„Marečku, podejte mi pero!“

Režie:
Oldřich Lipský
Rok:
1976

O filmu

Po mimořádném úspěchu crazy komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) napsali Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák scénář z prostředí, které jim bylo zvlášť blízké. Oba dva dříve pracovali jako pedagogové, mimo jiné ve večerní škole pracujících. Právě do tohoto prostředí zasadili svůj druhý, neméně populární snímek „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). Režie se opět ujal osvědčený Oldřich Lipský, spolupracující s oblíbeným scenáristickým duem celkem čtyřikrát.

„Už dlouho na to myslíme, že musíme napsat něco o škole a hlavně o učitelích, protože školu známe nejen jako žáci“, vysvětlovali Smoljak se Svěrákem v dobové reportáži z natáčení.[1] Tamtéž dodávají, že téma normální školy považovali za obehrané. Zřejmě mínili študácké veselohry Martina Friče (Kantor Ideál [1932], Škola základ života [1938], Cesta do hlubin študákovy duše [1939]) a Miroslava Cikána (Studujeme za školou [1939]). Ve svém filmu se proto zaměřili na školu, kde studenti svým věkem často převyšují kantory.

Větu z názvu filmu svým třesoucím se hlasem před zkoušením pronáší zasloužilý češtinář Hrbolek v nezapomenutelném podání Františka Kovaříka. Když některý z vyvolaných studentů nezná odpověď na jeho otázku, Hrbolek výkon hodnotí zkormouceným, ve veřejném povědomí dodnes přežívajícím výrokem „Nepotěšil jste mne, chlapče. Ani já vás nepotěším“. Podobně zlidověly i mnohé další ukázky cimrmanovské verbální hravosti, které ve třídě tvořené žactvem pokročilejšího věku zazní.

Stejně jako v tradičním školním kolektivu, i zde najdeme třídní šprýmaře (Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák), neodbytného snaživce (Josef Kemr) nebo podlézavého Hujera (Václav Lohniský), vtírajícího se učitelům do přízně švestičkami z vlastní zahrádky. Do tohoto souboru karikatur jsme uvedeni trochu více rozepsanou postavou mistra z továrny na zemědělské stroje Jiřího Kroupy (Jiří Sovák). Návrat do školních lavic jej netěší. Pokud si ale chce udržet svou pracovní pozici v plně automatizovaném provozu, nemá na vybranou. Musí se rekvalifikovat.   

Do života protagonisty tak podobně jako v Jáchymovi zasahuje vědeckotechnická revoluce, které je člověk nucen ustoupit. Morousovitý kariérista Kroupa, spoléhající spíš na vlastní zkušenosti a selský rozum než na výdobytky moderní techniky, se jí podřizuje dost neochotně. Ve výsledku ovšem získává možnost řídit provoz z pohodlné prosklené kabiny, což byla zřejmě jeho hlavní motivace, a zároveň dokáže lépe komunikovat se synem (Sovákův skutečný syn Jiří Schmitzer), který mu nabídl doučování matematiky.

Ze skutečnosti, že syn a otec navštěvují stejnou školu a třídu, jeden přes den, druhý večer, vyplývá řada humorných záměn a komplikací. Spolužačka Kroupy staršího se například domnívá, že ji tovární mistr nejapně zve na rande na hřbitově. Než se vyjasní, že vzkaz napsal syn a adresátkou byla jeho vrstevnice, vnímající zatím hřbitov jako místo romantických schůzek, ne věčného odpočinku, Kroupovi se málem rozpadne manželství.

Smoljak se Svěrákem byli již lépe adaptovaní na filmovou tvorbu a částečně se podíleli na castingu. Hlavní mužské role například psali přímo pro Jiřího Sováka a Jiřího Schmitzera. Během vlastní produkce, probíhající v roudnické strojírně nebo v bývalé školní budově v Dušní ulici v Praze, a režie situačních gagů ale plně důvěřovali Lipskému. Ten pro film objevil Tomáše Holého. Synovec rekvizitáře na poslední chvíli zaskočil za nemocného dětského herce. Ztvárnil žáka Matulu nesoucího vzkaz od ředitele. Když Lipský zanedlouho připravoval rodinný film Ať žijí duchové! (1977), obsadil Holého již do větší role.

