Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka z let 1976–1981

Popisy akcí

Lumír Hladík žije od roku 1981 v Kanadě, kde vytváří umělecká díla na hranici mezi konceptem, akcí, kresbou a videem. Počátky jeho tvorby však sahají do sedmdesátých let, kdy se na okraji české umělecké scény definovalo akční umění. Lumír Hladík patřil do okruhu bodyartistů Petra Štembery, Jana Mlčocha či Karla Milera, ale civilností svých akcí se blížil spíše svému příteli Jiřímu Kovandovi. Své akce, jež měly podobu dočasných zásahů do krajiny, dokumentoval Hladík jako jeden z mála na film. Tyto záznamy, které byly původně natočeny na 8mm barevný film, byly v roce 2020 v Národním filmovém archivu digitalizovány a opatřeny autorskými explikacemi.

Explikace akcí Lumíra Hladíka byly převzaty se souhlasem autorů z publikace Pavlíny Morganové Lumír Hladík (Galerie SVIT, Praha 2011).

Rituální vražda pitomého úsměvu

Mám rád loutky. Jednou jsem však narazil na loutku vystavenou ve výloze hračkářství, která mně šla šíleně na nervy. Měla ten nejpitomější úsměv, který mě pronásledoval i ve snu. Tenhle úsměv mě nakonec dohnal k tomu, že jsem tu nešťastnou loutku koupil, hodil do prázdné sklenice od zavařeniny a zalil vodou až po okraj…

Český Brod, Československo

1976

Neznámý zůstal neznámý

V mém životě hrály stromy velkou úlohu. Některé byly moudré a zamyšlené: smuteční vrby. Praktické a užitečné: třešně nebo jabloně. Náročné: jedle, na které jsem coby kluk šplhal na naší zahradě. Znal jsem je důvěrně. Stále je mám, i po pětačtyřiceti letech, před očima. A pak jsou ty ostatní. Triliony anonymních stromů, které se promění v magickou a záhadnou záležitost – les. Hodně anonymních stromů pohromadě. 

Rozhodl jsem se osobně zakusit jeden z těchto nevýznamných stromů. Vybral jsem si otevřenou polní krajinu s lesem uprostřed a vyšel směrem k lesu. Asi sto metrů od kraje jsem zavřel oči a pokračoval v chůzi, až jsem po hmatu našel strom. Objal jsem ho. Vrátil jsem se zpět, maje oči zavřené až do té doby, než jsem usoudil, že jsem dostatečně daleko, že bych svůj strom už nebyl schopen identifikovat. Otočil jsem se a viděl nic než les. 

Úvaly u Prahy, Československo

1977

Můj osobní „nekonečný“ vektor

Rozhodl jsem se, že se stanu vlastníkem kosmického vektoru. Obstaral jsem si bílý „nivelizační“ patník a kovovou silniční značku. Na černé ceduli byl vytištěn diagram, který obsahoval malý bílý trojúhelník, jehož se dotýkala tenká vodorovná linka, na obou koncích zakončená symbolem nekonečna. Tento vektor byl náhodně vybrán z nekonečného počtu vektorů probíhajících vesmírem a zveřejněn díky nivelizačnímu patníku. Patník jsem dal do jamky na vrcholu kopce a zabetonoval. Tři metry od něj jsem zabetonoval do země značku. Instalace postupně chátrala, aby pak po pětadvaceti letech definitivně zmizela. 

vrch Klepec u Úval, Československo

Akce proběhla roku 1977. Dochoval se pouze filmový záznam objektu, který bez přítomnosti Lumíra Hladíka natočil Petr Soukup v druhé polovině osmdesátých let. 

Hranice; otázka bez odpovědi

Hranice rozděluje. Promění jedno území ve dvě. V momentě, kdy si jedno z nich zvolíme, stane se „naše“ a to druhé bude „to jiné“, „ne-naše“. Tento vztah k hranici je možné změnit pouze jeho překonáním, když se postavíme oběma nohama ve stejný moment na obě strany. Tento čin obě území promění v „to naše“. Tato úvaha mě přivedla k rozhodnutí obě rozdělené části zakusit coby „ty jiné“. 

