Nikdo se nebude smát

Režie:
Hynek Bočan
Rok:
1965

O filmu

Celovečerní režijní debut Hynka Bočana je trpkou komedií o závažných důsledcích drobných ústupků.

V roce 1963 se na zámku ve středočeských Liblicích konala konference věnovaná pražské německé literatuře, která významně přispěla k detabuizaci díla Franze Kafky v Československu. Ve stejném roce vyšel první sešit povídkového souboru Směšné lásky od Milana Kundery a do distribuce byla schválena středometrážní alegorie Jana Schmidta a Pavla Juráčka Postava k podpírání. Trojici zdánlivě nesouvisejících událostí můžeme zpětně interpretovat jako předzvěst vzniku tragikomedie s kafkovským nádechem Nikdo se nebude smát (1965).

Pro svůj celovečerní debut si Hynek Bočan, jeden z nejmladších tvůrců československé nové vlny (absolventskou Nenávist natočil ve dvaadvaceti letech), vybral poslední povídku ze Směšných lásek Milana Kundery, svého profesora dějin literatury na FAMU. Volbu Bočan odůvodnil takto: „Líbila se mi, protože lehkou, až anekdotickou formou řeší vážné věci. To vážné ve filmu akcentuji, i když zachovávám komediální nadhled. V povídce mne zaujala hlavně skutečnost, že někteří lidé, aniž by k tomu měli morální právo, se cítí povinni zasahovat do soukromého života jedince, který se vymyká jejich životním normám. Dělají to často ve jménu socialistické morálky, ale není to nic jiného než novodobé měšťáctví.“[1]

Člověkem zasahujícím ve jménu společenských zásad do soukromí někoho jiného je v případě filmu Nikdo se nebude smát netalentovaný grafoman Záturecký (Josef Chvalina). Zkompiloval pseudovědeckou práci o Mikoláši Alšovi a rád by na ni získal kladný lektorský posudek od Karla Klímy (Jan Kačer), mladého vysokoškolského asistenta z AVU. Klíma brzy zjišťuje, že výsledek Zátureckého tříletého snažení je vědecky bezcenný. Chybí mu ovšem kuráž, aby tuto skutečnost neodbytnému autorovi oznámil. Jak je u Kundery zvykem, banální událost se stává spouštěčem série příhod s nezvratnými následky. Klíma se postupně zaplétá do sítě lží a výmluv, což negativně poznamenává jeho akademické renomé i vztah s přítelkyní Klárou (Štěpánka Řeháková).

Ke spolupráci na scénáři Bočan oslovil svého spolužáka Pavla Juráčka, který v Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který „kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů.“[2] Kundera nepovažoval scénář ani výsledný film, posunující akcent z nerovného vztahu vysokoškolsky vzdělaného Klímy a nepříliš bystré Kláry na střet protagonisty se společenskými normami (zosobněnými Zátureckým), za příliš zdařilé. Také proto se na dvou následujících adaptacích (Žert a Já, truchlivý bůh) podílel i jako scenárista. Později ovšem připustil, že Nikdo se nebude smát představuje zřejmě nejlepší adaptaci některého z jeho děl.

Výroba filmu začala pod dohledem tvůrčí skupiny Švabík–Procházka na podzim 1964. Odborný režisérský dozor nad filmem držel Karel Kachyňa, kterému Bočan dříve asistoval při režii psychologického dramatu Pouta (1961). Do hlavní role chtěl Bočan původně obsadit polského „Jamese Deana“, hvězdu filmu Popel a démant Zbigniewa Cybulského. Kvůli jeho časové vytíženosti ale dostal přednost typově podobný Jan Kačer. Štěpánku Řehákovou si režisér do role Kláry vybral na základě doporučení asistenta režie Jiřího Stránského (ve filmu dostal malou roli „Kanaďana“), který zaregistroval její umělecký portrét od Tarase Kuščinského v Divadelních novinách.