Ač jde opět o komedii stylizovanou, běžná fakta pozdně socialistické reality nezveličuje a nezesměšňuje v takové míře jako Jáchym. Postavy jsou sice abstrahovanými typy, ale zažívají uvěřitelné situace a je snazší s nimi souznět a vnímat skrze ně společensko-kritickou rovinu příběhu. Civilnější pojetí odpovídá autorskému záměru vyjádřit „obdiv k těm, kteří ještě po mnoha letech, co školu opustili, se do ní vracejí a usedají večer po práci do školních škamen“.[2]

Větší scenáristická suverenita je patrná z kompoziční preciznosti vyprávění. Některé vtipy, například s Hliníkem, který se odstěhoval do Humpolce, jsou připravovány v průběhu celého děje, aby mohly zazářit ve chvíli, kdy už pointu nečekáme. Důvtipný, kultivovaný a hladce plynoucí film bez hluchých míst viděly v českých kinech od jeho premiéry na letním Filmovém festivalu pracujících přes dva miliony diváků. Miliony dalších jej pak zhlédly na televizních obrazovkách a streamovacích platformách.

Martin Šrajer


Poznámky:

[1] Olga Kühnelová, Nová komedie Oldřicha Lipského. Záběr, č. 2, 1976, s. 3.

[2] Ivan Hrdina, Zítra to snad natočíme aneb Těžká cesta za českou komedií. Scéna, č. 14, 1976, s. 6.

Filmografické údaje

režie:
Oldřich Lipský

scénář:
Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák

kamera:
Jiří Macák

hudba:
Svatopluk Havelka

hrají:
Jiří Sovák, Václav Lohniský, Iva Janžurová, Míla Myslíková, Josef Kemr, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, František Kovářík, Josef Abrhám a další

Filmové studio Barrandov, 93 min.

Dobové ohlasy

„Oldřich Lipský využívá každé situační i slovní zápletky a vytváří tak sled jakoby samostatných uzavřených epizod, z nichž každá má svou pointu, sama o sobě budí smích. Na jedné straně tak dává svému filmu plynulý rytmus a živé tempo, na druhé straně poněkud ochuzuje diváka o zážitek z ústředního příběhu, který takto nutně trpí určitou fragmentárností, třebaže Jiří Sovák v roli Jiřího Kroupy staršího vystupuje herecky do popředí jako skutečný protagonista filmu.“

Eva Zaoralová, Svobodné slovo, 20. 8. 1976, s. 5.

 

„Scény natočené přímo ve třídě jsou většinou tak skvělé, že jsme už pěkně dlouho – přinejmenším v naší komedii – něco takového neviděli. Režisér Oldřich Lipský se při obsazování rolí trefoval málem stejně jako mistr Panáček do asfaltových holubů na olympiádě. Vzpomenete si přitom možná na školní scény z Felliniho Amarcordu a možná si i trochu roztrpčeně uvědomíte, jak překvapivým množstvím skvělých hereckých typů by naše komedie byly schopny disponovat, kdyby ty komedie prostě existovaly.“

Jaroslav Vokřál, Práce, 2. 9. 1976, s. 6.

 

„Autoři, disponující skutečně bohatou komediální invencí, nacházejí tentokrát zdroj humoru spíš ve zlomkovitých anekdotických situacích a v charakterech než v příběhu, který je pojat velmi volně. Škoda, že s přibývajícím časem film poněkud ztrácí, samotný závěr už je pak vysloveně rozpačitý, ne-li téměř bezradný.“

Václav Šašek, Zemědělské noviny, 1. 7. 1976, s. 155.

Vizuály

Rozhovor s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem

Jak vznikla vaše autorská a herecká dvojice?

Ladislav Smoljak: Vlastně až v Divadle Járy Cimrmana, kde jsme po samostatných začátcích začali psát společně.

Kdo vymýšlí a kdo píše?

Zdeněk Svěrák: Kdyby tady Láďa nebyl, řekl bych, že já vymýšlím a on píše. Ale pravdu: vymýšlíme oba a píšeme oba. Vzájemně se doplňujeme i korigujeme. Nápad vzbudí v partnerovi odezvu nebo nikoli.

A když partner nesouhlasí, co potom?

Zdeněk Svěrák: Hned na počátku jsme si slíbili, že k sobě budeme naprosto upřímní. Nestydíme se vyslovit jakýkoli nápad, i ubohý.

Ladislav Smoljak: Když se partnerovi nápad nelíbí, ten druhý na něm většinou netrvá. Anebo se dohodneme na tom, že se k němu vrátíme později. Buď se nápad zalíbí i oponentovi, nebo naopak znelíbí i svému autoru. Rád bych podotkl, že základním předpokladem autorské spolupráce je příbuzný naturel obou partnerů, podobný vkus, společný smysl pro určitý druh humoru. Stejné věci se nám líbí a stejným věcem se smějeme. Třecích ploch je opravdu minimum.

