Mezi traumatem a budováním. Poválečné československé nonfikční filmy

Režie:
Kolekce nonfikčních filmů
Rok:
1946–1956

O edici

První dekáda po druhé světové válce představuje v českém nonfikčním filmu specifické období plné řady ambivalencí. Na straně jedné jde o éru zásadní proměny produkčního pole v důsledku znárodnění do té doby poměrně rozptýlené soustavy drobných podniků. Na straně druhé také o dobu důležitých personálních, ale také stylistických a myšlenkových kontinuit sahajících až do poloviny let třicátých. Současně se v této době česká dokumentaristika vědomě chápe jako součást mezinárodního hnutí a hlásí se k myšlenkám rezonujícím tehdy téměř doslova celým světem. Předpokládá, že dokumentární film má potenciál překonávat kulturní nenávist, kterou chápe jako jeden z kořenů druhé světové války, a jeho cílem by proto mělo být rozvíjet globální spolupráci dokumentaristické komunity a apelativní, sociálně citlivou tvorbu. Přestože tento ideál v dané době do důsledku naplňovala hrstka autorů, především pak nizozemský režisér Joris Ivens, v různých národních a politických kontextech se obdobná východiska prosadila různými způsoby. Přinejmenším v prvních několika letech po konci války však shodně převládalo souhlasné naladění na propagační roli filmu,[1] který má pomáhat vysvětlovat a podporovat obnovu poválečných společností i ekonomik.

Většina válkou poznamenaných zemí tak v tomto období rozvíjela obrodný narativ na motivech paměti válečných hrůz a zločinů.[2] V českém kontextu jako upomínka války méně fungovaly obrazy ruin (z nichž klíčovým symbolem se stala Staroměstská radnice, například ve filmu Nepokořená), jako spíše kontext lidských obětí (deportací, masových hrobů a podobně) a především vyhlazení Lidic, rámovaný „Mnichovskou zradou“.[3] I s ohledem na to, že na poválečné krátkometrážní tvorbě se z velké části dramaturgicky i finančně podílela tehdejší ministerstva,[4] se ale většina těchto filmů po rekapitulaci války a zdůraznění národního útlaku obrací k budoucnosti a potřebě kolektivního budování, podpořené étosem svobody a nového začátku. Obrazy nesené trauma války tak v českém kontextu slouží trojímu účelu – apelativní vzpomínce a truchlení, legitimizaci některých poválečných kroků (předně odsunu Němců) a motivaci ke společnému „povstání z popela“.

Poválečné nonfikční filmy (týdeníky, dokumenty a hybridní propagační snímky) v tomto výběru řadíme do tří klíčových sekcí, reprezentujících průřez poválečnou nonfikční vizuální kulturou – Práce, Sudety a Ženy. Tyto dobové filmy pak doplňují audiovizuální eseje studentstva Katedry filmových studií FF UK, které vznikly jako součást workshopu Digitální historiografie spolupořádaného s Jiřím Angerem.

Práce

Přestože Československo nezasáhla válečná destrukce tak zásadně jako jiné evropské státy, i zde se jedním z klíčových témat poválečné éry stala obnova. Potřeba rekonstrukce byla vnímána jako víceúrovňová: obnovit se země měla primárně po stránce materiální, ve smyslu opravení válkou poničených či obecně neudržovaných míst. To však nebylo možné bez obnovy hospodářské a sociální. Jisté však bylo, že jakákoli obroda se musí odpracovat. Poválečná politika práce, její propagace a způsob, jakým se odrážely v nonfikčním filmu, v mnoha ohledech navazovaly na předchozí éru. Z válkou podníceného psychologického naladění společnosti na zvýšené pracovní nasazení a řízenou redistribuci pracovních sil vyplynula všeobecná ochota podílet se na společné proměně osvobozené země. Přestože tento kolektivní étos o několik let později vystřídala deziluze projevující se mimo jiné též většími absencemi, fluktuací či problémy s alkoholismem na pracovišti, státem podporovaná produkce filmů podporujících pracovní produktivitu dál těžila z původních rétorických stereotypů, jež zejména po únoru 1948 rozvíjela údernickou motivikou.