Divadelních novinách Řeháková po dotočení filmu také dostala prostor okomentovat svou roli a nepřímo tím poukázat na problém řady snímků nové vlny – stereotypní pojetí ženských postav, které jsou mnohdy jenom krásné, hloupé a pro svou naivitu lehko zneužitelné: „Neztotožnila jsem se vlastně nikdy se svou postavou, často mi ta dívka připadala hloupá, nemožná. A přiznávám se, že se opravdu bojím výsledku. Klára je přece docela jiná než já…“[3] Byť se Řeháková v postavě Kláry nedokázala najít, filmoví kritici její debutantský výkon paradoxně chválili více než herectví zkušenějšího Jana Kačera.

První kopie filmu byla sice hotova již v srpnu 1965, ale domácí diváci si na něj museli ještě půl roku počkat. Přednost dostali návštěvníci čtrnáctého ročníku filmového festivalu v západoněmeckém Mannheimu, kde měla Bočanova sžíravě ironická absurdita v říjnu 1965 světovou premiéru a odkud si zároveň odvezla Velkou cenu města Mannheimu v oblasti prvních hraných celovečerních a dlouhých dokumentárních filmů. Po debutu Věry Chytilové O něčem jiném (1963) a Démantech noci (1964) od Jana Němce šlo o další úspěch našich filmařů na druhém nejstarším německém filmovém festivalu (po Berlinale). Československá premiéra proběhla 4. února 1966.

Třebaže tvůrci film představovali jako anekdotický pohled na situaci společensky cenného člověka, jehož život svou soustavnou činností ničí ti méně schopní, bez viny ve skutečnosti není žádná z postav Nikdo se nebude smát. Klíma se chová jako zbabělec. Bojí se říct pravdu (hned na začátku filmu například popírá, že by se v jeho bytě vyskytoval někdo další) a za své činy nechce převzít zodpovědnost. Sám uvádí do činnosti zničující mechanismus „kiliánovsky anonymní byrokracie“,[4] když se překážku, kterou nevytvořil, rozhodne namísto odstranění obejít.

Za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy, slouží ve filmu hned první obraz. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti.

Vizuální gag s cestičkou ve sněhu je zároveň jedním z prvních dokladů Bočanovy přesné a střízlivé režie. Každodenní absurditu zaznamenává bez moralizování, k jádru problému se propracovává skrze detaily. K postavám různého věku a vzdělání přistupuje se stejnou zdrženlivostí a naléhavost vyprávění umně stupňuje nenásilnými významovými posuny (zprvu komediálně rámované šmírování se později obrací proti hrdinovi). Jeho suverénní kontrolu nad tónem filmu, v němž se mísí marnost, trapnost, smutek i sarkasmus, vyzdvihovali také doboví publicisté: „Je to zralý debut: s promyšlenou do konce dovedenou koncepcí, jistý profesionálně a přitom nekonvenční v přístupu k životu, rozehrávající řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu a absurdnost.“[5]

V pozitivním duchu se nesly i ostatní recenze. Podle Jiřího Pittermana nese Bočanův film „znaky profesionálně čisté, cíle si vědomé, divácky vděčné a v této poloze i provokující práce.“[6] Již citovaná Galina Kopaněvová o Nikdo se nebude smát napsala mimo jiné: „Nit vyprávění plyne hladce, převažující rozmarný tón výborně nalaďuje, komické situace mají jemný humor, scény demonstrující lidskou tupost a malost mrazí.“[7] Výraznou nespokojenost projevil z domácích publicistů nechvalně proslulý komunistický kritik Jan Kliment, jehož nepochopení autorského záměru (i nevelkou slovní zásobu) dokládá následující souvětí: „Neschopnost komunikace mezi lidmi socialistické společnosti vyjadřují scenárista i režisér fantastickou scenérii stále nesmyslně rozkopané ulice, kde nějaký kafkovský pojatý dělník nesmyslně nekonečně kope ve dne v noci v zimě v létě jámu a je pořád stejně daleko.“[8]

