Úvod k edici

Součástí písemné pozůstalosti Vladimíra Slavínského (1890–1949), uložené v Národním filmovém archivu (NFA), je unikátní autobiografický dokument, v němž režisér vzpomíná na počátky své filmové kariéry. Jeho prostřednictvím můžeme nahlédnout do životních osudů našich filmových podnikatelů po první světové válce. Ti museli být vybaveni kromě potřebné odvahy a talentu také schopností obstarat dostatečné finanční zajištění své filmové tvorby. Jejich situace byla nelehká: museli obstát v těžkém konkurenčním boji s velkým množstvím dovážených zahraničních, zejména starších – levnějších a technicky vyspělejších – amerických filmů. Dovoz filmů nebyl v Československu nijak regulován a kapitál tak ve velkých sumách unikal do zahraničí, zatímco domácí výroba filmů finančně strádala a pomoc od státu byla minimální. Přesycenost trhu snižovala šance českých filmů na uplatnění v tuzemských kinech.[1] Zároveň se museli výrobci poprat s nedostatkem zkušeností, technického vybavení a kvalifikovaných filmových pracovníků. Práci jim komplikovala také absence vhodných filmových ateliérů.[2]

Režisér Slavínský ve svých vzpomínkách chronologicky sepsal okolnosti vzniku svých němých filmů natočených v rozmezí let 1919–1928: jmenuje místa, kde se natáčelo, herecké obsazení, kalkuluje náklady a výdělky těchto filmů. Přidává různé zajímavosti, barvitě popisuje své tehdejší pocity a odůvodňuje rozhodnutí, která učinil. Často vyzdvihuje své úspěchy i neoblomnost a vytrvalost navzdory několika velkým nezdarům. Z jeho vyprávění se dozvídáme o složitých obchodních jednáních, komplikacích při prodeji filmů či situaci na tehdejším filmovém trhu. Autor několikrát zdůrazňuje svůj motiv, který ho vedl k podnikání ve filmovém oboru: byla to snaha probudit zájem českého publika o domácí filmy, oživit československou výrobu filmů a zajistit jí důstojné místo v záplavě zahraničních titulů.

V archivních fondech a sbírkách oddělení písemných archiválií NFA (OPA NFA) se podařilo prokázat existenci dvou verzí tohoto vzpomínkového textu Vladimíra Slavínského:

Výchozím dokumentem pro následující edici je originální koncept sepsaný samotným režisérem, který je uložen v archivním fondu Slavínský Vladimír 1913–1949 (2004) pod inventárním číslem 7. Jedná se o vlastnoručně psané poznámky na 19 listech papíru formátu A4 (popsaných jednostranně).[3] V textu, který je psán zběžným, nepříliš pečlivým písmem, je mnoho oprav, přepisů, občas i chyb jak gramatických, tak i faktických. Tato podoba konceptu pamětí byla zvolena jako základní text pro edici, protože nejvíce vystihuje autorův původní záměr, nejsou v něm zásahy žádné další osoby a obsahuje některé informace, které jsou v pozdější revidované verzi vynechány.

Podruhé se se Slavínského vzpomínkami na éru němého filmu setkáváme v podobě strojopisného přepisu výše zmíněného konceptu. Je uložen v archivním fondu NFA Wasserman Václav 1922–1967 (1971) pod inv. č. 720. Tento šestnáctistránkový dokument společně s dalším archivním materiálem zřejmě předala V. Wassermanovi po smrti Slavínského jeho manželka Ludmila (1908–1970).[4] Doplňky a opravy jsou v textu provedeny rukopisně stejnou písařskou rukou, jakou známe z prvního konceptu, tedy rukou Slavínského. Od prvního se tento koncept liší pouze v několika jednotlivostech. Některá slova jsou opravena, jiná vynechána, výjimečně jsou doplněny celé věty. Na nejvýznamnější rozdíly mezi oběma koncepty je upozorněno v poznámkách.