Sudety

Oblast československého pohraničí, zejména částí obývaných většinově Němci, se po druhé světové válce stala územím, do nějž se projektovala řada válečných i předválečných národních traumat. Rozhodnutí o organizovaném odsunu Němců z Československa, oficiálně uznané v závěrech Postupimské konference, pomáhala obhájit informační kampaň, do níž byly zapojeny také nonfikční filmy. Jejich účelem bylo za pomocí historizace problematiky (často sahající až k počátkům české státnosti) a důrazným připomínáním válečného násilí na jedné straně potvrdit proklamovanou nevyhnutelnost tohoto aktu, na straně druhé rozvíjet nový, obrodný narativ znovuosidlování pohraničí. Zatímco týdeníkové šoty zpravidla upřednostňují první rovinu, druhá je podstatná pro krátké filmy, vznikající často na objednávku Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Vedle jednoznačného a paušalizujícího obvinění Němců a konstatování nemožnosti vzájemného soužití (a kompletního pomíjení problematických aspektů divokého odsunu) se proto v těchto snímcích opakují motivy navracení (něčeho, co bylo násilně odebráno) a hledání (obnoveného) domova. Ačkoli se jedná o motivy obecně typické pro poválečné období coby období zvýšené migrace napříč celým kontinentem, v případě Sudet nabývají specifické dynamiky, díky níž se proces vytěsnění stává možností nového návratu.

Ženy

Byť stále spíše na pozadí začala se v poválečném období do dokumentární reprezentace prosazovat také role žen. To souviselo v první řadě s potřebou zapojení všech sil do práce na obnově, v řadě druhé se socialistickou vizí zaměstnané ženy. Poválečné filmy tedy ženy představují jako důležitou součást budování a virtuálně jim otevírají možnost rovnoprávného profesního zapojení a společenského života. I proto řada z nich pracuje s obrazem jeslí jako s argumentem pro ještě větší motivaci žen k práci a současně propagací tehdejšího sociálního systému. Přesto i tyto snímky některé z tradičních genderových nerovností potvrzují – především stereotyp dominantního zapojení žen v pečovatelských profesích a normativ tzv. druhé směny. Poválečná žena si tak v nich udržuje pozici zaměstnané a o domácnost i manžela pečující matky.

Lucie Česálková


Poznámky:

[1] Viz dobové články v sekci Vizuály.

[2] Vhodné srovnání nabízí online výstava Frames of Reconstruction, jíž jsou tyto kontexty svého druhu národním pokračováním.

[3] Kontextům poválečných diskusí o reprezentaci vyhlazení Lidic se věnují články Lucie Česálkové: „Lidé očekávají daleko větší tragédii“. Poválečné osudy filmové metráže z vyhlazení Lidic. Iluminace 26, č. 2 (2014), s. 59–65; a Lucie Česálková, Film Documentation of the Destruction of Lidice: Political and Ethical Dimensions of the Use of War Footage. The Moving Image 15, č. 2 (2015), s. 28–49.

[4] K těmto otázkám, ale například i proměně vizuálního myšlení otázek práce v 50. letech viz Lucie Česálková, Atomy věčnosti. Český krátký film 30. až 50. let. Praha: Národní filmový archiv 2014.

Filmografické údaje

Dokumentární a zpravodajské filmy

Československo 1946–1956

Anotace filmů a týdeníkových segmentů

PRÁCE

 

Kováci

dokumentární film • rok výroby: 1946 • délka: 13 min

režie: Jiří Krejčík • námět a scénář: J. A. Novotný, Jiří Krejčík • kamera: Jiří Bronec • střih: Jiřina Lukešová • hudba: Jiří Sternwald • výroba: Čs. filmová kronika

Raně poválečný film Jiřího Krejčíka motivující k úsilí při obnově pražské ČKD vyniká zřetelným uměleckým gestem a politickou linií. Rytmizovanou choreografii těl a rukou pracujících na kolektivním díle uvádí proslov Antonína Zápotockého, tehdejšího předsedy Ústřední rady odborů, člena předsednictva ÚV KSČ a poslance Národního shromáždění, zasazující toto úsilí do kontextu osvobození a snah o zachování míru.