Nebyl to ovšem Jan Kliment, kdo se smál poslední. Ve svém pamfletickém textu se totiž odvolával na recenzi ze západoněmeckého deníku Frankfurter Neue Presse, který podle něj stejně jako ostatní západoněmecká periodika využil filmu ke kritice socialistického režimu, jenž jedince nutí podřídit se předepsanému pořádku. Ivan Urban na ideologický útok svého kolegy zareagoval v Literárních novinách, kde s pomocí úryvků ze tří jiných západoněmeckých recenzí poukazuje na zavádějící povahu Klimentova zevšeobecňujícího tvrzení.[9] Incident měl dohru na vyšších místech, neboť Kliment byl v dubnu 1966 předvolán do FITESU (Svaz československých filmových a televizních umělců), kde se dočkal otevřeného odsudku způsobu, jakým recenzi na Nikdo se nebude smát napsal.[10]

Jan Kliment ovšem ve svém boji proti kafkovskému buržoaznímu umění nepolevil a jeho houževnatost mu v červenci 1969 zajistila místo šéfredaktora kulturní rubriky Rudého práva. Nebyl prvním ani posledním oportunistou typu Zátureckého, který mohl prorazit i díky tomu, že jej žádný Klíma včas nezarazil.

Martin Šrajer 

Poznámky:

[1] -BK- K filmu Nikdo se nebude smát. Filmový přehled 1966, č. 2 (17. 1.), s. 2.

[2] Pavel Juráček, Deník (1959–1974). Praha, Národní filmový archiv 2003, s. 44.

[3] Libuše Hofmanová, První kapitoly. Divadelní a filmové noviny 9, 1965, č. 2 (22. 9.), s. 4.

[4] Označení z recenze Galiny Kopaněvové. Galina Kopaněvová, Poezie trpké reality. Film a doba 12, 1966, č. 1, s. 51.

[5] Miloš Fiala, Nikdo se nebude smát. Rudé právo 46, 1966, č. 47 (17. 2.), s. 2.

[6] Jiří Pitterman, Kinokritika. Nikdo se nebude smát. Kino 21, 1966, č. 4 (24. 2.), s. 5.

[7] Galina Kopaněvová, c. d., s. 51.

[8] Jan Kliment, Kdo se bude smát? Kulturní tvorba 4, 1966, č. 7 (17. 2.), s. 12.

[9] Ivan Urban, Poctivě a bez škodolibosti. Literární noviny 15, 1966, č. 9 (26. 2.), s. 2.

[10] Z činnosti sekce hraného filmu. Zprávy Svazu československých filmových a televizních umělců FITES 1966, č. 2–3 (15. 5.), s. 1.

Filmografické údaje

režie:
Hynek Bočan

scénář:
Hynek Bočan, Pavel Juráček

kamera:
Jan Němeček

hudba:
Wiliam Bukový

hrají:
Jan Kačer, Štěpánka Řeháková, Josef Chvalina, Hana Kreihanslová, Jaromír Spal, Zdeněk Hodr, Libuše Havelková, Bohumil Vávra, Radoslav Brzobohatý, František Krahulík, Ludmila Píchová a další

Filmové studio Barrandov, 94 min.

Dobové ohlasy

„Režisér bezvýhradně stojí na straně intelektuála a individualisty. Jeho hrdina se vůbec nestará o partajní věci, je štván smečkou zdivočelých maloměšťáků ozbrojených „bonbonem v knoflíkové dírce“. Všechno se to vyvíjí lehce a vesele, místy zachází až do burlesky, nic ale není otřelé, bezelstné, stále je po ruce černý flór, kafkovský vánek. Dokáží v Československu skutečně přiznat svobodu individualistovi, který miluje svoji vědu a dovolí si bohémské chování, anebo je to jen krásná filmová pohádka?“

Brigitte Jeremias, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. 10. 1965.

