Erotikon

Jak probíhal proces restaurování Erotikonu? 

Nejprve jsme museli shromáždit všechny relevantní materiály – jak filmové, tak nefilmové. Pokaždé během restaurování provádíme rešerše u ostatních filmových archivů v rámci Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF). A to byl samozřejmě i tento případ. Takže na základě odpovědí od kolegů z celého světa jsme usoudili, co pro nás bude užitečné – zejména pokud jde o nitrátní kopie, které můžeme datovat jako dobové.

Následně jsme materiály mezi sebou porovnali a analyzovali, abychom se dozvěděli dvě věci – zaprvé, jaké bylo uvedení filmu v roce 1929 a zadruhé, co nám umožňuje materiál dělat. Po této počáteční fázi komparace a analýzy jsme se museli rozhodnout, jakou verzi filmu chceme restaurovat. Poté probíhala rekonstrukce filmu, čištění obrazu a nakonec oprava jasu a kontrastu obrazu, aby výsledná podoba respektovala co nejvíc původní vzhled Erotikonu. 

Soustředili jste se tedy na původní filmové materiály? 

Ano, původní filmové materiály byly hlavním zdrojem pro restaurování. Jednalo se o filmové kopie uložené v Národním filmovém archivu, ale také v dalších dvou důležitých evropských archivech – Cinémathèque royale de Bruxelles a Centre national du cinéma v Paříži. Každá z kopií zažila během svého „života“ spoustu zásahů, takže občas nám chybělo pár okének, materiály nebyly stejně kontrastní, byly různě poškozené a podobně. Ve výsledku bylo potřeba je všechny sladit dohromady.

Další komplikací byla samotná rekonstrukce, protože Erotikon se dochoval v materiálech, které, jak jsem řekla, nejsou kompletní a zároveň nemáme stoprocentní jistotu o sledu jednotlivých záběrů. Máme sice k dispozici údaje, které pocházejí z písemných archiválií, ale zároveň si nejsme jisti, jak film v době uvedení přesně vypadal. Takže jsme museli postupovat podle toho, co víme určitě, a snažili se přiblížit co nejvíc k původní verzi Erotikonu. 

Ale pak se také naskýtá otázka, co vlastně v tomto případě znamená původní podoba, protože právě u tohoto filmu vzniklo více variant. První představení byla vlastně taková předpremiéra, u níž Gustav Machatý nerespektoval rozhodnutí cenzurního sboru, protože ve filmu ponechal scénu, která byla zakázaná, a navíc přidal scénu, kterou ani na projekci pro cenzurní sbor neprezentoval. To znamená, že cenzoři byli překvapeni, když si o tom přečetli ve filmové kritice, která vznikla po tomto představení. Takže máme verzi, která nerespektuje rozhodnutí cenzorů. Proto jsme se rozhodli restaurovat tuto variantu. 

Takže vaše rozhodnutí vyplynulo z konkrétní kopie, kterou jste měli k dispozici?

Ano. Často se mě lidé ptají, jak jste vybírali materiály k restaurované verzi? Ale vlastně je to obráceně. Protože to jsou filmové materiály, které tím, co obsahují a jak vypadají, nám říkají, jaká verze existovala. To je první věc. A druhá věc je to, že materiály nám také říkají, co je možné dělat. Protože se stává, že pro nějakou variantu filmu nemáme třeba vůbec žádné filmové materiály. V případě Erotikonu jsme měli to štěstí, že jsme měli k dispozici filmové materiály, které odpovídají verzi z prvního uvedení v kině Passage v Praze v únoru 1929. Vždycky tvrdím, že materiál je král. Materiál nám říká, co máme dělat. A vypráví o své vlastní historii. 

Jak jste restaurovali mezititulky, které jsou u němého filmu důležité?

Kvůli tomu, že filmové materiály Erotikonu nejsou kompletní, tak chybí často více mezititulků. Text jednoho mezititulku byl navíc velmi důležitý pro pochopení zbytku děje. A proto jsme ho chtěli rekonstruovat. Využili jsme toho, že ostatní mezititulky jsou původní. Navíc jsme znali text onoho mezititulku, protože se nacházel v cenzurním spisu. Také jsme věděli, jak vypadá grafika ostatních mezititulků. Náš grafik Michal Krůl použil původní font, aby vytvořil onen titulek. To je úplně běžná mezinárodní praxe.

