Viktor Ponrepo

filmový pracovník, vedoucí či majitel kina

Datum narození

16.06.1858

Místo narození

Praha, Rakouské císařství

Datum úmrtí

03.12.1926

Místo úmrtí

Praha, Československo

Alternativní jména

Dismas Ferdinand Schlambor (rodné jméno), Dismas Šlambor

Životopis

VIKTOR PONREPO (vl. jm. Dismas Ferdinand Schlambor, počeštěně též Šlambor; nar. 16.6.1858, Praha – zem. 3.12.1926, Praha) se narodil na Starém Městě pražském pozlacovačskému pomocníku, později mistru Janu Schlamborovi a jeho ženě Karolině, rozené Kniemannové. Byl druhým z pěti dětí (sestry Emilie a Marie, bratři Karel a Adolf). Už od dětství se intenzivně zajímal o kouzelnictví a o eskamotérství, jimiž záhy začal bavit své okolí. Na přání otce se vyučil pozlacovačskému řemeslu (1878) a po několikaměsíční praxi v továrně Josefa Stehlíčka v Praze téměř tři roky pracoval v otcově dílně. Již předtím zhlédl vystoupení německého kouzelníka Bruno Schenka v karlínském Varieté a rozhodl se věnovat kouzelnictví profesionálně, na otcovu radu však nejprve dokončil učení. Dne 15. května 1881 složil zkoušku z „eskamotáže a vyšší magie“ a ze způsobilosti veřejně vystupovat u koncesovaného salonního magika Heinricha Gutwalda. Po obdržení vlastního místodržitelského povolení (jež se ovšem nevztahovalo na Prahu) započal s jedním kufrem jako profesionál s kouzelnickými produkcemi po vesnicích a městech. Rozhodl se najít si znělý pseudonym. Měsíc po zahájení své činnosti narazil v obci Čihadla u Benátek nad Jizerou na zámeček Bon Repos, z něho si odvodil nové umělecké jméno Viktor Ponrepo. Řadu let pracoval přes léto v otcově dílně, ale na podzim se vždy vydal na cesty. Záhy si na českém venkově získal značný ohlas a jeho produkce se staly náročnějšími (vrcholem zůstaly jeho výpravné fantastické pantomimy a především číslo s oživlými duchy). Dále putoval s vozem, koňmi a několika pomocníky jako majitel podniku „Kouzelné divadlo s původními zjevy duchů a strašidel Viktora Ponrepo, krále magie a nedostižitelného magnetiseura“. Na zvláštní povolení uspořádal i několik představení v Praze (Vinohrady, sál ve staroměstském Konviktu). S industrializací venkova a rozšiřováním železniční sítě však jeho představení přestala být v Čechách atrakcí, proto v polovině 90. let 19. století rozšířil tedy své cesty na Moravu, Slezsko a Halič. Když slyšel o prvních projekcích kinematografu, pokládal jej pouze za chvilkovou zábavu. Pořídil si americký Edisonův fonograf, jenž nakrátko obecenstvo zaujal. Když zjistil, že i venkov po něm žádá kinematografická představení, jež předčí i jeho nejlepší kouzelnické triky, zakoupil od táborského kinematografisty Ignáce Schächtla přístroj The Royal Bioskop s Drummondovým světlem a s dvanácti kraťoučkými filmy. Poprvé svůj „pravý americký biograf (živé fotografie)“ uvedl 30. září 1899 v Českých Budějovicích. Roku 1900 požádal pražské místodržitelství o udělení kinolicence, jež mu byla udělena opět mimo Prahu. Vyrazil znovu po Čechách a při představeních předváděl své kouzelnické produkce, fonograf i kinematograf. V dalších letech z jeho vystoupení kouzelnická čísla vymizela. V srpnu 1901 čtrnáct dní promítal v pražském vinohradském Pištěkově letním divadle. Během let 1904 až 1907 se kromě cestování po východních Čechách nakrátko vracel do Prahy (Holešovice, Žižkov, Libeň, Vinohrady, Karlín, Nové Město, Nusle). Pražské publikum upoutal ambicióznějšími projekty, Reklamo–kinematografem na Perštýně (1904), biografem v přírodě v zahradě na Klamovce a účastí na II. truhlářské výstavě v Průmyslovém paláci (1905). Kvůli nedostatku filmů přibíral do svého podniku nazvaného „Divadlo živých fotografií“ tiché společníky (1903 a 1904 Zdenko Körbera či 1905 Maxe St. Kocka). Po několikaleté snaze se mu podařilo od úřadů získat povolení k otevření prvního pražského stálého kina, k němuž došlo 15. září 1907 v pronajatém sále v domě U Modré štiky ve staroměstské Karlově ulici (první kino v českých zemích ovšem otevřel Dominik Morgenstern 8. června 1907 v Brně). Ač zanedlouho po Ponrepovi vznikala v Praze další kina, podařilo se mu se před konkurencí s různými obtížemi obstát (v letních měsících promítal v předměstských