 

„Odpadá tu jakákoliv diskuse o profesionální úrovni: je to zralý, filmově čistý debut. Nit vyprávění plyne hladce, převažující rozmarný tón výborně nalaďuje, komické situace mají jemný humor, scény demonstrující lidskou tupost a malost mrazí. Ve filmu je řada vizuálně efektních pasáží – černobílá grafika úvodu, lunapark, modernost interiérů nekřičí módností (což začíná být v našich filmech výjimkou), kameraman Němeček udržuje film na vysokém standardu, v některých místech mu dává punc „černopetrovské“ reality, i když vcelku je tato jeho práce uhlazenější.“

Galina Kopaněvová, Film a doba, 12, 1966, č. 1, s. 50–51. 

 

„Další známka mimořádného rozkvětu nových, talentovaných československých filmařů. Tento zcela mimořádný film, který využívá komického příběhu o slabých stránkách člověka, ukazuje několik jednotlivců, lišících se od ostatních, kteří se neumí zcela přizpůsobit systému. Hrdina filmu vypadá jako moderní verze lstivého Dobrého vojáka Švejka, který uváděl své nadřízené do zmatku tím, že s přehnanou péčí plnil jejich rozkazy a řídil se řády; a tenhle toho dosahuje tím, že se jim vymlouvá a vyhýbá.“

Gene Moskowitz, Variety, 27. 7. 1966.

 

„Téma filmu je samo o sobě působivé. Je jím kritika socialistického režimu, sžíravá pochmurná kritika, kafkovsky smutná. Ve svém prvním filmu ukázal Hynek Bočan, že má temperament i vzlet. Krutost jeho popisu vychází z průměrnosti lidí a z nebezpečného postaveni, v němž se vždycky ocitne člověk, který se vymyká celku. Kritika je podepřena režií, sice trochu suchou, ale přesně zachycující postavení hlavního hrdiny vzhledem k jeho okolí. Jasně se rýsují problémy svobody jednotlivce v systému, který nepočítá ani s jeho tužbami ani s jeho potřebami. Tento duchaplný film se podobá Profesoru Hannibalovi Zoltána Fábriho, ale Bočanovo vyjádření je mnohem modernější. Četné satirické a sarkastické poznámky na začátku filmu se nakonec absorbují v strach, který se vystupňovává v epilogu.“

Jacques Belmans, Image et Son, 1968, č. 219, s. 155.

Vizuály

Videa

Milan Kundera a film

„Šel jsem na FAMU a vzpomínám si na úvahu, kterou jsem se řídil: Rezignuji na hudbu i poezii, právě proto, že mi leží příliš na srdci, a půjdu dělat film, protože mne zvlášť nepřitahuje. Zbavím se tak snáze osobníc zálib a budu dělat jedině to spravedlivé umění, ‚jež slouží‘.“[1]

Milan Kundera začal po dokončení brněnského gymnázia studovat literární vědu a estetiku na Filozofické fakultě v Praze. Studium nedokončil. Zřejmě kvůli vyloučení ze strany, k němuž došlo v roce 1950. Přihlásil se místo toho na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii, poté, pod vedením prozaika a dramaturga Miloše Václava Kratochvíla, scenáristiku.

Na škole mladý básník zůstal i poté, co ji absolvoval scénářem celovečerního filmu Božena Horová a diplomovou prací „Stalin v boji proti trockismu v sovětské literatuře a situace na naší umělecké frontě“.

