohyby kamery, volené úhly, nasvícení interiérů nebo použití detailů části těl (maršálovy pochodující vojenské boty) a významotvorných objektů. Promyšlená vizuální koncepce se projevuje také v barvě kostýmů nebo v pozici postav před kamerou – Galén je například od svého okolí zpravidla odlišen barvou svých šatů a ve scénách s maršálem mu zřetelně náleží podřízená pozice (v záběrech je situován níže).

Haasova Bílá nemoc je herecky i režijně výjimečným dílem, které nejenže citlivě přenáší do filmové podoby jedno z klíčových děl domácího divadla, ale zároveň nám s nepolevující sugestivitou připomíná, jak nadčasové dílo Karel Čapek stvořil.

Martin Šrajer

Bílá nemoc (ČSR 1937), režie: Hugo Haas, scénář: Hugo Haas, kamera: Otto Heller, hudba: Jan Branbergr, střih: Antonín Zelenka, zvuk: Vilém Taraba, hrají: Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Václav Vydra st., Karel Dostal, Jaroslav Průcha, Bedřich Karen a další. Moldavia, 109 min.

Poznámky:

[1] Hlasy tisku o Haasově Bílé nemoci. 1957, Národní filmový archiv, fond Ústřední ředitelství Československého státního filmu, karton RM 205 (nezpracováno).

[2] Postavu pojmenovanou podle skutečného lékaře Galena z Pergamu, který žil ve druhém století našeho letopočtu, napsal Čapek přímo pro Haase, do té doby známého převážně z komediálních rolí.

[3] Kantůrkovi se před okupací podařilo i s negativem Bílé nemoci vycestovat za hranice, kde byla vyrobena francouzská i anglická verze filmu. Od roku 1940 Kantůrek pracoval pro asociaci amerických produkčních společností obchodujících s Evropou Motion Picture Export America. Po zestátnění československé kinematografie žádal vyrovnání svých nároků z půjčovného filmu. Vedení Československého státního filmu, jemuž připadla práva na veškeré budoucí uvádění Bílé nemoci, rozhodlo, že Kantůrkovi bude vyplacena jednorázová částka ve výši necelých dvou set tisíc Kčs.

[4] Hlasy tisku o Haasově Bílé nemoci. 1957, Národní filmový archiv, fond Ústřední ředitelství Československého státního filmu, karton RM 205 (nezpracováno).

[5] Již po premiéře hry bylo například na protest německého velvyslanectví změněno německy znějící jméno barona Krüga (slovo záměrně připomínající německé „Krieg“ – „válka“) na neurčitého Kroga.

[6] Návrat Hugo Haase. Filmová práce 1946, č. 15 (13. 4.), s. 4.

[7] Hlasy tisku o Haasově Bílé nemoci. 1957, Národní filmový archiv, fond Ústřední ředitelství Československého státního filmu, karton RM 205 (nezpracováno).

[8] Zvon 1938, č. 19 (26. 1.), s. 267–268.

Dobové ohlasy

Bílou nemocí dostává se naší filmové výrobě krásného a hodnotného námětu světového významu a bylo velkým činem Haasovým, že se této realisace podjal a že ji provedl s takovým úspěchem. Přitom nebyl jeho úkol lehký, neboť filmová realisace Bílé nemoci byla by ve skutečnosti potřebovala mnohamilionového nákladu. Haas dovedl šťastně zformovati drama tak, aby bylo možno vysloviti jeho ideu a učiniti je živým a výmluvným i bez vynaložení těchto obrovských nákladů. Jeho Bílá nemoc je jedním z největších triumfů naší filmové výroby v roce.“

Bedřich Radl, Kinorevue 4, 1937, č. 19 (19. 12.), s. 365.

 

Bílá nemoc je dílem bez duše. Všechno zůstává na povrchu proneseného slova. Kde je tu lidskost, bezvýhradná láska k bližnímu, milosrdenství, na kterýchžto principech světový mír tolik závisí? Čapkovo dílo je jen zdánlivě případné, ale málo myslitelské, než aby mohlo žít a hlouběji zapůsobit na cit a svědomí rozháraného světa. Přidržuje se pouhé fikce. Nemá myšlenkové přesvědčivosti, mravní síly a ani ne dostatečné síly slova, poněvadž při slově zůstává. Rozdělíme-li myšlenkovou náplň díla od machy a obratné divadelní formy, posuzujeme-li filmové provedení a jeho lesklou zevní formu a jednotlivé efekty, pak se nám objevuje jeden z nejdokonalejších českých filmů.“

Quido E. Kujal, Československý filmový zpravodaj 18, 1938, č. 1–2 (15. 2.), s. 4. 

Vizuály

Videa

Brožura k vydanému DVD / BD