Vyhledal jsem podzimní strniště, jež bylo do poloviny zorané. Hranice svírala pravý úhel se silnicí. Začal jsem z tohoto místa, z neutrálního území. Nejprve jsem vyšel doprava, opisuje tak velký oblouk, abych se přiblížil k prostředku hranice kolmo. Špičkou boty jsem se dotkl hranice a vrátil se stejnou cestou zpět na neutrální území. Potom jsem se vydal na opačnou stranu. Znovu jsem se dotkl hranice přesně ve stejném bodě. Zdá se, že zde existují dvě území, ale nikoliv dva body. Pouze jeden, který nenáleží žádnému z obou území. Kde, proboha, je tedy hranice?

Úvaly u Prahy

1977

Zmenšil jsem průměr Země

Rozhodl jsem se vykonat monumentální čin – zmenšit průměr Země. Vyhledal jsem pole s obnaženým povrchem a počal hloubit díru. Ve chvíli, kdy podle mého úsudku byla díra dostatečně hluboká, jsem přestal kopat a změřil její hloubku; bylo to 73 cm. Průměr Země jsem odhadl v místě akce na zhruba 12 735 km, zmenšil jsem ho přesně o 73 cm.

pole nedaleko Českého Brodu

1977

Už nikdy tenhle balvan

Už v mládí jsem objevil na vrcholu kopce Klepec velký balvan, který na mě udělal velký dojem. Jednoho dne jsem usoudil, že balvan je dostatečně veliký a důležitý, abych s ním jednou provždy skoncoval. Rozhodl jsem se po tři dny k balvanu stále více přibližovat, abych k němu byl co nejblíže, ale nedotkl se ho po zbytek svého života. 

vrch Klepec u Úval, Československo 

1978

Moře v zrcadle

Jednoho dne jsem si uvědomil, že to jsou dva roky, co jsem naposledy viděl moře. Moře bylo vždy symbolem svobody. Rozhodl jsem se, že dva roky byla dostatečně dlouhá doba (z emocionálního hlediska), abych se vypravil znovu k moři za účelem ho „nevidět“. Požádal jsem přátele, aby mě dovezli se zavázanými očima a s velkým zrcadlem na pobřeží Baltického moře ve východním Německu. Po našem příjezdu přátelé postavili zrcadlo na pláži, tak aby zrcadlilo moře. Dovedli mě k zrcadlu a já jsem se posadil zády k moři, sejmul pásku z očí a sledoval odraz moře v zrcadle. Po hodině pozorování moře v zrcadle jsem si opět zavázal oči a přátelé mě odvezli zpět do Prahy. 

Warnemünde, Německá demokratická republika

1980

Filmové záznamy

Rituální vražda pitomého úsměvu (Lumír Hladík, 1976, 3 min 50 sec)

https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/ritualni-vrazda-pitomeho-usmevu-mov

 

Neznámý zůstal neznámý (Lumír Hladík, 1976, 1 min 16 sec)

https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/neznamy-zustal-neznamy-mov

 

Můj osobní „nekonečný“ vektor (Lumír Hladík, druhá polovina 80. let, 18 sec)

https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/muj-osobni-nekonecny-vektor-mov

 

Hranice – otázka bez odpovědi (Lumír Hladík, 1977, 1 min 20 sec)

https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/pre-hranice

 

Zmenšil jsem průměr Země (Lumír Hladík, 1977, 1 min 26 sec)

https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/zmensil-jsem-prumer-zeme-mov

 

Už nikdy tenhle balvan (Lumír Hladík, 1978, 2 min 1 sec)

https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/uz-nikdy-tenhle-balvan-mov

 

Moře v zrcadle (Lumír Hladík, 1980, 9 min 7 sec)

https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/more-v-zrcadle-mov

Ohlasy: interpretace, kontextualizace a valorizace

Hladík v kontextu konceptuálního umění

V roce 1983 vyšla v Jazzové sekci publikace filozofa a teoretika umění Petra Rezka Tělo, věc a skutečnost. Soubor Rezkových přednášek a studií z let 1976–1981 nabídl v době svého vzniku filozofickou interpretaci moderního umění šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, pro niž byly sjednocujícím hlediskem proměny pojetí těla, věcí a skutečnosti v umění. 