Ta také doporučuje, aby byl restaurovaný titulek dole označen, abychom nemystifikovali současné a budoucí diváky, badatele a archiváře, kteří by si mohli myslet, že se jedná o původní mezititulek. A nechceme, abychom tvořili něco, co vypadá jako staré, ačkoliv je to nové. 

Jaký význam mají v procesu restaurování nefilmové materiály?

Zásadní. Už jsem zmínila roli cenzurního spisu – ať už při výzkumu uvedení filmu, nebo rekonstrukci mezititulků. Podobně důležité jsou dobové kritiky a další články v tisku. Při restaurování přihlížíme také k literárním synopsím a scénářům. A v neposlední řadě čerpáme z písemných údajů k jednotlivým filmovým materiálům. Ty jsou v Národním filmovém archivu pečlivě katalogizovány, takže společně s inspekcí filmových materiálů máme k dispozici informace, které nám umožňují vytvořit jejich rodokmen. Ten nám potom slouží k poznání jejich relevance a v dalším procesu restaurování. 

Barbora Kurdzielová

Filmový manuskript

Hlavní osoby: Adolf, Julie, Její otec. Její muž, Hilda, Její muž, Vozka, Andělíčkářka, Dívka, Mladý muž, Karbaníci, lékaři, manikýrky, krejčí, číšník, služka.

Jednoho podzimního večera se ubíral za veliké plískanice podle trati mladý muž, jehož lakové boty promočené blátem svědčily o tom, že je to patrně znamenitý tanečník charlestonu, avšak velmi lehkomyslný cestující, jehož necesér je spíše elegantní nežli užitečný.

Hodinky na jeho ruce, na něž pohleděl právě ve chvíli, kdy projel kolem něho rychlík, stály, a jsa řádné promočen, měl radost, když spatřil několik kroků před sebou světýlko strážního domku.

Utíraje šátkem z okna dešťové kapky, snažil se uhádnouti, kolik ukazují nástěnné hodiny, a spatřil staršího muže, skloněného nad stolem a prohlížejícího zvětšovacím sklem součástky rozmontovaného radiového aparátu.

Bylo půl deváté.

Adolf zaklepal na okno.

Zřízenec byl tak zabrán do své titěrné práce, že teprve po druhém zaklepání, neodkládaje z ruky lupu, přistoupil k oknu řka:

– Kdo mne to obtěžuje!

– Dostihnu ještě vlak? otázal se Adolf.

Když dostal zápornou odpověď, požádal zřízence, aby mu dovolil osušiti se trochu pod jeho střechou.

Zanedlouho je ze zmoklé slepice hezký mladý muž, jenž se zhlíží marnivě v zrcátku a jenž používá desíti lahviček a kelímků, nedělaje si nic z toho, že se mu zřízenec směje řka:

– Vy jste ještě horší než moje dcera.

Tatík, vida tolik lahviček, je zvědav, nemá-li Adolf něco proti revmatismu.

– Tady je lahvička whisky!

– A tady něco pro ukrácení dlouhé chvíle!

Tatík vytáhl ze stolku karty, dělaje z nich vějíř:

– Dcera přinese něco k jídlu, přespíte tady do rána, ať si prší! Zabrali se do svého mariáše, od něhož odcházel Adolf ke kamnům narovnávati svůj schnoucí plášť. zatímco tatík léčil whisky svůj revmatismus.

Z této zábavy je vyrušila Julie, vstoupivši do místnosti s železničářskou čepičkou na hlavě a s holeněmi v ruce, přes niž byl přehozen železničářský kabát.

Jakmile spatřila Adolfa, sundala si čapku, pod níž měla vlasy nakroucené kolem ondulačních sponek, jsouc v rozpacích a uklonila se.

Adolf vstal omlouvaje se, že je bez kabátu. Avšak Julie připomenuvši otci, že je čas, aby šel do služby, vklouzla do vedlejšího pokoje, sundávajíc sponky a rozčesávajíc si vlasy.

Zatímco se obouval tatík do holení, oblékl si Adolf kabát a zapálil si cigaretu.

Při odchodu, bera si s sebou whisky, veliký kus chleba a sýr, uváděje Julii ve stud svou žravostí, nakázal jí tatík, aby připravila Adolfovi večeři a jeho lože, a rozloučil se s Adolfem.