 

Chlapi ze žuly

dokumentární film • rok výroby: 1948 • délka: 12 min

režie, námět a scénář: Karel Baroch • kamera: Ivan Frič • střih: Marie Hladká • hudba: Miloš Smatek • zvuk: Josef Zavadil • výroba: Krátký film Praha

V duchu procesuálního žánru průmyslového filmu estetizuje těžkou práci v kamenolomu snímek Karla Barocha Chlapi ze žuly. S využitím emotivních účinků hudby a zcela beze slov představuje pracovní proces lámání kamene a jeho přesunu na vlakové vagony odjíždějící z podhradí Litice. Závěrečná sekvence prostřednictvím masky ve tvaru ozubeného kola nejprve představí možnosti praktického užití kamene – například při dláždění chodníků a silnic – a následně prolne celý proces do znaku pětiletého plánu.

 

Křižovatka života

dokumentární film • rok výroby: 1948 • délka: 15 min

režie, námět a scénář: Ludvík Toman • kamera: Míla Vích • střih: Jiřina Lukešová • hudba: Milivoj Uzelac • zvuk: Dobroslav Šrámek • architekt: Jan Pacák • kreslené triky: Ladislav Zástěra • výroba: Krátký film Praha

Režisér Ludvík Toman využívá ve snímku o volbě povolání zajímavého postupu, když nechává do situací tápajících postav promlouvat hlas neviditelného komentátora, který je má přivést na správnou cestu. Komentátor, potažmo film samotný se tak stávají jakýmsi rádcem, vševědoucí autoritou. Několikrát se tak opakuje obdobný narativ špatného výběru profese, zapříčiněný, dle filmu, nedostatečným zájmem rodičů a především neodborným posouzením dovedností mladých lidí. Snímek tak atraktivním způsobem představuje především role poraden pro volbu povolání a v závěrečné scéně také tematizuje dobový nedostatek pracovníků v keramickém průmyslu.

 

Hutě volají

dokumentární film • rok výroby: 1949 • délka: 8 min

režie: Karel Kabeláč • námět a scénář: Josef Vácha • střih: Marie Hladká • hudba: Milivoj Uzelac • autor komentáře: František Břetislav Kunc • výroba: Krátký film Praha

Náborový film vyrobený na zakázku národního podniku Československé hutě chce převést pozornost chlapců od zájmu o povolání automechanika k práci v hutích. Využívá komentáře k vykreslení zásadní role železa a ocele pro rozvoj poúnorového průmyslu, zčásti navíc recykluje záběry z jiných filmů (včetně Křižovatky života) pro své potřeby.

 

Brigády na dolech usnadňují práci horníkům (Československé filmové noviny 1947, č. 39)

zpravodajský šot • rok výroby: 1947 • délka: 2 min

zdroj: Československé filmové noviny 1947, č. 39 (1. šot) • výroba: Čs. zpravodajský film

Týdeníkové šoty z období dvouletky obvykle prezentují práci jako ústřední předpoklad poválečné obnovy. Specifickou roli zde potom hraje důraz na zabezpečení energetických zdrojů, coby klíčového pohonu tohoto procesu. V tomto šotu, apelujícím na dobrovolníky, kteří by se zapojili do dolování, je tak uhlí opěvováno jako surovina zajišťující blahobyt, zbavující „bídy, hladu a nedostatku“.

 

Stavba mládeže Litvínov (Československé filmové noviny 1947, č. 39)

zpravodajský šot • rok výroby: 1947 • délka: 2 min

zdroj: Československé filmové noviny 1947, č. 39 (2. šot) • výroba: Čs. zpravodajský film

I v období dvouletky přetrvával v souvislosti s prací důraz na racionalizaci a efektivitu, prosazovaný již v meziválečném období. V tomto týdeníkovém šotu tak sledujeme hledání nových, efektivnějších metod práce ve stavebnictví.

