Kontexty

Kontexty představují skrze propojení textů, videí a obrazových materiálů české filmy v širších souvislostech. Úvodní článek seznamuje s okolnostmi vzniku, poetikou a uvedením filmu do kin. Na dobové ohlasy odkazuje výběr z recenzí, uložených dnes v knihovně Národního filmového archivu. Produkční a distribuční strategie filmových společností odrážejí reklamní materiály, uchované v oddělení písemných archiválií NFA. Textové a obrazové části doplňují video ukázky a rozhovory s odborníky.

O filmu

Asi nejznámější filmová podoba Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války vznikla v roce 1956. Adaptaci románu Jaroslava Haška s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli režíroval Karel Steklý.

Před Steklým se o zfilmování románu pokusilo několik českých i zahraničních režisérů. První verze začaly vznikat už v němé éře. Majitelem práv na dramatizaci i filmový převod byl divadelní podnikatel – a bývalý filmový režisér – Antonín Fencl, který s Jaroslavem Haškem uzavřel smlouvu těsně před jeho smrtí v roce 1923. Fencl následně podstoupil práva na zfilmování prvního dílu románu Karlu Lamačovi. Ten do hlavní role obsadil Karla Nolla, který hrál předtím s úspěchem Švejka v několika divadelních inscenacích. Scénář k filmu napsal Václav Wasserman.

Po Dobrém vojáku Švejkovi (1926) nakonec trojice Lamač – Wasserman – Noll natočila ještě pokračování Švejk na frontě (1926). Noll, který měl od Haška písemné ztvrzeno, že jedině on může ve filmu představovat jeho postavu, se pak objevil ve snímcích Švejk v ruském zajetí (1926) Svatopluka Innemanna a Švejk v civilu (1927) Gustava Machatého. Tato adaptace už však byla vytvořena podle předlohy Karla Vaňka, který se pokoušel završit děj Haškova nedokončeného románu.

Za zvukové éry se k původní předloze vrátil Martin Frič. Ke spolupráci na Dobrém vojáku Švejkovi (1931) přizval opět scenáristu Václava Wassermana, zesnulého Karla Nolla však nahradil Saša Rašilov. Karel Lamač se švejkovskou tematikou nechal inspirovat ještě jednou, když za druhé světové války natočil ve Velké Británii volnou variaci Švejk bourá Německo (1943). Příběh přesadil do současnosti a z Haškova hrdiny učinil záškodného sluhu velitele gestapa. Protinacistické vyznění měla i jiná dobová aktualizace: v sovětském filmu Sergeje Jutkeviče Švejkova nová dobrodružství (1943) je Švejk naverbován do německé armády na Balkáně, kde však začne pomáhat partyzánům a sní o potrestání Hitlera.

Asi nejlépe vystihl charakter předlohy Jiří Trnka ve svém loutkovém filmu Dobrý voják Švejk (1954). Z Haškova románu vybral pouze tři epizody, které převedl do svébytného výtvarného jazyka a zároveň zachoval literární specifika předlohy v komentáři čteném Janem Werichem.

Hledisko maximální věrnosti vůči předloze co do zachování postav a dějového pořádku zvolil při své adaptaci také Karel Steklý. V prvním dílu, pojmenovaném rovněž Dobrý voják Švejk (1956), se proto objeví všechny známé epizody před Švejkovým odvelením na frontu: zatčení v hospodě U kalicha, policejní výslech, odvod na vojnu, služba u feldkuráta Katze a nadporučíka Lukáše a přeložení do Českých Budějovic.

Film byl vyroben v barrandovské tvůrčí skupině Feix – Daniel. K hereckým zkouškám na hlavní roli byli pozváni Rudolf Hrušínský, Rudolf Deyl ml., Lubomír Lipský a Karel Hrdý, který hrál Švejka ve Východočeském divadle Pardubice. Nakonec byl vybrán Rudolf Hrušínský, jehož výkon – spolu s herectvím Miloše Kopeckého v roli feldkuráta Katze – patří k vrcholným momentům filmu.