Mezi dveřmi mu řekla Julie:

– Celou noc nezamhouřím strachem oka. Bojím se cizích lidí!

Ale tatík se smál a málem se urazil:

– Ten nekrade, hloupá!

A skutečně, za chvíli se přesvědčila Julie o svém omylu. Adolf seděl za stolem a dával dohromady radiový přístroj, na nějž byl po jeho příchodu stařík zapomněl. Řekl:

– Slečno, je mi líto, že vám působím nepohodlí. Chtěla jste jít už asi spát. Ale věřte, že jsem Vašemu otci velmi zavázán za to, že mne nenechal v dešti, a Vám, že mne nevyženete!

Julie přinášela příbory a Adolf byl překvapen, s jakou kulturou je před něho klade.

Prosil ji:

– Bude mi smutno, když mne necháte jíst samotného.

Ale Julie si nedala říci. Usmála se a naklonivši se za skříň vyňala žehlící prkno, napjala je přes dvě židle a jala se žehliti Adolfův plášť. Při každém pohybu rukou bylo viděti jejich krásu, jako je viděti krásu rukou při tanci.

Adolf sledoval tyto ruce s obdivem a rozkoší. Řekl:

– Jak se vám odměním! Kdybyste přijela do města, ukázal bych vám všecka jeho kouzla, Avšak, vy jste asi šťastna.

Pak vyňal Adolf ze svého kufříčku několik ilustrovaných časopisů, jimiž si patrně krátil cestu, a listoval v nich s Julií, jež byla stále ještě v rozpacích. Pak vyňal lahvičku s parfémem Kalifornský mák a řekl:

– Velmi vás prosím, abyste si vzala ode mne na památku tento parfém, který se vám podobá.

Julie se zarděla. A zatímco Adolf natáčel starodávný gramofon prohlížeje desky, přiběhla k němu Julie se slovy:

– Pane, to jsou kuplety, které se líbí mému otci. Chcete-li hrát, mám jiné desky. 

Poklekla ke skříni, z jejíž nejspodnější zásuvky vyňala několik desek, zatímco pozoroval Adolf krásné linie jejího ohnutého těla a jejích nohou.

Pak spustila gramofon. Bylo to Soul Blues.

Nyní při hudbě bylo viděti, že ztratila své rozpaky. Sama usedla naproti Adolfovi, jenž se jí díval do očí. Pohlédla do jeho tváře, avšak hudba končila. Přistoupivši ke gramofonu, zastavila jeho otáčení. Adolf ji vzal za ruku. Pohleděla mu do očí, lehce se uklonila řkouc:

– Dobrou noc.

Vzala do náruče peřiny a odešla do vedlejšího pokoje, zamknuvši za sebou.

Adolf uspořádal věci ve svém kufříku, zamkl ho a přistoupil k oknu.

Venku byla veliká vichřice. Koruny stromů se dotýkaly, zaplétajíce se do sebe. Déšť stékal po okně, kolem něhož projížděl vlak. Adolf si zapálil cigaretu.

Julie se zatím ukládala k spánku. Polosvléknuta rozestýlala své lože.

Náhle se Adolf prudce obrátil. V jeho pokoji zvonil telefon. Julie přehodivši přes sebe župan, zaklepala na dvéře a vstoupila. Když chvíli volala do telefonu, aniž se jí byl kdo ozval, řekla:

– Vichřicí nastal patrně dotek drátů.

Jala se uzemňovati vedení, přidržujíc si jednou rukou župan. Adolf stál těsně vedle ní.

Když chtěla odejíti, řekl:

– Ale nyní mne nenecháte o samotě. Jinak se budu domnívati, že se tajně mrzíte z mé přítomnosti. Proč mi nedovolíte, abych se vám díval do očí. Máte ze mne strach a je mi to líto.

Julie, chvějíc se, pravila:

– Nebojím se vás, pane, vím, že mi neublížíte, avšak je noc a já opravdu nevím, zdali je dobře, že jsem tu s vámi sama.

V jejích očích byly nyní slzy. Chtěla říci dobrou noc, avšak zajikla se. Adolf ji obejmul a v jejích očích byla nyní hrůza, prosba a opojení. Pak je náhle přivřela a dala se líbat.