Další zjištěnou podobou vzpomínkového textu režiséra Slavínského ve fondech OPA NFA je otisk v regionálním periodiku Posel zpod Žalého.[5] V roce 2003 vydal MVDr. Miloš Gerstner, regionální historik a člen zastupitelstva obce Benecko, jako jeho přílohu dvanáctistránkové vyprávění nazvané „Po stopách Vladímíra Slavínského, filmového herce, scenáristy a režiséra, aneb co způsobil Sjezd rodáků v Dolních Štěpanicích 22.–24. 9. 2000“. Jak sám uvádí, publikoval „bombu získanou z Filmového archivu. Je to vlastní strojopis Vladimíra Slavínského, kde vzpomíná na své úspěchy a prohry v éře němého filmu“.[6] Z údaje, že vycházel ze strojopisu, a komparací dostupných pramenů je evidentní, že měl k dispozici „Wassermanovu“ verzi Slavínského pamětí. Odlišnosti od předlohy lze zaznamenat jen výjimečně, kdy M. Gerstner opravil zřejmé faktické omyly pisatele.[7]

Čistopis – pokud vůbec někdy vznikl – se vypátrat nepodařilo, stejně jako dataci vzniku tohoto jedinečného písemného pramene. Vzhledem ke skutečnostem, které autor ve vzpomínkách uvádí, lze předpokládat, že byly sepsány v rozmezí let 1928 (v seznamu svých filmů vyjmenovává jako poslední snímek Z lásky natočený v roce 1928, který prezentuje jako „svůj poslední němý film“) a 1932, kdy Slavínský natočil svůj první zvukový film Právo na hřích. Právě období let 1928–1932 představuje Slavínského uměleckou pauzu, kterou musel vlivem nepříznivé finanční situace podstoupit. Věnoval se prodeji různých artiklů a peníze vydělával všelijakými způsoby. Pronásledován věřiteli zřejmě cítil potřebu svou existenci ve filmovém oboru obhájit, poukázat na svou průkopnickou roli a vyzdvihnout nepopiratelné úspěchy dosavadní filmové tvorby.

Ediční poznámka:

Editovaný dokument je uveden v plném znění a v původní podobě při dodržení pravidel popsaných v metodické příručce Zásady vydávání novověkých historických pramenů.[8] Jsou zachovány formální znaky originálu – členění textu a jeho grafická úprava. Při transkripci původního textu byly zachovány autorské jazykové zvláštnosti, psaní slov cizího původu i archaické výrazy. Opravena podle dnešního úzu byla interpunkce, dále pravopisné chyby a zřejmé přepisy písaře. Faktické omyly byly ponechány k zachování autenticity dokumentu. Jsou vyznačeny „[!]“ a dle potřeby okomentovány textovou poznámkou. Hranaté závorky s tečkami „[…]“ upozorňují na nečitelný text.

Doplňující vsuvky – nadepsaná slova nebo i celé věty – jsou publikovány současně s ostatním textem a na tuto skutečnost je upozorněno špičatými závorkami „<>“. Přeškrtané pasáže jsou reprodukovány přeškrtnutým stylem písma.

Názvy filmů jsou uvedeny kurzívou (v originále jsou psány rozličně, zpravidla s počátečními velkými písmeny, někdy s uvozovkami, případně jsou zvýrazněny podtržením). Další ediční zásahy jsou přímo v textu vyznačeny hranatými závorkami „[]“. V těch jsou rozvedeny zkratky (včetně doplnění křestních jmen) a doplněna chybějící písmena či slova. Ve formě poznámek pod čarou jsou pak uvedeny další doplňující údaje (např. rok výroby filmu, konkretizace osob zmíněných v editovaném textu, odkazy na další archivní prameny) a upozorněno na odlišnosti mezi oběma dochovanými variantami konceptu vzpomínek Vladimíra Slavínského.

