Špalíček

Režie:
Jiří Trnka
Rok:
1947

O filmu

První celovečerní loutkový film Jiřího Trnky, oceněný mj. Zlatou medailí na MFF v Benátkách, vznikl spojením šesti krátkých snímků, původně natočených a uváděných samostatně. Pro dobový tisk byl Špalíček v roce 1947 ukázkou vyzrálého filmového umění vyrůstajícího z národnosti a lidovosti.

Výtvarník divadelních scén a kostýmů, malíř, grafik, sochař a knižní ilustrátor Jiří Trnka se k filmu dostal v roce 1942 coby návrhář kostýmů nedokončené pohádky Miroslava Cikána Dlouhý, Široký a Bystrozraký. V roce 1945 se stal uměleckým ředitelem studia kresleného filmu Bratři v triku (dříve AFIT), kde jen pár týdnů po osvobození, 15. června, započala realizace prvního barevného kresleného filmu, animované pohádky podle klasického námětu Zasadil dědek řepu. Následovaly krátké filmy DárekPérák a SS a Zvířátka a petrovští (všechny 1946).[1] V roce 1946 Trnka z Bratrů v triku společně s Břetislavem Pojarem, Stanislavem Látalem nebo hudebním skladatelem dětské opery a rozhlasových hudebních pásem Václavem Trojanem odešel a založil studio loutkového filmu. Improvizované ateliéry si zřídili v Chourových domech na pražské Národní třídě.

Ze šesti segmentů Špalíčku vznikl jako první Betlém, který byl zároveň prvním Trnkovým pokusem o režii loutkového filmu.[2] O dalších částech cyklu při jeho hektickém natáčení na podzim 1946 (film měl být hotov do Vánoc) ještě neuvažoval, měla to být pouze zkouška nového výtvarného stylu a nového typu vyprávění: „Až do Špalíčku, vlastně přesněji řečeno až do dokončení Betlému, jsem u svých filmů vycházel skoro výlučně jen z výtvarné stránky. To taky určovalo jejich dramaturgii, celý způsob vyprávění. Čím déle jsem se však filmem zabýval, tím více ztrácela pro mne výtvarná složka na svém prvotním významu, i když jsem výtvarné řešení i nadále vždy sám prováděl.“[3]

Neboť si uvědomoval nedostatky výsledku, rozhodl se Trnka dvanáctiminutovou suitu doplnit o dalších pět dílů, které připomenou lidové zvyky a tradice udržované na českém venkově během jednotlivých ročních období. Rámec poskytnul Špalíček národních písní a říkadel, v němž Mikoláš Aleš nabídnul ilustrace k lidovým písním, pranostikám a pořekadlům. Ráz lyrického vyprávění předem určil Trojanův hudební doprovod, opírající se o starší i novější lidové písně nazpívané Kühnovým dětským sborem. Genezi projektu nechme přiblížit samotného Trojana: „V roce 1945 mne přizval Jiří Trnka ke spolupráci na kresleném filmu […] O rok později byla objednávka na loutkový film Betlém […] Použili jsme koled a jejich epika ovlivnila tvar scénáře. Do práce jsme se tak zabrali, že jsme to nestihli udělat do Vánoc. Tak jsme si řekli, že podobně uděláme celý rok lidových zvyklostí […] A tak vznikl Špalíček.“[4]

Kolektiv patnácti lidí s Trnkou a vedoucím produkce Jílovcem na filmu pracoval celý rok, aby premiéra mohla proběhnout na Vánoce. Scénář, jehož autorství je připisováno Trnkovi, byl vypracován podle jednotlivých taktů. Následovala náročná výroba loutek, typologicky inspirovaných lidovým uměním. Trnkův tým nejprve pracoval s loutkami z klasického loutkového divadla, které se ovšem kvůli křehké drátové konstrukci lámaly. Nahradily je proto loutky s odolnějšími kostrami z kovu a s ohebnými kovovými klouby, které v potřebné pozici setrvaly dostatečně dlouhou dobu (každý pohyb loutek musel být nafilmován zvlášť). Tváře loutek oproti tomu nejsou pohyblivé, leč mají dostatečně dramatický výraz a oči, aby byly divákům sdělované významy srozumitelné. Detailnější rozbor „herectví“ Trnkových loutek nabídla Marie Benešová: „Pohyb loutek má základní prvky tance, který je ovšem součástí dějové akce; ve stylu s realistickými předměty a s prostředím se pohyb usměrňuje ve stylizované herecké gesto, překvapující svou plynulostí a výmluvností.“[5]