Se zavřenýma očima šeptala nesrozumitelná slova, ještě i potom, když její ruce visely bezvládně z lože, zatímco nad ní byl strop se vzorečky a zatímco líbal Adolf její bosé nohy. Pak ho hladila po tvářích a přála si náhle dlouhého styku s jeho očima, dotýkajíc se sama jeho úst a nyní již okoušejíc rozkoše, a pak s hlavou na jeho rameni polozahalena dýmem jeho cigarety. Říkala:

– Miluji vás a vy mi odejdete. Řekla jsem otci, že se vás bojím, ale ne, já vás miluji a vy se nikdy nevrátíte.

Adolf, upokojuje ji polibky, opakoval stále:

– Avšak chci, abyste byla nyní hodně šťastná. Vzpomínka na vaši krásu mne bude činiti stále nešťastným. Chtěl bych, abych nemusil nikdy od vás odejít.

Pak usnul v její náruči a Julie, nezamhouřivši oka, po celou zbývající noc pozorovala, kterak dýchá, zapisujíc si do duše všecky mimovolné pohyby jeho úst.

Když ráno osaměla a když její otec dal lampičkou signál k odjezdu, seděla u okna, plačíc do šátečku politém jeho voňavkou, a mávala jím dlouho za vlakem, jenž odvezl jejího jednodenního hosta.

II

Kolem otáčecích dveří se soustřeďuje velkoměsto. Všecky pohyby se prolínají spěchajícím chodcům, směr se tu kříží, dějí se tu podivuhodná shledání, známí procházejí kolem sebe bez pozdravu nepoznávajíce se.

Adolf vchází otáčecími dveřmi do pánského krejčovského salónu. Nějaký otylý muž stojí před krejčím, jenž mu bere míru. Je patrně lechtivý, směje se a trochu se stydí za svou tloušťku, říká:

– Mám raději jednořadové sako, avšak moje žena si přeje dvouřadový kabát. Dělá to člověka štíhlejším, a drahý pane, manželství s pohodlím se dobře nesnáší.

Adolf svléká kabát, z jehož kapsy vyňal papíry, dopisy a účty, jež odkládá na stůl.

Přitom mu upadla na zem fotografie ženy a krejčí, sehnuv se pro ni, otázal se Adolfa s úsměvem:

– Nu a kolik řad knoflíků se líbí vaší paní.

– Vídáváme, se nejčastěji bez knoflíků. Ostatně vy víte, že já zůstanu navždycky svoboden, tím spíše, že jsou moji přátelé ženatí. Tlustému pánovi se líbí zřejmě tato filosofie, neboť propuká nyní v smích, při němž se všecek zakuckává a slzí. Vzápětí však umlkne, neboť poznává na fotografii, již položil krejčí na hromádku Adolfových papírů vedle mód, svou ženu.

Adolf je již obléknut a odchází, aniž zpozoroval, že tlustý pán ho následuje ke dveřím, oděn v kabát bez rukávů a třesa se hněvem. Již nemá zájmu o dvouřadové sako. Táže se na Adolfovo jméno krejčího a zapisuje si jeho adresu. Pak ho vidíme klopýtat v otáčecích dveřích.

III

Zatím dáma, jejíž fotografie ji prozradila manželovi, je v masérském salónu. Seznamujeme se po kouscích s její krásou: manikúra, pedikúra, ledové obklady, zbytečné chloupky… Je to rozkošnice, poněkud afektovaná a roztomilá k masérkám, které jsou jejími polodůvěrnicemi. Jedna z nich právě hlásí:

– Pan manžel je dole a čeká na vás velmi netrpělivě, milostivá paní!

– Ať počká!

Avšak tlustý pán by chtěl vysvětlení. Vpadne do kabiny, křičí, slzí, chtěl by rozsápat nevěrnou krásu své ženy, jež vstává, ukazuje mu prstem na dvéře říkajíc:

– Milý příteli, nevěříš-li mně, že jde o naprostý omyl, vyprošuji si, abys odešel, a buď jist, že zažádám o rozvod.

A vzápětí je manžel na kolenou a ozdobuje ruku své paní krásným šperkem, zatímco masérky před kabinou vyměňují mezi sebou významné pohledy.

IV

Adolf je ve své koupelně a dokončuje holení. Nikterak si nezadá v pečlivosti pěstění své krásy s dámou z fotografie.