 

Ve znamení protiplánů (Československý týden ve filmu 1948, č. 21)

zpravodajský šot • rok výroby: 1948 • délka: 2 min

zdroj: Československý týden ve filmu 1948, č. 21 (5. šot) • výroba: Čs. zpravodajský film

Týdeníkový šot za pomoci animované mapy propaguje nutnost přerozdělení pracujících do výroby. V tomto obraze definuje tzv. neproduktivní povolání (ukázaná jako figurky nesoucí papíry) a jako řešení potřeby zvýšení výroby nabízí buď právě jejich přesun do průmyslu, anebo zefektivnění výroby tak, aby méně lidí vyrobilo více. Rétorika šotu podporuje zlepšování výroby ze strany dělníků a tuto iniciativu staví do kontrastu ke kapitalistickému vykořisťování.

 

Úderníci a socialistická soutěž pomáhají naší výrobě (Československé filmové noviny 1949, č. 41)

zpravodajský šot • rok výroby: 1949 • délka: 1 min

zdroj: Československé filmové noviny 1949, č. 41 (2. šot) • výroba: Čs. zpravodajský film

Krátký týdeníkový šot upozorňuje na stálý nedostatek pracovníků ve výrobě. Zaměřuje se konkrétně na příklad závodů Elite a zvyšování norem jeho pracovníky a pracovnicemi.

 

Zpátky k troskám (audiovizuální esej)

Jáchym Šidlák • 2023 • 4 min • Národní filmový archiv

Audiovizuální esej Zpátky k troskám bere jako svůj původní materiál dokumentární film Kováci z roku 1946. V něm se muži vypravují do ulic poničené poválečné Prahy, aby odklidili ruiny zbořených budov a postavili novou továrnu. Zatímco původní snímek se pokouší tento proces vyprávět jako poměrně jednoduchý, lineární příběh, východiskem eseje je fascinace složitostí průběhu této rekonstrukce, veškerou odvedenou prací a pospolitostí, která se v přímočarosti voice-overové narace poněkud ztrácí. Aby tyto potlačené aspekty rekonstrukce esej zvýraznila, zaměřuje se na dění v okrajích nebo pozadí obrazu, které se vymyká „dostředivosti“ původního materiálu, a zvýrazňuje tak nejednoznačnost a rozbíhavost celého procesu.

V obecnější rovině se Zpátky k troskám stává argumentem pro videografické zkoumání nonfikčního historického materiálu. Právě tváří v tvář filmům jako Kováci, tedy zdánlivě nepodstatným či ideologicky zkresleným položkám v archivu, čeká na výzkum prováděný audiovizuální formou nikdy nekončící úkol: totiž odkrývání a „rekonstrukce“ vytěsněných příběhů historie, které se mohou při blízkém sledování vyjevovat v efemérních detailech obrazu.

 

_______________________________________________________________

SUDETY

 

Osidlujeme pohraničí

dokumentární film • rok výroby: 1946 • délka: 10 min

režie, námět a kamera: Ivan Frič • střih: Ferdinand Kursa • hudba: Štěpán Martínek • mluví: Stanislav Kozák • výroba: Krátký film Praha

Snímek Osidlovacího úřadu v Praze pracuje s inscenovaným rámcem, v němž tehdy šestadvacetiletému Vlastimilu Brodskému v roli obyčejného člověka hlas komentátora doporučí, aby problémy s nedostatkem bydlení v hlavním městě řešil přestěhováním do pohraničí. Film se prostřednictvím archivní a jiné převzaté metráže na jedné straně snaží vyvrátit představu o pohraničí jako divokém západě, na straně druhé pak ukazuje problémy oblasti jako způsobené Němci a aktuálně napravované.