Dobrý voják Švejk měl světovou premiéru 6. července 1957, kdy otevíral 10. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Jeho zařazení do hlavní soutěže – po bok filmů jako Člověk na kolejích Andrzeje Munka či Pan profesor Hannibal Zoltána Fábriho – však vyvolalo kritiku u části tehdejšího tisku. Například Ivan Dvořák do čtrnáctideníku Kino napsal: „Mnohem méně pochopitelné je, proč odpovědní činitelé přiřkli právě tomuto filmu roli našeho representanta, když i povrchnímu znalci muselo být jasné, že patří jen k slabému průměru filmů, vyrobených u nás v období od IX. MFF.“[1] Za vhodnější kandidáty autor považuje např. Neporažené Jiřího Sequense, Hru o život Jiřího Weisse, Hrátky s čertem Josefa Macha, Zářijové noci Vojtěcha Jasného či Ztracence Miloše Makovce (kteří ovšem reprezentovali Československo na festivalu v Cannes).

Steklého film se nicméně ukázal jako vhodný obchodní artikl. Byl prodán do několika zemí komunistického bloku i na Západ. Určité pozornosti, která stojí za zmínku, se mu dostalo ve Francii. Levicový měsíčník Les Lettres françaises uveřejnil, že snímek měl původně zastupovat československou kinematografii v canneské soutěži, ale nakonec byl stažen – patrně kvůli „ostré satiře církevních poměrů.“[2] Na francouzské poměry nebývale smělý antiklerikalismus připomněl rovněž časopis Image et Son, který si cenil zejména překračování některých tabu v zobrazování společnosti („Celá scéna večírku u kuráta je satirickou opovážlivostí, na jakou divák hned tak nezapomene.“).[3] Proslulý měsíčník Cahiers du cinéma pak snímek zařadil do tradice filmové grotesky vedle děl bratří Marxů, Jerryho Lewise nebo Hellzapoppinu. Recenze na Dobrého vojáka Švejka vyšla v březnovém čísle ročníku 1959 v sousedství textů věnovaných např. Vertigu Alfreda Hitchcocka, Krásnému Sergeovi Clauda Chabrola, The Naked and the Dead Raoula Walshe či právě Ztracencům Miloše Makovce.

Jan Křipač

Dobrý voják Švejk (Československo 1956), scénář a režie: Karel Steklý, kamera: Rudolf Stahl ml., hudba: Jan Seidel, střih: Miroslav Hájek, hrají: Rudolf Hrušínský, Miloš Kopecký, František Filipovský, Svatopluk Beneš a další. Filmové studio Barrandov, 105 min.

Poznámky:

[1] Dvořák, Ivan, Setkání s festivalovým Švejkem. Kino 12, 1957, č. 17 (15. 8.), s. 271.

[2] Osudy dobrého vojáka Švejka ve francouzském tisku. Československá kinematografie v zahraničním tisku, 1959, č. 1, s. 22.

[3] Osudy dobrého vojáka Švejka ve francouzském tisku. Československá kinematografie v zahraničním tisku, 1959, č. 3–4, s. 24.

Dobové recenze

„Předností ,ilustrátorské´ adaptace Švejka jsou přesně vystižené typy hrdinů románu, hlavně co se jejich vnějšího výrazu a jednáni týče. V souladu s tím je i citlivé obsazeni jednotlivých rolí typy, které se kryji s ladovskou představou Haškových postav. Je to především Švejk Rudolfa Hrušínského, zavalitý dobrák s šibalskou jiskrou v pohledu, s jadrným, upřímným vystupováním.“

Ivan Dvořák, Kino 12, 1957, č. 17, s. 271.

 

„Dosavadní režisérova tvorba s jedinou málo zdařenou veselohrou nesvědčí, že by měl k humoru příliš vřelý vztah. Jeho Švejk předchozí konstatování potvrzuje. Estetická zmatenost stylů ukazuje, že Steklý nemá vyjasněnu otázku žánrového ladění.“

Stanislav Zvoníček, Film a doba 3, 1957, č. 8–9, s. 622. 

 

„Steklý musel zpracovat vysloveně protifilmovou látku, příběh žijící výhradně ze slovního vtipu, pro obraz tedy naprosto nezpůsobilý. (…) Kde se nedalo nic vyzískat pro kameru, zařádila bezohledně červená tužka. Steklý se přidržoval děje, ale nenechal jej prostě proběhnout. Proměnil intelektuální komiku v obrazovou. To se mu vždy nepodařilo, ale přece často. Některé obrázky jsou jako vystřižené ze Simplicissima, tak kousavě karikují autority staré monarchie, jež Hašek tak úspěšně podryl svými anekdotami.“

Anna Teutová, Die Welt, 6. 12. 1958

Vizuály

Video

Brožura k vydanému DVD / BD