Instituce kina vstoupila do veřejného života rychle a sebevědomě. Zaujala místo mezi ostatními subjekty občanské vybavenosti, s mnohými sdílela stejný prostor. Dějiny míst promítání se tak především v menších obcích logicky překrývají s historií dalších veřejných prostor. Chození do kina představovalo po velkou část dvacátého století v Československu klíčovou aktivitu v rámci nabízených možností sdíleného veřejného trávení volného času. Zároveň u nás po roce 1948 získala kinematografie výjimečnou pozici mocného nástroje politické propagandy, což činilo kina klíčovými zařízeními se závažnou kulturně-politickou agendou. Kinosály se tak staly nejen oblíbeným místem setkávání, ale také důležitým odbytištěm centrálně řízené filmové distribuce.
V letech 2022–2025 probíhal v Národním filmovém archivu výzkum Kina Východočeského kraje 1960–1990, podpořený Státním fondem kinematografie. Jeho cílem bylo zmapovat na zvoleném území historického kraje organizaci a strukturu kin, přičemž tento kraj sloužil jako případová studie, potažmo vstup do dosud málo systematicky probádané problematiky. Data představovaná v této edici se z tohoto důvodu opírají primárně o informace získané pro území jednoho konkrétního kraje.
Kina v českých krajích
Stálá kina začala v českých zemích vznikat ve stejnou dobu jako ve zbytku kinematograficky vyspělého světa. V roce 1907 byly zprovozněny první kinosály a v následujících letech se jejich počet postupně zvyšoval. Ve třicátých letech už existovalo zhruba 2 000 biografů. Po zestátnění kinematografie v roce 1945 přišel záměr výrazně počet kin navýšit. K překotné kinofikaci docházelo v následujících letech zejména ve venkovských oblastech. Vzhledem k vysokému tempu zřizování nových míst promítání nepřicházelo budování novostaveb v úvahu. Stovky kinosálů tak „vznikaly“ provizorně slučováním funkcí v již existujících budovách. Kinosíť se tak v tomto ohledu v průběhu desetiletí diverzifikovala. Chození do kina přinášelo různorodou zkušenost, kterou vzhledem k relativně homogenní dramaturgii dotvářela právě lokální specifika jednotlivých míst.
Biografy vstupovaly do českých obcí v situaci, kdy již existovalo množství veřejných prostor se společensko-kulturní funkcí. Nové kinosály proto vznikaly mnohdy v centrech větších měst vestavbou do již starší zástavby – nynější kina Bio Central v Hradci Králové nebo Vesmír v Náchodě. Z dvacátých a třicátých let známe i volně stojící nově projektované jednoúčelové budovy: současné Bio Ráj v Jičíně, Městské kino v Přelouči nebo zaniklé kino v Hostinném. Častější byly případy novostaveb slučujících více funkcí. Nejpočetnější byly bezpochyby zakázky sokolské jednoty, jejíž tělocvičny sloužily ve většině případů také pravidelnému promítání – sokolovny v Libuni, Loučkách, Malé Skále nebo Vysokém nad Jizerou. Na začátku třicátých let byl Sokol držitelem téměř poloviny kinolicencí na území Československa. Zhruba 70 % celkového počtu vydaných povolení připadalo v této době na spolky,[1] mezi nimiž figurovaly i další tělovýchovné jednoty: Orel (Černilov), Dělnická tělocvičná jednota nebo Deutsche Turnverein (Heřmánkovice). Časté bylo také užívání stejné budovy pro divadelní i kinematografická představení. Tento model ostatně na řadě míst přetrval do současnosti – paralelní provoz funguje v Jiráskově divadle v Hronově, v Divadle Aloise Jiráska v Úpici nebo v Roškotově divadle v Ústí nad Orlicí. Koncepčně je ostatně pojetí budovy určené pro divadelní nebo kinematografické představení obdobné. (Nesoulad vzniká mimo jiné kvůli odlišným požadavkům na akustiku a ozvučení.)
