Ducháček to zařídí

Režie:
Karel Lamač
Rok:
1938

O filmu

Počátky filmové kariéry populárního divadelního komika Vlasty Buriana sahají do éry němého filmu, kdy například sekundoval Anny Ondrákové ve ztřeštěné komedii Milenky starého kriminálníka (1927). Svůj všestranný talent, jehož významnou součástí byla slovní komika, však mohl v plném rozsahu předvést až s nástupem zvuku.

Diváckým hitem, který budil dokonce větší zájem než atraktivní zahraniční produkce, se stal hned první Burianův zvukový film C. a k. polní maršálek, který v roce 1930 režíroval Karel Lamač. Snímek byl natočen podle frašky E. A. Longena, uvedené o rok dříve v Burianově divadle. Stejný model bude aplikován také u dalších Burianových filmů, zpravidla literárních a divadelních adaptací. Pokusy napsat pro oblíbeného herce původní filmový námět dopadaly neslavně (např. Tři vejce do skla, 1937).

Jen v Praze byl C. a k. polní maršálek promítán 22 týdnů v kuse. Obliba filmu natočeného také v německé a francouzské verzi se ale neomezovala na Československo. Nahlas se podle dobových svědectví smálo i berlínské nebo pařížské publikum, což Buriana pomohlo zviditelnit v zahraničí. Zatímco z vyhlášeného českého kabaretiéra se stala mezinárodní filmová star, která točila i dva až tři filmy ročně, Lamač začal dostávat nabídky ze zahraničí.

Při další spolupráci Lamače s Burianem, na komedii To neznáte Hadimršku (1931), byl k režii české i německé verze přizván Martin Frič. Opět se původně jednalo o navštěvovanou divadelní hru. Právě Fričovi coby svému učedníkovi Lamač přenechal režii dalších burianovských komedií. Sám byl příliš vytížen natáčením a podnikáním v jiných evropských státech.

Lamač s Burianem na svou znovu spolupráci navázali až těsně před podepsáním Mnichovské dohody s veselohrou Ducháček to zařídí (1938). Lamač vsadil na jistotu. Scénář osvědčeného Václava Wassermana vycházel z tříaktové divadelní frašky Rudolfa Österreichera a Rudolfa Bernauera, která měla v roce 1931 premiéru v Divadle Vlasty Buriana.

Úspěšné představení se v repertoáru udrželo celou sezónu, celkem bylo odehráno okolo 130 repríz. Burian v hlavní roli setrvával, ostatní herci a herečky se střídali. Námět pro účely filmu nedoznal nápadnějších změn, což filmařům vytýkali někteří doboví kritici, obeznámeni s Burianovým divadelním zpracováním téže látky.

Burian hraje ve filmu stejně jako na divadle Jana Damiána Ducháčka, poněkud pedantského, ale oddaného ředitele advokátní kanceláře. Usmyslí si vyvést svého šéfa, doktora Fauknera (Ladislav Hemmer), z milostného poblouznění Julií (Adina Mandlová), dcerou ze staré šlechtické rodiny Rispaldiců. 

Faukner s myslí zaslepenou láskou totiž významný rod, stále žijící v duchu předválečné rakouské aristokracie, tajně vydržuje ze svých financí, z tzv. konta X. Julie sice právníkovy city opětuje, ale její příbuzní ho považují za člověka nedostatečně ušlechtilého a sňatku brání. Zasahuje proto Ducháček, muž nezvykle zdatný rétoricky i počtářsky.  

Hlavním tahákem filmu, který se ve druhém plánu sžíravě vysmívá přežitým monarchistickým pořádkům, byl pochopitelně Burian. Roli pragmatického účetního měl do detailu propracovanou již z divadla. Před kamerou Otty Hellera podle kritiků svůj part založený na úderných ironických replikách, slovní ekvilibristice, ale také bohatém mimickém a pohybovém projevu vystřihl se stejnou vitalitou jako svého času na pódiu.

Výkony ostatních herců byly oproti tomu hodnoceny jako strojené a opatrné. Stejně tak obrazová koncepce filmu s nevýraznými plochými záběry. Vysokou návštěvnost a nepolevující přízeň tak komedii podle ohlasů z tisku zajistil téměř výhradně uvolněný projev Vlasty Buriana, který se ukázal být podobně spolehlivým zaměstnancem jako jeho Ducháček.

Naposledy se Lamač s Burianem pracovně sešli během natáčení komedie U pokladny stál…, která měla premiéru 10. února 1939. Také v jejím případě se jednalo o remake hry z repertoáru Burianova divadla. Film byl zároveň poslední Lamačovou režií  v Československu před jeho trvalým odchodem do zahraničí.

Martin Šrajer

Filmografické údaje

režie:
Karel Lamač

scénář:
Václav Wasserman

kamera:
Otto Heller

hudba:
Eman Fiala

hrají:
Vlasta Burian, Ladislav Hemmer, Milada Gampeová, Karel Máj, Adina Mandlová, Čeněk Šlégl, Jaroslav Marvan, Jiřina Sedláčková, Václav Trégl a další

Metropolitan, 86 min.