 

Navrácená země

dokumentární film • rok výroby: 1948 • délka: 6 min

režie: Václav Bedřich, Jaroslav Možíš • scénář: Richard Bláha, Zbyněk Bláha • hudba: Jarmil Burghauser • výroba: Krátký film Praha

Ve spolupráci kresleného oddělení Krátkého filmu (Bratři v triku), Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy vznikl krátký snímek, jenž pomocí animované mapy a archivních záběrů představuje historii vztahů Čechů a Němců s důrazem na období okupace. V titulcích přes obraz vyčísluje škody a ztráty a období války shrnuje jako sled událostí od uzavření vysokých škol, vyhlazení Lidic, přes totální nasazení, koncentrační tábory, masové hroby, hledání nezvěstných, po ničení staveb. Archivní záběry zde nesou paměť utrpení, která má ospravedlnit a historicky ukotvit odsun Němců. Poválečný rozvoj je pak nacionalisticky představován jako ryze český.

 

Návrat Volyňských Čechů

dokumentární film • rok výroby: 1948 • délka: 9 min

režie a scénář: Josef Pintner • kamera: Josef Pešek • střih: Jan Chaloupek • kreslené triky: Ladislav Zástěra • mluví: Stanislav Kozák • výroba: Krátký film Praha

Snímek ministerstva sociální péče dokumentuje proces reemigrace Volyňských Čechů do pohraničních oblastí v roce 1947 jako součást snahy o opětovný rozvoj tamějšího zemědělství. Pohraničí představuje jako zubožené a čekající na starostlivou péči nových hospodářů.

 

Na pohraniční půdě

dokumentární film • rok výroby: 1955 • délka: 18 min

režie, namět a scénář: Emanuel Kaněra • kamera: Miloslav Třešňák • střih: Jaromír Janáček • hudba: Zdeněk Liška • zvuk: Josef Franěk • výroba: Studio zpravodajských a dokumentárních filmů Praha

Barevný dokumentární film ministerstva zemědělství představuje oblast pohraničí v polovině padesátých let. Deset let po konci války se připomíná obdobný narativ jako dříve – osud oblasti ovlivněný Mnichovskou dohodou, následným zubožením a snahou věci napravit. V tomto případě je v souladu s politikou Komunistické strany jako hybný moment změny ukazována mládež, zejména pak dívky, pomáhající v oblasti zemědělství a zpěvem či divadelním ochotnictvím rozvíjející kulturní život venkova.

 

Do nového domova 

dokumentární film • rok výroby: 1955 • délka: 13 min

režie a scénář: Antonín Görlich • námět: Jaroslav Khun • kamera: Miloslav Třešňák • střih: Anna Bumbová • hudba: Ladislav Šíp • zvuk: Josef Franěk • autor komentáře: František Břetislav Kunc • mluví: Otakar Brousek • výroba: Studio zpravodajských a dokumentárních filmů Praha

Barevný dokument staví do popředí svého vyprávění otázku stále nedostatečného obydlení pohraničí. Tento přetrvávající problém ukazuje na příkladech konkrétních lidí, kteří již v pohraničí pracují, a manželského páru, jenž do pohraničí právě přijíždí. Vedle zemědělství se připomíná i potřeba pracovníků v továrnách (SOLO Sušice, Pragoděv Domažlice či Okula Nýrsko) a dokládají se výhody typu nově opraveného bydlení. Skutečnost, že film stávající poměry značně idealizuje, podtrhuje opakování stejných rétorických vzorců, s jakými přicházely filmy bezmála o dekádu starší. Rozbořené domky jsou totiž stále přítomné, ačkoli komentátor tvrdí, že již „brzy budou historií“.

 

Výmena obyvateĺstva ČSR-Maďarsko (Nový čas 1947, č. 30)

zpravodajský šot • rok výroby: 1947 • délka: 5 min

zdroj: Nový čas 1947, č. 30 (1. šot) • výroba: Čs. zpravodajský film

Týdeníkový šot rekapituluje jednání mezi Československem a Maďarskem (reprezentovanými Vladimírem Clementisem a Jánosem Gyöngyösim) o poválečné výměně obyvatelstva a předkládá ryze československou perspektivu. Vedle rokování politiků poukazuje i na nepokoje na hranicích a první odjíždějící a přijíždějící rodiny.