Rezek, jenž z filozofické perspektivy kontextualizuje nové výrazové prostředky s antickými filozofickými koncepty, věnoval výraznou část svých zamyšlení také českému akčnímu umění. Filozof popisuje, jak se s performery jako byl Karel Mlčoch či Petr Štembera setkal, a jak se díky jejich akcím po dobu dvou let vypořádával s tímto typem akčního umění a jeho stručným způsobem vyprávění. Podle Rezka se totiž strohé popisy realizovaných akcí vzpírají základní otázce „Proč?“. Vracejí však pozornost k podstatě zdánlivě všedních situací a tím umožňují hluboké interpretační ponory. 

Petr Rezek v knize rozebírá také akci Lumíra Hladíka Moře v zrcadle, jelikož podle něj právě nestačilo vzít úvahu základní popis Hladíkovy akce, tedy: „Hladík jel k moři atd.“ Filozofa zaujal motiv zrcadla a vzpomínky na dříve již viděné moře, která je ústředním motivem akce.

„Vyšel jsem z toho, že zrcadlo dává obraz, který je závislý na přítomnosti zrcadleného. Tím se např. liší pobyt před zrcadlovým obrazem a obrazem filmovým, fotografickým (který by bylo možno instalovat v dané situaci místo zrcadla). Zrcadlový obraz moře je totiž možno spatřit jenom na břehu mořském a pobyt před zrcadlovým obrazem – bez konfrontace se zrcadleným, znamená být na místě, a přece jen zrcadlově. Avšak ten, kdo moře spatřil dříve, si pomocí zrcadlového obrazu dovede představit samotnou skutečnost, jeho zrcadlový pobyt na místě není čistý, je spíše jiným obrazovým vědomím, totiž vzpomínkou. (…).

Nějaký čas po mojí úvaze došlo k událostem, které smysl akce změnily, nevím, zda pro Hladíka, ale pro mne ano. Hladík emigroval. Když jsem se to dozvěděl, začal jsem se o akci zajímat znovu. Dozvěděl jsem se, že moře na něho již při prvním setkání silně zapůsobilo a že ho měl možnost vidět naposledy několik let před akcí. Nicméně celou dobu od posledního setkání věděl, že je pro něj moře životně důležité.

Akci nyní vykládám již nikoliv vzhledem ke konceptu, který jsem rekonstruoval, ale tento zahrnuji do širší souvislosti, spojuji ho totiž s Hladíkovou životní historií. Především nemám pocit, že mi je v akci předváděna intimní historie jeho života, spíše se zde něco původně nejasně rozvrženého stává součástí historie osudovým způsobem. Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že Hladík při své cestě k Baltickému moři uvažoval o emigraci. Jeho akce však nyní pro mne zpětně znamená takové setkání s mořem, které mu mohlo zjevit jeho vlastní situaci. V zrcadlovém obraze chybí přítomnost samotného moře – moře je tu přítomné jako nepřítomné, a o to ale promlouvá naléhavěji. Právě tato zkušenost mohla hrát roli v jeho rozhodnutí, nebo alespoň to rozhodnutí staví do určitého světla. Hladík se rozhodl odejít tam, kde je s mořem možný kontakt přímo. Protože žil v zemi kde je také možno moře do smrti nespatřit.”

Petr Rezek, Tělo, věc a skutečnost. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jan Placák – Ztichlá klika 2010, s. 239–240.

Petr Rezek využil Hladíkovy akce Moře v zrcadle k ospravedlnění kritické analýzy konceptuálních děl, která podle něj může překračovat původní umělecký záměr. Zároveň poskytl historiografickou stopu o existenci této unikátní akce i o samotném Hladíkovi jako jednom z tehdejších akčních umělců, který však byl díky své emigraci až do devadesátých let akademickými kruhy a v uměleckém provozu opomíjen. 

