Deváté srdce

Ve své biografii uvádí režisér Juraj Herz, že po úspěšném psychologickém filmu Den pro mou lásku (1976), intimisticky laděném dramatu mladých rodičů, kteří se musí vyrovnat se ztrátou svého dítěte, začal vnímat řeči, že by i on měl natočit politický film. Ve snaze tomu uniknout přijal nabídku barrandovské dramaturgické skupiny Oty Hofmana, zaměřující se na tvorbu pro děti a mládež, aby režíroval pohádku. Byla jí nová adaptace Krásky a zvířete, vycházející z převyprávění básníka a spisovatele Františka Hrubína, která pod názvem Panna a netvor přišla do československých kin v březnu 1979. Z velké části vznikala v největším ateliéru č. 6, kde architekt Vladimír Labský vytvořil monumentální dekoraci starého zámku, na tehdejší výrobní poměry natolik nákladnou, že vedení Barrandova po Herzovi požadovalo, aby v ní natočil ještě jeden film. Pomocnou ruku režisérovi znovu nabídla Hofmanova dramaturgická skupina, v jejíž gesci bylo natočeno Deváté srdce, uváděné v kinech měsíc po premiéře svého „blížence“.[1]

Opět šlo žánrově o pohádku, na jejímž scénáři se vedle Herze podílel básník Josef Hanzlík, věnující se i tvorbě pro děti. Spolu napsali příběh, jehož hlavní zápletkou bylo vysvobození krásné princezny Adrieny z područí astrologa, hraběte Aldobrandiniho, kterého se úspěšně zhostí potulný student Martin. Základní fabuli obohatili Herz s Hanzlíkem o další motivy, z nichž do popředí vystupují dva. Svět kočovných artistů a loutkoherců, v němž si Martin najde svou milou, loutkářku Toničku, a svět astrologových temných sil, s nimiž se hrdina jako devátý uchazeč o princezninu záchranu konfrontuje hlavně proto, aby unikl trestu za výtržnosti, jichž se na velkovévodském dvoře dopustil.

Asi třetina metráže filmu se odehrává na Aldobrandiniho zakletém zámku, k jehož natočení se použila už zmiňovaná dekorace.[2] Obě pohádky vznikaly paralelně. Nezřídka se na obou pracovalo během jednoho dne, natáčecí štáb u Devátého srdce a Panny a netvora byl přibližně stejný (kameraman Jiří Macháně, zvukař František Černý, vedoucí produkce Karel Kochman). Na výsledku je však tato skutečnost znát jen minimálně. [3]

Zasloužili se o to i výtvarníci, které Herz pozval ke spolupráci. Zatímco u Panny a netvora se jednalo o malíře Josefa Vyleťala, u Devátého srdce to byli Eva a Jan Švankmajerovi. Přestože všechny zmíněné spojoval vztah k surrealismu, u Devátého srdce se tato stylizace propojovala – v souladu s dějem – s jarmarečně křiklavou podobou. Odpovídají tomu už úvodní titulky filmu, které jsou v podstatě animovanou sekvencí, v níž se dva kostlivci tak dlouho přetahují o lidské srdce, až ho rozpůlí, a k jeho scelení dojde v alchymistické baňce po přidání tajemných ingrediencí. Jakýmsi předmětným vyjádřením tohoto „pokusu“ byl v samotném ději stroj umístěný v laboratoři hraběte Aldobrandiniho, v němž se z krve devíti lidských srdcí extrahovala esence, zaručující jejímu majiteli nesmrtelnost.

Morbidnost atributů, s nimiž Juraj Herz na Devátém srdci pracoval, dává tušit, že žánr pohádky má u něj blízko k hororu, což byl také případ Panny a netvora, v době vzniku i v pozdějších letech hodnoceném jako zdařilejší, a to zejména díky propracovanějšímu scénáři.[4] Někteří domácí recenzenti viděli v promítání Devátého srdce menším dětským divákům problém,[5] na druhou stanu v zahraničí byl v kategorii filmů pro děti oceňován.[6] Z hlediska vývoje české filmové pohádky, spojované především s jistou laskavostí a humorem,[7] šlo ale o bezprecedentní počiny, které tehdy prosadilo osvícené vedení barrandovské dramaturgické skupiny.[8]

V režisérově filmografii má Deváté srdce, stejně jako Panna a netvor, neopominutelné místo nejen zásluhou vysoké profesionality zpracování, ale také díky celkovému přístupu k zadání, před něhož byl Herz za normalizace československé kinematografie postaven.[9] Jako jeden z tvůrců československé nové vlny, který však nevystudoval FAMU, ale loutkoherectví a režii na katedře loutkářství pražské DAMU, nebyl posrpnovým Filmovým studiem Barrandov žádaný, jeho pracovní angažmá bylo problematické. Po zdařilých adaptacích literárních klasiků (Petrolejové lampy, 1971; Morgiana, 1972), v nichž jako by navázal na své vrcholné dílo, Spalovače mrtvol (1968) podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse, však přistoupil na aktuální požadavky tematických plánů filmové výroby. Nevyhýbal se různým žánrům, a přitom se pokoušel nezpronevěřit vlastní poetice, v níž bytostné tíhnutí k pochmurně laděným příběhům vyvažovala záliba v grotesce a situačním humoru.