Proč jsem se stal výrobcem českých filmů[9]

s. 1

Nikdy jsem nepomýšlel na to, <že> abych se mohl stát

podnikatelem a výrobcem českých filmů. Když však po invasi

koncem r. 1918 a začátkem r. 1919 jsem viděl, jaký neblahý

vliv vykonává u nás nedobrý americký film, přemýšlel jsem

úsilovně, jak tomu odpomoci <čeliti>. Tím nechci říci, že by všechny

 americké filmy, tehdy k nám dovážené, b  byly špatné.[10] Byla

to vina tehdejších dovozců, že k nám dováželi filmy

téměř výlučně naprosto nehodnotné. Šlo téměř vesměs o tak

zvané seriálové filmy, jako na př. Býčí oko, Zákon

prerie, Dům hrůzy, a jež byly vyráběny americkými

producenty pro <americký> Divoký západ. Filmy <ty> měly u nás velké

úspěchy, jež přinášely již své ovoce. Praha a její Okolí Prahy

se hemžilyo z novopečenými pány cowboyi se známými

[…], s třepením na kalhotách, <s ozdobnými> […] opasky a

manžetami, a <s> nezbytnými a colty třeba často i dřevěnými

<colty>. Když <Marně> jsem se marně <tehdy> pokoušel utvořit filmovou společnost

pro výrobu českých filmů. Několik <již> stávajících a slibně se rozbíhajících

výroben českých filmů <se> nacházelo u v těžké krisi. Invase amerických

filmů je silně ohrozila jejich existence. Zájem o české filmy

klesl na bod mrazu jak u obecenstva, tak i biografů a

film[ových] půjčoven klesl na bod mrazu.

Nikdy jsem nepomýšlel na to, abych že bych se jednou

mohl stát filmovým výrobcem. Když selhaly všechny mé pokusy

o utvoření film. výrobní společnosti, rozhodl jsem se, že se

o to pokusím sám o to. Nedělal jsem si žádné iluse. Byl jsem

si plně vědom risika, které podnikám. Na jedné straně

mocn mohutné <filmové> výrobní filmové koncerny s téměř neomezeným

kapitálem a s obrovskými ohromě rozvětvenými prodejními a

exploitačními organisacemi, na druhé straně já, zacatecnik

naprostý začátečník s nepatrným <vlastním> kapitálem, bez jakýchkoliv

konexí <a abych […]>. Byla pramalá naděje, že se mně podaří

to, oč <tehdy> usilovalo <u nás> několik nadšenců: vyhrát soboj souboj

s. 2

s cizími filmy a naučit české <naše> obecenstvo chodit na české

filmy […]. Od rozhodnutí k činu jsem neměl

nikdy daleko. S Aloisem Jalovcem, který vlastnil malou

laboratoř na vyvolávání a kopírování filmu, uzavřel jsem

malou alianci a založil jsem s ním Pojafilm. Poja byla

Jméno Poja bylo složeno s naších ze začátečních písmen

našich jmen: Pitrman Otakar – Jalovec Alois. Já se měl

<na starosti> opatřit peníze na výrobu filmů, obstarat náměty, scénáře,

angažovati herce a td. Alois Jalovec měl obstarat za úplatu

práce laboratorní. Každý z nás byl a laboratoř Aloise Jalovce

je měla <za úplatu> zpracovat ve svýché laboratoři. Za dva měsíce po <Na jaře 1919 jsem> po

uzavření dohody jsem začal s natáčením prvého

prv svého prvního filmu.

1. Divoká Maryna. Veselohra <veselohra> Délka 1270 m. Veselohra, pro

<kterou jsem si> vzal jsem si vzor <v> Shakespearově veselohře „Zkrocení zlé ženy“.

Ovšem Tím jsem se ovšem nechtěl stavět po bok básnické

mohutnosti velikého Shakespeara. Má veselohra byla naivňoučká

záležitost temperamentního, ale v zásadě dobrosrdečného

děvčete z moravského Slovácka a pražského filmového podnikatele.