 

Osídlení pohraničí dle Košického vládního programu (Nový čas 1948, č. 68)

zpravodajský film • rok výroby: 1948 • délka: 19 min

zdroj: Nový čas 1948, č. 68 (1. šot) • výroba: Čs. zpravodajský film

Zpravodajský materiál shrnuje proces odsunu Němců jako součást úkolů stanovených Košickým vládním programem. V souladu s tímto programem nahlíží na celou problematiku „slovanskou“ perspektivou a jak v rétorice, tak animovaných mapách pracuje s metaforou „vyčištění“ pohraničí od Němců. Zdůrazňuje zemědělský i průmyslový přínos pohraničí pro celek země i jeho perspektivní obydlení mladými páry a rodinami.

 

Na neshledanou! (Československé filmové noviny 1946, č. 46)

zpravodajský šot • rok: výroby: 1946 • délka: 5 min

zdroj: Československé filmové noviny 1946, č. 46 (2. šot) • alternativní název: Odsun Němců • výroba: Čs. zpravodajský film

Týdeníkový šot se snaží obhájit odsun Němců jako důkaz „dovršení národního osvobození“. Zaměřuje se především na symbolický význam vypravení posledního vlaku, zdůrazněný datem 28. října (1946), účastí politických osobností a ukázkami z projevů Edvarda Beneše (v Praze) a Václava Noska (v Karlových Varech). Podobně jako jiné filmy a týdeníkové šoty usiluje o vyvolání dojmu klidné, koordinované a dokonale zorganizované akce.

 

Co s nimi? (audiovizuální esej)

Max Stejskal • 2023 • 3 min • Národní filmový archiv

V dobách silných národoveckých tendencí jsme si vytvořili příběh o tisíciletém útisku Čechů, abychom obhájili divoký a posléze i zákonem zlegitimizovaný odsun německého obyvatelstva z pohraničí. Týdeníky a krátkometrážní dokumenty skrývají křivdy, které jsme po válce vůči Němcům chovali, a proto si má koláž záznamů zachovává silný étos obhajoby. Obnova poválečného Československa jako by vůbec nemohla být bez odsunutí Němců uskutečněna. Československé politické autority obhajují dekrety a státem financovaná filmová produkce slouží jako hlasatel národního myšlení, které se po válce kolektivizuje do jednotného hlasu, jenž stejným dílem jako o obnovení státu usiluje i o přivlastnění majetku.

Že jsme se nedokázali vyrovnat s tím, že jsme po válce možná udělali chybu, respektive odsun za chybu nikdy nepovažovali, je signálem toho, že naše kolektivní paměť stále nedokázala projít odpuštěním – natož pak připuštěním si válečných traumat, která se na sebe pod silou ublíženosti vrství.

 

_______________________________________________________________

ŽENY

 

Návrat k životu

dokumentární film • rok výroby: 1946 • délka: 14 min

režie, námět a scénář: K. M. Walló • kamera: Ivan Frič • střih: Jiřina Lukešová • hudba: Jiří Sternwald • mluví: Ladislav Boháč • výroba: Krátký film Praha

V patetickém veršovaném komentáři z pera režiséra filmu K. M. Wallóa se poválečná vesnická komunita spojuje v práci na poválečné obnově. Walló pracuje s metaforou země „po nemoci“, poškozené válkou, ale „uzdravující se“. Ukazuje vizi nového světa, který bude jiný, založený na spolupráci mužů a žen.