Nově organizovaná zestátněná kinematografie přebírala postupně v letech 1945–1949 prostřednictvím Správy státních kin stávající síť biografů společně s veškerým vybavením. Po konci druhé světové války byl přitom plně schopen provozu pouze zlomek kinosálů z předválečných dvou tisíc. Kromě náročné obnovy byl v budovatelském duchu přijat záměr výrazně kinopark rozšířit. V roce 1950 již fungovalo 2 020 kin a v roce 1955 dokonce 2 523.[2] Proklamace o úspěšné expanzi kulminovaly v roce 1960 společně se završením třetí pětiletky vrcholící dovršením budování socialismu. 2 497 kin v českých krajích bylo v 2 201 obcích, z toho v 83 z nich byla dvě a více místa promítání.[3] Překotné kinofikační tempo soustředící se především na venkovské oblasti vylučovalo budování novostaveb. Za prvních deset let znárodněné kinematografie bylo v českých krajích postaveno pouze 31 jednoúčelových budov kin.[4] Krátce se uvažovalo o využívání typových projektů, to se ale brzy ukázalo jako finančně nerealistické. Na území východních Čech v padesátých letech nicméně byla takto vyprojektována kina v Chocni nebo Chotěboři, která dodnes slouží svému původnímu účelu. Kromě výše zmiňovaných tělocvičen byly pro potřeby pravidelného promítání ve velké míře využívány hospody a jim přiléhající sály (Držkov, Háje nad Jizerou nebo Zásada), nebo se promítací stroje instalovaly do stávajících či nově vystavěných víceúčelových kulturních zařízení, typicky kulturních domů (Holice, Jablonec nad Jizerou nebo Letohrad), výjimečně i do jídelen (Broumov-Olivětín, Horní Adršpach nebo Poniklá).
Rozrůstající se kinosíť byla heterogenní nejen ve smyslu architektonické úrovně a vybavenosti. Celkovou kvalitu projekce spoluurčovalo pochopitelně také technické vybavení. Zatímco na řadě míst včetně menších obcí disponovaly kinosály dvěma projektory na 35mm film, oddělenou promítací kabinou, dostatečně velkým a vhodně umístěným plátnem, většina po válce vznikajících kin měla k dispozici pouze 16mm projektory, mnohdy umístěné přímo v sále. Oproti předválečnému období se tak poměr obrátil. Až do osmdesátých let platilo, že standardní 35mm projekci a od roku 1956 nově zaváděné širokoúhlé formáty mohla využívat menšina kin. 16mm kopie přitom nabízely nejen nižší obrazovou a zvukovou kvalitu projekce, ale také omezený počet distribučních titulů. Původní záměr nahradit postupně 16 mm kvalitnějšími formáty se nikdy nenaplnil. Od konce padesátých let alespoň narůstal počet širokoúhlých kin (1958: 119, 1965: 359, 1970: 614) a od roku 1964 byl také zaváděn 70mm formát. K roku 1970 tak existovalo v českých zemích 2 273 stálých kin, z toho 806 35mm, 596 širokoúhlých, 29 70mm a vysoký počet (846) 16mm. Od roku 1947 byla pozvolna zaváděna letní kina (1960: 51, 1970: 107). Objevily se i experimenty s autokiny (Čermná nad Orlicí). Nevymizela přitom ani putovní kina, kterých bylo v padesátých letech kolem 120, ale v roce 1970 byl již jejich počet (12) ve srovnání s ostatními zanedbatelný.[5] Po krátkodobém boomu výstavby a adaptací kvůli zavádění 70mm projekcí (Dobruška, Hořice v Podkrkonoší nebo Nové Město nad Metují) postupně začal počet kin v českých krajích klesat. Jen výjimečně se do roku 1989 objevovala nová místa promítání, mnohdy vznikající na předměstích velkých měst (Kino Mladých v Hradci Králové), nebo z iniciativy místních aktérů.
Marie Barešová
Poznámky:
[1] Ivan Klimeš, Sokol kinematografický, Iluminace 36, č. 1 (131), s. 124. Dostupné online.
[2] Kinofikace probíhala dynamičtěji na Slovensku. Zatímco v roce 1945 tam fungovalo 232 kin, v roce 1955 to byl téměř čtyřnásobek – 952.
[3] Jiří Havelka, Čs. filmové hospodářství 1956–1960. Praha: Československý filmový ústav 1974, s. 237–238.
[4] Albert Nesveda, Ekonomika provozu kin. Praha: Ústřední půjčovna filmů 1963, s. 156.
[5] Viz Jiří Havelka, Čs. filmové hospodářství 1951–1955, Praha: Československý filmový ústav 1972, s. 338. – Jiří Havelka, Čs. filmové hospodářství 1956–1960, c. d., s. 240. – Jiří Havelka, Čs. filmové hospodářství 1961–1965. Praha: Československý filmový ústav 1975, s. 314. – Jiří Havelka, Čs. filmové hospodářství 1966–70. Praha: Československý filmový ústav 1976, s. 330.