Na pracný výrobní proces v osmdesátých letech zavzpomínal Břetislav Pojar: „Betlém je klasická ukázka toho, co uměl Trnka nejlíp: vyzískat z úplně statického obrázku silný emocionální efekt, navodit jím duševní stav loutky. Je to scéna s jednonohým vysloužilcem, který klečí před jesličkami. Dělala se dlouhým točivým nájezdem kolem betlémského kopce, až na detail klečícího vojáka. V tom byl Trnka opravdu mistr. Pustil trochu větrák, aby se vlasy loutky maličko pohybovaly, aby vznikl dojem, že figura není zcela nehybná. Jinak soustředil vše do kresebné a světelné atmosféry, do výrazu panákovy hlavy, kterému napomohl světly a oním maličkým detailem rozevlátých vlasů. Ve spojení s hudbou vykouzlil dojem, že vidíme člověka, hluboce prožívajícího duševní pohnutí.“[6]

Betlém, natočený jako první, nakonec hodinu a čtvrt dlouhé pásmo zachycující rok na české vsi, jak jej reflektují písně, zvyky, obřady a slavnosti, uzavírá. Předchází mu MasopustJaroLegenda o sv. ProkopuPouť a Posvícení. V surrealistickém Masopustu sledujeme rej masek a lid těšící se na příchod jara. Lyrické Jaro ukazuje pasáčky vylézající na kopce, zvířata vybíhající na pastvu a zahájení žní. Mytologická Legenda o sv. Prokopu zpracovává pověst o světci, který se kál ze svých hříchů v sázavských lesích, kde mu společnost dělala lesní zvířata. Tématem Pouti je procesí ke kapličce se zázračnou studánkou, v brueghelovském Posvícení si vesničané dopřávají bohatého pohoštění a Betlém, kterým by film měl gradovat, byť je některými kritiky vnímán jako nejslabší část celku, zpřítomňuje atmosféru českých Vánoc koledou o narození Krista.

Povolení k veřejnému promítání bylo pro Špalíček vydáno 17. prosince 1947. O osm dní později, tedy symbolicky na první svátek vánoční, proběhla premiéra (film byl uváděn společně s Trnkovým krátkometrážním Dárkem). K doporučenému způsobu národoveckého čtení čtenáře ve Filmových novinách pobídl Bohumil Brejcha: „Špalíček nutno přijímat […] se srdcem a myslí otevřenou, vžívat se do osudů těch, kteří nám na plátně rozehrávají všechny ty příběhy a objevovat v morálce těchto příběhů kus životní pravdy, kterou do nich uložila staletá národní tradice českého člověka.“[7] Nejen za jeho „tvarovou čistotu, technickou dokonalost, stylovou a uměleckou objevnost“, ale také za „národnost“ ocenili Špalíček svou nově ustanovenou cenou čeští filmoví novináři, kteří v hodnocení neopomenuli upozornit, že film představuje především úspěch československé znárodněné kinematografie.[8]

Ve středu 18. srpna 1948 byl zahájen benátský filmový festival. Trnkův Špalíček zde získal Zlatou medaili za nejlepší loutkový film. Dokladem politického chápání kinematografie budiž skutečnost, že svou gratulaci k benátskému ocenění neopomenul v tisku zveřejnit ministr informací Václav Kopecký: „Blahopřeji s největší upřímností k ohromnému úspěchu a ocenění Špalíčku. Mám radost, že se Vám podaří takto proslaviti československý znárodněný film.“[9] Tvorba Trnkova studia se stala značkou kvality a naznačila cestu, po které se bude v následujících letech ubírat česká animace, reprezentovaná na zahraničních festivalech vedle samotného Trnky zejména Břetislavem Pojarem, Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem. Významnou roli ovšem sehrálo také zapojení dalších významných domácích umělců z různých oborů (Josef Lada, Kamil Lhoták, Zdeněk Seydl, E. F. Burian, Ilja Hurník, František Škvor, Jiří Brdečka…).[10]

Sám Trnka se – také ve světle zahraniční prezentace jeho tvorby (první díl Špalíčku byl například vybrán jako součást daru ke Stalinovým narozeninám) – proti zneužívání filmů k šíření dobově poplatných myšlenek a konceptů (lidovost, českost) v šedesátých letech vymezil: „V loutkovém nebo v kresleném filmu se nedá jen tak sloužit denním potřebám; na to jsou noviny. Naše práce je dlouhodobá a platnost námětů se nesmí ztrácet s postupující dobou. Jejich ideovost musí být hlubší.“[11] Respektujme tedy jím hájené hledisko a přibližme si Špalíček s pomocí názorů odborníků jako objekt estetický, nikoliv ideologický.

