Kino Ponrepo Národního filmového archivu (NFA) bylo jako specializovaná promítací síň založeno roku 1965,[1] tedy v době, která podobným iniciativám přála. Všeobecným trendem v distribuci šedesátých let souvisejícím s celkovou liberalizací společnosti totiž bylo prohlubování diferenciace programů kin, jejichž nabídka se oproti předchozím letům stávala ve všech směrech různorodější, například i z hlediska zastoupení jednotlivých filmových žánrů. Divák již nebyl chápán jako součást homogenní masy, ale ve smyslu konzumenta, individua se specifickými zájmy a vkusem.[2] Dočasné uvolnění politického režimu šedesátých let a s tím spjatá proměna kulturní politiky akcentující kromě jiného i potřebu stimulace návštěvnosti kin umožnila v oblasti kinematografie vznik specializovaného distribučního okruhu, který byl zčásti zásobován také archivními filmy dnešního NFA. Jeho sbírky začaly být využívány v nebývalé míře pro reprezentativní, výchovné a jiné účely a paměťová instituce rozšiřovala dosavadní spolupráci s podniky Československého státního filmu, kulturními a školskými organizacemi, zásobovala nejrůznější filmové semináře, přehlídky a festivaly doma i v zahraničí apod. Třemi hlavními platformami pro znovuuvádění archivních filmů se ovšem staly filmové kluby, Československá televize a právě archivní síň Ponrepo.
Kino Ponrepo vzniklo přejmenováním staršího kina Belveder sídlícího mimo centrum Prahy, konkrétně v Letohradské ulici (ačkoliv je nutné dodat, že později se Ponrepo ještě několikrát stěhovalo a na počátku devadesátých let zakotvilo v ulici Bartolomějská, kde je dodnes). Jeho název odkazoval v duchu národní tradice na první stálý biograf průkopníka české kinematografie, eskamotéra a kouzelníka Viktora Ponrepa, který byl otevřen v Praze v domě U modré štiky již roku 1907.[3] Posláním archivního kina Ponrepo bylo zprostředkovat veřejnosti základní díla domácí a světové filmové historie, přiblížit vývoj filmového umění, žánrů a tvorby významných režisérů či národních kinematografií. Jak se dočteme v úvodu nejstarší dochované programové brožury Ponrepa pocházející z posledního čtvrtletí roku 1966, síň nabízela unikátní příležitost vidět filmy, které nebyly nikde jinde dostupné, jakkoliv zhoršená technická kvalita promítaných kopií neodpovídala tehdejším standardům a diváckým návykům. A proto:
„Kino PONREPO má v řadě běžných kin výjimečné, svérázné postavení. Svou dramaturgií je zaměřeno na diváka, který nechodí do kina jenom za pouhou zábavou, nýbrž i za poučením a za možností porovnávat moderní současnou filmovou tvorbu s díly staršího data, často už i zapomenutými. […] Nemá snadnou úlohu. Je často odkázáno na výběr z filmů, které pro své stáří či pro vzácnost původu nejsou dobré technické kvality nebo jsou dokonce neúplné. […] Je nasnadě, že se tu počítá s divákem specializovaným, s divákem, který má zájem o filmovou historii a který dychtí poznat šíře celkovou světovou filmovou tvorbu. Počítá se tu zároveň s divákem, který si je vědom toho, že uváděné filmy nebudou nejlepší kvality a že bude muset hodně slevit v nároku na bezvadnost obrazu či zvuku.“[4]
Před více než půlstoletím se pražské Ponrepo jakožto specializovaná předváděcí síň zařadila po bok hrstky obdobných zahraničních kin přímo určených k uvádění archivních snímků a fungujících při filmových archivech a filmotékách ve světových centrech. Podobně jako archivní síně v Paříži, New Yorku a jinde, představovalo i Ponrepo pomyslnou výkladní skříň místní paměťové instituce a stalo se významným činitelem v procesu šíření filmové kultury a její kultivace. Přestože se staré, archivní filmy na plátnech československých kin objevovaly i dřív, až s Ponrepem se praktika jejich kino re-distribuce stala systematickou a je kontinuálně rozvíjena do dnešních dní.
Filmy jakých žánrů, tvůrců a národních či uměleckých „škol“ tedy utvářely repertoár tohoto kina? Kdy a jak často se hrály? A jaké informace měli diváci o filmech v minulosti k dispozici? Odpovědět na tyto i jiné otázky a učinit si tak vlastní představu o dramaturgii kina Ponrepo a její proměně v čase umožňují především dochované programové brožury. Ty z let 1966–1974 jsou nyní dostupné online jako takzvané volné dílo (digitalizace zbývajících proběhne v příštích letech) skrze unikátní platformu s názvem Digitální knihovna Národního filmového archivu.[5]
(Text byl zčásti převzat z autorovy monografie Český Filmový archiv 1943–1993. Institucionální vývoj a problémy praxe. Praha: Národní filmový archiv, 2018.)
Poznámky:
[1] Ještě před tím, od roku 1963, byly archivní filmy dočasně uváděny v promítací síni Národního technického muzea. Tento provoz měl podle Stanislava Zvonička, tehdejšího ředitele Československého filmového ústavu, pod který Filmový archiv organizačně spadal, sloužit jako „předběžná sonda“. Jiří Havelka, Výroční zpráva Československého filmu za rok 1963. Praha: Ústřední ředitelství ČSF – Filmový ústav 1966, s. 10; Alena Matoušková, Už jste byli v Ponrepu? (rozhovor s S. Zvoníčkem). Kino 20, 1965, č. 3 (11. 2.), s. 10.; Komplexní rozbor činnosti Československého filmu za rok 1965. Praha: s. n. 1966, s. 1.
[2] Této problematice se ve své knize podrobně věnuje P. Skopal. Viz Pavel Skopal, Filmová kultura severního trojúhelníku. Filmy, kina a diváci českých zemí, NDR a Polska 1945–1970. Brno: Host 2014, s. 159–259.
[3] Luboš Bartošek, Ponrepo. Od kouzelného divadla ke kinu. Praha: Orbis, 1957, s. 58–69.
[4] Kino Ponrepo. Co hrajeme v říjnu, v listopadu, v prosinci 1966. Praha: Čs. filmový ústav, 1966, s. 1–2.
[5] Milovníci filmové historie, profesionální badatelé či kinaři zde naleznou i tisíce stran dalších digitalizovaných knih, periodik a jiných cenných studijních pramenů či inspiračních zdrojů s filmovou tematikou. Po registraci a zřízení čtenářského konta v Knihovně NFA jsou i tyto materiály dostupné na bázi vzdáleného přístupu z osobních počítačů, tabletů a mobilů.