Dobové ohlasy

„Ve filmu Lamačově oživl znovu tento znamenitý komický výkon do všech svých detailů. Všechny nesčetné Burianovy slovní hříčky, všechna ta přeřeknutí a všechny humorné pointy, všechny groteskní nuance a celé to mimické a pohybové bohatství nalézá divák znovu v mnohonásobném zvětšení, umožněném filmovou technikou detailních snímků, na kinematografickém plátně. Tento výkon s některými psychologicky velmi pozoruhodnými scénami dává zapomenouti na mnohé velké nedostatky filmu.“

Bedřich Rádl, Kinorevue 4, 1938, č. 43, s. 328–329. 

 

„Zatím co i skutečně význační naši herci hrají často ve filmu jaksi strojeně a opatrně, sledujíce příliš pokyny režie, je Vlasta Burian takřka pánem stříbrné plochy. Ovšem nutno podotknouti, že jak kritika, tak i obecenstvo mu mnoho odpouští, protože jej má rádo a uvyklo si na jeho herecké manýry, jemu tolik vlastní. Burian je znamenitý, ničím nespoutaný herec a jednalo-li by se o film skutečně exportní, musel by se podříditi přísnější režii, která od jistých principů upustiti nemůže.“

Q. E. Kujal, Český filmový zpravodaj 18, 1938, č. 20–21, s. 6.

 

„Premiéra měla u obecenstva velký úspěch. Bouřlivý potlesk při některých zvlášť zdařilých scénách filmu, ve kterém Burian přímo exceluje, i na konci představení, jsou dobrou předzvěstí, že nová Burianova veselohra bude mít pronikavý i trvalý úspěch u obecenstva.“

Pressa, 4. 6. 1938, č. 124.

Vizuály

„Co uniforma, to vítězství!“

Buriana pojí s marxovskými polohami komiky i obdobná záliba v působivé a dráždivé konfrontaci komických destrukcí se světem přepychu, kam je situována také řada jeho filmů – ať už se v nich tímto světem pohybuje ve fraku nebo v některém ze svých skvělých stejnokrojů. Sama komikova záliba v uniformách představuje ovšem z hledisek, z nichž se jím zabýváme, celou lákavou kapitolu. I ona je nepochybně také projevem ryzí náruživosti, která praktický význam uniformy podřizuje lyrickému zaujetí schopnému posloužit si stejně hasičským stejnokrojem jako uniformou generála. Správně poznamenává sluha Burianova Barona Prášila v bezděčně symbolické scéně stejnojmenného filmu (1940), kde spolu probírají Prášilův šatník složený převážně ze stejnokrojů: „Co uniforma, to vítězství!“ Burian vychází vítězně z každé situace, z každé role – ať je jeho postavě v anekdotě fabule přisouzena sebevětší smůla. „Typ“, který Vlasta na scéně i před kamerou vytvářel, nemůže být poražen už proto, že si možnost své porážky ani na chvíli nepřipouští. V tom smyslu odchází vždy stejně triumfálně jako z kanceláře ve filmu Ducháček to zařídí (1938); když je tu na odchodu upozorněn sluhou, že mu v zátylku trčí poutko zimníku, pouze se pohrdavě ušklíbne: nejenom, že to ví, ale je na to jaksepatří pyšný! Konečně, ani sebedrzejší sluha by nikdy s tak neporazitelnou vyzývavostí neuměl zvedat bradu poté, co byl vypeskován svým pánem, jak to rovněž předvádí Burian v Ducháčkovi – třeba pouze za „pánovými“ zády.

A opět není třeba vlastní významy takové akce hledat jen v psychologické anekdotě reálné situace odpovídající situaci na plátně. Burianova samolibost, jíž dovedl dát svým výjimečným herectvím tak obecný dosah, vskutku nepotřebovala k tomu, aby se plně rozžila, ochablou anekdotu psychologické nebo dějové záminky – či přesněji potřebovala ji právě jen jako záminku. „Hulákat musím“, nedá se zarazit jeho Ducháček, když začne v jiné scéně filmu na svého nadřízeného pro změnu bez zvláštní příčiny hlasitě povykovat. Jeho nespoutaná a nespoutatelná sebepředváděcí mánie konečně nepotřebuje ani rekvizitu, a nakonec ani spoluherce. Lépe řečeno: dokonce i rekvizita je pro Burianovo sebepředvádění celkem podružná a nezáleží příliš na tom, strhne-li do víru své exhibice pohřební kytici, telefonní sluchátko nebo smeták, jehož dokáže použít (film Funebrák) právě tak místo berly jako ve funkci zbraně. Dochoval se dokonce celý skeč, který je přímou manifestací této Burianovy schopnosti přiřknout rekvizitě libovolný význam, aby nad obrazem jednotlivé metamorfosy objektu, od níž hned upouští pro novou, realizoval především vlastní ješitnou, všepodmaňující panovačnost: skeč o „epochálním vynálezu Neckolux“, spočívající beze zbytku v tom, že Burian – za horentní sumu – nabízí prostoduché zákaznici ke koupi obyčejné necky, jejichž nedocenitelnou hodnotu dokazuje právě demonstrováním nejrůznějších způsobů jejich použití; necky se tak postupně stávají lůžkem, stolem, šatníkem, paravanem, a nakonec i ideální klecí pro „…trochu většího kanárka“.

Petr Král

(Vlasta Burian čili Skutečnost hereckého obřadu. In: Vlastizrady, Praha: Torst 2015, s. 83–84.)