Mezinárodní zájem

Ve druhé polovině sedmdesátých let zaujala Hladíkova tvorba francouzskou historičku umění a sběratelku Geneviève Bénamou. Ta v roce 1979 vydala ve vlastním nákladu ojedinělý katalog československého umění zahrnující malbu, grafiku, sochu, ale také instalační a performativní umění především z let 1968–1978. Struktura publikace odpovídá třem lokálním uměleckým ohniskům v Praze, Brně a Bratislavě a začleňuje také kapitolu věnovanou umělkyním. Tyto čtyři roviny jsou sledovány v čase podle nastupujících generací na počátku šedesátých let, mezi roky 1967–1969 a zkraje sedmdesátých let. Bénamou přiznává, že její výběr do značné míry ovlivnily její vlastní preference, přesto se jí na základě primárního výzkumu podařilo zachytit ranou tvorbu umělců a umělkyň, která v té době nebyla zmapována. Právě vědomí, že řada z nich by mohla být zapomenuta, ji vedlo k dokumentaci alespoň vzorku jejich práce. Publikaci tak z velké části tvoří fotografie děl a jejich popisy s kratšími interpretačními poznámkami. Lumíra Hladíka Bénamou zařadila do posledního období výrazně ovlivněného konceptualismem a mezi tvůrce jako jsou Jaroslav Anděl, Pavel Büchler, Magdalena Jetelová, Karel Miler, Jan Mlčoch či Petr Štembera. Lumíru Hladíkovi věnovala dvoustranu s popisem dvou jeho raných akcí a na jeho způsobu práce ocenila „velmi jednoduchý formálně analytický slovník, který dává vyniknout novým vnitřním strukturám díla“.

Geneviève Bénamou, L'Art aujourd'hui en Tchécoslovaquie. Goussainville: Benamou 1979, s. 150–151.

Zpátky na své místo

Teprve třicet let od Hladíkova odchodu z Československa vyšla jeho první česko-anglická monografie, kterou napsala a sestavila historička umění a kurátorka Pavlína Morganová. Právě s ní se Lumír Hladík zkontaktoval poté, co zmínila jeho akci Moře v zrcadle ve své publikaci Akční umění z roku 1999 (Votobia). Morganová tehdy vycházela z Rezkova rozboru Hladíkovy dnes již ikonické akce v souboru Tělo, věc a skutečnost (1981, Jazzová sekce). Díky této historické stopě započal proces znovuobjevování Hladíkovy starší československé i současné kanadské tvorby.

Součástí monografie jsou vedle vstupního textu autorky a rozhovoru s umělcem také autorské popisy jednotlivých akcí, včetně těch, které byly zaznamenány na film a v roce 2020 byly svěřeny do dlouhodobé péče Národního filmového archivu.

Hladíkovy akce popsala Pavlína Morganová přiléhavě jako „vykolejené situace“

„Prosté posunutí obyčejné situace ozřejmuje žitou realitu jako blesk z čistého nebe. Toho v této době využívali nejen Lumír Hladík, Karel Miler nebo Jiří Kovanda, ale i řada dalších umělců na celém světě. V totalitních zemích mělo ozřejmění reality často další, latentně kritický význam, který ve společnosti silně rezonoval.”

Pavlína Morganová (ed.), Lumír Hladík. Praha: Galerie SVIT 2011, s. 8. 

Lumír Hladík pravidelně navštěvuje Česko, kde během posledních patnácti let realizoval již několik samostatných výstav, při jejichž příležitosti nadále osvětluje okolnosti vzniku svých raných děl:

