Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos proběhl online. Stejně jako každý rok bylo ovšem do programu zařazeno velké množství českých, případně v české koprodukci natočených filmů. Více než sto. Od experimentu 14,4V17.11., v němž Vladimír Turner po vzoru avantgardních filmařů z dvacátých let minulého století roztáčí obraz i kola dějin, po Život na vodě Zory Čápové, lyricky portrétující ženu sžitou s vodou.
K výrazným titulům České radosti patřila Alchymická pec, která nepředkládá klasický portrét Jana Švankmajera, ale hravě a s nadhledem hledá a testuje výrazové prostředky, kterými lze adekvátně postihnout imaginativní myšlení. Z více než sto hodin pořízeného materiálu vytvořili Jan Daňhel a Adam Oľha formálně proměnlivou a významově vrstevnatou mozaiku, přístupnou i nezasvěceným.
K nejodvážnějším filmům loňské České radosti patřil FREM Viery Čakányové. Ta si během natáčení na Antarktidě vedla videodeník. Ten posloužil jako základ sympaticky obnažujícího zamyšlení nad lidskostí a smyslem bytí Bílá na bílé. Svou lidskost autorka zvlášť intenzivně zakouší paradoxně na místě, které životu nepřeje. Film, nabízející množství podnětů k zamyšlení i momentů k rozjímání, překvapí nenuceným humorem.
Dokumentární cyklus Český žurnál letos rozšířil příspěvek Petry Nesvačilové Vojna Ztohoven. Jeden z mála filmů České radosti, které se otevřeně dotýkají politiky, byl zároveň jedním z několika soutěžních titulů, které by se pro svou dramaturgickou „neopracovanost“ lépe vyjímaly v sekci Work in Progress (dále např. Jak Bůh hledal Karla, Uprchlíci jsou tu vítáni nebo Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu).
Jako Work in Progress byl letos prezentován pouze Film o Milanu Kunderovi, který připravuje Miloslav Šmídmajer. Z tónu, jakým režisér o slavném spisovateli ve své prezentaci mluvil, lze usuzovat, že jeho pohled nebude – stejně jako v případě filmu Miloš Forman: Co tě nezabije… – nikterak kritický a problematičtějšími aspekty Kunderovy tvorby a osobnosti se blíže zabývat nebude.
Dva české filmy byly vybrány také do Krátké radosti. Guestlist Vladimíra Turnera nejdříve pomocí důmyslného zvukového designu zviditelňuje netečnost bohatých a vlivných vůči okolní realitě, poté nabízí záznam vlastní umělecké performance, naznačující, jak planeta dopadne, bude-li její osud nadále v rukou stávajících elit. Nikola Klinger v koncepčně srovnatelně dotažené Paní Šťastné oživuje korespondenci páru, který se v padesátých letech potkal v lázeňském hotelu.
Tvorbu současných studentů FAMU nereprezentovala zdaleka jen Nikola Klinger. V sekci FAMU uvádí převažovaly filmy intimní tématem a hravé formou. Patrná je jistá fetišizace černobílého obrazu a filmového materiálu (různých formátů). S obojím studenti pracují velmi často, byť ne vždy je pro to zřejmý důvod. Heslem „méně estetiky, více politiky“ bychom oproti tomu mohli popsat krátké filmy realizované v rámci workshopu My Street Films.
Většina My Street filmů mluví o tématech relevantních pro současnost, ale v médiích málo zohledňovaných. Tři z nich ocenila porota. V První poslední cestě Lucie Jirků otevřeně vypovídá o umírání. Konec dovolené od Věry Matějkové s humorem zachycuje návrat matek z rodičovské dovolené zpět do práce. Johana od Ondřeje Piláta je zase vnímavým portrétem dívky, která se věnuje japonské technice svazování zvané shibari.