Pokud šlo o finanční náklad, byl jsem hodně opatrný. <Celý film stál 14.000 Kč.>

Šlo mně hlavně o to, zajistit, zdali mám filmovnické

vlohy, nebo zda je nemám. Říkal jsem si: Bude-li

myšlenka dobrá a dostane-li se jí slušného režijního,

a hereckého, a technického provedení, může chytnout u

publika i přes nedostatky ve výpravě. Pro titulní úlohu

jsem si vybral Mílu Holekovou, velmi nadanou herečku,

pozdější členku Národního divadla v Praze. Několik vysokoškoláků,

s kterými jsem se stýkal, sehráli úlohy zahrálo v mém filmu

slováckých šohajů. Starý pan Šleichert[11] zahrál pak úlohu

slováckého gazdy. * – Když jsem film natočil a slepil <sestříhal> za

pomoci p. Jalovce a operatéra Innemanna[12], do […]

zdálo se mi, že se mi film dost podařil. Předvedl jsem

jej několika mým známým. Když i ti se připojili k mému

vyjádřili, že se jim film zdá dobrý, uspořádal jsem jeho

veřejné předvádění s hudbou a s tištěnými pozvánkami,

první takové předvádění v Praze. Doposud se filmy předváděly

* Na levém okraji připsána vsuvka:

Slovácká dědina byla natáčena poblíž Prahy, v obci, jež má několik statků, silně

připomínajících stodo <statky> na moravském Slovácku. Ostatní exteriéry byly natáčeny v Praze.

Ateliérové <stavby> party byly natáčeny na nádvoří divadla Uranie, a v divadelní kulisách

a byly postaveny z divadelních

s. 3

zájemcům při hudbě <v> gramofonovém, anebo s doprovodem

klavíru. – Ale přes tištěné pozvánky nepřišel na mé

veřejné předvádění ani jediný pražský majitel biografu.

Jen ředitel bia „Orient“, kterého jsem potkal na cestě

do kina Illusion, zhlédl můj film. Říkal mi, že se

mu film Když jsem <na předvádění svého filmu> pozval „vlastnoručně“ roznášel <na předvádění mého filmu> pozvánky,

setkal jsem se na Perštýně s bývalou pred tehdejším předsedou

svazu <českých> biografistů <p[anem] Kubíčkem[13]> a s jedním známým ředitelem jedné známé

půjčovny. Zval jsem je také na mou premiéru. Ale

pan ředitel půjčovny mi řekl rovnou, že nepřijde, jelikož

považuje český film za svinstvo. – A na mé první veřejné

předvádění s hudbou nepřišel ani jediný maj pražský

majitel bia, jenom přišel jeno kromě řed. bia Orient[14]

nepřišel ani jediný jeden pražský majitel biografu…

Seděl jsem tam je V biografu Ilusion[15] j seděl jsem při

předvádění jenom já co by fy podnikatel, autor, režisér

a hlavní představitel, v jedné osobě, potom několik herců

účinkujících herců a přijímací operatér. O nějakém

pronikavém úspěchu filmu, nebo jeho katastrofálním neúspěchu nemůže

být tedy řeči. Herci byli celkem spokojeni.

Nyní šlo o prodej filmu na některou ze

stávajících půjčoven. Byla to cesta trnitá. Jeden Ředitel

jedné půjčovny mne posílal k druhému a jednání nevedla

k cíli. Konečně se přihlásil <Maxim Stránský[16]>, ředitel nově založené fi půjčovny

filmů Biorama, dal si film předvést a prohlásil, že by byl

ochoten film ten koupit za 17.000 Kč v případě, <když se mi> podaří-li

se mi jej umístit v pražské premiéře za 2.000 Kč…

Obrátil jsem se tedy napstávající premiérové <biografy> kina, ale

 ani z nich nebyl ochoten film nasadit z obavy před

případným neúspěchem. Jenom jeden ředitel kina na

Václavském náměstí byl ochoten nasadit uvést jej v

premiéře ve svém <biografu> kině za úplatu 2.000 Kč, které

jsem měl však zaplatit já jemu za jeho ochotu, protože

prý <příjem> obrat kina určitě značně klesne. Na tento požadavek

jsem prozatím nepřistoupil a zkusil jsem své štěstí

jinde. Odjel jsem do Brna, kde se mně po dvou hodinách

s. 4

Přes dvě hodiny jsem přemlouval milého a dobrého pana

Fantu,[17] ředitele českého prvního českého biografu <Universum> v Brně, aby

se aspoň na můj film podíval. Nechtěl zprvu o tom ani

slyšet. Měl špatné zkušenosti s českým filmem. První tři české

filmy, které hrál, měly slušný úspěch. Ale s dalšími pohořel.

