Věrni zůstaneme

Režie:
Jiří Weiss
Rok:
1945

O filmu

Filmový archiv exilové vlády

Vypuknutí druhé světové války s sebou přineslo zcela novou, bezprecedentní kapitolu v dějinách kinematografie. S  ohledem na množství propagandistických snímků, které v  této době vznikly, můžeme bez nadsázky říct, že se film vydal na válečnou frontu. Zatímco v době první světové války světoví vladaři objevili potenciál tisku jako nástroje propagandy, za druhé světové války se jejich pozornost soustředila na kinematografii. Film se nevyhnutelně stal významným nástrojem utváření veřejného mínění, který měl mimo jiné připravit občany na válku, povzbuzovat je k činům a udržovat společenskou morálku.

K nejznámějším filmům zobrazujícím aktivity Spojenců patří například americký cyklus Zač jsme bojovali (Why We Fight; Frank Capra, Anatole Litvak, 1942–1945), jenž pojednává o nejdůležitějších událostech druhé světové války, britsko-americká koprodukce Nehynoucí sláva (The True Glory; Carol Reed, Garson Kanin, 1945) dokumentující vítězství Spojenců na západní frontě a Pád Berlína (Berlin; Julij Rajzman, 1945), který sleduje postup sovětských vojsk od náporu u Stalingradu po Berlín. Mimo jiné díky těmto produkcím se zrodil mýtus o velkých spojencích, jejichž boj se státy Osy je nejen obranou vlastní státnosti, ale také bojem za osvobození slabších národů od hitlerovského útlaku.

Ve stínu snímků zabývajících se hlavními aktéry světového konfliktu zůstávají filmy popisující aktivity dalších spojenců, například Austrálie, Jižní Afriky, Polska, Nizozemska nebo československého odboje. Ideu, jíž se řídili tvůrci těchto produkcí, výstižně popsal režisér Jiří Weiss: „Průměrnému Britovi je každodenně předkládána propaganda Spojenců. Ale jakou má představu o obsahu toho slova, nebo o jeho důležitosti? […] Měli bychom mu ukázat i tvář Polska, Nizozemska, Československa… Národy tohoto ostrova včetně dominií či Spojených států by motivovalo k většímu úsilí v oblasti industriální výroby i jinde, kdyby viděly skutečné příběhy mnoha různých národů, které zapomněly na nedávné sváry a nyní stojí bok po boku. Viděli jste, že Britové zdvojnásobili své úsilí, když dodávají produkty pro potřeby našeho sovětského spojence?“[1]

I  když toto přání bylo vyslyšeno jen částečně, mnohé filmové štáby jednotlivých zemí se po dohodě s exilovými vládami a armádou snažily zachytit na filmovém pásu boj s nepřítelem. Filmy o okupovaných národech vznikaly hlavně s pomocí britského studia Crown Film Unit a britského Ministerstva informací (MOI), tematice se věnovali rovněž tvůrci Kujbyševského studia zpravodajských filmů v SSSR nebo režiséři spojení s americkým Úřadem válečných informací (OWI) a kanadským studiem National Film Board (NFB).[2]

Velká část produkcí natočených za druhé světové války je nyní již dostupná, přesto se však ve filmových i  vojenských archivech stále nacházejí další materiály, které stojí za zveřejnění – včetně materiálů, jež zobrazují aktivity menších spojeneckých zemí jejich vlastní optikou. Mezi takové materiály patří i filmy zařazené do kolekce „Věrni zůstaneme“, jež představují činnost československé armády působící na různých frontách druhé světové války. Dané téma se objevovalo i v soudobé zahraniční kinematografii,[3] edice NFA se nicméně soustředí na dosud upozaďované materiály natočené českými tvůrci. Podobně jako filmy ostatních spojenců reagovaly i tyto snímky na filmovou propagandu států Osy. Jak ovšem zdůrazňuje Jiří Weiss, filmy stavěly do centra událostí prosté vojáky, a tím spolu s dalšími počiny studia Crown Film Unit reagovaly na produkce establishmentu, které vznikaly v Hollywoodu, Billancourtu či na Barrandově.[4]

Je třeba si uvědomit, že je zde představen pouze výsek ze života vojáků, který byl navíc (s výjimkou amatérských filmových materiálů) do velké míry „upravován“ a inscenován pro potřebu dobové propagandy. A proto účelem edice není pouze připomenout fakta důležitá pro českou historii. Jedná se zároveň o pokus otevřít tematiku, která podléhá procesu národní mytologizace. Filmy ukazují, jaký byl obraz československých vojáků v kontextu světového ozbrojeného konfliktu. Jsou svědectvím doby svého vzniku a pomníkem historie; zvěčňují výpovědi československých elit působících na mezinárodním poli a demonstrují boj národa za svobodu.

Rámcovým filmem, od něhož se kolekce odvíjí, je celovečerní dokument Věrni zůstaneme – první snímek, který souhrnně mapuje historii Československa od mnichovské konference přes zahraniční odboj až po spojenecké vylodění ve Francii (Normandii) v roce 1944. Vedle tohoto širokého záběru je třeba připomenout, jak velká váha byla poslání filmu přikládána. Režisér Weiss po letech vzpomínal: „Ta nesmírná víra, vidění budoucnosti… […] Bláznivá naděje, že film může ovlivnit lidské životy, pomáhat měnit svět. To byla idea mé generace, vytasit srdce jako meč a bojovat uměním za své přesvědčení.“[5] Tvůrce byl natolik přesvědčen o síle sdělení dokumentu, že údajně zorganizoval shoz kopií filmu při výsadku Spojenců v době povstání na Slovensku.[6] Oficiální premiéra se uskutečnila dne 12. října 1945 v pražském kině Blaník za účasti prezidenta republiky. Z několika málo dobových recenzí se můžeme dozvědět o osvětových a vlasteneckých hodnotách díla.

Ve Filmovém přehledu byl dokument označen jako „živá politická učebnice“, avšak nachází se zde i  připomínka, že patrně z  důvodu nedostupnosti materiálu je příliš málo řečeno o jednotkách generála Ludvíka Svobody v SSSR.[7]

Složitost problematiky působení exilových jednotek nicméně vyžadovala představit dané téma z nejširší možné perspektivy. Českoslovenští vojáci nepůsobili jen na různých frontách na zemi i ve vzduchu, ale byli podřízeni různým politickým frakcím. Je třeba mít na paměti také fakt, že válečná rétorika znala mnoho způsobů vyjádření a procházela různými fázemi vývoje; byla skoro stejně synkretická a rozsáhlá jako celý válečný konflikt. Proto se v kolekci nacházejí žánrově různorodé snímky – dokumentární filmy, hrané propagandistické dokumenty, zpravodaje i amatérské snímky –, jakož i materiály z různých frontových oblastí.

Jednu skupinu děl tvoří filmy realizované na válečných frontách (fronta západní a východní, boje v Africe). Během rešerší k tomuto projektu se ukázalo, že ve sbírce Národního filmového archivu převažují materiály o působení československých jednotek na západní frontě. Stalo se tak mimo jiné zásluhou již několikrát zmíněného Jiřího Weisse, který byl za války nejaktivnějším českým exilovým filmařem a později věnoval NFA archiv svých filmů. K bonusovým materiálům natočeným tímto režisérem patří zpravodajské šoty Čechoslováci u DunkerkuGenerál Liška hovoří o významu Dunkerku pro Československo 9. dubna 1945 a dokument o 311. československé peruti Night and Day (Noc a den, 1945). Z filmově historického hlediska pozoruhodný obraz československých vojáků na západní frontě poskytuje také snímek The Czechoslovaks March On (Čechoslováci nastupují, 1943) v režii Karla Lamače. Díky jemné ironii a odstupu, se kterým autor k tématu přistoupil, tento snímek vyčnívá z tehdejší filmové propagandy. Stojí za zmínku, že tento film byl, stejně jako dokument Noc a den, vyroben studiem Czechoslovak Film Unit. O jeho působení se sice zatím nepodařilo najít podrobné informace, dá se však předpokládat, že film vznikl díky finanční podpoře tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka.[8]

Prostředí československých válečných letců ve Velké Británii zachycuje také filmový materiál 310. stíhací peruť (1940–1943) – jeden z mála barevných dobových amatérských filmů, natočený vojenským lékařem Zdeňkem Vítkem na filmovou surovinu Eastman Kodak. Právě sounáležitost kameramana s portrétovanými letci a pozemním personálem umocňuje autentickou atmosféru zaznamenaných okamžiků, ať už při každodenních služebních povinnostech, volnočasových aktivitách nebo při slavnostních ceremoniích a návštěvách představitelů exilové politické reprezentace (např. Jana Masaryka). Materiál tvoří amatérské, v podstatě kontinuální obrazové záznamy jednotlivých ucelených událostí, které téměř nebyly upravovány dodatečným střihem a které v dochované kopii ani nejsou řazeny chronologicky. Vzhledem ke struktuře archivovaného díla se editoři rozhodli představit tento materiál ve dvou částech, co nejnázorněji demonstrujících různorodost jeho obsahu.

Vedle snímků realizovaných na západní frontě obsahuje kolekce také sovětský dokument U československé vojenské jednotky v SSSR (Čechoslovackaja voinskaja časť v SSSR; A. Kirjuchina, 1942) – jediný původní film o československých vojácích na Východě ve sbírce NFA, jehož záběry byly v minulosti použity v mnoha střihových dokumentech.[9] Na rozdíl od ostatních materiálů tento snímek natočil sovětský filmový štáb. Vedle Československého filmového ústavu byl snímek po druhé světové válce poskytnut Vojenské půjčovně filmů, která některé sekvence použila do propagandistických dokumentů s tím, že po únoru 1948 došlo k cenzuře záběrů s politicky nepohodlnými důstojníky. Doplněním této produkce je zpravodajský šot Slavnostní přísaha a předání bojového praporu 2. čs. samostatné brigádě, který prezentuje nesestavený materiál z vojenské přísahy a ceremoniálu předání praporu 2. československé samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu v roce 1944.

Téma nejméně pokryté se týká působení československých vojsk v severní Africe. Rozsáhlá rešerše prokázala, že nesestavený amatérský film Československá jednotka v severní Africe (1941–1943), uložený ve sbírce NFA, je jedním z mála dochovaných snímků, který se zabývá tímto tématem. Vzhledem k pramenné nouzi a nízké technické kvalitě obrazového záznamu jsme se rozhodli doplnit film dobovými fotografiemi z Vojenského ústředního archivu a ze soukromé kolekce Jaroslava Čvančary.

Další část edice se soustředí na významné okamžiky spojené s návratem československých jednotek zpět do vlasti v roce 1945. Snímek Cesta domů (1945) dokumentuje  výcvik Československé samostatné obrněné brigády, přepravu do Francie, prudké boje u Dunkerku a cestu do Prahy. Miroslav Tiller, voják oficiálně zodpovědný za filmovou aktivitu brigády, neměl žádné filmové vzdělání a natáčel tento film se štábem amatérských kameramanů. Jediným profesionálním tvůrcem mezi vojáky československé armády na západní frontě byl v té době Kurt Goldberger, který měl významný vliv na závěrečnou podobu díla.

Ke konci války a osvobození státu neodmyslitelně patřily vojenské přehlídky osvoboditelů. Proto se v edici nacházejí záběry z poválečných týdeníků, v nichž jsou vojáci z  východní i  západní fronty vítáni jako hrdinové. V  roce 1945 se uskutečnilo několik vojenských přehlídek, během kterých bylo možné v Praze spatřit mj. generála Pattona, generála Harmona, maršála Montgomeryho a mezi vyznamenanými Čechoslováky např. generála Aloise Lišku. Záběry z těchto událostí ukazují slavnostní, a přitom uvolněnou a radostnou atmosféru přivítání Rudé armády Pražany, ale také na dlouhá léta poslední veřejnou prezentaci československých jednotek ze Západu

Tato edice jako celek usiluje přinést nový hlas do stále přítomné diskuze o  roli Československa ve druhé světové válce. Filmové materiály, jež jsou jejím obsahem, by měly sloužit nejen historikům k rozkrývání obrazu exilového vojska, ale i badatelům zkoumajícím téma národní paměti a politizace dějin. Kolekce je zároveň určena širší veřejnosti s hlubším zájmem o zobrazení bojových aktivit v Evropě.

Iwona Łyko


Poznámky:

[1] Citováno z: James Chapman, The British at War. Cinema, State and Propaganda. London: IB Tauris 1998, s. 216–217.

[2] Viz United Nations: United NationsDay in Great Britain (Ministry of Information, Crown Film Unit, 1942), Paradpolskoj časti (Kujbyševské studio film chroniky, 1942), Brazil at War (US Office of War Information, 1943), Fighting Norway (Sydney Newman, National Film Board, 1943).

[3] Viz Czech Army in England (Gerry Massey-Collier, 1940), Fighting Allies: Czechoslovaks in Britain (Louise Birt, 1941), Osvobozené Československo (Osvobožďonnaja Čechoslovakija; Ilja Kopalin, 1945).

[4] Viz A. J. Liehm, Ostře sledované filmy. Československá zkušenost. Praha: Národní filmový archiv 2001, s. 96.

[5] Rozhovor s Jiřím Weissem vedl Elmar Klos, 8. 4. 1984. Národní filmový archiv, Sbírka orální historie. A. J. Liehm, c. d., s. 97.

[6] Jednalo se pravděpodobně o  verzi filmu, která ještě neobsahovala úvodní proslov Huberta Ripky.

[7] Věrni zůstaneme. Filmová kartotéka, 1946, č. 6, s. 5. Filmu se podrobněji věnuje text Aleny Šlingerové.

[8] Rozhovor s  Jiřím Weissem vedli Zdeněk Štábla, Pavel Taussig, Václav Merhaut, 11. 6. 1983. Národní filmový archiv, Sbírka orální historie.

[9] Například československý dokument Generál Svoboda (1968) nebo sovětský zpravodajský materiál Sovremennik.

Filmografické údaje

režie:
Jiří Weiss

scénář:
Jiří Weiss

kamera:
Raymond Elton,
Peter Henessy,
Charles Marlborough,
George Rottner,
Geoffrey Williams

hudba:
Vilém Tauský

střih:
Jiří Weiss

Informační služba Ministerstva zahraničních věcí Prozatímního
státního zřízení v Londýně, 82 min.

Videa

Texty

Dokumentární filmy o západním odboji v poválečných kinech

Reflexe druhého československého odboje se ve filmu po roce 1945 dočkala různých modifikací, zejména v závislosti na politickém vývoji. Její počátky je však třeba sledovat už během válečných let, kdy se někteří filmaři v exilu podíleli na dokumentaci zahraničního odboje a na posilování československé identity v mezinárodním povědomí. Ve Velké Británii za války pokračovala filmová kariéra osobností, jako byli režiséři Karel Lamač a Jiří Weiss či kameraman Otto Heller, k filmu se zde dostal později významný dokumentarista Kurt Goldberger. Kromě unikátních profesionálních i amatérských záběrů tak vzešla z prostředí československých vojenských jednotek a diplomacie i důležitá kapitola v dějinách exilové kultury.