Vy jste se poznali dříve než v divadle, že?

Zdeněk Svěrák: Studovali jsme společně vysokou školu pedagogickou. Já češtinu, Smoljak matematiku a fyziku. Tam vznikl dramatický kroužek, jehož režisérem byl právě Láďa. On mě také přijímal mezi členy. Při zkoušce jsem recitoval Nerudovu báseň Balada rajská…

Hrdina filmu Kroupa starší rovněž recituje v hodinách češtiny jinou Nerudovu báseň. Nemá scénář původ ve vašich studentských letech?

 Zdeněk Svěrák: Úmyslem napsat scénář k filmu ze studentského prostředí jsme se zabývali dlouho. Veselohrou „Marečku, podejte mi pero!“ jsme se k tomu konečně dostali.

Ladislav Smoljak: Původně to měla být veselohra o mladých. Ale pak jsme si vzpomněli, jak jsme vyučovali i starší lidi, kteří studovali večerně. To se nám zdálo zajímavější. A tak v našem filmu chodí do téže třídy Kroupa mladší i starší – jeden ve dne, druhý večer. Kroupa starší sedí dokonce v téže lavici jako jeho syn. Pozná to i podle nápisu na desce lavice: Kroupa je vůl.

Šíříte kolem sebe dobrou náladu a humor i v soukromí?

Zdeněk Svěrák: Oba máme humor rádi. Ale že by s námi byla velká legrace, tím si nejsem jist. Když si s námi sednou někdy po divadle přátelé na kus řeči, zjistí, že nejsme právě nejlepší bavitelé. Ty nemíváš takový pocit?

Ladislav Smoljak: No, hovorkové právě nejsme. Ale jinak je s námi legrace.

Vaše první veselohra Jáchyme, hoď ho do stroje! měla u diváků velký úspěch. Počítali jste s ním?

Ladislav Smoljak: Tenkrát jsme ještě neměli s filmem žádné zkušenosti. Věděli jsme, co zabere na jevišti, ale neměli jsme představu, jak na náš humor budou reagovat diváci v kině. Takže to opravdu bylo překvapení. Velice příjemné překvapení!

Myslíte na sebe jako na herce při tvorbě scénáře?

Zdeněk Svěrák: Vy tomu asi nebudete věřit, ale nemyslíme. Například ve filmu Na samotě u lesa jsme si pro sebe vůbec nic nenapsali. K našemu obsazení do tohoto filmu vyšel impuls od režiséra Menzela.

Ladislav Smoljak: Tak tomu bylo i v Jáchymovi. Režisér Lipský nás chtěl jako hereckou dvojici. Mně svěřil roli vedoucího servisu Karfíka a pro Svěráka jsme teprve dodatečně dopsali postavu psychologa Kláska.

Zdeněk Svěrák: Kajícně přiznávám, že při psaní scénáře k filmu „Marečku, podejte mi pero!“ jsme mysleli na to, že bychom se ve třídě měli objevit jako dvojice.

Ladislav Smoljak: Snad nás ale omlouvá, že jsme si vědomě napsali úložky malé.

Z rozhovoru máme příjemný pocit, že i když píšete veselohry, berete svou práci vážně.

Zdeněk Svěrák: Vidíte, vážnost a humor. To je téma. U většiny lidí je zakořeněn názor, že humor je vtipkování. Ale mnoho moudrých umělců už dávno dokázalo, že mezi těmito dvěma pojmy je propastný rozdíl. Například vtipkovat o tak vážné věci, jako je smrt, může jen hlupák, ale humor na toto téma je možný. Humor je hledisko, z něhož pozorujete svět. A humorista bere na vědomí i tragické věci života. A právě proto, že o nich ví, umí dát svou metodou uvolňující a osvobozující pocit svým čtenářům či divákům.

Ladislav Smoljak: Tím nechceme říci, že to, co jsme dosud pro film napsali, je vždy humor tohoto druhu. Ale chceme k němu směřovat a snad se nám podaří napsat i film, kde nebude jen zábava kolem drobných životních patálií, ale kde se dotkneme i hlubších, podstatnějších otázek lidské existence.

 

Alois Joneš, Květy 26, 1976, č. 25 (17. 6.), s. 38–39.