Hledali jsme novou formu umění, nějaké to malování a kreslení – to nám tehdy nestačilo. My jsme chtěli víc a jinak. Následovali jsme příklad umělců, které jsme s Jirkou Kovandou objevili v časopisu Flash Art: Chris Burden, Jannis Kounellis, Pistoletto a všichni ti ostatní akční a konceptuální umělci, to bylo ono. Měli jsme také precedent v práci našich o něco starších kolegů: Miler, Štembera, Mlčoch. Formule, jak zaznamenávat akce, byla daná konvence, kterou jsme převzali. Měl jsem kamaráda, Leoše Malíka, který amatérsky fotografoval. Jakmile zjistil, že dělám akční umění, okamžitě se nabídl, že mi to bude fotit. A další kamarád, Petr Soukup, sice studoval na Vysoké škole ekonomické, ale jeho hlavní vášeň byla kinematografie. Koupil si 8mm kameru a hledal námět, záminku. Sám se nabídl, že mi to bude všechno filmovat. Mě by to nikdy nenapadlo. Takže hodně těch akcí nafilmoval, a dokonce to pak všechno sestříhal a dal tam titulky, kdy a kde to bylo. Byl to zázrak sám, vesmír se nějak propojil a pomohl.

Pavlína Morganová, „Přežije lidstvo chytrost? Rozhovor s Lumírem Hladíkem“. ART ANTIQUES, červenec 2022, dostupné online (cit. 15. 4. 2024): <https://www.artantiques.cz/prezije-lidstvo-svou-chytrost>

V neposlední řadě Hladíkova tvorba probouzí umělecké či filosofické rezonance. Téma hranice, které u Hladíka rozpoznal také Petr Rezek nebo Pavlína Morganová, v nedávné době zaujalo německou filozofku Hanu Gründler působící v Umělecko-historickém ústavu ve Florencii. Gründler nahlíží na Hladíkovy akce z perspektivy antických a předmoderních teorií a konceptu „ústupu jako odporu“ v politicky nepříznivých dobách. Ptá se, mimo jiné, jak mohou být tyto eticko-estetické strategie odporu funkčními kritickými nástroji i v našem současném světě. Tvorba Lumíra Hladíka tak i nadále nabývá na aktuálnosti a vybízí k dalším úrovním čtení.

Hana Gründler, ‘Archimedes’ on the Field – ‘Socrates’ in the Parallel Polis. Ethico-Aesthetic Strategies of Resistance from Antiquity to the ČSSR of the 1970s. 11. 4. 2024, Technologické centrum UMPRUM, Mikulandská 134/5, Praha 1.

Rozhovory s Lumírem Hladíkem

ZTRATIT HLAS, ABYCH DOSTAL NOHY

V sedmdesátých letech se na okraji české umělecké scény definovalo také akční umění. Práce Jiřího Kovandy, Petra Štembery, Jana Mlčocha, Karla Milera nebo Lumíra Hladíka ale byly odborně reflektovány teprve na počátku nového milénia. Lumír Hladík, který jako jeden z mála používal k záznamu svých performancí filmový materiál, odešel v roce 1981 do Kanady a v českém prostředí zůstal téměř po dvě dekády opomenut.

V performancích, které jste realizoval ještě v Československu, hrála zásadní roli krajina.

To proto, že jsem strávil většinu dětství v lese a v polích. Byl jsem dokonce v mysliveckém kroužku, kde jsme třeba chytali živé zajíce. Chtěl jsem být tehdy jako myslivec, protože mě fascinovala zvířata. Studoval jsem potom ptáky a dodnes znám dvacet různých druhů orlů.

V kanadské divočině berete zvířata dokonce jako spolutvůrce svých děl. Tímto způsobem pracujete už skoro patnáct let. Co vás k tomu vedlo? 

Bylo to tím, že jsem celé roky v Kanadě hodně jezdil do divočiny. Je zvláštní, jak to navazuje. Jako kluk jsem četl Jacka Londona a vždycky jsem chtěl vidět prales. A protože jsme byli strašně chudí, nedostal jsem se jako dítě ani na Boubín. Jediný „prales“, který jsem kdy viděl, byly černokostelecké lesy. Nevím, kde se to v člověku vezme, ale chtěl jsem vidět přírodu v tom stavu, kdy do ní nezasáhl člověk. To znamená v tom božském stavu – tak, jak ji „Bůh“ stvořil. 

Kanadskou i československou tvůrčí etapu charakterizuje přibližování se k rituálu. Proč? 

Rituál jako myšlenkový proces mi pomáhal v performancích vystavět situaci jakéhosi nového nevědění, konflikt dovedený do absurdity, který bylo třeba vykonat, aby se naplnil. To je právě na akčním umění krásné. Týdny nebo i měsíce jsem přemýšlel, jak takovou situaci nastolit. 