Filmaře v exilu zaměstnávaly různé filmové společnosti, včetně Crown Film Unit při britském ministerstvu informací. Na jejich tvorbě měla pochopitelný zájem také československá exilová vláda. Kromě hraných filmů a  množství anonymního zpravodajského materiálu točili vlastní dokumentární snímky, převážně krátkometrážní. Dle dobových svědectví byly tyto filmy živou součástí kulturního dění.[1] Premiérová promítání probíhala za účasti představitelů československého i britského politického a společenského života v Československém institutu (založen roku 1941), jenž byl platformou i pro filmové amatéry z  řad vojáků.[2] O filmových novinkách informoval exilový tisk, včetně vládního listu Čechoslovák. S blížícím se koncem války se pak exilová tvorba začínala více obracet k budoucímu publiku ve vlasti, jako je tomu v  případě celovečerního filmu Věrni zůstaneme (1945) Jiřího Weisse a středometrážní Cesty domů (1945) Miroslava Tillera.

Jiří Weiss po emigraci záhy navázal na svou předválečnou práci, se kterou se symbolicky rozloučil projektem střihového filmu k oslavě 28. října 1938 Dvacet let svobody, z nějž bylo nakonec po mnichovských událostech uvedeno pouze torzo pod názvem Naše země (1938). Weiss si některé archivní materiály z prvního dvacetiletí republiky přivezl s sebou do Velké Británie a hned v roce 1939 z nich sestříhal svůj první exilový film Uloupení Československa (The Rape of Czechoslovakia, 1939).[3] Film, který podpořil Jan Masaryk a k němuž napsal komentář básník Cecil Day-Lewis, přinesl obraz moderního státu založeného na demokratických a morálních principech, jimiž jednoznačně potvrzuje své místo v poválečném uspořádání světa. Podobným způsobem na zahraniční publikum cílila například Věčná Praha (Eternal Prague, 1940) a další snímky. Jako dobrovolník v armádě natočil Weiss několik bezprostředních reportáží i nahrávaných rekonstrukcí mezi příslušníky Royal Air Force, mimo jiné portrét 311. československé bombardovací perutě Noc a den (Night and Day, 1945). V roce 1944 pak z nasbíraných a nově dotočených záběrů sestavil za podpory exilového ministerstva zahraničí a několika zahraničních institucí a spolupracovníků střihový dokument Věrni zůstaneme. Dochované kopie jsou sice uvedeny explikací Huberta Ripky adresovanou publiku v osvobozeném Československu, film samotný byl však vyroben ještě před koncem války. Přesto byl v době uvedení v říjnu 1945 jistě jednou z nejucelenějších informací o činnosti zahraničního odboje. Zároveň se svým stylem vzpírá faktografické přehlednosti ve prospěch sugestivního výrazu a dynamiky vyprávění.

Liduprázdný lánský zámek a zastavená kola továren – to je podzim 1937. Smrt bývalého prezidenta T. G. Masaryka je okamžikem převzetí odpovědnosti. Právě na Masarykově pohřbu pronáší jeho nástupce Edvard Beneš slib: „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Masarykův odkaz Weiss vzápětí připomíná střihovou sekvencí z archivních záběrů. Rekapitulace demokratických principů republiky, jak byly budovány od první světové války, už nemá charakter propagačního filmu typu Uloupení Československa. Je obrazem dávno důvěrně známým, ať jde o  lyrické záběry drsného života na Podkarpatské Rusi, nebo příklady pokročilého sociálního systému první republiky. Dalšími připomenutými mezníky jsou X. všesokolský slet a  mobilizace v  roce 1938. Tyto monumentální manifestace národního sebevědomí kontrastují s prvními obrazy zla – násilnými činy sudetských Němců a 15. březnem 1939.

Líčení válečných let záviselo na zdrojích filmového materiálu, které měl Weiss k dispozici. Byly to kromě jeho vlastních filmů záběry získané od spojeneckých organizací i nacistická propaganda. Z těchto zdrojů vytěžil někdy více, někdy méně konkrétní obraz zlomových okamžiků války, od napadení Polska přes kapitulaci Francie, bitvu o Británii, bitvu u Stalingradu, boje v severní Africe a činnost partyzánů až po otevření druhé fronty. Závěrečná rychlá montáž záběrů z postupu západních a východních spojenců vyvolává dojem kleští, jež nepřítele nevyhnutelně rozdrtí. Do popředí je průběžně kladen československý podíl na celém tomto vývoji a jeho uznání spřátelenými silami – Edvard Beneš a Jan Masaryk jednají na Západě i v SSSR, řady dobrovolníků se účastní bojů v Evropě, na východní frontě i v severní Africe, aktivní je i Československý červený kříž a celosvětový ohlas vyvolává lidická tragédie. Ve způsobu montáže, ale také v práci se zvukovou stopou nalezl Weiss výrazové prostředky k souvislému příběhu silného, respektovaného a jednotného zahraničního odboje.

Dodaný voiceover nárazově konkretizuje právě viděné, častěji s ním ale komunikuje jako souběžný poetický text. Volně zachází s útržkovitými citacemi, v nichž poznáme jednou Halasovy verše ze Zpěvu úzkosti,[4] jindy parafrázi Písní otroka Svatopluka Čecha.[5] Hudební podkres, který do značné míry spoluurčuje význam scén, pro film napsal VilémTauský.[6] Jako dirigent jej zároveň nahrál s Londýnskou filharmonií. Hudební motiv, který film uvozuje, se stal symbolickou spojnicí s následujícími Weissovými filmy, kde byl znovu použit: Dopis z Prahy (1945) o následcích nacistické okupace a Slavný den (1945) o prvním zasedání Prozatímního Národního shromáždění.

Zvuková složka nese i rysy jisté sebereflexivity filmu, který nemůže zastřít, že se skládá z fragmentů nejrůznějšího původu, včetně filmů nepřátelského tábora. Komentář na tuto skutečnost naopak přímo upozorňuje a zpracovává ji, když například interpretuje německé záběry z továren: „Nacistická propaganda chtěla namluvit světu, že spolupráce evropských dělníků je dobrovolná, ale vlastní filmy usvědčily Němce ze lží. Svět viděl tváře dělníků, dělníků v německém otroctví.“ Ironicky deformované užití nacistických pozdravů v sekvenci setkání Wilhelma Keitela a Jozefa Tisa pak má usvědčit nacistickou propagandu nejen ze lži, ale i směšnosti.

Film Věrni zůstaneme měl slavnostní premiéru 12. října 1945.[7] Svým vyzněním přesně zapadl do širší proměny filmové kultury, k níž patřilo uvádění válečných filmů západních i východních spojenců nebo produkce nového zpravodaje Týden ve filmu, jenž nahradil za okupace zprofanovaný týdeník Aktualita a stal se bezprostředním hlasatelem vítězství a poválečné obnovy. Ohlasy v tisku byly vesměs vřelé, byť někteří kritici postrádali katarzi v podobě dotáčky z osvobozené republiky. Objevují se jak zprávy o uvedení v cizině, tak i srovnání s formálně spřízněnými dokumenty zahraničních produkcí, například s americkou sérií Zač jsme bojovali (WhyWeFight; Frank Capra, Anatole Litvak, 1942–1945), jejíž první díl byl v československé distribuci již od 6. července 1945. Věrni zůstaneme bylo v dobové recenzi označeno za „záznam faktů, stmelený rukou filmového básníka“, v němž není „přesné faktografie dokumentárního filmu amerického ministerstva vojenství ani drastičnosti líčení filmů sovětských“.[8] S většími výhradami stran přílišného důrazu na západní část odboje film přijalo komunistické Rudé právo, avšak i jeho recenzent nakonec připouští, že jde o „přínos do české kinematografie“.[9]

Pomyslným pandánem k Weissově filmu je dokument Cesta domů o Československé samostatné obrněné brigádě a jejím dramatickém návratu z Velké Británie přes Francii. De facto jako sled samostatných reportáží jej točila filmová skupina, jež pracovala pod exilovým Ministerstvem národní obrany. Coby režisér Cesty domů a na prvním místě mezi kameramany je uváděn Miroslav Tiller. Podobně jako většina členů filmové skupiny ovšem nebyl profesionálním filmařem. Jedním z kameramanů a dle vlastních vzpomínek i autorem koncepce finálního filmu byl začínající dokumentarista Kurt Goldberger.[10]

Cesta domů je založena na původních záběrech a  perspektivě vojáků, a  je tedy ve srovnání s Weissovým filmem pojata více reportážně a technicky. Liší se i doslovným závěrem v podobě shledání vojáků s prezidentem Benešem a jásajícími davy v květnové Praze. Společným rysem obou filmů je význam hudby – pro Cestu domů ji napsal začínající filmový skladatel Jiří Šust[11] a za řízení Viléma Tauského nahrál Londýnský symfonický orchestr. Náhlé střídání různých původních hudebních motivů i parafrází koresponduje s dějovou linkou filmu, v níž se ozývá rozpor očekávaného střetu v přístavu Dunkerk a vědomí blížícího se vítězství a návratu domů

Také Cesta domů se v osvobozené vlasti dostala na plátna kin. Byla uvedena mimo jiné 26. října 1946[12] u příležitosti druhého výročí bojů o Dunkerk,[13] do širší distribuce ovšem vstoupila až v březnu 1947. Opožděná premiéra zřejmě filmu uškodila, alespoň soudě podle malého ohlasu u filmové kritiky. Sporné bylo i spojení do dvojprogramu s tematicky nesouvisejícím americkým hraným dokumentem Zapomenutá vesnice (TheForgottenVillage; Herbert Kline, Alexander Hackenschmied, 1941).[14]

Odbojová tematika se už v éře třetí republiky promítla do nonfikční filmové tvorby i  jinak než z  perspektivy západního exilu. Domácí odboj byl sice především námětem hraných filmů, v různých kontextech jej však reflektovala i dokumentární tvorba, například snímky Včera a dnes (Josef Vácha, 1946) o historii komunistického tisku nebo Rozhodující generace (Antonín Görlich a  kol., 1946), stylizovaný obraz mládeže dospívající během války. S nastupujícími doktrínami komunistické kulturní politiky pak západní část odboje začala být vytěsňována z obecného povědomí a její politická složka reinterpretována jako servilita vůči západním mocnostem a snaha o znovunastolení „vykořisťovatelského“ systému kapitalistické republiky. Příznačné je, že střihové dokumenty z let po únoru 1948 vedle obrazu osvoboditelské Rudé armády a  příležitostně východního odboje kalkulují především s obrazem nepřítele a národního martyria. Typickými příklady jsou filmy jako Mnichované (Jiří Papoušek, 1951) nebo Svědectví (Pavel Háša, Ivo Toman, 1961). Jejich přístup nemůže být vzdálenější tvorbě vojenských exilových filmařů, v níž z nepřehledné válečné vřavy vystupuje kladný hrdina a jím reprezentované pozitivní hodnoty. V kinech se tento obraz zahraničního odboje sice po válce udržel jen krátce, do dějin českého dokumentárního filmu však nepochybně patří.

Alena Šlingerová 

Poznámky:

[1] Viz např. Čs. filmové zprávy. Čechoslovák 3, 1941, č. 7 (14. 2.), s. 5; jlh. [Jiří Lanstein Hronek], Odboj ve filmu. Čechoslovák 3, 1941, č. 8 (21. 2.), s. 7; Život naší jednotky ve Vel. Britanii. Filmy o čs. samostatné brigádě. Čechoslovák 5, 1943, č. 37 (10. 9.), s. 6.

[2] Srov. Bořivoj Srba, Múzy v exilu. Brno: Masarykova univerzita 2003, s. 368.

[3] Jiří Weiss, Bílý mercedes. Praha: Victoria Publishing 1995, s. 40–41.

[4] Báseň Zpěv úzkosti pochází ze sbírky Františka Halase Torso naděje, která v roce 1938 bezprostředně reagovala na mnichovskou dohodu a zmařenou mobilizaci. František Halas, Torso naděje. Praha: Melantrich 1938.

[5] Alegorická skladba na téma poroby a vůle ke svobodě Písně otroka vyšla poprvé v roce 1895 v atmosféře politického a sociálního napětí v tehdejším Rakousku-Uhersku. Svatopluk Čech, Písně otroka. Praha: F. Topič 1895.

[6] Tauský patřil stejně jako Weiss k emigrační vlně roku 1939. Díky svému nadání i renomé, které získal již před válkou, se v exilu velice záhy uplatnil jako dirigent i klavírní virtuos. Viz B. Srba, c. d., s. 329–331.

[7] Jako předfilm byl s filmem Věrni zůstaneme distribuován v obnovené premiéře folkloristický dokument Věčná píseň (Karel Plicka, 1941).

[8] O. [Oldřich] Kautský, Věrni zůstaneme! Filmová práce 1, 1945, č. 22 (19. 10.), s. 5.

[9] –rt–, Premiéra prvního českého filmu našeho odboje. Rudé právo 25, 1945, č. 132 (12. 10.), s. 3.

[10] Jana Hádková, Rozhovor s Kurtem Goldbergrem. Iluminace 3, 1991, č. 2, s. 117–118.

[11]Jiří Šust nepatřil k exilovým umělcům, v protektorátu se účastnil domácího odboje.

[12] B. Milčan, K druhému výročí bojů o Dunkerque. Za svobodné Československo 3, 1946, č. 248 (27. 10.), s. 7.

[13] Dne 28. října 1944 proběhla u Dunkerku nejzdařilejší akce československých vojáků, kdy se během útoku podařilo zničit celý německý pěší prapor. Obléhání přístavu však pokračovalo až do samého konce války.

[14] Srov. O. Kautský, Krátké filmy do šuplíku? Kino 2, 1947, č. 17 (25. 4.), s. 322.

Československé vojenské jednotky v zahraničí za druhé světové války

Boj československých vojáků za druhé světové války je jednou z  výrazných kapitol národních dějin nejen ve dvacátém století. Československé jednotky se po boku Spojenců zapojily do bojových akcí na několika hlavních frontách, a přes své skromné možnosti tak svým dílem přispěly k porážce společného protivníka.

Dnes, kdy známe další průběh historických událostí, ani nedokážeme docenit odvahu a rozhodnost, s jakými Čechoslováci odcházeli do zahraničí, mnozí ještě dlouho před vypuknutím války. V době, kdy se zdálo, že ustupování Hitlerovi bude pokračovat, museli počítat i s tím, že v exilu zůstanou natrvalo, bez naděje na návrat. Snášeli útrapy zprvu pouze primitivních životních a ubytovacích podmínek, nouzi, se kterou se potýkali během útěku i v prvních měsících, kdy pobyt v exilu nesl všechny známky improvizace. Ať již v Polsku, Francii, Velké Británii, Palestině či jinde, byli zpočátku spíše nelibě trpěni než považováni za budoucí spojence

Právě tito první dobrovolníci zformovali tvrdé jádro budoucích vojenských jednotek. Jejich významnou část tvořili mladí důstojníci a  vojenští letci, pod vedením zkušených starších velitelů, vybraných většinou domácím odbojem a přímo vyslaných do zahraničí. Nepřekvapí, že v jejich případě šlo téměř bez výjimky o bývalé legionáře z první světové války, osvědčené vlastence, kteří již svoji ochotu bojovat za svobodu vlasti i v dalekém zahraničí v minulosti prokázali. Nyní se jejich zkušenosti znovu hodily.

Důstojníci i prostí vojáci se zprvu museli společně vzepřít opakovaným porážkám, které je po mnoho měsíců pronásledovaly. Necelý půlrok po tragickém prožitku Mnichova přišla okupace. Několikaměsíční čekání na válku vyvrcholilo bleskurychlou porážkou Polska, odkud museli utéct ještě dříve, než se stačili zformovat v akceschopnou jednotku. Znovu a znovu nezbývalo než unikat před zdánlivě neporazitelnými německými armádami. V červnu 1940 se zhroutila i Francie, evropská supervelmoc, s níž se pojily hlavní naděje československého exilu. Následoval další ústup, tentokrát do Británie, která v tu chvíli zůstala z dřívější početné spojenecké koalice zcela osamocena.