V 

Zatímco Julie sedí ve strážním domku u okna, všecka zabrána pohledem na cár papíru, jenž leží na kolejích a točí se ve větru, zvětšuje se do nestvůrných rozměrů jako v pomalém snu, stávaje se jejím vlastním pláštěm. Pak ho náhle roztrhají kola jedoucího vlaku. Vedle ní na stolečku jde naprázdno gramofon. Její otec říká:

– Julie, nikdy jsi nebyla tak zapomnětlivou jako teď. Práce stojí, ty nemluvíš a jen se stále díváš z okna.

A když odešel, Julie pláče.

VI

Adolf s Hildou (s dámou z fotografie). V zrcadle je vidět jejich polibek, jejž vystřídá Adolf cigaretou. Hilda mu ji bere a vrací ho polibkům. V zrcadle je vidět, jak jdou. A pak jejich hlavy v horizontální poloze, jež vyjadřují průběh rozkoše, jež se proměňuje ve zděšení při zaznění zvonku. Hilda:

Můj muž!

Polonahá běží do koupelny a Adolf, rychle se ustrojiv, podává jí její šaty.

Byl to jen listonoš, jenž přinesl Adolfovi psaní od Julie. Je kratinké.

Vím, že se nikdy nevrátíte, a přece, já vás volám. Neodvazuji se zemříti, avšak není možno, abych přivedla na svět dítě, abych zabila otce, ach, jak jsem bezradná! Hýčkám je v sobě a loučím se s ním, avšak můj život, i když nezemřu, je u konce. Nevím, proč vám to píši, ničeho od vás nežádám, a jen proto že nemám nikoho, komu bych se mohla svěřiti, odvážila jsem se k těmto řádkům, protože mi bude jistě lehčeji, mám-li jistotu, že jste si na mne vzpomněl. Julie

Adolf nemá dosti času, aby byl příliš smuten, neboť Hilda, jakmile poznala za dveřmi koupelny, že nejde o jejího muže, přichází k Adolfovi se smíchem. Adolf se dívá na hodinky. Hilda:

– Muž čeká u divadla.

– Co mu řekneš, kde jsi byla?

U milence.

Oba se smějí a Adolf říká:

– Nepovídej.

VII

Tlustý pán se dívá na hodinky před divadelní pokladnou. Je nervózní, avšak Hilda už přichází.

– Kde jsi byla?

– U milence!

Tento žert se líbí tlustému pánovi. Je spokojen. Směje se a říká:

– Nepovídej…

VIII

Juliin otec sedí v hospůdce a hraje karty s několika železničáři. Vyhrává a je spokojen. Jeden ze spoluhráčů, jenž byl patrně nejvíc obehrán, se podívá závistivě po jeho banku a říká jízlivě:

– To je dceři na věno?

Tatík neví, co by si myslil.

– Nechej mou dceru na pokoji, ty hubo!

– Já myslil, že ti odjela za ženichem.

Nyní to bere tatík jako žert, vždyť Julie odešla ráno ke strýci. Avšak závistník popichuje dále:

– Nu a co ten pán, co u vás přespal, já myslel, že...

Po těchto slovech ztratil tatík trpělivost. Vrhl se na zlomyslníka, povalil ho na zem a dal mu co proto. Hodil mezi spoluhráče svůj bank a odešel se slovy:

– Kdo se dotkne cti mé dcery, je nadosmrti mým nepřítelem.

IX

Julie stála přede dveřmi andělíčkářky před obrázkem Marie Pomocné. Je odhodlána, a přece váhá dotknouti se kliky. Snad čeká na nějaký zázrak? Ale ulička je pustá a stmívá se. Avšak jakmile stojí tváří tvář andělíčkářce, jejímu bezcitně sladkému pohledu, je zděšena a pláče. Pro ni není útěchou, když jí dodává andělíčkářka odvahu ubezpečením, že hřích, jehož se dopouští, páchají všecky ženy. Strašné prostředí nečitelnosti a špíny se jí zdá být horší smrti. Andělíčkářka žádá předem peníze a vidouc, že je Julie velmi nezkušená, vyláká na ní náušnice.

X

Právě v tom okamžiku stojí Adolf u poštovního okénka, odesílaje peníze. Vedle něho stojí hezká dívka. Koketují spolu a Adolf by k ní byl zcela jistě přistoupil, kdyby ho byl nepředešel jakýsi mladík, jenž vyplňoval opodál nějaký poštovní blanket a jenž byl patrně jejím přítelem.