 

Naše ženy (Nový čas 1947, č. 21)

zpravodajský dokument • rok výroby: 1947 • délka: 14 min

zdroj: Nový čas 1947, č. 21 • výroba: Čs. zpravodajský film

Střihový zpravodajský dokument souhrnně představuje roli žen v poválečné společnosti. Obrací se do minulosti a připomíná významné ženy české historie od svaté Ludmily po Boženu Němcovou, poukazuje na podíl žen na odboji během druhé světové války a nastiňuje široké možnosti, které ženy čekají v nové společnosti. Nepřipouští oblasti, které by ženám měly být profesně uzavřené, a ukazuje je jako podstatnou složku zastávající práci od domácností přes vědu, politiku, umění či sport až k armádě. Skrze jesle a modernizaci domácností na jedné straně představuje předpoklad zaměstnanosti žen, na straně druhé udržuje normalitu role ženy hospodyňky.

 

Stíny dvou válek

dokumentární film • rok výroby: 1948 • délka: 14 min

režie a scénář: Antonín Görlich • kamera: Karel Smutný • střih: Oldřich Speerger • hudba: Jaroslav Pejša • mluví: Bohumil Bezouška • výroba: Krátký film Praha

Poválečná éra byla také érou převýchovy. V tomto inscenovaném dokumentu jsou jako důsledek války vysvětlovány aktuální problémy mládeže – alkoholismus, krádeže i prostituce. Film se snaží představit poválečnou převýchovnou péči jako takovou, která nesoudí, ale ptá se po „škodlivých vlivech a pozadí činu“. Na příkladu páru, jejž lehkomyslnost dovedla k vloupání, aby mohl zaplatit potrat, ukazuje prostředí vychovatelen jak pro dívky, tak chlapce, v nichž jsou staré zájmy nahrazovány pracovitostí.

 

Dítě-batole

dokumentární film • rok výroby: 1951 • délka: 13 min

režie, námět a scénář: Věra Tatterová • kamera: Jindřich Grepl • střih: Vlasta Plotěná • hudba: Oldřich Flosman • výroba: Studio populárně-vědeckých a naučných filmů v Brně

Přestože se snímek ministerstva zdravotnictví ze svých zhruba tří čtvrtin věnuje režimu dítěte batolecího věku, od stravy přes vhodné aktivity po zdravotní péči, a obrací se tedy primárně na ženy matky, jeho cíl a závěr je jiný. Ukázkou prostředí jeslí nabádá k tomu, aby ženy „přenechaly výchovu zodpovědnějším“. Na rozdíl od jiných snímků zde tedy jesle nejsou vykládány jako předpoklad větší zaměstnanosti žen, ale jako řešení pro ženy, které si nejsou jisté v rolích matek.

 

Svátek matek v Jeseníku (Týden ve filmu 1950, č. 21)

zpravodajský šot • rok výroby: 1950 • délka: 2 min

zdroj: Týden ve filmu 1950, č. 21 (1. šot) • výroba: Zpravodajský film

Týdeníkový šot z roku 1950 představuje manifestační podpis stockholmské dohody u příležitosti Svátku matek a využívá ženy a děti k studenoválečně zabarvené propagaci míru.

 

Ve Vyšší sociální zdravotnické škole (Týden ve filmu 1950, č. 21)

zpravodajský šot • rok výroby: 1950 • délka: 2 min

zdroj: Týden ve filmu 1950, č. 21 (2. šot) • výroba: Zpravodajský film

Týdeníkový šot náborovým apelem propaguje vzdělání dívek v zdravotnické škole a jejich zapojení do zdravotnické péče.

 

Vesnická dopisovatelka

dokumentární film • rok výroby: 1951 • délka: 16 min

režie, námět a scénář: Václav Táborský • kamera: Dagmar Hochová • střih: Antonín Zelenka • mluví: Jaroslava Drmlová, Antonín Zíb • výroba: Ministerstvo zemědělství