První oficiální jednotkou zahraničního odboje se stal Legion Čechů a Slováků, ustavený dekretem polského prezidenta ze dne 3.  září  1939.[1] Legion vznikl na základě vojenské skupiny pololegálně formované v Polsku již od jara 1939. Dobrovolníci, kteří přišli do Polska, byli původně posíláni dále do Francie, a teprve bezprostřední nebezpečí války přineslo rozhodnutí o organizaci československých vojenských formací na polské půdě. Vrchním velitelem se stal vysoký představitel meziválečné československé armády, armádní generál LevPrchala, přímé velení jednotky měl ale na starosti tehdejší podplukovník Ludvík Svoboda.[2] Legion se měl v první fázi skládat z pěšího praporu, dělostřelecké baterie a náhradní roty, počítalo se s jeho rozšířením na brigádu. Těsně před vypuknutím války navíc Poláci nabídli některým specialistům vstup přímo do polské armády; nejpočetnější skupinu představovalo asi 190 letců. Pro rychlý spád událostí však mohli uskutečnit jen několik letů na zastaralých cvičných strojích. Celkově čítaly československé jednotky v Polsku asi tisíc příslušníků.

Vzhledem k rychlé porážce polské armády českoslovenští vojáci nestačili významněji zasáhnout do bojů. Část ustoupila do Rumunska, většinu však zajala Rudá armáda, postupující do východních částí tehdejšího Polska. Tyto muže čekala dlouhá internace. Většina byla postupně propuštěna na Západ, zbylí se stali základem pozdějších československých vojenských jednotek v Sovětském svazu.

Exilové vedení se v  počátečním období především snažilo vybudovat armádu ve Francii.[3] V době míru ovšem francouzské zákony nepovolovaly organizování cizího vojska a dobrovolníci museli podepisovat závazek služby v Cizinecké legii; několik stovek jich také prošlo tvrdým výcvikem v saharské poušti. Zůstali odkázáni pouze na ústní slib, že v případě vypuknutí válečného stavu Francie umožní formování samostatných československých jednotek. Tento slib francouzské velení splnilo v září 1939, ihned poté, co Francie vypověděla Německu válku.[4] Do jara 1940 pak postupně přijížděli další dobrovolníci z okupované vlasti, kteří se do Francie dostávali složitou cestou přes Balkán a francouzské mandátní území v Sýrii a Libanonu. V prosinci 1939 francouzské úřady povolily i všeobecnou mobilizaci československých krajanů na francouzském území, díky níž se podařilo významně navýšit početní stavy jednotek, současně však tento krok přinesl i mnohé potíže. Především noví vojáci přicházeli postupně, což ztěžovalo výcvik. Různá motivace ke vstupu do vojska, různé životní zkušenosti, národnostní složení, politická orientace, ale i zdravotní stav a rodinné zázemí také vedly k řadě sporů jak přímo mezi vojáky, tak i mezi velitelským sborem a mužstvem.

Nové doplňky nicméně umožnily, aby byla v lednu 1940 ustavena 1. československá divize. V okamžiku, kdy 10. května 1940 německé armády zahájily útok na Západ, však divize představovala spíše výcvikovou formaci. V kritické situaci na počátku června odešla část jednotek na frontu, kde se vojáci marně snažili zastavit nepřátelský postup. Bojů ve Francii se nicméně zúčastnili i českoslovenští letci. Jejich výcvik a nasazení omezil materiální nedostatek francouzského letectva, a tak se přímo k frontovým útvarům dostala jen malá část z nich. Přesto se někteří českoslovenští letci co do počtu sestřelených protivníků dostali mezi špičku francouzského stíhacího letectva.[5] Celkem dosáhlo československé vojsko ve Francii počtu asi dvanácti tisíc vojáků, z toho téměř tisícovka patřila k letectvu. Organizační úsilí československého odboje ve Francii ovšem opět, stejně jako v Polsku, zmařila porážka, když Francie v červnu 1940 kapitulovala.

Po francouzské kapitulaci se většina krajanů rozhodla vrátit se k  rodinám, většina uprchlíků z vlasti naopak nastoupila cestu evakuace do Velké Británie. Vojáci, kteří chtěli dále pokračovat v boji, byli ve spěchu evakuováni na britské ostrovy, kde se teprve vojenskému exilu dostalo potřebného času na výcvik a formování vojska. Ve Velké Británii se politickému vedení exilu podařilo dosáhnout oficiálního uznání ve formě prozatímní, a později i plně právoplatné vlády pod vedení prezidenta Edvarda Beneše. To povzneslo československý odboj na novou, vyšší úroveň. Ministrem národní obrany (od září 1944 pak hlavním velitelem čs. branné moci) se stal generál Sergěj Jan Ingr, který vedl vojenskou část odboje již ve Francii.

Letci, mnozí z  nich s  čerstvými bojovými zkušenostmi z  Francie, se zapojili do legendární bitvy o Británii, kdy pomáhali zlomit nadvládu německé Luftwaffe a uštědřit tak Německu první strategickou porážku od začátku války. Na organizaci a začlenění československých letců do britského královského letectva měl největší zásluhu generál Karel Janoušek, jmenovaný inspektorem čs. letectva. Letci postupně zformovali tři stíhací (310., 312. a 313.) a jednu bombardovací (311.) peruť, kromě nich navíc existovaly některé další bojové, výcvikové a transportní složky; mnoho československých letců také bojovalo přímo v  britských perutích. K  významným změnám došlo na jaře 1942, kdy byly stíhací perutě soustředěny do samostatné stíhací skupiny („wingu“) a 311. peruť přešla pod velitelství pobřežního letectva, kde ji čekaly náročné úkoly v rámci dlouhodobé bitvy o Atlantik. Československé perutě se podílely na mnoha akcích britského letectva – bombardovacích náletech na okupovanou Evropu i samotné Německo, krytí výsadkové operace u Dieppe a invaze do Normandie, doprovodu lodních konvojů, hledání německých ponorek, střežení nebe nad britskými ostrovy před bezpilotními střelami V 1 a dalších. Celkem prošlo řadami čs. letectva v Británii na dva a půl tisíce vojáků.[6]

Z pozemního vojska se do Velké Británie podařilo evakuovat jen menší část, nedostatek vojáků pak limitoval možnosti rozvoje vojska až téměř do konce války. V srpnu 1940 čítaly pozemní jednotky jen něco málo přes tři tisíce vojáků, což umožnilo postavit pouze neúplnou Československou samostatnou brigádu, která měla spíše ráz symbolické formace. Teprve v září 1943, poté, co do Británie přijela jednotka ze Středního východu, mohla být pod velením generála Aloise Lišky zformována Československá samostatná obrněnábrigáda, moderní svazek vybavený poměrně značným počtem tanků a schopný zapojit se do sestavy spojeneckých sil v připravované invazi na evropský kontinent. Z řad pozemního vojska se mnoho mužů hlásilo k letectvu, další vybraní jednotlivci dostali navýsost závažný úkol spolupráce s domácím odbojem – celkem bylo do týlu protivníka takto vysazeno více než sto československých vojáků. Jejich nejznámější akcí se stal atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V  létě 1940, v  tu samou dobu, kdy se hroutila Francie a zbytky československých jednotek hledaly záchranu na britských ostrovech, se započala historie československé jednotky na Středním východě.[7] I zde jádro tvořili dobrovolníci, kteří odešli z okupované vlasti s úmyslem bojovat za hranicemi se zbraní v ruce za svobodu. Poté, co mocnosti Osy na jaře 1941 obsadily celý Balkán, se však možnost úniku dramaticky snížila. Malou jednotku doplňovali především vojáci, propuštění z internace v Sovětském svazu (bývalí příslušníci Legionu Čechů a  Slováků) a  také Čechoslováci židovského původu, kteří emigrovali do Palestiny před rasovým pronásledováním ze strany nacistů. Do jara 1941 se podařilo zorganizovat Čs. pěší prapor 11 – Východní, jenž se mj. zúčastnil bojů proti vichistickým silám v Sýrii, a především se od konce října 1941 zapojil do obrany obklíčeného přístavu Tobruk. Po stažení a doplnění se na jaře 1942 jednotka reorganizovala na Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Pluk se podílel na obraně přístavů; v prvním pololetí roku 1943 působil znovu v Tobruku. Jednotce po celou dobu velel podplukovník (později generál) Karel Klapálek. Po porážce vojsk Osy v Africe se českoslovenští vojáci ze Středního východu přesunuli do Británie, kde se začlenili do tamních formací. Někteří specialisté a důstojníci zůstali na Středním východě a přešli do britských služeb, další posílili nepočetný velitelský sbor jednotek v Sovětském svazu.

Jako poslední se na počátku roku 1942 začala formovat jednotka v Sovětském svazu, která se však během dalších tří let stala nejpočetnější částí exilové armády. Její organizaci umožnila sovětsko-československá vojenská dohoda ze září 1941. Zásadní podíl na jednáních měl tehdejší plukovník generálního štábu (později generál) Heliodor Píka, jmenovaný náčelníkem čs. vojenské mise v Sovětském svazu. Po celý další rok trvalo v pouralském městečku Buzuluk formování a  výcvik 1. čs. samostatného polního praporu, jenž poté v  březnu 1943 zasáhl do boje u  Sokolova.[8] Početní rozvoj jednotek v  Sovětském svazu umožnilo postupné vytěžování několika personálních zdrojů. V  první řadě šlo o  Rusíny, Ukrajince a další obyvatele Podkarpatské Rusi. Tisíce jich mezi lety 1939 a 1941 hledalo spásu v útěku do Sovětského svazu, zde však byla většina poslána do pracovních táborů (gulagů), odkud přeživší vysvobodila až zmíněná vojenská dohoda. Pouze díky nim mohla vzniknout 1. čs. samostatná brigáda v SSSR, která se od podzimu 1943 zúčastnila osvobozování Kyjeva a dalších bojů na Ukrajině. Dalším vydatným zdrojem doplňků se stali vojáci slovenských jednotek, nasazených na východní frontě, kteří se ze sovětského zajetí přihlásili do československé armády. Stali se základem 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR pod velením podplukovníka Vladimíra Přikryla, která byla určena k leteckému výsadku ve východních oblastech Československa. S brigádou se pojily významné vojenské a politické plány exilové vlády, její pomoc Slovenskému národnímu povstání v září a říjnu 1944 však přišla pozdě a v nedostatečném počtu.[9]

Další posilu jednotek v  Sovětském svazu přinesl od března  1944 nábor v  řadách volyňských Čechů a  také přijímání dalších dobrovolníků ze zajateckých táborů. Na jaře 1944 tak mohl vzniknout 1. čs. armádní sbor v SSSR, jenž do září téhož roku dosáhl stavu 16 000 vojáků. Od října 1944 se jeho příslušníkům splnil sen všech československých vojáků – bojovat s nepřítelem přímo na půdě vlasti.[10]

V tomto ohledu se pro celé zahraniční vojsko stal přelomovým konec léta 1944. Po usilovné přípravě a výcviku vyrazil na frontu jak 1. čs. armádní sbor v SSSR, tak i Čs. samostatná obrněná brigáda zorganizovaná v Británii, v operační činnosti zůstávalo i letectvo. Zcela ojedinělým se v této době stal zásah zahraničních jednotek daleko za frontovou linií, když na pomoc Slovenskému národnímu povstání dorazil stíhací pluk a paradesantní brigáda ze sestavy československých jednotek na východní frontě.

Od tohoto okamžiku se pak českoslovenští vojáci nacházeli na frontě bez přerušení až do konce války. Armádní sbor došel spolu s  Rudou armádou přes celé Slovensko až na Moravu, zatímco obrněná brigáda ze Západu zajišťovala v týlu spojeneckých vojsk strategické zásobovací tepny, když blokovala obklíčenou německou posádku severofrancouzského přístavu Dunkerk (Dunkerque).[11] Československý generál Alois Liška tam velel mnohonárodnímu uskupení – pod jeho velení spadala řada britských, kanadských a francouzských útvarů.

Na konci války již československá armáda představovala nezanedbatelnou sílu. Jednotky na východní frontě čítaly asi 60 tisíc vojáků, na Západě pak dalších 10 tisíc, přičemž všechny disponovaly moderní výzbrojí včetně tanků a letounů. V osvobozené vlasti na jejich základě mohla poměrně rychle vzniknout početná a relativně dobře vyzbrojená armáda. Ještě větší význam však mělo exilové vojsko pro znovu-utváření národní hrdosti a identity a pro hledání nových tradic obnoveného vojska.

Exilové vojsko za druhé světové války je dnes právem předmětem našeho obdivu a jednou z nejvýznamnějších tradic současné armády, národa i státu. Nelze ovšem pomíjet či zamlčovat celou řadu těžkých problémů, které ho provázely, s nimiž se po celou dobusvé existence potýkalo a které výrazně poznamenaly a předurčily i jeho obraz nadlouho do poválečné budoucnosti.

Vojsko se jako jeden z nejefektivnějších prostředků dosažení politických cílů stalo objektem i subjektem politického zápolení mezi jednotlivými centry československého exilu, orientovanými na různé spojenecké státy. Střety měly často osobní rovinu, danou animozitou jednotlivých čelných představitelů, především ale souvisely s hledáním a prosazováním širší politické orientace a ukotvení. Zatímco tragické porážky Polska a Francie paradoxně výrazně pomohly k  získání jednoznačné dominance skupině kolem bývalého prezidenta Edvarda Beneše,[12] úspěchy Rudé armády na východní frontě naopak podpořily komunistické centrum exilu v Moskvě. Komunisté v posledních letech války získávali stále větší vliv, jenž byl následně utvrzen zformováním nové vlády v Košicích v dubnu 1945 a přijetím tzv. Košického vládního programu.[13]

Kromě obecné politiky se ostře projevovaly i  vnitřní problémy zahraničního vojska. Přestože ho po ideové, organizační i velitelské stránce utvářela právě výše zmíněná skupina uvědomělých vlastenců, kteří krátce po okupaci utíkali za hranice s cílem ozbrojeného boje, jejich celkový počet nepřesáhl několik tisíc osob. Hlavní masu vojáků tak v průběhu válečných let tvořili dobrovolníci z jiných zdrojů, a tedy lidé odlišných, někdy přímo protikladných životních osudů, sociálních, národnostních a etnických kořenů, politických a ideových názorů, motivací k odchodu do zahraničí, vojenských dovedností i bojové morálky. Uvnitř samotného vojska tak od samého počátku docházelo k mnoha pnutím, neshodám a střetům, k nejpalčivějším patřila národnostní otázka. Vlastenectví, vypjaté následkem mnichovských událostí a okupace do krajnosti, přecházelo někdy až do šovinistických projevů, zvláště vůči vojákům německé národnosti.[14] Nenávist k němectví postihla i řadu dobrovolníků židovského původu, jejichž mateřštinou byla němčina. Objevily se i antisemitské výstřelky, byť v naprosté většině měly právě národnostní pozadí.[15]

Ve vojsku se projevovala i politická propaganda, ať již pravicového, mnohem silněji však levicového, komunistického směru. Komunistická propaganda zobrazovala zvláště velitelský sbor coby „přisluhovače buržoazie“ a  napadala je dokonce za údajné sklony k fašismu. K stmelení vojska to pochopitelně nepřispívalo, právě naopak – již v průběhu války se začala štěpit proklamovaná jednota odboje a vytvářely se pomyslné příkopy mezi politickými a vojenskými složkami, mezi veliteli a mužstvem i mezi jednotkami formovanými „na Západě“ a „na Východě“. Tyto příkopy se měly po válce dále prohlubovat a vést až k masovému pronásledování celých skupin bývalých odbojářů a bývalých příslušníků téže zahraniční armády.