Situace ve vašich performancích určují zřetelné limity, které jsou předem dány. 

Ve všech těch performancích jde většinou o smrtelnost a nesmrtelnost nebo determinaci. I výběr krajiny mi byl určitým nástrojem k vyjádření existenciální úzkosti vycházející z omezení. 

Jednou nebo dvakrát jste ale výběr lokace akce ponechal na druhých, bylo to v akcích Moře v zrcadle a Všude nikde, kam jste se nechal zavést se zavázanýma očima. 

Věděl jsem, na jaké místo k moři mě vezou – mělo to být místo, kde jsem poprvé moře viděl, ale na tom stejném místě jsem ho podruhé neuviděl. V tom byla ta krása. Takže jen Všude nikde bylo založené na tom, že se nikdy nedovím, kam mě ten můj kamarád vezl. Měl jsem zavázané oči a jeli jsme asi osm nebo devět hodin. Vzpomínám si, že když jsme jeli už dlouho a auto stoupalo, cítil jsem to naklonění, takže jsem věděl, že jsme nejspíš dojeli i do nějakých hor, ale to je všechno, co vím. Jako bych tehdy v hlavě viděl mapu. Vnímal jsem to, jako bych se na to celé díval shora. Tenhle posun ve vnímání jsem se naučil od Malé mořské víly. Musela ztratit hlas, aby dostala nohy. Po celou dobu akce jsem měl zavázané oči. Po mnoha hodinách jízdy jsme zastavili. Řidič (Jarda) mi pomohl z auta a posadil do – trávy. Jedno stéblo jsem utrhl… mám ho dodnes. Akce mi umožnila prožít takové to pohádkové cestování – mlha přede mnou, mlha za mnou. Řekl jsem si… chci být na Šumavě, v Krkonoších… a ejhle, byl jsem tam. Jen nevím, „kdy“ jsem se „trefil“. Zase to dobré nové nevědění. Nicméně, hlavní cíl této akce bylo se nikdy nedozvědět, kam jsme dojeli, kde jsme byli. Nikdy!

Sylva Poláková, „Ztratit hlas, abych dostal nohy. Rozhovor s Lumírem Hladíkem“. Dok.Revue, 1. 11. 2020, dostupné online (cit. 15. 4. 2024): <https://www.dokrevue.cz/clanky/ztratit-hlas-abych-dostal-nohy>

Fascinace: Lumír Hladík – diskuse k festivalové sekci – 24th Ji.hlava IDFF

Kurátorka Sylva Poláková představuje Lumíra Hladíka k příležitosti retrospektivní sekce Fascinace: Lumír Hladík v rámci 24. Ji.hlava IDFF.

O autorovi a masterclass

Narozen 1952 v Českém Brodu, vystudoval 1974–1977 Vyšší odbornou školu a Střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze. Od roku 1981 žije a působí v Kanadě. V sedmdesátých letech tvořil v okruhu akčních umělců (Jiří Kovanda, Petr Štembera, Karel Miler nebo Jan Mlčoch), kromě toho se v průběhu let věnoval také kresbě a grafickému designu. V současnosti vytváří zejména víceúrovňové projekty tematizující vztahy mezi lidskou společností a divokou přírodou.

Přehled uvedení Filmových záznamů akcí Lumíra Hladíka z let 1976–1981:

2020 Filmové záznamy akcí Lumíra Hladíka 1976–1981, MFDF Jihlava, sekce Fascinace

2022 Masterclass: Akce a instalace, kino Ponrepo, Praha 

2023 Masterclass, Telegraph, Olomouc

2023 Portrait Lumír Hladík: Discussed Situations and Lecture: Masterclass, Schmalfilmtage Festival, Drážďany

Samostatné výstavy (výběr):