Předposlední sundal druhého dne z programu a poslední po hned

prvním představení. Obecenstvo nechodí na české filmy…

Má rádo cizí filmy, zvláště americké. – Konečně si dal

přece říci a dal si film předvést. I hned Dost se mu

zamlouval. Byl by ochoten to ještě jednou zkusit se

s českým filmem. Kdy mému filmu Ale rozhodně si jej

nemu netroufá hrát po celý týden. Tak nanejvýše tři dni

a utery od úterka do čtvrtka… Dojel si kvůli tomu do

Prahy, aby s ředitelem Stránským Biorama-film Stránským ujednal

půjčovní podmínky. Na jeho domluvy uvolil se jej <film> hrát

hrát Divokou Marynu čtyři dny od pátku do pondělí

za pevný podíl 2.000 Kč. V případě, že by film hrál celý

týden, zaplatil by za něj 3000 Kč. A přes to, že film

byl hrán v horkém létě, vydržel na plátně celé tři týdny

a pan Fanta zaplatil <Bioramě> na půjčovném celých 8000 Kč.[18]

A jak jsem pochodil finančně já? Film jak mně stál

14 000 Kč. V to není <nejsou> započítány potřeby za námět, scénář,

režii a dostal jsem za něj 17 za světový monopol

Potom jej hrál biograf Pas[s]age v Praze, také tři celé

týdny s velikým úspěchem a rovněž <po celé> tři týdny a zaplatil

za něj na půjčovném 12.000 Kč. –

A jak jsem pochodil já? Film mě stál

14.000 Kč. Světo Za světový monopol jsem dostal od řed.

Stránského 17.000 kč. Přijímací operatér Vydělal jsem tedy

jako podnikatel, autor námětu a scénáře, režisér, hlavní

představitel, pokladník, účetní, I. až II. asistent celé 3000 Kč.

Vydělal? Kdežpak! 1000 K[č] dostala od mne Míla Holeková

jako premii a 1000 K[č] přijímací operatér Innemann. Veřejne

Vydání na veřejné předvádění a pozvánky a dále cesta do Brna

stály mně 1500 Kč, takže jsem na celém tom podniku prodělal

my asi 500 Kč. Ale to mně pramálo vadilo. Úspěch [byl] tu

str. 5

a to veliký k tomu. To bylo pro mne hlavní věcí. Bez rozmyslu

Proto jsem se bez rozmyšlení pustil do příprav na další film,

kde jsem Nez Hodně mě také těšilo, že jsem dosáhl tak velkého

úspěchu s tak nepatrnými prostředky. Nemrzelo mě pranic, že

ne já, ale pan Stránský vydělá na filmu několik desítek tisíců Kč.

A rozhodl jsem se, že při příštím filmu nebudu již tolik šetřit.

V létě 1919 jsem začal s natáčením dalšího filmu, 

který se jmenoval:

Láska je utrpení. Drama Délka 2300 m. Drama

z hereckého prostředí. Námět, scénář, režie – já. V hlavních úlohách:

Marie Iblová čl[enka] Vin[ohradského] div[adla], Nina Laušmanová, já a Přem[ysl] Pražský a J.