Československé jednotky v zahraničí nemohly v obrovském střetu mnohamilionových armád světových velmocí hrát žádnou podstatnou roli a nemohly se stát svébytnou silou aspirující na prosazování vlastních politických cílů vojenskými prostředky. Nelze však jejich význam zcela snižovat. Již samotná existence zahraničních jednotek měla nevyčíslitelný význam politický, propagandistický i morální. Ale také vojenský. Zapojení do společného boje a sdílení stejných rizik, úspěchů, porážek i ztrát postavilo československé vojáky do jedné řady s ostatními spojenci, což dodnes vděčně a s naprostou samozřejmostí oceňují i armády, státní představitelé a veřejnost takových velmocí jako Velká Británie, Spojené státy, Francie či Rusko.

Zdeno Maršálek

Poznámky:

[1] K čs. odboji v Polsku a organizaci Legionu Čechů a Slováků nejlépe viz Jiří Friedl, Na jedné frontě. Vztahy československé a polské armády za druhé světové války. Praha: ÚSD AV ČR 2005.

[2] Tučně jsou zvýrazněna jména některých významných velitelů, kteří jsou zachyceni v předkládaných filmech a na doprovodných snímcích.

[3] K počátkům odboje ve Francii a Velké Británii a ustavení exilové reprezentace viz Jan Kuklík, Vznik Československého národního výboru a  prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci v letech 1939–1940. Praha: Karolinum 1996.

[4] Postupné formování čs. jednotek ve Francii a podrobný rozbor personálních zdrojů zachycuje Zdenko Maršálek, „Česká“, nebo „československá“ armáda? Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939–1945. Praha: Academia 2017, zvl. s. 107–195.

[5] Podrobný popis bojové činnosti čs. letců ve Francii podává Jiří Rajlich, Na nebi sladké Francie. Válečný deník československých letců ve službách francouzského letectva 1939–1940. Praha: ARES 1998.

[6] K činnosti čs. letců ve Velké Británii viz Jiří Rajlich, Na nebi hrdého Albionu. Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 1.–7. část. Praha: ARES 1999, 2. – 7. část Cheb: Svět křídel 2000–2005.

[7] Stručný, ale ve své komplexnosti dosud nepřekonaný přehled činnosti čs. vojáků na Středním východě podal Toman Brod, Tobrucké krysy. Praha: Naše vojsko – Svaz protifašistických bojovníků 1967.

[8] Bojovou cestu čs. jednotek na východní frontě popsal Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy. Praha: Mladá fronta 1960. Kniha je však silně poznamenána dobou svého vzniku, což platí pro všechna její další početná vydání do roku 1989.

[9] Shrnující prací o brigádě je kniha Jiří Šolc, Padáky nad Slovenskem. 2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR. Praha: ARES 1997.

[10] Českoslovenští vojáci vstoupili na území předválečného Československa 6. října 1944 v Dukelském průsmyku.

[11] Podrobný popis bojů u Dunkerku obsahuje publikace Ivan Procházka, Dunkerque. Válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944 – květen 1945). Praha: AVIS 2006.

[12] Spory o dominanci v zahraničním odboji a postupné vítězství bloku kolem E. Beneše popisuje Jan Kuklík – Jan Němeček, Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939–1945. Praha: Karolinum 2004.

[13] Proměny politiky exilové vlády ve smyslu směřování do orbitu Sovětského svazu výtečně shrnují příslušné kapitoly publikace Jaroslav Hrbek – Vít Smetana a kol., Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944–1945. Praha – Litomyšl: Paseka 2009. Některé úvahy k vojenským otázkám a politickému vývoji obsahuje kolektivní monografie Stanislav Kokoška a kol., Nultá hodina? Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech. Praha: Euroslavica 2011.

[14] Detailním rozborem personálního složení zahraničních vojenských jednotek se zabývá kniha Z. Maršálek, c. d.

[15] Otázka zastoupení židovských vojáků v zahraničním odboji se v Československu poprvé dočkala široké prezentace v knihách Erich Kulka, Židé v československé Svobodově armádě. Naše vojsko, Praha 1990; Týž, Židé v československém vojsku na Západě. Praha: Naše vojsko 1992.

Vizuály

Věrni zůstaneme

Věrni zůstaneme

Věrni zůstaneme

Věrni zůstaneme

Čechoslováci u Dunkerku

Návrat našich letců z Anglie

Generál Liška

Generál Patton

Plakát k filmu

Dobové ohlasy

Symbolický titul filmu je jaksi i značkou jeho uměleckého zaměření. Tento film není jen dokumentární reportáží, jak je mylně nazýván v některém tisku. Ukazuje, kam až může dospět záznam faktů, stmelený rukou filmového básníka. Není zde přesné faktografie dokumentárního díla amerického ministerstva vojenství, ani drastičnosti líčení filmů sovětských. A přece vystihuje zplna celou šíři válečného dění a náš zahraniční odboj nemohl být zachycen obsažněji než zde. Účinnost filmu nevyplývá však z obsažného vylíčení faktů, ale z jednoty stylu, který si Weiss vytkl.

Tento film je po výtce symbolický. Doprovázen citově odstíněným slovním přednesem, obrazově líčí všecky dějinné zvraty montáží politických jevů, detailů, lidských tváří, přírodních úkazů, symbolických snímků. Od začátku, kdy úmrtí presidenta Osvoboditele ukazuje na smutku lidí, jež prožívali tragický den jako ránu osudu, až do posledního obrazu presidenta Beneše, v rozhlasovém projevu uzavírající film ujištěním, že odkazu mrtvého jsme věrni zůstali, je to nesmírně bohatá střída vizuálních vjemů, tvořících přímo baladickou šíři jeho dějové náplně.

O. [Oldřich] Kautský, Věrni zůstaneme! Filmová práce 1, 1945, č. 22 (19. 10.), s. 5.

 

 

Spojitost obou osvobozovacích front, zahraniční i domácí, dokumentuje režisér záběry z událostí zdeptaných Čech a Moravy a ukazuje na mezinárodní solidaritu pracujícího lidu s našim utrpením, s našimi Lidicemi. Avšak právě po stránce utváření mezinárodní fronty proti nacismu nezachytil režisér J. Weiss sdostatek nenávist k německým vrahům a lásku ke svobodě, která zocelovala české zahraniční bojovníky a přetvářela jejich charakter.

(…) Druhá, a to závažná politická nevyváženost, tkví v tom, že většina snímků je čerpána z prostředí anglo-amerického, ač je jasno, že hlavní fronta našeho odboje stála po boku Rudé armády. Je sice pravda, že Weissův pobyt v Anglii předurčil jej již sám k tomuto způsobu zvládnutí látky, avšak film, který svým záměrem a titulem hodlá býti historickým dokumentem celého našeho odboje, musí býti opět více věren historickým pravdám a nebo se cílevědomě omezit na jejich určitou část. Přes tyto dvě velmi závažné námitky je nutno uvítat dokumentární film Věrni zůstaneme jako přínos do české kinematografie. 

 

–rt–, Premiéra prvního českého filmu našeho odboje. Rudé právo 25, 1945, č. 132 (12. 10.), s. 3.

 

 

MNO, hl. št. 2. odděl.

Praha

Dne 4. prosince t. r. byl jsem spolu s vedoucími členy čs. voj. mise na pozvání kpt. Tillera přítomen předběžnému předvádění filmu „Cesta domů“.

Tento film, jak mě bylo řečeno, byl natočen z podnětu p. náčelníka hl. štábu div. gen. Bočka a považuji za svoji povinnost, abych ho informoval o získaném dojmu při předvádění.

Hned na úvodu chci konstatovat, že film je velmi dobrý. Je to nejen můj osobní dojem, ale shoduje se s názorem všech, kteří byli přítomni při předvádění, při čemž dlužno připomenout, že z technických důvodů byl předváděn jako jednobarevný, ačkoliv byl natočen jako „barevný“ a jako takový bude mít ještě větší působivost. 

Mluvený doprovod jak obsahově, tak i hlasově je bezvadný. Totéž dlužno říci i o hudebním doprovodu. Film sám se vyznačuje zajímavým spádem a působí hlavně svou jednoduchostí a přirozeností. Mám dojem, že ani jedná scéna nebyla nahrána.

Považuji tento film za nejlepší, který zde v Anglii byl o naší armádě promítán a jsem přesvědčen, že jeho promítání doma se potká s úspěchem.

Jedinou připomínku, kterou jsem také po předvádění sdělil kpt. Tillerovi, bych měl tu, že ve filmu postrádám snímky čs. hrobů. Takový sentimentální záběr by rozhodně byl na místě.

Prosím, aby tento můj posudek byl sdělen p. náčelníkovi hlavního štábu. 

Velitel čs. voj. mise ve V.B. v likvidaci

        pplk. V. Sláma

 

MNO-I kart 108, sign. 39/9 (Posudek na film Cesta domů), Vojenský historický archiv.

  

 

Citáty

Ve skupině, která 9. května 1940 vyrazila v jednom britském vojenském transportu z Doveru do Le Havru, bylo tuším sto třináct dobrovolníků, mezi nimi můj brněnský přítel Heinz, zvláštní směsice dobrotivosti a stoprocentního stalinismu. „Posral jsem to,“ vysvětloval, „do naší vsi nedošel žádný stranický oběžník a prostě jsem myslel, že jsme pro válku. A včera večer jsem se dozvěděl, že je imperialistická.“

V transportu bylo také na třicet sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří – jako já – chtěli svým vstupem do armády ukázat, že existují Němci, kteří československý stát považují za svou vlast.

Fritz Beer, …a tys na Němce střílel, dědo? Českoněmecký Žid mezi komunismem a nacismem. Praha – Litomyšl: Paseka 2008, s. 216. 

 

 

Nedovedu vůbec odhadnout, zda to trvalo několik minut či jen pár vteřin, než jsem si uvědomil, že kolem mne postupují moji kluci, kterým bych se už nikdy nedokázal podívat do očí, To mě přinutilo znovu vyskočit a běžet dál. Po několika krocích vidím, jak vedle mne padá voják s výkřikem: „Dostal jsem ji zezadu!“ a pouhých několik vteřin poté se mi téměř před očima doslova ztratil jeden z mých velitelů družstev po přímém zásahu dělostřeleckým granátem. Když jsme se dostali pod obranné valy, a tak i dosahu přímé palby, zjistil jsem, že mně chybí málem polovina čety.

To již ke mně přiběhl Lojza Wollmann se zprávou, že mu právě zemřel v náručí velitel další čety podporučík Adam Adamovič se slovy: „Pozdravuj mamku.“ I když jsem slýchával, že k podobným výrokům za těchto okolností dochází častěji, dosud jsem tomu příliš nevěřil. Znal jsem však jak Adama, tak Lojzu, takže jsem o pravdivosti sdělení vůbec nepochyboval.

Blahoslav Zavadil, Nebyli jsme svatí. Vzpomínky příslušníka československé zahraniční armády ve Francii a Velké Británii na válečná léta 1939–1945. Brno: Barrister & Principal 2012, s. 154.

 

 

Teprve na lodi jsme se dozvěděli, že cílem naší plavby je obležená pevnost – přístav Tobrúk. Torpédoborce se na vlnách hrozivě kymácely; jakmile se člověk postavil, měl pocit, jako by mu žaludek stoupal až do krku a nutil ho ke zvracení, a tak si každý raději lehl na palubu a bez ohledu na protivný déšť zůstal ležet. Taky jsme dostali rozkaz neustále si držet pušku, neboť mořská vlna, převalující se přes palubu, ji vzala už mnohému vojákovi. Promáčená uniforma, soukenný battle-dress, usychala pomalu, zvláště když neustále pršelo. Mořská nemoc nejvíc postihla našeho lékaře dr. L. Firta. Někdo ji nedostal vůbec, jiný vyzvracel vše, co měl v žaludku. Kolem čtvrté hodiny odpoledne se nad námi objevil německý průzkumný letoun. Krátce nato se od africké pevniny přihnala dvoumotorová bombardovací letadla a v půlkruhu nás obletěla. Torpédoborec, který byl na straně, z které přilétala útočící letadla, spustil okamžitě přehradnou palbu ze všech zbraní. Němečtí letci tak nemohli provádět střemhlavé lety, které byly zvlášť nebezpečné. Letadla se vzdálila, ale za chvíli tu byla zas, tentokrát ze strany, odkud svítilo slunce, protože protiletadlová děla v tomto případě nemohla dobře mířit. Lodní děla znovu spustila palbu, pumy padaly v blízkosti obou torpédoborců, jejich exploze otřásaly loděmi a voda stříkala do velkých výšek. Ze všech hlavní se blýskalo, mračna dýmu zahalovala lodě, takže jsme stěží rozeznávali protiletadlové svítící střely. Námořníci navíc spustili i hlubinné miny proti ponorkám, které zjistili v naší blízkosti. Když jsme se večer přibližovali k Tobrúku, byl právě bombardován.

Josef Sommr, Od Tobrúku do Plzně. Praha: Naše vojsko 1992, s. 58.

 

 

Sokolovo šlo do luftu. Ohnivá stěna výbuchů se zvedla do výše a nepadala k zemi. Jen na jejím horním okraji se v dýmu převalovaly trosky všeho možného. Vesnice hořela a vypadalo to, že tam nemůže naživu zůstat ani myš.

Vyšli jsme na zamrzlou řeku, ale voda se táním dostala nad led a my capkali ve dvaceticentimetrové vodě. Bagančata po ledě klouzala. Došli jsme skoro do poloviny, když rotmistr Tesařík vypálil raketu a zaklel, protože si rakety spletl. Nad naše hlavy místo červenozelené signální vylétla světlice. Teprve teď, když jsme se jako černí paňáci na bílém sběhu Němcům představili a inzerovali jim: „Heleďte, jdeme na vás“, stali jsme se terči na střelnici. Rotmistr hledal ve světle správnou červenozelenou, aby dal signál kaťuším. Ale to již vylétla světlice od Němců, aby si na nás posvítili. Jenomže to se už celá rota hnala dopředu, protože nic jiného se dělat nedalo. Nastal zmatek jako o bengálské noci.

Proti nám letí z několika stran řady jisker, asi jako v noci z lokomotivy. Toto ohnivé koště celou rotu smetlo do sněhové rozbředliny. Vatové obleky ihned nasákly ledovou vodou, ztěžkly, ale řada se zvedá a znovu vyráží. „Jsem raněn, převezměte velení.“ „Na můj povel,“ ale ještě ani nedořekl a znovu je slyšet: „Jsem raněn.“ Dál se nedostal a jiný hlas říká: „na můj povel…“ Teprve nyní zazněla naše signální kulometná houkačka – povel zahájit palbu. Jeden pěšák v rozběhu vyskočil a zdálo se, že letí vzduchem; pak dopadl do té ledové tříště jako pytel. Voda se rozstříkla a on zůstal ležet. 

Vladimír Levora – Zora Dvořáková, Ze stalinských gulagů do československého vojska. Praha: Josef Hříbal 1993, s. 133–134.