Účinek filmu na diváka se pokusil popsat Oldřich Kautský: „Jeho prudké nástřihy i výlučná symbolika některých obrazů vyžadují nejen představivost, ale i trochu únavy očí. Zato však dá divákovi onen nedefinovaný pocit radosti z nového prožitku a dokonalou katarsi dospělým, který se na dvě hodiny stanou dětmi.“[12] Na konkrétním segmentu kvality Špalíčku postihla Marie Benešová: „Loutková hra O Turkovi a Kateřině je nejkrásnější sekvencí Špalíčku, je znamenitá emocionálně působivou zkratkou a mistrovskou montáží, ale především myšlenkovým vyzněním, jehož prostřednictvím dějová složka přesahuje do roviny Trnkova tvůrčího sebevyjadřování a jeho víry v čaromoc a sugestivní sílu umění.“[13]

K nejnadšenějším obhájcům Trnkova snímku patřil multimediální umělec, spoluzakladatel Laterny magiky Emil Radok: „Celý film, nepředstavitelně půvabný, se pohybuje od nejčistší výtvarné exprese až k samé nadreálnosti, avšak smysl těchto tvárných prostředků vede k výsostně uměleckému realismu. V málokterém filmu hraném nalezneme také stejně bezvadný scénář jako ve Špalíčku. Ani jediný pohled, ani jediná scéna není neúčelnou, ani jediný přechod není pokažen. Barva nabývá již úplné dokonalosti, o jaké se hranému filmu dosud ani nesnilo.“[14]

Martin Šrajer

Špalíček (Československo 1947), režie a scénář: Jiří Trnka, kamera: Vladimír Novotný, Emanuel Franek, hudba: Václav Trojan, střih: Jiří Trnka, Helena Lebdušková, zvuk: Josef Zavadil. Kreslený a loutkový film Praha, 78 min.

Poznámky:

[1] Film Zvířátka a Petrovští byl na festivalu v Cannes v roce 1946 odměněn Velkou mezinárodní cenou v kategorii krátkých animovaných filmů. Nešlo o jediný výrazný úspěch domácí animace před dokončením Špalíčku. Na festivalu v Bruselu v roce 1947 byl čestným uznáním odměněn loutkový Betlém a kreslený film Hotovo, jedem (1946). V Benátkách obdržel v roce 1947 Mezinárodní cenu v kategorii kreslených filmů snímek Atom na rozcestí (1947) a v kategorii filmů loutkových bylo tamtéž oceněno Posvícení (1947).

[2] Předlohou filmu byl Trnkův stejnojmenný olejový obraz.

[3] Jaroslav Brož, Dvacet let čs. filmu. Vypovídá Jiří Trnka. Film a doba 11, 1965, č. 6, s. 290.

[4] Jaroslav Kovaříček, Hned několik důvodů k rozhovoru s Václavem Trojanem. Kino 22, 1967, č. 11 (1. 6.), s. 2

[5] Marie Benešová, Od Špalíčku ke Snu noci svatojanské. Praha: Orbis 1961, s. 11.

[6] Marie Benešová, Návraty. Zamyšlení nad migrací motivů v tvorbě Jiřího Trnky. Film a doba 33, 1987, č. 2, s. 79.

[7] Bohumil Brejcha, Špalíček. Filmové noviny 1, 1947, č. 51 (20. 12.), s. 3.

[8] Oldřich Kautský, Cena kritiků Špalíčku. Filmové noviny 2, 1948, č. 1, s. 1.

[9] Blahopřání loutkovému filmu. Filmové noviny 2, 1948, č. 2 (10. 1.), s. 1.

[10] Prodej barevných loutkových a kreslených filmů do zahraničí ztěžoval nedostatek barevného materiálu, a tedy i ukázkových kopií.

[11] J. Brož, Jaroslav, c. d., s. 290.

[12] Oldřich Kautský, Čemu jsme dali věnec. Filmové noviny 2, 1948, č. 1, s. 7.

[13] M. Benešová, Návraty, s. 80.

[14] Emil Radok, Démant české kultury – světové dílo. Práce 1947, č. 297 (21. 12.), s. 6.

Dobové ohlasy

Trnka zde přichází s něčím, co nechci nazvat novým, co však mluvený film s lidskými herci opustil. Pracuje s loutkami a hudbou, jdoucí průběžně, bez přestávky celým filmem. Trnka si uvědomil, že si musí vytvořiti zcela odlišnou technickou řeč. Bylo by zajímavé vědět, na co tu přišel vlastní spekulací a co si zapamatoval z vrcholné éry němého filmu, zejména ruského.

Jiří Brdečka, Svobodné noviny, 21. 12. 1947, s. 6.

Loutka Trnkova má schopnost zodpovědět všechny dějové části co do psychologie, co do výtvarnosti obrazu i co do dramatiky fází. Věci, lidé a zvířátka ve Špalíčku tvoří významově organickou sounáležitost, nevídaný a mimoskutečný svět, nebo chcete-li svět ideální.

Emil Radok, Práce, 21. 12. 1947, č. 297, s. 6.

Trnka vychází z lidového podání. Lidový zvyk, lidová píseň, plastika, tradice mu není cílem, nýbrž východiskem. Trnka nenapodobí. Zpodobuje! A ovšem přetváří. Dospívá k dílu vlastní zákonitosti. Film mu není prostředkem, aby vyjadřoval trpně přijatou tradici lidového umění, nýbrž cílem, k němuž dochází, užívaje nového, svébytného, filmového materiálu a dotvářeje se nového, ryzího, osobitého projevu."

A. M. Brousil, Zemědělské noviny, 20. 12. 1947.

Vizuály

Špalíček

Videa