V Národním filmovém archivu v Praze jsou uloženy filmové kopie pěti děl peruánské kinematografie z druhé poloviny dvacátého století: V pralese nejsou hvězdy (En la selva no hay estrellas, 1967), Zelená stěna (La muralla verde, 1969), Síla země (Allpa Kallpa, 1974), Laulico (Laulico, 1979) a Cuzco (Qusqo, 1986). Tvůrci těchto snímků v nich reflektují svůj vztah k rodnému Peru, velmi rozdílným prostředím, ze kterých se tato latinskoamerická země skládá, a komunitám, které v nich za různých podmínek žijí. 1. října 2025 proběhl v kině Ponrepo program ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, kde dva z těchto filmů V pralese nejsou hvězdy a Laulico komentoval peruánský filmař a kreativní výzkumník Mauricio Godoy působící při Pontificia Universidad Católica del Perú v Limě. V letošním roce dokončil dokumentární film Buenos días, wiraqocha (Dobrý den, Virakočo).
Režisér Armando Robles Godoy (1923–2010) patří k autorům zpracovávajících ve fikčních dílech osobní zkušenost s vnitřní kolonizací peruánského pralesa, které se účastnil. Je to pro něj „locus horridus“, nebezpečné místo, kam lze zasadit nejrůznější utopie a které zabíjí jakoukoliv snahu nebo touhu nově příchozích, ať jsou sebeurputnější. Ve filmu V pralese nejsou hvězdy vypráví pomocí fragmentů a flashbacků příběh morálně padlého muže, který se snaží celý život uniknout chudobě, kterou zažil v dětství. V amazonské džungli pátrá po přeludu jakéhosi eldoráda – hledá osadu původních obyvatel, kteří rýžují z řeky pohádkové množství zlata pro stárnoucí bělošskou ženu-vědmu. O dva roky později Robles Godoy natočil snímek Zelená stěna (1969), v němž městská rodina odchází do amazonské oblasti. Hledání klidnějšího života mimo civilizaci má ale tragické vyústění.
Výrazným přeryvem v peruánské kinematografii byl zákon č. 19327, který byl přijat roku 1972 za vlády vojenské junty s levicovými tendencemi. Přijetí této legislativy poprvé v historii Peru umožnilo systematické natáčení filmů.[1] Vláda uzákonila například povinnou distribuci a promítání národní filmové produkce.[2] V tomto období režíroval tehdy začínající argentinský filmař Bernardo Arias satirickou komedii Síla země (Allpa Kallpa) o událostech po zemědělské reformě v andském regionu. Těsně po uvedení nebylo dílo dobře přijato kritikou a až z odstupem času bylo v rámci dějin peruánské kinematografie přehodnoceno.[3] V Andách se odehrává rovněž snímek Laulico (1979). Jeho režisér Federico García Hurtado (*1937) je peruánský filmař narozený ve městě Cusco. Již déle než tři dekády zapisuje ústně předávané tradice, víru a znalosti původních obyvatel And.[4] Fakt, že je mluvčí kečujštiny, mu napomohl přiblížit se andským komunitám původních obyvatel Peru, kteří se objevují v jeho tvorbě. V sedmdesátých letech natočil několik dokumentárních filmů, hraný snímek Laulico (1979) či kubánsko-peruánskou koprodukci Túpac Amaru (1983) o boji proti španělské kolonizaci.[5] Ve filmu Laulico (1980) Federica Garcíi Hurtada čerpá z andského vidění světa, mytologie a lidových vyprávění. Hlavní postava filmu Laulico se pohybuje na hranici skutečného a nadpřirozeného světa. Realistické situace z vesnického života (konverzace v kečujštině, pití chicha, žvýkání koky, boj bezzemků a drobných rolníků za právo vlastnit půdu koncentrovanou v rukou velkostatkářů) se ve snímku mísí s mýtem osvobození zajatého božstva (wamani). Federico García Hurtado se sebeironicky obsazuje ve filmu jako herec do scény, ve které bandita Laulico stojí před světským soudem a obhájce se snaží poukázat na to, že Laulico není revolucionář, ale jen pologramotný nevzdělanec, který neví, co činí. Donedávna byl tento film v Peru považován za „ztracené“ dílo, ale po zjištění, že se 35mm kopie snímku nachází ve sbírce NFA v Praze, se v současné době plánuje jeho digitalizace.
Dalším z peruánských režisérů zastoupených ve sbírce NFA je Fausto Espinosa, který se v sedmdesátých letech podílel mimo jiné na natáčení bolivijského filmu El enemigo principal (Hlavní nepřítel) z roku 1973 skupiny UKAMAU a Jorge Sanjinése[6] (kopie tohoto díla se rovněž nachází v Praze). Fausto Espinosa také systematicky ve svých dílech pracuje s dialogy v kečujštině a výjimkou není ani jeho snímek Cuzco (Qosqo)[7] uložený ve sbírce NFA.
Další z latinsko-amerických programů, tentokrát zaměřený na československo-chilské vztahy, proběhne ve spolupráci s ÚSD AV ČR v kině Ponrepo 15. 12. 2025 od 18 hodin.
Poznámky:
[1] Katherine Subirana, Informe PuntoEdu sobre nueva ley de cine. 22. 05. 2017 [online]. Dostupné z: https://docs.peru.justia.com/federales/decretos-leyes/19327-mar-28-1972.pdf
[2] Anon. El Gobierno Revolucionario aprobó la Ley de Fomento de la Industria Cinematográfica.[online]. Dostupné z: https://docs.peru.justia.com/federales/decretos-leyes/19327-mar-28-1972.pdf
[3] Monica Delgado. Los 46 años de Allpa Kallpa (La fuerza de la tierra). Vuelapluma, Universidad de Ciencias y Humanidades, 2020, č. 18, s. 39.
[4] Federico García, Pilar Roca, Pachakuteq: Una aproximación a la cosmovisión andina. Caracas: Centro Simón Bolívar, Fundación Editorial El perro y la rana 2017.
[5] Carlos Reyna, F. P. Cine andino y dictadura en el Perú: actores sociales y personajes políticos. In: Nuno César Abreu, Alfredo Suppia, Marcius Freire (eds.), Golpe de Vista: cinema e ditadura militar na América do Sul. São Paulo: Alameda Editorial 2018, s. 196.
[6] Tamtéž, s. 191.
[7] N. H. Hornberger, S. M. Coronel-Molina, Quechua Language Shift, Maintenance, and Revitalization in the Andes: The Case for Language Planning. International Journal of the Sociology of Language, 2004, č. 167, s. 36.
