Lumír Hladík žije od roku 1981 v Kanadě, kde vytváří umělecká díla na hranici mezi konceptem, akcí, kresbou a videem. Počátky jeho tvorby však sahají do sedmdesátých let, kdy se na okraji české umělecké scény definovalo akční umění. Lumír Hladík patřil do okruhu bodyartistů Petra Štembery, Jana Mlčocha či Karla Milera, ale civilností svých akcí se blížil spíše svému příteli Jiřímu Kovandovi. Své akce, jež měly podobu dočasných zásahů do krajiny, dokumentoval Hladík jako jeden z mála na film. Tyto záznamy, které byly původně natočeny na 8mm barevný film, byly v roce 2020 v Národním filmovém archivu digitalizovány a opatřeny autorskými explikacemi.
Explikace akcí Lumíra Hladíka byly převzaty se souhlasem autorů z publikace Pavlíny Morganové Lumír Hladík (Galerie SVIT, Praha 2011).
Rituální vražda pitomého úsměvu
Mám rád loutky. Jednou jsem však narazil na loutku vystavenou ve výloze hračkářství, která mně šla šíleně na nervy. Měla ten nejpitomější úsměv, který mě pronásledoval i ve snu. Tenhle úsměv mě nakonec dohnal k tomu, že jsem tu nešťastnou loutku koupil, hodil do prázdné sklenice od zavařeniny a zalil vodou až po okraj…
Český Brod, Československo
1976
Neznámý zůstal neznámý
V mém životě hrály stromy velkou úlohu. Některé byly moudré a zamyšlené: smuteční vrby. Praktické a užitečné: třešně nebo jabloně. Náročné: jedle, na které jsem coby kluk šplhal na naší zahradě. Znal jsem je důvěrně. Stále je mám, i po pětačtyřiceti letech, před očima. A pak jsou ty ostatní. Triliony anonymních stromů, které se promění v magickou a záhadnou záležitost – les. Hodně anonymních stromů pohromadě.
Rozhodl jsem se osobně zakusit jeden z těchto nevýznamných stromů. Vybral jsem si otevřenou polní krajinu s lesem uprostřed a vyšel směrem k lesu. Asi sto metrů od kraje jsem zavřel oči a pokračoval v chůzi, až jsem po hmatu našel strom. Objal jsem ho. Vrátil jsem se zpět, maje oči zavřené až do té doby, než jsem usoudil, že jsem dostatečně daleko, že bych svůj strom už nebyl schopen identifikovat. Otočil jsem se a viděl nic než les.
Úvaly u Prahy, Československo
1977
Můj osobní „nekonečný“ vektor
Rozhodl jsem se, že se stanu vlastníkem kosmického vektoru. Obstaral jsem si bílý „nivelizační“ patník a kovovou silniční značku. Na černé ceduli byl vytištěn diagram, který obsahoval malý bílý trojúhelník, jehož se dotýkala tenká vodorovná linka, na obou koncích zakončená symbolem nekonečna. Tento vektor byl náhodně vybrán z nekonečného počtu vektorů probíhajících vesmírem a zveřejněn díky nivelizačnímu patníku. Patník jsem dal do jamky na vrcholu kopce a zabetonoval. Tři metry od něj jsem zabetonoval do země značku. Instalace postupně chátrala, aby pak po pětadvaceti letech definitivně zmizela.
vrch Klepec u Úval, Československo
Akce proběhla roku 1977. Dochoval se pouze filmový záznam objektu, který bez přítomnosti Lumíra Hladíka natočil Petr Soukup v druhé polovině osmdesátých let.
Hranice; otázka bez odpovědi
Hranice rozděluje. Promění jedno území ve dvě. V momentě, kdy si jedno z nich zvolíme, stane se „naše“ a to druhé bude „to jiné“, „ne-naše“. Tento vztah k hranici je možné změnit pouze jeho překonáním, když se postavíme oběma nohama ve stejný moment na obě strany. Tento čin obě území promění v „to naše“. Tato úvaha mě přivedla k rozhodnutí obě rozdělené části zakusit coby „ty jiné“.
Vyhledal jsem podzimní strniště, jež bylo do poloviny zorané. Hranice svírala pravý úhel se silnicí. Začal jsem z tohoto místa, z neutrálního území. Nejprve jsem vyšel doprava, opisuje tak velký oblouk, abych se přiblížil k prostředku hranice kolmo. Špičkou boty jsem se dotkl hranice a vrátil se stejnou cestou zpět na neutrální území. Potom jsem se vydal na opačnou stranu. Znovu jsem se dotkl hranice přesně ve stejném bodě. Zdá se, že zde existují dvě území, ale nikoliv dva body. Pouze jeden, který nenáleží žádnému z obou území. Kde, proboha, je tedy hranice?
Úvaly u Prahy
1977
Zmenšil jsem průměr Země
Rozhodl jsem se vykonat monumentální čin – zmenšit průměr Země. Vyhledal jsem pole s obnaženým povrchem a počal hloubit díru. Ve chvíli, kdy podle mého úsudku byla díra dostatečně hluboká, jsem přestal kopat a změřil její hloubku; bylo to 73 cm. Průměr Země jsem odhadl v místě akce na zhruba 12 735 km, zmenšil jsem ho přesně o 73 cm.
pole nedaleko Českého Brodu
1977
Už nikdy tenhle balvan
Už v mládí jsem objevil na vrcholu kopce Klepec velký balvan, který na mě udělal velký dojem. Jednoho dne jsem usoudil, že balvan je dostatečně veliký a důležitý, abych s ním jednou provždy skoncoval. Rozhodl jsem se po tři dny k balvanu stále více přibližovat, abych k němu byl co nejblíže, ale nedotkl se ho po zbytek svého života.
vrch Klepec u Úval, Československo
1978
Moře v zrcadle
Jednoho dne jsem si uvědomil, že to jsou dva roky, co jsem naposledy viděl moře. Moře bylo vždy symbolem svobody. Rozhodl jsem se, že dva roky byla dostatečně dlouhá doba (z emocionálního hlediska), abych se vypravil znovu k moři za účelem ho „nevidět“. Požádal jsem přátele, aby mě dovezli se zavázanými očima a s velkým zrcadlem na pobřeží Baltického moře ve východním Německu. Po našem příjezdu přátelé postavili zrcadlo na pláži, tak aby zrcadlilo moře. Dovedli mě k zrcadlu a já jsem se posadil zády k moři, sejmul pásku z očí a sledoval odraz moře v zrcadle. Po hodině pozorování moře v zrcadle jsem si opět zavázal oči a přátelé mě odvezli zpět do Prahy.
Warnemünde, Německá demokratická republika
1980