 

 

Domy na břehu teď byly rozbité, zuávskou baterii zničil plný zásah. Sapéři právě odtahovali hořící auta ze silnice, proud uprchlíků pomalu přelézal nouzově vyspravený most. Místo plukovníka, který mě chtěl postavit před válečný soud, tu stál náš plukovní kurát a dělal znamení křížkem každému, kdo most přešel. Byl to skromný, dobrotivý člověk, s kterým jsem se někdy přátelsky hádal o existenci Boží. „Mně váš kříž nemůže pomoct, pane kuráte, však víte, že jsem Žid. Ale potřebuji nutně Vaši radu, jak se můžu na dálku oženit se svou snoubenkou v Londýně!“ „Ach, Bože můj, podívej se kolem sebe, chlapče. Před půl hodinou tihle zuávové dýchali, v okolních domech byl ještě život, Gien hoří, svět leží v troskách a ty mě otravuješ s ženěním! Napiš svému děvčeti, že ji miluješ, ale že musí počkat jako my všichni, a dej mi pokoj!“

Fritz Beer, …a tys na Němce střílel, dědo? Českoněmecký Žid mezi komunismem a nacismem. Praha – Litomyšl: Paseka 2008, s. 227.

 

 

Dlouhá léta poté, co jsem se dozvěděl, jak umírala moje rodina, přepadávala mě hrůzná úvaha: Kde jsem byl, co jsem dělal, když mučili Kurta, když hnali otce, Hanse a Ruth do plynové komory? Možná, že jsem v tom okamžiku jedl chleba se sýrem anebo se líbal s Uršulou. Proč jsem to přežil já a ne oni, kteří byli nadanější a lepší než já a kteří si stejně tak, ne-li víc, zasloužili zůstat na živu?

Fritz Beer, …a tys na Němce střílel, dědo? Českoněmecký Žid mezi komunismem a nacismem. Praha – Litomyšl: Paseka 2008, s. 22.

 

 

Ten den byli vojáci 3. brigády nejúspěšnější jednotkou nejen v rámci sboru, ale i samotné 1. gardové armády. Pronikli za mimořádně těžkých podmínek při patnáctistupňovém mrazu, po zaminovaných cestách a přes minami zatarasené osady nejdále na západ a přiblížili se 19. ledna kolem poledne na sedm kilometrů k Bardejovu. Klapálkova brigáda se mohla zmocnit Bardejova ještě téhož dne, ale generál neměl srdce hnát vyčerpaná vojska dále kupředu, když po dvě noci bez ohňů mrzla v lese a za hrozného počasí a stálých bojů za den urazila pětatřicet kilometrů. A tak čelní prapor brigády zůstal po dobytí Bardejovské Nové Vsi přes noc v osadě. Však generála ta chyba dodnes mrzí.

Ve večerních hodinách došlo o Bardejovskou Novou Ves, kterou bránilo asi 200 nepřátelských vojáků zadního voje podporovaných několika děly a minomety, k prudkému, ale krátkému boji. Baterie našich šestasedmdesátek vyjela bravurně na otevřenou planinu před osadou a ze vzdálenosti necelého kilometru zahájila ničivou palbu. Než se nepřítel vzchopil k účinnému zásahu, byly cíle umlčeny. Krajní stavení vzplála v šedi večera ohnivou červení a samopalníci kapitána Šachra vnikli do osady a zmocnili se jí.

Alfréd Ressel, Mé cesty válkou. Praha: Mladá fronta 1975, s. 278.

 

 

Za pronásledování někde před Bardejovem jsme willyskou dojížděli selskou bryčku taženou párem koní. Seděli v ní dva českoslovenští důstojníci. Od bryčky nás dělilo snad 300, 400 metrů, když nastal hrozný výbuch. Všechno kolem bylo zahaleno černým mrakem. Potom se nad místem výbuchu vyjasnilo a na sněhové pláni v okruhu jednoho sta metrů leželo pár tmavých cárů čehosi, zbytky kol a černé malé tečky rovněž něčeho. To bylo všechno, co zbylo ze tří lidí a dvou koní s bryčkou. Víc nic, naprosto nic. V jedné osudné vteřině ještě žili, v druhé už tu nebyli. Prostě zmizeli. 

Alfréd Ressel, Mé cesty válkou. Mladá fronta, Praha 1975, s. 279–280.

 

 

Vzpomínám na bratra Brunu. V první světové válce byl legionářem. Poddůstojníkem u 1. střeleckého pluku mistra Jana Husa. To bylo slávy, když se legie vrátily. Záplava slov o nehynoucích zásluhách, o vlasti, která nikdy nezapomene. Podle toho, co se říkalo a psalo, museli být legionáři andělé. Nebylo stínů, jen samá záře. Teprv hodně pozdě se bratr rozpovídal. O bojích, o životě v legiích, velitelských chybách a o osobních šarvátkách. Také o intrikách kolem míst na čestných a nejvyšších tribunách.

Zachováme se asi stejně. Po válce nám budou lichotit, hladit nás a my budeme spokojeně příst. Chceme být hrdiny! Špatné věci zamlčíme a dobré draze prodáme. Ale přejde čas a svědomí, které dřímá, se probudí. Pohnou se vzpomínky a mnozí řeknou nebo napíší, jak to opravdu bylo.

Vilém Sacher, Krvavé velikonoce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1990, s. 46–47.

 

Rozhovory

Rozhovor s Jiřím Weissem vedl Elmar Klos, 8. 4. 1984

V době kolem Mnichova jsi nedokončil jeden film, kterej sis vzal s sebou do Anglie. Jak jsi ho tam dokončoval?

To ti je velmi jednoduché. Ten film za prvé tady dokončen byl. Měl trvat asi tři čtvrtě hodiny nebo hodinu a z toho materiálu byla asi tak polovička originál a polovička byla dokumentární. To znamená, byl tam T. G. Masaryk a různé důležité události z dvaceti let Československé republiky. A pak jsme do toho natočili spoustu věcí novejch. A když potom nastal Mnichov, tak byla otázka, co s tím materiálem. Nešlo to, to dvacet let svobody nebylo, tak nemohl být film Dvacet let svobody. No tak já abych to zachránil, tak jsem z toho sestříhal film Naše země. Takovej dost žalostnej polotovar, kterej ale tehdy končil písní, kterou napsali Walló a Srnka. Vzpomínám si na to, že to končilo „Vzhůru s námi, ze svých paží vytvoříme pevnou hráz, zátopa nás neprorazí,“ to bylo pěkně prosím dělaný asi v říjnu 1938, „budoucnosti budem stráž“.

Ano.

No a pak se tedy ukázalo, že zátopa nás prorazila, stráž jsme nebyli, ale měli jsme snahu. No a já jsem ten materiál měl, poněvadž jsem tehdy byl člověk dosti odvážný – pak mě to přešlo –, tak když potom přišli fašisti na Barrandov, Reichl mi dal roční plat a já jsem vypad. A jak jsem šel domů, tak jsem si vzpomněl na ten film. Vrátil jsem se na Barrandov a vzal jsem si ze své kanceláře kopii toho filmu Naše země a ze střižny jsem si vzal ještě kopie dalších materiálů, který nebyly v tom filmu. Byly to celkem asi čtyři krabice. Když jsem si potom napsal falešný papíry a šel jsem do Holandska, tak jsem si z blbosti dal ty věci do kufru. A normálně jsem s tím odjel. A když mě Němci internovali, tak mě ty kufry zachránily, protože rozdíl mezi uprchlíkem a cestujícím jsou kufry. A já vláčel dva těžký kufry po Německu. A všichni dobrý lidi mysleli, že jsem tam legálně. A když mě potom Němci zavřeli, tak jsem zase ty kufry dal do šatny. Šel jsem k vedoucímu té stanice, esesákovi, požádal jsem o povolení, abych ty kufry směl dát do šatny na nádraží, abych je mohl poslat mamince. Ale to jsem nedělal za lsti, já to myslel vážně. Ten esesák to dovolil a já sem si vzal taxíka a odjel jsem na holandskou hranici. Tak zkrátka a dobře, takhle se ten materiál dostal do Anglie. Na té lodi se mnou.

Zpracovals to tam?

Počkej. Na velvyslanectví tam ležely zase různý jiný materiály. Jan Masaryk už tam nebyl, nikdo tam nebyl. Ve sklepě v trezoru jsem našel různý filmy, který byly v hrozným stavu. Tak to jsem všecko vytahal a odvezl. No a potom jsem chtěl z toho udělat film. Přirozeně k tomu bylo zapotřebí peněz, že jo. Ty jsem neměl, tak jsem se obrátil na Jana Masaryka. A Jan Masaryk ve své nesmírné dobrotě mně prostě peníze opatřil od různých anglických přátel – dílem liberálů a dílem ultrakonzervativních churchillovců, kteří stáli za ním a byli proti Mnichovu. Tak od nich. Zvali mě na různý zámky a já jsem tam přitom žil ze sto korun týdně. To byla strašná hladovka, ale ve smokingu jsem jezdil na ty zámky. No a ty lidi mně dali peníze. Ne pro mě, ale pro ten film, kterej jsem z toho sestřihl a kterej se jmenoval The Rape of Czechoslovakia. Ten film byl sestřižen, ale nesměl se promítat. Žádný kino ho nevzalo. Teprve když vypukla válka, tak to rychle hodili do Academy Cinema a mělo to obrovskou slávu. A mně to vlastně umožnilo kariéru v Británii.

To bylo na podzim 1939…

Ano, 1939. 28. října 1939 měl ten film premiéru.

Cos dělal dál?

Á konto toho jsem dostal možnost natočit svůj první hranej film. Dostal jsem nápad na film o tom, co je to nacismus. Že je Angličan, kterej vůbec neví, o co jde. No dneska už Angličani takoví nejsou, ale v Americe by to ještě platilo furt, že vůbec nevědí, o co jde. A má jednoho přítele, kterej je učitel. Ten chlap je knihkupec a nikdy nečte knihy. A má syna. Má dva přátele, jeden je učitel a je pokrokovej a druhý je pojišťovací agent a má reakční názory, typicky anglický reakční názory. A oni se hrozně pohádají a on říká: „Já na to kašlu, prosím tě, to jsou všecko věci, který se mě netýkají.“ A srazí ho automobil. A jak otevře oči, tak nejednou ke svému velkému podivu vidí, že ho srazila mercedeska. A v té mercedesce sedí ten pojišťovací úředník v uniformě esesáka.

Já znám ten film, jak byl natočen, polometrážní to bylo.

Je to polometrážní film. A teď on se zaplete do toho všeho a pozná, že když mu začnou pálit knihy, že se to může stát. Jeho vlastní syn, mladej kluk, je v Hitlerjugend a dá mu strašnou facku a on se probudí. Načež se ho ptají, co se stalo, a on říká: „Už vím, o co jde.“ Tak nějak to končí. Film měl velikej úspěch a byl to můj první hranej film. A já sem dostal kontrakt na dva další filmy, ale bohužel zatím začali bombardovat Londýn.

Čili byl čtyřicátý rok.

Ano. Bitva o Londýn byla v létě 1940. To bylo září, to už byly ty největší boje. Ateliéry, kde jsem to měl točit, byly zničeny a producent mně říkal: „To se nedá nic dělat, to je vyšší moc.“ A stejně já jsem se hlásil do armády.

Naše armáda už byla tehdy zřízená?

No právě, já už jsem se hlásil do armády v roce čtyřicet. A plukovník Kalla mě chtěl poslat do Francie. A naštěstí, říkám jenom, Francie padla dřív, než náš transport odešel.

Kolik vás tam tehdy bylo?

Mohlo nás být tak pět set, šest set mladejch lidí. Většinou jsme byli mladí židovští intelektuálové. Hlásil jsem se do britské armády jako dobrovolník. A oni řekli: „Dobře, my vás zaměstnáme v Crown Film Unit. Zaměstnávali všechny dokumentaristy, prostě všechny mladíky. Měli jsme všichni pevný platy, který odpovídaly důstojnickým platům.

Což trošku připomíná kanadskej Film Broadcast.

Ano, ano, bylo to celé všecko samý Grierson. Já jsem měl natáčet film, který se jmenoval Calling All People. Bylo to o čtyřech partyzánskejch odbojovejch skupinách. Česká, polská, francouzská a norská. Začali jsme to točit, byly to čtyři episody. A bylo to spjatý tím, že BBC mluví k těm národům, že jo. A teď ten můj scénář se dostal do ruky ve Foreign Officu jednomu člověku, kterej to zastavil. On to zastavil pro komunismus. A Crown Film Unit vydala jen ten první film, ten norskej. Můj film Ohnivý rybolov byl teda fragment tohoto velkého celovečerního filmu. Pod dojmem toho všeho mně bylo všechno jasný, šel jsem k Janu Masarykovi. To byla ta slavná chvíle, jak jsem k němu přišel s návrhem, že jsem u něho udělal několik dokumentárních filmů jako Věčná Praha, který jsem dělal pochopitelně zdarma, že jo. To bylo nehonorovaný. A tak jsem přišel s návrhem, že udělám film Věrni zůstaneme. Prostě jsem vešel do dveří a on říkal: „Šalom, Weiss.“ A já jsem lehce familiérně, v mezích zákona řekl: „Pochválen Pán Ježíš Kristus, pane ministře.“ A on povídal: „Tak se posaď, já vím, že zas chceš nějaký prachy.“ A tak jsem se dostal na ministerstvo zahraničních věcí. Jako filmový referent. Tam jsem sestříhal a natočil ten film. A lítal jsem s RAF. Byl jsem taky jednou v noci nad Brémama, což nebyla zrovna nejlepší vzpomínka. Mám nalítáno asi padesát hodin nad Biskajským zálivem, nikdy jsem žádnou německou ponorku neviděl [smích], jen jsem hrozně blil. No a pak jsem natočil, sestříhal a smíchal ten film. Jenom vím, že když vypuklo Slovenské národní povstání, tak tři kopie byly shozeny nebo poslány do Banské Bystrice. Musím ti říct, že jak jsem ten film viděl v projekci, tak jsem řval jak želva. Ta nesmírná víra, to vidění budoucnosti, co nás všechno nádhernýho čeká, to v tom filmu je.

Bylo to celý montovaný ze starších materiálů?

Ze starších materiálů a z materiálů, které jsem natáčel za války s armádou, s letectvem. To jsem do toho všecko naházel. Taky nacistické žurnály, které jsme dostali, všechno jsem do toho dal. Je tam taky asi šest set, osm set metrů, které jsem natočil s různými britskými kameramany.

Nesetkal ses, když jsi přišel do Londýna, se Sašou Hackenschmiedem, když točil Lights Out in Europe?

Se Sašou jsme se nesetkali. Já jsem se potom, poněvadž jsem byl člověk jaksi zanícený, hlásil na frontu jako frontový kameraman. Tak mi dali hodnost kapitána, naučili mě střílet z revolveru a salutovat a tak jsem se zúčastnil Dunkerku a Flandrů a přechodu Rýna. V Holandsku jsem byl a viděl jsem obsazení Buchenwaldu. To jsem už točil pro Američany. Byl tam kapitán [Tyler], kterej nic neuměl a měl handkameru. Tak to nevadilo, protože on byl oficielní filmař té brigády, kdežto já ne. Já jsem podléhal přímo vrchnímu velení. Eisenhowerovi jsme podléhali. A můj představenej byl plukovník [Floyd] na vrchním velení v Paříži. Nejdřív v Remeši a potom v Paříži. A já jsem měl nejdřív jenom seržanta, měl jsem vlastní peníze z ministerstva zahraničních věcí…

Ty jsi byl teda vojínem československé armády…

Ne. Já jsem nebyl vojínem československé armády, podléhal jsem přímo vrchnímu velení. Mně nemohla československá armáda ani její důstojníci nic přikazovat. Já jsem se pohyboval zcela volně. Ten vtip byl, že to takhle měli všichni. Protože jinak by s tebou všichni mávali, co smíš a co nesmíš natočit. Když podléháš přímo nejvyššímu veliteli, tak to je dobrý, to ti plukovníci a generálové musej držet hubu, že jo. Tak to se taky stalo v mým případě. Já jsem nejdřív jezdil sám. Ten materiál, co jsem natáčel, se Američanům líbil, tak mě [Floyd] zavolal a říkal: „Prosím vás, potřebujeme váš materiál.“ A přidělili mně celou armádní skupinu z US Army [Supreme Headquarters].