2022 Vzestup a pád kvantového spratka, Nevan Contempo, Praha

2018 Ritualia (spolu s Annou Eyler, Dagmar Genda a Nicolasem Lapointe), Modernfuel Artcentre, Kingston, Kanada

2017 Monochromatic Landscapes (spolu s Julií Harris a Gonzalem Benardem), Walnut Contemporary, Toronto, Kanada

2017 Polar Transference (spolu s Jiřím Kovandou), Gallery 17/18, Ottawa, Kanada

2016 Thresholds (spolu s Caitlin La Pena a Rebeccou Munce), James Gallery at Hamilton Artists Inc., Hamilton, Kanada

2015 Teleprezentace benzínového mága digitálního věku a jeho kuny se zelenohnědým hávem pod chrámem nebes v době pozdního luní (spolu s Matyášem Chocholou), Galerie výtvarného umění, Cheb

2015 Ach, bratře, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora

2013 Okno do videoarchivu VVP AVU, online výstavní projekt

2012 Symbiotic Baroque, Arboreal Gothic, Museum of New, Toronto, Kanada

2011 35 let, 6000km (spolu s Jiřím Kovandou), Galerie SVIT, Praha

1983 Lumir Hladik, Centre for the Arts, Toronto, Kanada

1979 Lumír Hladík a Petr Měřička, Klub Vysoké školy ekonomické, Praha

Skupinové výstavy (výběr):

2021 Koncepty zrcadlení: Princip zrcadlení v konceptuálních tendencích v českém umění od 60. let až po současnost, Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem

2020 Photola Art Fair, Los Angeles, USA

2017 Through a Forest Wilderness, Brandenburgischer Kunstverein Potsdam, Německo 2016 Václav Rabas a mýtus hnědé, Galerie výtvarného umění, Cheb

2015 Recall, Walnut Contemporary, Toronto, Kanada

2013 Scope, Art Miami, USA

2012 Samizdat, České Velvyslanectví, Washington, DC, USA

2011 Czech Center Gallery, New York, USA

2011 Volný čas, Národní Galerie Praha, Česká Republika

2010 Artspin, Toronto, Kanada

2009 Beverly Owens Project Gallery, Toronto, Kanada

2008 ITCA, Národní Galerie Praha, Česká Republika

1979 Places and Moments, Galeria Foto-Medium-Art, Wroclaw, Polsko

1979 Experience Book, Gallery Maki, Tokyo, Japonsko

 

více viz https://www.lumirhladik.com

 

 

V roce 2022 připravil Lumír Hladík pro kino Ponrepo svou masterclass. Tuto přednášku umělec následně prezentoval i při dalších příležitostech v Čechách i zahraničí a pokaždé ji drobně upravoval. 

Hladíkova MASTERCLASS vznikla na podnět Národního filmového archivu. V roce 2019 získal NFA do svých sbírek umělcovu filmovou dokumentaci jeho díla ze sedmdesátých let. U příležitosti uvedení těchto filmů v pražském kině Ponrepo (2022) požádal archiv umělce o přednášku, která by blíže vysvětlila, jak tyto akce vznikaly, z čeho vycházely a především, jak souvisí se současnou tvorbou umělce. V kině Ponrepo následovala diskuze Lumíra Hladíka s Pavlínou Morganovou a Jiřím Kovandou.

Protože se jedná a časové rozpětí zhruba čtyřiceti pěti let, Hladík dospěl k rozhodnutí, že je potřeba hlubší analýzy, kterou nakonec rozvinul do mnoha souvisejících rovin a kde se nakonec i zabývá teorií kognizace, teorií umění a nachází úzký vztah mezi kvantovou fyzikou a úlohou umění v přežití lidské společnosti. Zde je několik klíčových bodů z Hladíkovy masterclass: Jak naříznout předivo existence. Jak přelstít nepravděpodobnost. Nedo/nepro/myslitelnost. Co je to vzoronová průrva. 10 bilionů info-kombinací v uměleckém díle? Pojem jako anti/ne/reprezentativní interpretace ve stavu superpozice. 

Ponrepo, Praha, 14. 11. 2022

Schmalfilmtage Festival, Drážďany, 19. 3. 2023

Telegraph Gallery, Olomouc, 18. 5. 2023 

 

Masterclass Lumíra Hladíka