Kundera na FAMU až do roku 1970 přednášel světovou literaturu. Nejprve jako asistent, po obhájení teoretické práce o Vladislavu Vančurovi a obnovení členství v KSČ jako odborný asistent, a konečně, od roku 1964, jako docent. Na jeho přednášky o stavebních principech románů, čerpajících mj. z Teorie románu Györgyho Lukácse, později s nadšením vzpomínali například Jiří Menzel, Agnieszka Hollandová nebo Antonín Máša:

„Na FAMU přednášely osobnosti a styk s osobností člověka obohacuje. Pro mne to byli Milan Kundera, František Daniel nebo M. V. Kratochvíl.“[2]

O vazbách mezi literaturou a filmem i jednotlivých režisérech nové vlny Kundera psal také do kulturních periodik jako Světová literaturaLiterární noviny nebo Host do domu, které coby otevřené diskuzní platformy sehrály významnou roli v liberalizaci české kultury a společnosti.

V první polovině šedesátých zahájil Kundera, někdejší proletářský básník, svou kariéru prozaika. Hned jeho prozaický debut, povídkový soubor Směšné lásky, poslouží jako podklad pro dvě filmové adaptace. Směšné lásky ve skutečnosti vyšly natřikrát.

První sešit byl Československým spisovatelem publikován v roce 1963 a obsahoval povídky Já, truchlivý bůhSestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát. O dva roky později následoval Druhý sešit (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop) a tři roky nato, krátce po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, sešit třetí a poslední (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po dvaceti letech).

Celovečerního filmového nebo televizního zpracování se dočkaly všechny tři povídky z prvního sešitu. Podle povídek Eduard a Bůh a Falešný autostop vzniklo několik filmů studentských.[3] 

Jako první Kunderu zfilmoval Miloslav Zachata. Půlhodinová televizní dramatizace povídky Sestřičko mých sestřiček byla vysílána 2. srpna 1963. Tvůrcem prvního celovečerního kunderovského filmu byl nicméně až o dva roky později spisovatelův bývalý student Hynek Bočan.

Na převodu tragikomické anekdoty Nikdo se nebude smát do podoby filmového scénáře se podílel i další frekventant Kunderových přednášek – Pavel Juráček. Ten na základě doporučení svého pedagoga už v roce 1960 získal nabídku pracovat jako dramaturg barrandovské tvůrčí skupiny Šmída–Kunc.

Jako obhájce filmů a filmařů nové vlny se čím dál uznávanější spisovatel projeví ještě mnohokrát. Když se například Sedmikrásky Věry Chytilové staly v květnu 1967 terčem interpelace poslance Pružince, na politikovu pohoršenou kritiku reagoval na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů právě Kundera.

Svůj pohled na „československý filmový zázrak“ Kundera shrnul ve stati věnované Formanovu filmu Hoří, má panenko:

„Imbecilita komerčních zájmů a nesmiřitelnost ideologického dogmatu, to jsou dvě zla ohrožující filmové umění. Když byla česká kinematografie hned po válce znárodněna, osvobodila se z moci prvního zla, a během šedesátých let se pomalu zbavovala druhého. V té krátké chvíli svobody (svobody relativní, ale tak vzácné na naší planetě) se narodila velká plejáda mladých českých filmařů.“[4] 

Na jaře 1967, dva roky od svého dokončení, vychází Kunderův první román Žert. Polyfonická úvaha nad bezmocí člověka v kontextu dějin zaznamenala velký úspěch u domácích čtenářů, kteří rychle vykoupili všechny výtisky, a zároveň autora zviditelnila na Západě. O rok později kniha získala cenu Svazu československých spisovatelů a vznikl podle ní film.