Filmy padesátých let již nepochybují o angažované roli ženy ve všech oblastech života. Inscenovaný dokument Václava Táborského pracuje s pro svou dobu typickým propagačním konceptem filmu-exempla, který chce příkladem konkrétní pracovnice či pracovníka motivovat ostatní k podobné činorodosti. Marie Komárková má tedy reprezentovat aktivní ženu, jíž není lhostejná její vesnice, vztahy mezi lidmi v ní ani organizace práce. Po neúspěšných pokusech změnit věci domluvou začne svoje názory psát do novin coby vesnická dopisovatelka a kritikou stávajících poměrů podněcuje ke zlepšením. Film se tak na jedné straně přidává k tradičním propagačním formátům stalinistické éry, na straně druhé prezentuje kontrolní roli médií, zde konkrétně tisku, jako výstražné autority, v níž otištěná slova mají větší váhu než ta pronesená mezi sousedy. 

 

Vzorná pracovnice (Československé filmové noviny 1953, č. 1)

zpravodajský šot • rok výroby: 1953 • délka: 1 min

zdroj: Československé filmové noviny 1953, č. 1 (4. šot) • režie: František Neset • kamera: Miloslav Třešňák • výroba: Čs. státní film – Studio Zpravodajského filmu

Týdeníkový šot využívá tradičních rétorických prostředků údernických kampaní – tedy poukázání na konkrétní pracovnici, zde Marii Váchovou, jako vzor pro ostatní. Vzor primárně v práci, ale také v průniku rolí pracující a matky. Podobně jako v narativech o dalších údernicích a zlepšovatelkách, i zde je zmíněn primární vzor v Sovětském svazu, kolchoznice Malininová.

 

Více bytů

dokumentární film • rok výroby: 1956 • délka: 12 min

režie, námět a scénář: Jiří Papoušek • kamera: Eduard Sigrot • střih: Vlasta Styblíková • zvuk: Otomar Kleiner • autor komentáře: Jiří Papoušek • mluví: Bohumil Bezouška • výroba: Studio zpravodajských a dokumentárních filmů Praha

Snímek Jiřího Papouška z počátku druhé poloviny padesátých let vysvětluje přetrvávající bytovou krizi nedostatkem pracujících ve stavebnictví. Ve svém druhém plánu je pak propagací zejména ženské práce na stavbách. Film připomíná, že ženy v domácnosti jsou klíčovou rezervou pracovních sil: ukazuje, jak zvládnou i obtížné práce se stroji, vozíky, ale i při zdění či malování. Klíčovým lákadlem pro ženy pak má být potenciální blahobyt bytů, které touto prací vzniknou.

 

Žena za socialismu (audiovizuální esej)

Rebeka Matějcová • 2023 • 5 min • Národní filmový archiv

Jak byla chápána emancipace v období socialismu a jaký je její přesah do současnosti? Práceschopná jednotka, tedy ideální žena, jak ji charakterizuje snímek Více bytů, je zobrazena v nejrůznějších pracovních činnostech, které by se mohly zdát jako čistě mužské, načež film reaguje a snaží se tuto domněnku dementovat. Zaměstnanost žen v socialistických zemích byla pro jejich emancipaci vnímána jako nutná.

První část audiovizuální eseje kombinuje původní snímek s útržky pasáží z knihy Žena za socialismu (Alena Wagnerová, 2017), čímž uvádí záběry do historického kontextu a demonstruje pozitiva a negativa, která ženě přinesl proces, mnohdy nekonzistentního, zrovnoprávnění a s ním spjaté svobodnější postavení v rodině a společnosti.

A jak se vidí tyto ženy zpětně? Skutečné výpovědi v druhé části eseje vycházející z projektu Paměť žen vytvářejí dialog mezi ideou a realitou. Snaží se zachytit, jak ženy skutečně v této době žily, jak samy sebe reflektovaly, a rozkrýt mnohé mýty, které jsou s pojmem socialistická žena spjaty. Úryvky rozhovorů s těmito představami místy souzní, jindy naopak přinášejí odlišný pohled na situaci, což je pro pochopení myšlenky emancipace v socialismu podstatné. Závěr eseje dotváří teze Pavly Frýdlové, spisovatelky a koordinátorky projektu Paměť žen.

Filmy

Vizuály