Příznačné pro Juraje Herze bylo objevování nových hereckých talentů, odhalovaní nevyužitých možností u zavedených hereckých typů nebo odvážná práce s hereckými mistry. V případě Devátého srdce svěřil roli Tončky začínající Anně Maľové, dnes uznávané divadelní a televizní herečce. Jako představitel hraběte Aldobrandiniho se i díky výrazné masce uměleckého maskéra Jiřího Hurycha zapsal do paměti diváků Juraj Kukura. Mistrovská, byť rozsahem nevelká, je kreace Josefa Kemra v roli principála, který s otlučenými loutkami jezdí po štacích a hraje „příběh nešťastné lásky a ukrutného protivenství, který se udál dokonalému a sličnému rytíři Filodénovi a přelíbezné princezně, panně Beatrici, v zemi neapolitánské“, vytvářející jakýsi pandán k hlavnímu ději filmu.

Pohádkovému žánru se Herz věnoval ještě v roce 1986, když v koprodukci bratislavského Štúdia hraných filmov – Koliba a mnichovského Omnia Filmu natočil podle předlohy H. Ch. Andersena Galoše šťastia, a později i v Německu, kam v roce 1987 emigroval (Žabí princ, Císařovy nové šaty). Tyto snímky však zůstaly za invenčností předchozích titulů.

V roce 2011 se Herz k Devátému srdci vrátil a v pražském Národním divadle režíroval stejnojmennou inscenaci, která se na repertoáru udržela do března 2013. Divadelní kus se nepokrytě odvolával na svou filmovou podobu, z níž téměř beze změny zůstala zachována hudba Petra Hapky, považovaná za jednu z nejzdařilejších kreací tohoto skladatele.[10]

Film si můžete pustit na kanálu DAFilms.

Deváté srdce (ČSSR 1978), režie: Juraj Herz, scénář: Josef Hanzlík, Juraj Herz, kamera: Jiří Macháně, hudba: Petr Hapka, hrají: Ondřej Pavelka, Anna Maľová, Josef Kemr, Julie Jurištová, Juraj Kukura, František Filipovský, Přemysl Kočí, Josef Somr, Václav Lohniský, Lubomír Černík a další. Filmové studio Barrandov, 88 min.

Poznámky:

[1] Herz Juraj – Drbohlav, Jan, Autopsie. Mladá fronta: Praha, 2015, s. 274–292.

[2] Vedle toho se natáčelo v Ploskovicích u Litoměřic, na zámku Veltrusy, ve Znojmě, v Mnichově Hradišti a v pražské Troji.

[3] Např. o kameramanovi filmu režisér uvedl: „Jiří Macháně mě fascinoval tím, jak každý film dokázal natočit úplně jiným způsobem, vždycky naprosto změnil styl své kamery. Přesně dokázal pochopit mou představu a kameramansky ji sdělit po svém.“ In Herz Juraj – Drbohlav, Jan, Autopsie, s. 268–269.

[4] Kompoziční a stylovou nevyváženost vytýkal Devátému srdci např. Luděk Čermák. Viz Čermák, L., Píšeme o filmu Deváté srdce. Záběr, č. 8 (20. 4.), s. 4.

[5] Klimpl, Petr, Deváté srdce. Rovnost, č. 94 (7. 6.), 1979, s. 5.

[6] V Madridu na Mezinárodní přehlídce filmové fantazie a science fiction (12.–19. 1. 1980) bylo Deváté srdce vyhlášeno nejlepším dlouhometrážním filmem pro děti. In Filmový monitor, č. 3, 1980, s. 10.

[7] Více viz Šidláková, Jitka, Filmová pohádka. In Ptáček, Luboš (ed.), Panorama českého filmu. Rubico: Olomouc, 2000, s. 333–351.

[8] „Byla jsem například na mezinárodní konferenci, která byla o dětském filmu v SSSR, a tam měl jistý Polák přednášku o hororové pohádce. Tak mě to tehdy nadchlo, že jsem tenhle žánr prosadila i u nás. Natočilo se Deváté srdce a Panna a netvor, u kterých se děti počůrávaly a bály se, ale dodnes je někdo tu a tam ještě zná.“ In Medková, Magdaléna, Pohádkám dnes chybí morální tah. Děti baví situace, ne příběh, říká dramaturgyně, viz https://magazin.aktualne.cz/pohadkam-dnes-chybi-moralni-tah-deti-bavi-situace-ne-pribeh/r~324dfa64201511ea82ef0cc47ab5f122/ [rozhovor s Marcelou Pittermannovou, cit. 29. 3 .2020].

[9] Zda se u obou filmů nejednalo spíše o horor maskovaný za pohádku, čeká na další odborné přehodnocení. Viz Schimera, Rudolf – Kříž, Michal, Panna a netvor a Deváté srdce v kontextu díla Juraje Herze. Film a doba, č. 1 – 2, 2014, s. 27–32.

[10] Více viz http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Titul.aspx&ti=5165&sz=0&abc=D&pn=456affcc-f401-4000-aaff-c11223344aaa

.