A uniformu jsi nosil?

Britskou. Já měl britskou uniformu s kapitánskými odznaky a černej baret se zlatým C. A měl jsem pod sebou poručíka a seržanty té americké filmové služby. Byli to mimochodem šílení blbci a velmi špatní filmaři, ale to je jiná historie. A natočili jsme toho společně velikou spoustu. Materiálu bylo moře a na kamerách nezáleželo. Američani pracovali systémem japonských květin. To znamená, že ty jednotlivý servisy byly nezávislý jeden na druhým. Vložilo se to do vody a každej se rozvil sám. To je podle mého názoru naprosto správná věc. Centralizace je za bojových podmínek naprosto vyloučená. Takže jsem jel, kam jsem chtěl, a filmoval jsem, co jsem chtěl. Tím pádem se mně podařilo natočit pár slušných věcí, většinou fingovaných. Já se přiznám…

Ano…

…sice jsem v bojích byl, ale nikdy jsem tam nic pořádného nenatočil. Třeba hořel tank, ale než jsem k němu doběhl, tak všichni vylezli. Nečekali, až tam budeme.

To, co jsi natočil v armádě, bylo zpracováno střihově?

Nikdy to nebylo zpracováno střihově, protože to bylo původní. Všecko, co jsme my bojoví kameramani a režiséři natočili, se předvádělo v Paříž, v Londýně a v New Yorku žurnálům. Televize nebyla, že jo. A ty si z toho vybraly materiál a zpracovávaly to volně. Takže celej můj materiál je dneska uloženej ve Washingtonu v těch bunkrech. Některý věci, který jsem točil v Buchenwaldu, jsem potom viděl ve filmu Noc a mlha. Resnais je někde viděl, ty moje buchenwaldský věci šly do žurnálu a on je použil v tom filmu. Takže poznal jsem tam asi čtyři nebo pět záběrů, který jsme udělali. Já myslím, že vůbec to natáčení v Buchenwaldu byl jeden z nejsilnějších dojmů, který jsem měl.

My dva jsme se setkali v čtyřicátým pátým roce, když jsi v červnu přiletěl do Prahy. Přišel jsi na Václavským náměstí do Aktuality a vzal sis materiál. Přiletěl jsi vojenským letadlem…

Vidím, že se pleteš. Tak já ti povím, kdy to bylo přesně. Bylo to dvanáctého května. Já sem přijel do Prahy, protože dvanáctého května jsem se rozloučil se svými americkými spolupracovníky v Holoubkově a dál jsem vítězně jel tím starým Peugeotem, kterej jsem osvobodil ve Francii, do Prahy. Prvního, koho jsem navštívil, byla moje dívka. A pak jsem, to už jsem byl vojenský korespondent, šel k tobě do Aktuality, kde jste mně předvedli kotouč filmu. Ten byl kolosální. Já jsem vám řekl: „Tohle se musí hodit do světa, naráz.“ Vy jste byli inteligenti, ten materiál jste mi dali, já jsem si sedl na ten vůz a hned jsem odjel do Plzně, kde jsem dostal okamžitě vojenský letadlo. Usnul jsem na palubě, to byla strašná únava, to všecko za jeden den, že jo. A když jsem se probudil, tak jsem viděl pod sebou Sacré-Cœur. Přistáli jsme, okamžitě jsem popadl džíp a jeli jsme do SHAEFu, kde jsme ten materiál pustili. Načež všichni padli do mdlob. Říkali: „To je kolosální.“ Hned to přes noc nadabovali a příštího dne už to měly všechny žurnály, až na to, že nikdy za to nedaly ani korunu [smích].

 

Interview zpracoval Jan Křipač. Záznam rozhovoru a jeho přepis je uložen ve Sbírce zvukových záznamů NFA.

Rozhovor s Jiřím Weissem vedly Eva Strusková a Karolína Nafati, 4. 9. 2000

V září 2000 navštívil Jiří Weiss Národní filmový archiv, kde se zúčastnil komentované projekce svých válečných filmů.

Jiří Weiss: 1. dubna 1939 jsem překročil hranice Holandska. A Holanďani mě okamžitě zatkli pro nedovolené překročení hranic bez víza. Protože z Německa jsem se dostal ven a neměl jsem vízum. Od 1. dubna to pro všechny lidi s českým pasem platilo. Tak jsem byl zavřenej ve vězení v Oldenzaalu, dvanáct dní. A mohu tady váženým přátelům doporučit, kdybyste měli bejt někdy zavřený, prosím, tak v Holandsku [smích]. To je skvělý. Skutečně. Dobrý zacházení, příjemní bachaři, holandské sýry, holandské pivo [smích]. Jen telefonovat jsem nesměl, ven jsme pochopitelně nesměli a pak jsem dostal vízum do Británie. A Holanďani byli výborní. Ti skutečně měli odpor k Němcům. Byli malej národ, báli se, ale byli stateční.

Eva Stusková: Co vám umožnilo filmovat v Británii?

JW: V Anglii jsem se dostal k Masarykovi. Přivezl jsem z Prahy materiál, kterej se pak jmenoval The Rape of Czechoslovakia. Na to mně dal Masaryk peníze. Tehdy ještě nebyl velvyslancem ani ministrem, protože rezignoval. Měl malej byt a dělal míchaný vajíčka, který jsme jedli. A hodně vyprávěl. Jednoho dne taky říkal, že pro různý politiky, který nemaj co dělat, je zapotřebí udělat pro ně nějaký kolbiště, kde by se mohli prostě vykecat. A že musíme udělat Státní radu. Tak udělali Státní radu z britskejch fondů. Britové měli v uschování zlatý poklad republiky, kterej nevydali. Teprve když byla uznána vláda, tak dovolili z těch peněz čerpat. A předtím ještě si ta rudimentární vláda, to jádro vypůjčovalo z tohoto státního pokladu, z peněz, který byly blokovaný u Anglický banky. Dostávali částku na to, aby mohli platit personálu a aby taky mohli zacpat hubu různejm politikům, který se živili tím, že říkali škandály do anglickejch plátků. Byl taky jeden žurnalista z Českého slova, jehož jméno jsem zapomněl, kterej tam prostě dělal skandály. Ten pomlouval českou vládu a prezidenta Beneše u britskejch labouristů, liberálů, aby si prostě vybudoval nějakou pozici a vydělával. Prodával drby. Tady jsou taky dneska takový lidi.

Karolína Nafati: Já mám pocit, že je to hodně podobný.

JW: Ano, je to hodně podobný. Já jsem mimochodem řečeno napsal v Anglii knihu, která se jmenovala Ztratila se vláda, The Lost Govermment. Je to o tom, jak jsou různé vlády v Britanii. Francouzská, holandská, norská, polská, česká. Teď se vyprávěly různý anekdoty. Angličani chtěli, aby se vytvořila federace jako Rakousko-Uhersko, a dělaly se vtipy. Krásnej vtip je, že do té vlády Češi dají průmysl, Maďaři budou vyrábět guláš a uherskej salám, Rumunsko dodá naftu. A Polsko samozřejmě vládu. [smích]. Protože Poláci to chtěli všechno ovládat. Měli armádu, měli padesát tisíc lidí. A Sikorski byl tehdy neobyčejně energickej. No a Beneš šlapal dozadu, že jo. Ten nemoh říct, že ne, tak šlapal pozpátku jako na kole. Já jsem byl pozvanej k prezidentovi, abych ho natočil po příjezdu z Moskvy. A prezident byl nadšenej filmovej amatér. Bohužel ti naši politikové dnešní nejsou, ti film nenáviděj. Kdežto Beneš s Masarykem podporovali všechno. Masaryk financoval všechno, co jsem tam točil.

ES: Beneš taky filmoval?

JW: Jo. Promítal nám materiál, kterej natočil na cestě do Moskvy. Byl to velmi citlivej materiál na expozici, a když byl přeexponovanej, tak byl modrej. A když byl podexponovanej, tak byl červenej. Beneš nejdřív letěl do Alžíru, byl u de Gaulla. Filmoval strašně moc, de Gaulla taky, ale byl modrej [smích], celou tu dobu. Všecko bylo nepotřebný. Načež potom letěl do Moskvy a tam už byla zima, takže všecko bylo červený. Promítání trvalo asi hodinu a půl. Když skončilo, tak nastalo dlouhé ticho. Prezident na mě koukal, já koukal na něho, ale nevěděl, co mám říct. A on říkal: „Tak pane režisére, co myslíte?“ Já jsem říkal: „No, pane prezidente, já myslím, že ty snímky mají cenu politickou, ale já myslím, že expozičně by to nebylo možno převést.“ A on mě přerušil: „Tak vy myslíte, že mám zůstat u politiky, že jo.“ [smích] On jinak nebyl moc humornej, Masaryk byl, ale Beneš byl neobyčejně suchej patron. A držel všechny lidi teda od sebe strašně daleko.

[záznam přerušen]

JW: Ještě něco řeknu. Víte, byla velká spousta lidí, kteří před Němci utíkali. Většinou utíkali Židé, protože věděli, aspoň ty moudrý. Kdyby moje maminka byla poslechla a odjela se mnou, tak zůstala naživu. Jenže ona měla dům a chodila hrát bridž do Zlaté husy na Václavským náměstí. No a chudinka malá ještě mně do Londýna říkala, že tedy jsou Němci civilizovaný, že důstojník německej jí udělal místo, řekl: „Bitte setzen sich, gnädige Frau.“ Chudinka tam zůstala a skončila v Osvětimi. To byla jedna věc. Druhá věc, co utíkali, byli vojáci. Protože vojáci věděli, že to s nima dopadne špatně a chtěli prostě ven, do zahraničí. A poslední byli letci. A ti byli báječní. Okamžitě se zařadili do boje, bojovali o Británii. A pak byla velká spousta lidí, který se prostě přihlásili do armády, protože mysleli, že je to správný. No já nejsem žádnej hrdina, a když jsem přijel do Anglie, tak jsem se okamžitě hlásil na ambasádě plukovníku Kallovi, našemu vojenskýmu atašé, a byl sem zařazen do transportu do Agde. Naštěstí Francie padla dřív, než jsem do toho Agdu jel. Měl jsem kliku. A teď ještě něco k tomu letectvu. Letectvo mělo velitele, jméno jsem zapomněl…

KN: Janoušek.

JW: Ano, generál Janoušek. A generál Janoušek proved strašnou věc. Napojil se přímo na RAF a nechtěl vůbec mít co dělat s prezidentem Benešem. Chtěl být prostě jmenovanej airways marshall nebo já nevím co. Chtěl mít prostě britskou hodnost, aby byl přímo pod  RAF. To byl velkej boj, Masaryk zakročil a toho Janouška postavil do haptáku. Já jsem byl tehdy mladý komunista, takže jsem byl velmi proti Janouškovi. Běžní letci, ti bojovali, ale těchhle bařtipánů si ani trošku nevážím.

KN: A co plukovník Moravec? Já jsem si všimla, že on na těch materiálech skoro vůbec není, a to bylo asi z důvodu utajení.

JW: Plukovník Moravec, to je zvláštní historie, kterou…

KP: Necháme toho?

JW: Necháme to být.

[záznam přerušen]

JW: Díky tomu, že Masaryk mě měl rád a že jsem byl na ministerstvu zahraničních věcí a filmař, tak jako filmař jsem se dostal všude. Byl jsem na recepcích, takže jsem mohl okrajově mluvit s těmi vedoucími politiky. Bohužel nikdy jsem nemluvil s Churchillem. Viděl jsem ho několikrát velmi zblízka, ale nikdy jsem s ním nemluvil. Churchill chodil normálně do divadla. Jednou jsem se byl podívat na Hamleta. Končí první jednání a všichni si jdeme dát whisku do bufetu. Najednou vidím, kráčí pán, má na sobě takovej oblek na zip, zipsuite se tomu říkalo, a vede ho za paži nějaká paní. Všichni tleskaj a kulím zraky, on to Winston Churchill. Šel do divadla s dcerou, seděli v parketu v druhý řadě a stýkali se s normálníma lidma. To se mně líbilo. A on zdravil, udělal na nás véčko. Pak jsme chodili ven do Hyde Parku. V Anglii se může na trávu, to jsme si vzali vždycky sendvič k obědu, šli jsme před východ z Admirality a tam jsme seděli na trávě a čekali, až vláda vyjde ven. A oni všichni vyšli ven, Beaverbrook a Churchill, a chodili po parku, dávali si konstituční procházku. A pak šli zase zasedati dále. A tak jsme všichni tleskali. Zajímavý, byla válka, krutá válka, a ty lidi se nebáli a nikdy nikdo na nikoho neudělal nějakej atentát. Británie byla v tomto případě neuvěřitelná.

[záznam přerušen]

Já jsem nechtěl bejt prostě vzadu, chtěl jsem jít na frontu. Tak jsem přijel k Dunkerque. Měl jsem handkameru a ve štábu mně řekli, že pro mě přijede džíp, ráno, asi v pět hodin. Džíp přijel a jeli jsme takovým flanderským jitrem, šedivým, zeleným jitrem jsme jeli a kolem nás seděli všude český vojáci a Britové. Seděli a snídali. Měli na sobě šály kolem hlavy a dělali si buřty nebo cokoliv. Ptáčkové zpívali, nikdo nevystřelil, nic. Úžasný to bylo, jako obrázek od Bruegela. Jedem, jedem, zastavíme, já vylezu, tam kolem mě všude snídaj, tak říkám: „Můžu taky dostat?“ Dali mně horký kakao a já povídám: „No a kde jsou Němci?“ A ten jeden povídá: „Hele, tady vylez nahoru na ten bunkr, můžeš se na ně podívat.“ Tak jsem vylez na bunkr, kterej byl vyhozenej nějakou minou a byl šikmej. Vylez jsem nahoru, koukám a pak co by kamenem dohodil, tak sto, dvě stě metrů daleko vidím Němce. Co dělali ti Němci? No snídali, bylo ráno, tak snídali. Změřil jsem si světlo, nic nešlo. Nebylo možný filmování, tak jsem zavolal svýho seržanta – to jsem ještě neměl filmovou skupinu – ten vylez taky nahoru, postavili jsme kameru, já jsem do ní dal pětistovku. Podíval jsem se do kamery a vidím Němce takhle zblízka, jak mluvěj. Dialog jsem neslyšel a jedli všichni. Dávali si. Měli přes sebe nábojový pásy a bylo to všechno velmi malebný. No a teď vidím, jak tam jsou dva důstojníci, v černým, jako ve špatným filmu. Měli ty černý pršipláště a mluvěj a ukazujou směrem ke kameře. A jeden vezme dalekohled a takhle se kouká. A zas něco povídá a velí. Tak jsme toho nechali a sedíme. A teď najednou takhle něco chrupne. Zase něco chrupne. Zase něco chrupne. A já koukám, co to chrupá, a vidím takovej malilinkej obláček dýmu. V tom jarním vánku. A najednou vidím, jak běží chlap, byl to plukovník Nevřala. Ten běží a povídá: „Vy vole. Vy vole. Vy vole.“ A ukazuje na mě rukou. A já povídám: „Co pane plukovníku?“ A von povídá: „Vy vole, nevidíte, že si vás zastřelujou z minometu?“ [smích] Já se podívám nahoru a poprvé v životě jsem viděl, jak letí mina. Měl jsem na hlavě anglickou přilbu, v tu ránu ta přilba, která byla velká asi jako talíř se scvrkla na čajovej talířek. Lehli jsme si na ten bunkr, teď se najednou ta fronta probudila a začla strašná palba. Klouzali jsme po tom bunkru dolů, kolem nás chrastily šrapnely. Slezli jsme dolů, skrčili jsme se v zákopu a čekali jsme, až se to zastavilo. Asi půldruhý hodiny to všechno bouřilo. Pak jsem si sed na džíp a jel jsem zpátky do [Aurdeuvile], do vesnice, kde jsem byl kvartýrován.