XI

Julie se podrobuje operaci. Její tvář vyjadřuje nesmírnou bolest. Kdosi ve vedlejším pokoji si zacpává uši. A její duch se oddává bez logiky blouznění, jehož středem je její láska. Vidí v duchu déšť, jenž prší na obrovskou, šíleně rychle se otáčející gramofonovou desku, přes niž projíždějí kola vlaku rozdrcující peřinu, zatímco v uších jí drnčí telefon. Toto blouznění se prolíná ve tvář andělíčkářky, jež ji hladí strašnou rukou, která okamžik předtím spáchala vraždu. Pak jí pomáhá při oblékání a Julie, ještě všecka v mrákotách, odchází.

XII

Tentokrát, ačkoliv je už večer, strážní domek je beze světla. Tatík sedí opilý nad stolem a trhá bankovky, jež poslal kdosi z města jeho dceři. Bolest a alkohol obestírají ho halucinacemi. Vidí rozšklebené tváře posmívajících se lidí. Vidí jízlivé oči posměváčků, kteří na něho ukazují prstem. Chce zahnat tuto hrůzu novým douškem alkoholu, potácí se, prchá, pronásledován vidinami myší.

XIII

Julie kráčí po silnici. Její krok je těžký, postava zborcená. Jejích sil už je namále. Usedá a spíše klesá na kraji silnice. V její tváři je vysílení a zoufalství. Tu a tam s mihne automobilový reflektor, jejž by se chtěla zachytit, ubohá dívka. Pak míjí kolem ní hrubý, nákladní vůz, na němž jsou sudy. Koně jdou zvolna, takže vztýčivši se několika kroky Julie ho dostihne. Přes hrubou tvář vozky se odhodlá k prosbě. Pak sedí vedle něho svíjejíc se bolestí a nutíc se do úsměvu na jeho hrubé žerty. Chvílemi přecházejí přes její oči mrákoty, takže vidí vše v nejasných, splývavých konturách. Vozku rozněcuje její krása a bezbrannost… Přitáhne ji k sobě a svírá přes její zděšený pohled. Posledními silami se mu chce Julie vyrvati z náruče, avšak je příliš slabá, a vzápětí cítí jeho strašná, páchnoucí ústa na své tváři. Koně ucítivše, že nikdo nedrží opratě, jdou šikmo, takže povoz zaplňuje celou silnici. Právě, když by se bylo již málem podařilo vozkovi znásilniti Julii, osvětlí automobilový reflektor její výkřik. Z automobilu vystupuje mladý muž, aby se přesvědčil, proč je silnice zastavena. Spatří vozku a křičící dívku. Zprvu na něho volá, pak se s ním pustí do zápasu. V okamžiku, kdy se mu ho podaří sraziti k zemi, je bodnut do prsou. Přes toto své těžké zranění dovleče polomrtvou dívku do automobilu a z jeho rozhalených prsou vytéká krev. Pak se rozjede směrem k městu.

XIV

Adolf stojí u espresa s dívkou, s níž koketoval u poštovního okénka, a smějí se. Opodál stojí tlustý pán, manžel Hildy, a měří si ho hněvivým pohledem. Přistupuje k espresu a objednává si kávu. Pára syčí a přikryje obraz.

XV

Na operačním stole leží zachránce Juliin, zatímco ona sedí přikrčena v čekárně. Lékaři vyvarují své nástroje, nasazují poraněnému masku. Kapky vodovodu měří čas. Do čekárny přichází lékař. Julie k němu přistoupí s otázkou po stavu nemocného. Lékař pokrčuje rameny. Poranění je zlé. Julie pláče. Chtěla by dovnitř. Sestra ji utěšuje. Přes čekárnu přejde kněz. Poraněný dodýchává. Přivážejí tryskem dýchací aparát. Slabé pohyby na přístroji, jenž zaznamenává srdeční tepy. Lékař volá sestru:

– Veliká ztráta krve! Zavolejte někoho na transfúzi.

Julie prosí, aby ji přijali, avšak lékař se tomu brání, vida její zemdlenost a slabost.

Avšak čas kvapí. Každá vteřina urychluje nebezpečí poraněného. Julii nezáleží na vlastním životě. Nezbývá, než aby přijali její oběť.

Julie je v operačním sále. Vidí tvář svého zachránce. Je bledá, chladná, krásná.

Provedou transfúzi. Julie omdlévá. Vodovod odměřuje čas.