Vůči Nikdo se nebude smát měl Kundera kvůli absenci reflexivního rozměru výhrady. Na Žertu proto od začátku spolupracoval s režisérem Jaromilem Jirešem. Scénář vznikal ještě v době, kdy rukopis románu procházel cenzurou. S kompozičně sevřeným filmem, který akcentuje spíš tragickou než ironickou rovinu předlohy a redukuje množství vypravěčů i časových rovin, byl Kundera spokojen, jak dokládají i jeho slova otištěná v časopise Le Nouvel Observateur po prvním uvedení filmu ve Francii:

„Román je nesrovnatelně rozsáhlejší než film, takže jsem věděl, že bude potřeba krátit, přepisovat, zjednodušovat, zhušťovat. Myslím, že se mi to podařilo, a můj drahý přítel Jireš, kterého jsem už tak dlouho neviděl, se postaral o zbytek: vybral a vedl herce (skvělé herce), vytvořil atmosféru, dal filmu rytmus a mistrně, s neobyčejnou citlivostí střídal jednotlivé škály emocí.“[5]

Jako poslední byla před spisovatelovou emigrací zfilmována jeho vůbec první povídka Já, truchlivý bůh, kterou napsal už na konci padesátých let a údajně během jejího psaní objevil sám sebe jako autora. Režisérem byl tentokrát Antonín Kachlík, nechvalně proslulý zejména svou prorežimní tvorbou z let normalizace. V šedesátých letech nicméně natočil pár formálně zdařilých filmů, byť se žádný z nich nedočkal stejného věhlasu jako tvorba talentovanějších tvůrců nové vlny.

Kundera se opět podílel na scénáři s režisérem. Stejně jako v případě o dva roky staršího televizního zpracování Jaroslava Horana se rozhodli pro zcizující promluvy hlavního hrdiny směrem k divákům. Své komentování děje prokládá bonmoty, vytrhávajícími nás z příběhu a odpovídajícími metaliterárnímu charakteru povídky. Kritici se neshodovali v tom, zda takto otrocký, okatě literární přepis filmu škodí, nebo naopak umožnil lépe vystihnout ducha povídky.     

Truchlivý bůh vznikal v napjaté posrpnové atmosféře, v době nastupujících represí a sílícího cenzurního tlaku. Kundera byl již v dubnu 1968 spolu s Václavem Havlem, Ludvíkem Vaculíkem nebo Pavlem Kohoutem v depeši ministerstva zahraničí Sovětského svazu označen za člena skupiny usilující o svrhnutí socialismu v Československu. Po srpnu se tak logicky octnul na čelních místech pomyslného seznamu osob, jejichž další veřejné aktivity byly nežádoucí.

Románový Žert byl počátkem roku 1970 stažen z prodeje i všech knihoven. Jirešův stejnojmenný film z distribuce zmizel o rok později. Kundera musel stejně jako mnozí jiní pedagogové a studenti opustit FAMU. Zlatá šedesátá skončila. Jeho novým domovem je počínaje rokem 1975 Francie.

V profesionální produkci vznikla už pouze jedna adaptace některého z Kunderových textů. Americkému režiséru Philipu Kaufmanovi udělil souhlas ke zfilmování Nesnesitelné lehkosti bytí, původně nabídnuté Miloši Formanovi. Koprodukční milostné drama se ale spisovateli nelíbilo. Filmový přepis žádného dalšího ze svých děl nepovolil. Zfilmován tak nebyl mimo jiné ani Valčík na rozloučenou, jehož filmovou verzi zamýšlela Kunderova někdejší studentka Agnieszka Hollandová.

Martin Šrajer

Poznámky:

[1] Antonín Jaroslav Liehm, Generace. Praha: Československý spisovatel 1990, s. 54.

[2] Miloš Fikejz, Pokus o inventuru minulosti s Antonínem Mášou. Kino 45, č. 9, 1990, s. 3.

[3] Eduard a Bůh (r. Jan David, 1969), Weekend (r. Rafal Mierzejewski, 1987), Falszywy autostop (r. Denis Delic, 1995), The Hitchhiking Game (r. Shane Davey, 2002), Auto Stop (r. Nasser Saffarian, 2003).

[4] Milan Kundera, Formanovo Hoří, má panenko. Iluminace 8, č. 1, 1996, str. 5.

[5] Cit. dle Jean-Dominique Brierre, Milan Kundera. Život spisovatele. Praha: Argo 2020, s. 117.