Načež dostanu depeši, na divizní štáb. Tak jsem tam zašel, stál tam českej generál a povídá: „Postavte se do pozoru, když s váma mluvím.“ Tak jsem se tedy postavil do pozoru a on říká: „Vy papírovej panáku z Piccadilly se střevama suchejch slanečků.“ To je obrovitý. Obrovitý. Chodil kolem mě a říkal: „Tady děláte geroje, my máme kvůli vám tři raněný, to je hrozný, co to tu děláte. Když jste takovej hrdina, tak co tam musíte lézt? Přece se tady musíte chovat jako voják. Ne, voják se kryje. Takovýhle hrdinský gesta, to je blbina. To dělejte v Londýně, ale tady ne.“ A od tý doby jsem to měl dobrý. [pousmání] A když jsem někde někam přišel, říkali: „Weisse nepouštějte dopředu, ten se moc exponuje.“ [smích]

 

Interview zpracoval Jan Křipač. Záznam rozhovoru a jeho přepis je uložen ve Sbírce zvukových záznamů NFA.

 

Profily tvůrců

Jiří Weiss

(29. 3. 1913 – 10. 4. 2004)

S filmem začínal jako amatér v polovině třicátých let reportáží z vodáckého prostředí Lidé na slunci (1935). Tato zkušenost mu otevřela cestu k natáčení dokumentů, kterým se dále coby profesionál výhradně věnoval na konci meziválečného období. Ve Weissově tehdejší tvorbě byla zastoupena hlavně témata, v nichž se odrážel život soudobé společnosti, ať se jednalo o poctu dynamicky se rozvíjejícímu letectví (Dejte nám křídla, 1936; Přístav vzdušného moře, 1937), zdůraznění etických hodnot prosazovaných skautskou organizací (Pojď s námi!, 1937) nebo o rekapitulaci pozitivních příkladů sociální politiky města Prahy (Cesta ze stínu, 1938). Navzdory námětové různorodosti se Jiří Weiss vždy snažil do těchto děl včlenit apel k vlastenectví a hrdosti na úspěchy mladého demokratického státu, s nímž se levicově orientovaný režisér umělecky a občansky identifikoval.

Sílící projevy antisemitismu vůči jeho osobě a obsazení Československa německou armádou přiměly Weisse co nejrychleji odejít do exilu. S pomocí dvou britských filmařů, Johna Griersona a Basila Wrighta, uprchl do Anglie a začal zde pracovat na dvou střihových dokumentech, jež přibližovaly tamní veřejnosti historické okolnosti nedávné anexe – Uloupení Československa (The Rape of Czechoslovakia; 1939) – a krásu Němci zabrané československé metropole – Věčná Praha (Eternal Prague; 1940). Zhruba ve stejné době Weiss realizoval dva žánrově odlišné krátké hrané snímky zdůrazňující jednak nebezpečí fašistické ideologie – John Smith se probouzí (John Smith Wakes Up; 1940) –, jednak nutnost aktivního odporu proti ní – Ohnivý rybolov (BeforetheRaid; 1943).

Na počátku roku 1943 byl zařazen pod ministerstvo zahraničí vedené Janem Masarykem, které se už dříve finančně podílelo na jeho předchozích filmařských aktivitách v exilu. Díky této podpoře Weiss mohl od roku 1941 průběžně natáčet v prostředí našich válečných letců. Tento materiál se stal základem dokumentů Stíhač (Fighter Pilot; 1943) a Noc a den (Night and Day; 1945), část z něho byla také použita společně se záznamy ze zahraničních týdeníků ve střihovém snímku Věrni zůstaneme (1945), který sleduje historii Československa od Mnichova 1938 až po vylodění v Normandii v červnu 1944.

Na konci roku 1944 se Jiří Weiss připojil coby filmový válečný zpravodaj k americké armádě, jejíž činnost na západní frontě dokumentoval, např. při obléhání francouzského přístavu Dunkerk nebo během osvobození koncentračního tábora Buchenwald.

Po návratu do vlasti se profesně soustředil na tvorbu hraných filmů, z nichž největší mezinárodní ohlas získalo psychologické drama Vlčí jáma (1957). Po invazi v srpnu 1968 Weiss odešel opět do emigrace: jako vysokoškolský pedagog působil v USA. Se změnou politických poměrů po listopadu 1989 se vrátil do vlasti a v roce 1990 uskutečnil svůj dlouhá léta připravovaný projekt Marta a já, kterým svou režisérskou dráhu uzavřel.

Karel Lamač

(27. 1. 1897 – 2. 8. 1952)

Intenzivní zájem o film zužitkoval pražský rodák už během 1. světové války, kdy coby voják rakousko-uherské armády údajně natáčel frontové válečné týdeníky. Po skončení války se jako režisér, scenárista, herec a producent podílel na ustavování československé hrané kinematografie. Z jeho tehdejších filmů lze jmenovat například mezinárodně inspirovanou detektivku Otrávené světlo (1921, spolu s Janem S. Kolárem) či melodrama Bílý ráj (1924). Zásluhou filmařského talentu a podnikatelských vloh se Lamačovi v průběhu dvacátých let podařilo jako jednomu z prvních českých filmařů prosadit se herecky a režijně také za hranicemi Československa. Slibně se rozvíjející kariéru, jejímž základem byly divácky úspěšné komedie a melodramatické příběhy natáčené především v tuzemsku, Rakousku a Německu, přerušilo obsazení republiky nacistickým vojskem a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.

Po odchodu do emigrace se Lamač profesionálně uplatnil v Holandsku realizací hraného snímku Půlnoční vlak (De Spooktrein; 1939). Po příchodu do Francie se v červnu 1940 přihlásil v Lille do řad československé armády, odkud dále putoval napříč Francií ke Středozemnímu moři do města Agde, v němž se od září 1939 formovala čsl. pěší jednotka. Po evakuaci zbytků československého vojska do Británie byl Karel Lamač nejprve zařazen k RAF a od poloviny roku 1941 uvolněn pro potřeby ministerstva zahraničí coby externí spolupracovník filmové skupiny. V následujícím období se autorsky podílel na přípravě nepravidelně vydávaného filmového periodika Československý filmový zpravodaj. V roce 1943 natočil s kameramanem Otto Hellerem dokument Čechoslováci nastupují (The Czechoslovaks March On), ve kterém místy úsměvným způsobem přibližuje britskému divákovi problémy adaptace československých vojáků na život v jejich dočasném domově. Během britského exilu Lamač dokončil také tři hrané filmy – Švejk bourá Německo (Schweik’s New Adventures; 1943), Setkání ve tmě (They Met in theDark; 1943) a Stalo se jedné neděle (It Happened One Sunday; 1944).

Jelikož po válce vedení zestátněné československé kinematografie neprojevilo zájem o Lamačovy služby, působil jako režisér už pouze v zahraničí – nejprve ve Francii a poté ve Spolkové republice Německo, kde v roce 1952 zemřel.

 

Kurt Goldberger

(8. 9. 1919 – 20. 10. 2004)

Kurt Goldberger se narodil v německé židovské rodině v Opavě, kde měl jeho otec továrnu na výrobu likérů. Po maturitě na gymnáziu v roce 1939 odjel s rodiči do Velké Británie, kde v Devonu díky obdrženému stipendiu studoval fyziku a přírodní vědy. Studia ovšem nedokončil kvůli rozhodnutí věnovat se filmu, jehož tvorbu si postupně osvojoval získáváním zkušeností v různých profesích (zvukař, kameraman, režisér). 

V září 1943 nastoupil službu v čsl. armádě u filmové jednotky vybavené z prostředků exilové vlády potřebnou filmařskou technikou, včetně zvukové aparatury. Na konci listopadu 1944 byl se svými kolegy vyslán do Francie, aby zde dokumentoval bojové aktivity Československé samostatné obrněné brigády, jež působila především u přístavu Dunkerk. Zde pořízené záběry se objevují také ve střihovém dokumentu Cesta domů (1945), u jehož vzniku sehrál Goldberger podle vlastních slov významnější roli, než vyplývá z titulků, které především respektují armádní hierarchii. Kromě práce kameramana se měl zásadním způsobem podílet také na výběru použitých materiálů a výsledné montáži filmu, který byl po válce zkompletován v Anglii.

Po návratu do Československa opustil Kurt Goldberger armádu a nastoupil do Krátkého filmu, kde se cíleně zaměřil na tvorbu vědeckých, výukových a instruktážních snímků s cílem vyhnout se dobovému ideologickému tlaku ze strany vedení studia. Kombinací vlastních odborných znalostí získaných předchozím, byť nedokončeným studiem a technické vynalézavosti, s níž se snažil rozšiřovat možnosti práce s kamerou a tím i samotného žánru, dosáhl coby režisér mezinárodního renomé. Už během působení v Krátkém filmu Goldberger pracoval na zakázkách od celosvětové organizace UNESCO. Tyto úspěšně realizované projekty mu usnadnily profesionální uplatnění ve Spolkové republice Německo, kam emigroval v roce 1968. Pracoval, mj. pro televizní stanice ZDF a ARD a založil zde také vlastní produkční společnost. Zemřel v Mnichově ve věku osmdesáti pěti let. 

 

Miroslav Tiller

(20. 5. 1918 – 1974)

Miroslav Tiller pocházel ze zámožné rodiny. Jeho předkové přišli do Čech v 17. století z Anglie, zmítané tehdy občanskou válkou. Jeho otec byl jezdeckým důstojníkem z povolání, jenž bojoval v rakousko-uherské armádě, v legionářském vojsku během krátké války s Maďarskou republikou rad a poté po celé meziválečné období sloužil v československé armádě. Přes svůj věk (narozen roku 1882) se aktivně zapojil do domácího odboje proti nacistům.

Miroslav Tiller jako jeden z nejmladších branců absolvoval výcvik v předválečné armádě a doslova „na poslední chvíli“, k 1. lednu 1939, byl jmenován podporučíkem v záloze. Po okupaci se coby student VŠCHT zúčastnil památných demonstrací a posléze i pohřbu Jana Opletala. Ohrožen gestapem se ukryl v rodném Bohdanči a posléze odešel do exilu, aby proti okupantům bojoval se zbraní v ruce.

V únoru 1940 přešel hranice na Slovensko a přes Maďarsko, Balkán a libanonský Bejrút se počátkem dubna dostal do Francie, kde vstoupil do československého vojska. Vzhledem k svému výcviku v pardubickém aeroklubu byl zařazen k letectvu, ale do bojů již nestačil zasáhnout, neboť Francie v červnu 1940 kapitulovala. S ostatními vojáky odešel do Velké Británie, kde byl záhy přeřazen k pozemní jednotce. V rámci příprav paravýsadků do vlasti prošel záškodnickým a speciálním propagandistickým výcvikem. V září 1943, kdy se organizovala Československá samostatná obrněná brigáda, sloužil Miroslav Tiller u samostatné fotoskupiny, ustavené u brigádního velitelství. Zúčastnil se obléhání přístavu Dunkerk, kde natočil řadu scén dokumentujících nasazení československých vojáků, včetně prudkých bojů. V listopadu 1944 byl uvolněn jako válečný dopisovatel u vrchního velitelství spojeneckých vojsk. V dubnu 1945 se v této funkci dostal k velitelství 3. americké armády generála Pattona a překročil s ní hranice Československa. Jeho záběry z výcviku Československé brigády, přepravy do Francie, bojů u Dunkerku, cesty do osvobozené vlasti a přehlídky v Praze dne 30. května 1945 se staly základem pro dokumentární film Cesta domů, jenž vznikl ještě roku 1945.

Po válce zažíval Miroslav Tiller ústrky ze strany komunistického režimu, který ho podezříval ze špionáže (mimo jiné kvůli jeho anglické manželce). V obavě z dalšího pronásledování se v roce 1957 celá rodina rozhodla k útěku za hranice. Poté Tillerovi žili v Británii, kde Miroslav Tiller v roce 1974 zemřel.

Zdeněk Vítek

(29. 3. 1913 – 23. 10. 1958)

Zdeněk Vítek se narodil v obci Vlkoš u Kyjova, z níž mimo jiné pocházel i generál a pozdější ministr národní obrany československé exilové vlády v Londýně Sergěj Jan Ingr. Po absolvování lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně nastoupil v dubnu 1938 vojenskou prezenční službu. Jako posluchač školy na důstojníky zdravotnictva v záloze a vojenský lékař prošel celým kritickým obdobím květnové i zářijové mobilizace a ve vojenské uniformě ho zastihla také okupace v březnu 1939. Při likvidaci československé armády byl v hodnosti četaře aspiranta propuštěn do civilu.

V lednu 1940 odešel ilegálně za hranice a přes Slovensko, Balkán, Libanon a Středozemní moře se dostal až do jihofrancouzského přístavu Marseille, kde byl 28. března 1940 přijat do československého zahraničního vojska. Sloužil jako lékař u 1. pěšího pluku, následně jako šéflékař kádrového 3. pluku. Byl přeřazen k letectvu, po evakuaci do Británie se však vrátil do řad pozemního vojska. V červnu 1941 ho ovšem znovu povolali k letectvu, kde až do února 1943 sloužil jako šéflékař 310. stíhací perutě. Jako amatérský kameraman pořídil během této služby řadu filmových záběrů, jedinečným způsobem zachycujících atmosféru služby československých letců v Británii, které lze vidět v amatérském filmu 310. stíhací peruť (1940–1943). Od února 1943 až do konce války doktor Vítek působil na chirurgicko-ortopedickém oddělení nemocnice britského letectva ve Wroughtonu.

Na Vánoce 1945 se vrátil zpět do vlasti a po demobilizaci nastoupil jako sekundář v Zemské nemocnici v Opavě. Poté působil v Ostravě a od roku 1948 až do své smrti roku 1958 pracoval na chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice sv. Anny v Brně.

Medailony velitelů

Sergěj Jan Ingr

(1894–1956)

Pocházel z obce Vlkoš u Kyjova. Na počátku první světové války byl jako rakousko-uherský voják zajat na ruské frontě. Vstoupil jako dobrovolník do srbské divize, formované v Rusku, a v roce 1916 přešel do československých legií. Přijal pravoslaví a s ním i jméno Sergěj, které pak užíval. Na podzim 1917 odjel do Francie, kde pomáhal budovat československé legie ve Francii, a v srpnu 1918 odjel se stejným úkolem do Itálie. Stal se tedy příslušníkem všech tří hlavních uskupení čs. legií.