Nejvíce ocenění v Jihlavě i na paralelně probíhajícím festivalu DOK Leipzig získala Nová šichta, zachycující pochyby i odhodlání propuštěného horníka tváří v tvář konkurenčnímu prostředí současného trhu práce. Hořce úsměvný časosběrný dokument Jindřicha Andrše připomene tvorbu Kena Loache. Oproti ní ale není založen na jednoznačném politickém stanovisku. I díky tomu film o selhání systému a sebepopření jedince mnozí vyhodnotili jako příběh naděje.
Spíše než o reflexi toho, o čem Nová šichta opravdu vypráví, šlo o projev již několik měsíců nenaplněné potřeby po narativech s dobrým koncem, které utěší mysl. Tuto funkci přitom lépe plnil film Petra Záruby Stopy krajiny: Jan Jedlička. Klidně plynoucí, obrazově a zvukově sladěný portrét českého umělce žijícího v cizině působí stejně harmonicky jako Jedličkovo soužití s přírodou, ze které čerpá inspiraci i výtvarné prostředky.
Více pozornosti by si zasloužil také energický observační dokument Miri fajta, přibližující životy skupiny nadšenců, kteří se rozhodli vytvořit první český sitcom, který bude mít romské tvůrce i obsazení. Když už dojde na reprezentace Romů v mainstreamových médiích, často je zkreslena různými stereotypy a předsudky. Ty jsou také důvodem, proč se autorům sitcomu nedaří projekt dostat k širší veřejnosti.
Otázku stojící nad jednotlivci i kolektivem, totiž otázku „co je svět?“ si v Osobním životě díry klade Ondřej Vavrečka. Jeho autorská koláž se snaží myslet prázdno. Právě to dle Vavrečky a některých filosofů, jejichž ideje do filmu vstupují, může být klíčem k pochopení nespojité, neukotvené přítomnosti. Film vybízející k přemýšlení nad tím, co není, se dobře doplňoval s krátkým experimentem Andrey Slovákové Pět set plošin.
Zatímco filmy Vavrečky a Slovákové mají podobu esejů, necelých dvacet minut dlouhé a dva roky vznikající Pripyat Piano od Elišky Cílkové je elegickou audiovizuální básní, ponechávající velký prostor naší představivosti. Příběh původních obyvatel Pripjati, kde stále zůstává několik desítek funkčních klavírů, se autorka rozhodla vyjádřit jejich hudebními skladbami a písněmi, které rozeznívají neobydlené prostory.
K pozoruhodným snímkům České radosti patří také Vlci na hranicích. Vlci se v posledních letech vracejí do broumovských lesů, což někteří z místních vítají, zatímco jiní považují za hrozbu, které je třeba se bránit všemi dostupnými prostředky. Vizuálně podmanivý film o hranicích v hlavě i krajině zachycuje z pohledu nestranného pozorovatele na malém vzorku obyvatel celospolečenskou nejistotu a strach z cizího.
Jestliže sekce FAMU uvádí svou kvalitativní úrovní vzbuzovala spíše rozpaky, krátké experimenty ze sekce Fascinace: Exprmntl.cz dokázaly víru v talent filmařů nastupující generace zase vrátit. Na fascinující synergii městské architektury a lidského těla je založeno Vymezení Terezy Vejvodové, v němž jako hlavní vyjadřovací prostředek slouží tanec. Velmi tělesný zážitek nabízí též film Zůstane to mezi náma, řekl, mimořádně působivá zpověď traumatizované mysli a těla.
Kromě Života na vodě organizátoři Ji.hlavy vypustili do online prostoru také dokument Pavla Boreckého Žít vodu, v němž je v kontrastu ke snímku Zory Čápové vody nedostatek. Dokumentarista a sociální antropolog se vypravil do Jordánska, jedné z nejsušších zemí na světě, kde zkoumá dopad katastrofálního sucha na vztahy uvnitř komunity, politiku i ekonomiku. Film pohybující se na pomezí reportáže a poetického svědectví lze sledovat třeba jako přípravu na nepříliš vzdálenou budoucnost.