zahradách v Nuslích či na Žižkově) i po roce 1918 a během krize ve filmovém průmyslu roku 1924. Několik let ve svém podniku též sám promítal s novým přístrojem značky Pathé s obloukovým světlem. Hudební podmalování filmů obstarávaly pianino, housle, harmonium nebo fonograf. Oblíbenou atrakcí se stal při představeních svérázný slovní doprovod v podání samotného Ponrepa, jeho bratra Karla Schlambora nebo herce B. Crhy. Ponrepo své kino chápal jako „útulný rodinný podnik“ (mělo dvě stě dvacet sedadel; někdy je uváděno pouze padesát šest), v němž zaměstnal i své příbuzné. Proto se vždy s každým návštěvníkem osobně uvítal, uvedl jej na místo a po konci projekce se i rozloučil. Při větší návštěvnosti tento zvyk nemohl dodržet, tudíž si roku 1910 nechal u Antonína Pecha natočit krátký dvanáctimetrový film se svou úklonou Pan Ponrepo se klaní (uváděn též pod dalším umělým názvem jako Ponrepovy poklony), který byl vždy na konci programu promítnut. O rok později společnost Kinofa zachytila jeho kouzelnické vystoupení ve dvaasedmdesátimetrovém filmu Ponrepovo kouzelnictví. Nepřestával svůj podnik inovovat a zlepšovat, proto v letech 1908–1914 hledal nové nápady na cestách po Evropě (Vídeň, Budapešť, Francie, Itálie, Německo, Belgie, Anglie). V roce 1909 si otevřel obchod s kinematografickými potřebami a půjčovnu filmů jako filiálku vídeňské firmy Hans Christensen; ta však zakrátko zanikla. Stal se zakládajícím členem a prvním místopředsedou prozatímního výboru Spolku českých majitelů kinematografů v království Českém se sídlem v Praze (1912). Roku 1924 po opětovném udělení povolení začal filmové projekce ozvláštňovat kouzelnickými čísly. Své eskamotérské znalosti shrnul do příručky Moderní salonní kouzelnictví (1903). Začátkem června 1903 se stal druhým manželem dcery zlatníka, vdovy a své dávné lásky Karly Kolářové–Kerbelové (1855–1930). Dne 3. prosince 1926 jej během schůzky s dalšími majiteli kin v pražské kavárně Rokoko postihla cévní mozková příhoda. Zesnul týž den na II. německé klinice Všeobecné nemocnice u Karlova náměstí (v soudobých nekrolozích i na hrobě je uvedeno chybné datum úmrtí 4. prosince; špatně bývá psáno též datum narození 6. června). Dvě hodiny po jeho smrti mu delegace eskamotérské a kouzelnické organizace přišla do bytu oznámit, že se stal jejím čestným členem. Již ve 20. letech byl tiskem označován za jednoho z průkopníků české kinematografie. Jeho biograf po smrti manželky dále vedla neteř a mnohaletá spolupracovnice Marie Fišerová. Ozvučen byl jako poslední z pražských kin až v červenci 1936 a jako nevyhovující byl zrušen 4. srpna 1950. Podle nepotvrzených a neověřených zpráv měl v září roku 1911 při svém pražském pobytu navštívit Ponrepa a jeho kino samotný T. A. Edison. V roce 1946 mu byl ministrem informací a osvěty Václavem Kopeckým in memoriam udělen Pamětní diplom Průkopník české kinematografie. Na jeho počest jsou pojmenovány ulice v pražských Kolodějích a planetka číslo 7332 (objevená 4. prosince 1986). Jméno Ponrepo nese od 1. ledna 1965 promítací síň Československého filmového ústavu, respektive Národního filmového archivu, nacházející se původně na Letné v bývalém kině Belvedere v Letohradské ulici a v kině Letná ve Veletržní ulici, od roku 1996 v Konviktu v Bartolomějské ulici. V 70. a 80. letech existovalo archivní kino stejného názvu též v Brně. Na záznam Ponrepovy úklony odkazovala znělka se smekající loutkou pana Prokouka od Karla Zemana k archivním snímkům z Filmotéky Československého filmového ústavu (1966). Torzo jeho osobní pozůstalosti a oba filmové záznamy Ponrepovo kouzelnictví a Pan Ponrepo se klaní uchovává Národní filmový archiv. Jeho životní osudy zaznamenal filmový historik Luboš Bartošek v popularizační práci Ponrepo. Od kouzelného divadla ke kinu (1957) a snahy o zřízení stálého kina velmi volně zpracovala nostalgická komedie Báječní muži s klikou (1978; r. Jiří Menzel). V Ponrepově hrobě na Vinohradském hřbitově se dnes nachází čestné pohřebiště Unie pražských magiků (Unie magiků Praha). –jl– (2017)

Filmografie

Ponrepovo kouzelnictví

1911
Hrají
Role: on sám, kouzelník

[Pan Ponrepo se klaní]

1910
Distribuce, Hrají
Role: on sám