V době bojů o hranice nově ustavené republiky působil na Těšínsku, na které si tehdy činilo nárok i Polsko. Zůstal v čs. armádě jako voják z povolání. Byl považován za velice schopného vojenského profesionála a perspektivního důstojníka. Absolvoval vysokou válečnou školu a poměrně rychle postupoval v hodnostech i funkcích. Během zářijové mobilizace v roce 1938 zastával funkci velitele III. sboru na jednom z exponovaných úseků hranice na jižní Moravě.

V červnu 1939 odešel na výzvu prezidenta Beneše přes Polsko do Francie, kde se stal hlavou vznikající vojenské složky odboje. V rámci první prozatímní exilové vlády, ustavené v červenci 1940, se stal ministrem národní obrany. V této funkci setrval až do září 1944, kdy byl ustanoven do čela Hlavního velitelství československé branné moci. V zápase o ovládnutí vojska se stal jedním z hlavních cílů moskevského centra KSČ. V důsledku tohoto tlaku byl v dubnu 1945 odvolán a poslán na zdravotní dovolenou. 

Po válce byl sice povýšen na armádního generála, musel však zůstat mimo vojsko. V srpnu 1947 se stal velvyslancem v Haagu. Po únorovém převratu v roce 1948 zůstal i se svými dvěma syny (taktéž bývalými vojáky zahraničních jednotek) v exilu, kde se v roce 1949 podílel na založení Rady svobodného Československa. Zemřel v Paříži.

Karel Janoušek

(1893–1971)

Narodil se v Přerově. V roce 1915 narukoval do rakousko-uherské armády. Bojoval zprvu na italské, poté na ruské frontě, kde padl do zajetí. Jako dobrovolník vstoupil do srbské divize, organizované po boku ruské armády, odkud následně přešel do československých legií. Jako příslušník 1. střeleckého pluku se mj. zúčastnil památné bitvy u Zborova. Po návratu do vlasti absolvoval Válečnou školu a nastoupil službu u letectva. Prošel řadou odborných kurzů a stáží, mj. ve Francii, a postupoval do vyšších a vyšších funkcí. V roce 1938 byl velitelem letectva v Čechách a za mobilizace pak velitelem letectva 1. armády. Kromě vojenské služby vystudoval meteorologii a geofyziku na Karlově univerzitě, kde v roce 1939, již v generálské hodnosti, dokonce dosáhl titulu doktora přírodních věd. 

Do zahraničí uprchl v listopadu 1939. Ve Francii až do března 1940 řídil výstavbu leteckých sil exilového vojska, poté se měl stát velitelem centrálního výcvikového střediska. Po porážce Francie unikl do Británie, kde rychle vyjednal začlenění československých pilotů do britského letectva, aby se mohli bezprostředně zapojit do letecké bitvy o Británii. Britové jej jmenovali do čela Inspektorátu československého letectva, kde působil až do října 1945. V květnu byl jmenován britským leteckým maršálem.

Po osvobození nastoupil do funkce jednoho z podnáčelníků Hlavního štábu. Ihned po únoru 1948 byl poslán na zdravotní dovolenou a posléze přeložen do výslužby. Státní bezpečnost ho zatkla během vyprovokovaného pokusu o přechod hranic. Byl odsouzen nejprve na 16, poté na 19 let a nakonec na doživotí. Propuštěn na amnestii v roce 1960, pracovat však nadále mohl jen v podřadnějších funkcích. 

Heliodor Píka

(1897–1949)

Narodil se ve Štítině u Opavy. V řadách rakouské armády upadl do ruského zajetí. Při nejbližší příležitosti se přihlásil do československých legií. V roce 1917 byl přeložen do Francie, kde se v řadách tamních čs. legií vyznamenal v bojích v Champagnia u Terronu. Po návratu legií do Československa se zúčastnil obsazování Těšínska a poté byl převelen na Slovensko, kde se československé vojsko střetlo s maďarskou Rudou armádou.

Studia na elitní francouzské škole v St. Cyr a poté i na přední francouzské Vysoké vojenské škole mu otevřela cestu k předním místům vojenské diplomacie. Stal se vojenským přidělencem v Rumunsku, tehdy strategickém československém spojenci. Na tomto místě setrval až do roku 1937, kdy byl přemístěn na Ministerstvo národní obrany. Během krizového roku 1938 úspěšně jednal s jugoslávskými a rumunskými vojenskými představiteli o podrobnostech případné pomoci ve válce proti Německu.

Po okupaci organizoval na Balkáně výzvědnou činnost, spojení s okupovanou vlastí a evakuaci dobrovolníků do spojeneckých zemí. Po změně politické situace v Rumunsku se přemístil do Istanbulu. Po jednáních se sovětskými zástupci byl v červnu ustanoven vojenským přidělencem a velitelem Čs. vojenské mise v SSSR. V praxi se však potýkal s nedůvěrou sovětských orgánů i představitelů exilového centra KSČ. Během svého působení získal množství informací o věznění čs. občanů v sovětských gulazích a o infiltraci vojenské jednotky sovětskými agenty. Postupně ztrácel vliv na vojsko, které se dostávalo pod kontrolu komunistů a sovětských tajných služeb.

Po návratu do osvobozené vlasti byl sice jmenován podnáčelníkem Hlavního štábu, okamžitě po komunistickém převratu v únoru 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou a již v květnu zatčen. Po tvrdých výsleších byl v jednom z prvních politických procesů odsouzen k smrti a v červnu 1949 v Plzni popraven.

 

Karel Klapálek

(1893–1984)

Narodil se v Novém Městě nad Metují. V roce 1915 byl jako voják rakousko-uherské armády zajat na ruské frontě. Přihlásil se do československých legií, s nimiž bojoval u Zborova a na Sibiři. Po skončení války pokračoval ve vojenské dráze. Jako důstojník sloužil v Plzni, Praze, Michalovcích, Užhorodu a Milovicích. Působil také na Vojenské akademii v Hranících na Moravě. Za mobilizace v září 1938 velel 51. pěšímu pluku v jižních Čechách.

Po okupaci se zapojil do odboje a v květnu 1940 musel uprchnout do zahraničí. Přes Balkán se dostal do Palestiny, kde se brzy stal velitelem polního praporu. V jeho čele prošel boji v Sýrii, nasazením v Západní poušti a především při obraně Tobruku, přístavu obklíčeného v zázemí německo-italských vojsk. Velitelem jednotky zůstal i poté, co tato byla v roce 1942 přeformována na protiletadlový pluk. V létě 1943 se čs. vojáci ze Středního východu přeplavili do Británie, kde mohlo dojít k organizaci moderního svazku, obrněné brigády. Zprvu byl zařazen jako zástupce velitele, poté působil na Ministerstvu národní obrany.

V roce 1944 se přihlásil k odjezdu do Sovětského svazu. V září 1944 byl jmenován generálem a převzal velení 3. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž prošel Karpatsko-dukelskou operací. V dubnu pak po generálu Ludvíku Svobodovi převzal velení 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Po válce zastával významné velitelské funkce, po odvolání Ludvíka Svobody však sám požádal o propuštění. V listopadu 1952 byl zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Propuštěn byl až roku 1956 a následně rehabilitován. Populárními se staly jeho vzpomínky, postupně redigované jeho manželkou. Zemřel roku 1984 v Praze.

Ludvík Svoboda

(1895–1979)

Pocházel z obce Hroznatín na Třebíčsku. V roce 1915 byl jako vojín rakouského 81. pěšího pluku poslán na ruskou frontu, kde záhy přeběhl do zajetí. Vstoupil do československých legií, s nimiž se zúčastnil bitev u Zborova a Bachmače a celé anabáze legií přes Ukrajinu a Sibiř až do Vladivostoku. Po návratu do vlasti odešel do civilu a věnoval se rodinnému statku. V roce 1921 byl mobilizován v souvislosti s pokusem rakouského excísaře Karla uchvátit uherský trůn a v armádě již zůstal. Až do roku 1931 sloužil na Podkarpatské Rusi, kde se naučil maďarsky. Tuto řeč pak vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích. Od roku 1934 působil u 3. pěšího pluku, kde se osvědčil jako výborný organizátor a mobilizační důstojník. Za mobilizace v září 1938 velel v hodnosti podplukovníka pěšímu praporu.

V červnu 1939 odešel ilegálně do Polska, kde převzal přímé velení vznikající československé vojenské skupiny. Po vypuknutí války evakuoval jednotku z dosahu postupujících německých armád a přešel s ní do sovětské internace. Od závěru roku 1941 se stal organizátorem a velitelem první čs. jednotky v Sovětském svazu. Jako velitel polního praporu se zúčastnil boje u Sokolova, poté ve funkci velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR bojoval u Kyjeva. V prosinci 1943 byl jmenován generálem. Na počátku Karpatsko-dukelské operace v září 1944 vystřídal generála Jana Kratochvíla ve funkci velitele celého 1. čs. armádního sboru, který pak vedl boje na Dukle a na Slovensku. V dubnu 1945 se stal ministrem národní obrany v nově ustavené vládě v Košicích. Již od války úzce spolupracoval s KSČ, což se projevilo zvláště na jeho postojích před únorovým převratem roku 1948 a poté. Přesto se plné důvěře komunistů netěšil. V roce 1950 byl z funkce ministra odstaven a roku 1952 i krátce zatčen. Roku 1954 byl rehabilitován.

V roce 1968 byl zvolen prezidentem republiky. V tomto úřadě ho zastihla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Osobním nasazením vymohl propuštění zatčených reformních politiků, následně se stal aktérem i obětí procesu normalizace. V roce 1975 byl ze zdravotních i politických důvodů zbaven funkce. Zemřel roku 1979 v Praze.

Vladimír Přikryl

(1895–1964)

Narodil se v obci Horní Studénky na Šumpersku. Jako voják rakousko-uherské armády byl zajat v roce 1916 na ruské frontě. Ještě téhož roku se přihlásil do československých legií, s nimiž prošel celou anabázi z Ukrajiny až do Vladivostoku.

Po návratu do vlasti sloužil jako řadový velitel a poté působil ve školském a výcvikovém oddělení Ministerstva národní obrany. Po okupaci se zapojil do odboje a po prozrazení odešel přes Balkán do Francie. Jako velitel pěšího praporu se zúčastnil bojů na francouzsko-německé frontě v červnu 1940 a se zbytky své jednotky se evakuoval do Británie.

V červenci 1943 byl v rámci první skupiny důstojníků vyslán posílit velitelský sbor jednotek na východní frontě. V září 1943 dorazil do Moskvy a stal se zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž prošel boji u Kyjeva, Bílé Cerkve a Fastova. V lednu 1944 byl jmenován zatímním velitelem a později i velitelem nově vzniklé 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. V jejím čele prošel tvrdými boji v Karpatsko-dukelské operaci. V září a říjnu 1944 se brigáda leteckým mostem přesunula na Slovensko, kde v té době probíhalo povstání. Po jeho potlačení vedl zbytky brigády do hor, kde vojáci vydrželi až do února 1945, kdy se spojili s postupujícími sovětskými a rumunskými vojsky.

Po válce působil jako velitel výcvikového tábora v Milovicích. V roce 1946 byl jmenován do generálské hodnosti. Po převratu v únoru 1948 ho zprvu přímá perzekuce minula, v květnu 1949 byl však zatčen. Po týrání během vyšetřování byl odsouzen na čtyři a později ještě dalších pět let těžkého žaláře. V roce 1953 se v důsledku milosti prezidenta republiky dostal na svobodu. Pracovat však mohl pouze jako pomocný dělník a noční hlídač. Dožil se soudní rehabilitace v roce 1964. Zemřel v roce 1968 v Plzni.

Vilém Sacher

(1907–1987)

Narodil se v Prostějově. Po maturitě se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání mladé československé armády a nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Sloužil u dělostřelectva a v letech 1945–37 absolvoval i Vysokou školu válečnou. V době mobilizace v září 1938 byl štábním důstojníkem 3. rychlé divize, připravené k boji na Slovensku. Po okupaci se zapojil do odboje, po prozrazení však uprchl do zahraničí. Přes Balkán se dostal do Francie, kde sloužil u velitelství dělostřelectva 1. čs. divize, formující se v jižní Francii. Po evakuaci do Británie působil ve studijní skupině Ministerstva národní obrany. Absolvoval parašutistický výcvik a stáž u britské vzdušně výsadkové divize. V létě roku 1943 odjel do Sovětského svazu. Zprvu byl zařazen u velitelství tamních jednotek, v lednu 1944 se ale stal náčelníkem štábu nově zorganizované 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. V důsledku těžké dopravní nehody musel být od výsadkového svazku přeřazen. Do konce války pak působil jako velitel dělostřelectva 3. čs. samostatné brigády v SSSR. Prošel těžkými boji v Dukelském průsmyku, na Slovensku a na Moravě.

Jako perspektivní důstojník po osvobození odjel do Moskvy na studia Vyšší akademie generálního štábu. Po návratu působil na Hlavním štábu až do roku 1951, kdy ho z armády propustili. Dlouho se živil jen jako dělník, než byl roku 1965 rehabilitován. V období uvolnění na samém konci šedesátých let napsal několik velmi úspěšných knih. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Následně ho komunistický režim degradoval na vojína a zbavil všech československých vyznamenání.

Alois Liška

(1895–1977)

Pocházel z osady Záborčí (dnes součást obce Malá Skála u Turnova). Jako voják rakousko-uherské armády v roce 1916 přeběhl frontu do ruského zajetí. Vstoupil do československých legií, kde sloužil u dělostřelectva. Dělostřelectvu zůstal věrný i po návratu do vlasti, kdy se rozhodl pro kariéru důstojníka z povolání. Absolvoval mj. i prestižní vysokou válečnou školu. Po většinu doby byl zařazen u 51. lehkého dělostřeleckého pluku. Pluk byl součástí všeobecné zálohy a vzhledem k požadavkům na daleké a rychlé přesuny byl postupně motorizován. Alois Liška, jenž se vypracoval na velitele celého pluku, měl tedy velké zkušenosti s motorizací armády. S plukem se pravidelně zúčastňoval manévrů rychlých svazků československé armády, tzv. rychlých divizí, a byl proto během mobilizace v září 1938 zařazen jako velitel dělostřelectva 1. rychlé divize.

Po okupaci se zapojil do odboje a v únoru 1940 odešel do Francie, kde mu bylo svěřeno velení dělostřeleckého pluku formující se 1. čs. divize. Se svými vojáky po porážce Francie odjel do Británie, aby dále pokračoval v boji. V roce 1943 se stal velitelem Čs. samostatné brigády, přeformované v září téhož roku na moderní motomechanizovaný svazek, Čs. samostatnou obrněnou brigádu. Již v hodnosti brigádního generála pak po celý další rok řídil její organizaci a vedl výcvik. Na přelomu srpna a září 1944 brigáda vyrazila do Francie, kde v říjnu obdržela úkol obléhat obklíčenou německou posádku přístavu Dunkerk. Alois Liška působil jako velitel všech spojeneckých vojsk v tomto prostoru a měl ve své podřízenosti i řadu útvarů britské, kanadské a francouzské armády.

Po skončení války se v čele brigády vrátil do Československa, z politických důvodů však byl odstaven od přímého velení a pověřen funkcí velitele Vysoké válečné školy. Po komunistickém převratu byl okamžitě odvolán a přeložen do výslužby. Před další perzekucí vzápětí unikl do Británie, kde žil až do své smrti.