Šleichrt Schleichert[19]. * Také Veřejné předvádění se konalo <druhý pátek> začátkem

září v bio Lucerna. A to do už také bylo docela jiné předvádění

nežli to prvé. Přišlo a asi 40 řed. biografů, většina <z nich i>

většina hrála Divokou Marynu, mezi nimi řed[itel] <Kock[20] z pražské> bia Pas[s]age

a řed. p[an] Fanta, řed[itel] bia Universum v Brně. A přišli dokonce i

čtyři ředitelé pražských film[ových] půjčoven <mezi nimi i řed[itel] Stránský>. Že film měl velký

úspěch, důkazem toho byla okolnost, že řed[itelé] Kock a Fanta si 

zadávali u mne premiéru. – Kock na čtyři týdny a Fanta

na 2 týdny, což byl na tehdejší dobu hodně dlouhý hrací

termín. I kupec se ihned přihlásil, a sice opět řed[itel]

Stránský. Nabízel mi za světový monopol Film mě stál 

55.000 Kč. Řed. Stránský mi zaň nabízel za světový monopol

60.0000 Kč [!] a za několik minut se zlepšil o 5000 Kč. Řekl

jsem mu, že si to rozmyslím. Řed[itel] Kock a redaktor Miloš Čtrnáctý[21]

mi radili, abych film tak lacino neprodával. –

Odpoledne mi telefonovala Míla Holeková, že byla na

předvádění s Američanem Williamem Irwingem z Nového Yorku,

obchodníkem s filmy z Nového Yorku, který má zájem o můj

film. Sešel jsem se s ním v hotelu Šroubek (tehdy Štěpán).[22]

Na jeho otázku, co požaduji za světový monopol, vyhodil [j]se[m]

ledabyle částku 125.000 Kč, čekaje smlouvání. Na místě

smlouvání stiskl mi pan Irwing ruku a řekl. All right!

Kupuji jej! – Byl jsem tak překvapen a nadšen, že jsem

*Po straně připsána vsuvka:

Exteriéry natočeny v Praze a v jejím okolí a v Plzni. Interiéry natočeny na nádvoří

kulisáren Vinohradského divadla a sestaveny z jevištních dekorací téhož divadla.

str. 6

zapomněl požadovat písemné potvrzení koupi, ba ani o 

zálohu na kupní cenu jsem nepožadoval, protože pan Irwing

pospíchal do kina. – V sobotu mně navštívil <vyhledal> v kavárně

Rokoko řed[itel] Stránský a tázal se mne, jak jsem si věc

rozmyslil. Odpověděl jsem mu, že tak za 65.000 Kč film

mu nemohu prodat. Nabídl Pan Stránský zvýšil svou

nabídku na 80.000 Kč a žádal okamžité sepsání kupní

a prodejní smlouvy. Bylo mi zle. Kdybych nebyl už býval 

jednal s p[anem] Irwingem, zcela určitě bych <byl> nabídku řed[itele]

Stránského akceptoval. Ale rozdíl mezi 80.000 a 125.000

Kč byl příliš veliký a rozhodl jsem se <proto> riskovat.

Požádal jsem řed[itele] Stránského, aby mi poskytl lhůtu čas na

uvážení jeho nabídky do pondělí, což on odmítl, a tak jsme

se rozešli. Běžel jsem ihned do hotelu Štěpán a ptal se

po p. Irwingovi. Vrátný mi Bylo mi sděleno, že odjel do

Karlových Varů a vrátí se v pondělí. – V úterý ráno jsem [se]

rozběhl znovu do hotelu Štěpán. Bylo mi řečeno, že p. Irwing

se již vrátil a že šel do páry do žofínských lázní.  Běžel 

jsem na Žofín a zastihl jsem na p. Irwinga procházejícího

se v parku. Pozdravil mne velmi přátelsky. Na mé nesmělé

upozornění, že p  u nás  sepisují smlouvy v případě prodeje

filmů sepisují <se> smlouvy, se usmál se <potutelně>: „Potřebujete peníze?“

Přisvědčil jsem. Pan Irwing vytáhl náprsní tašku a vysázel

mi na dlaň sedmdesát tisíc a řekl: „Až sestříháte negativ

a odevzdáte mi jej, Zbytek vám doplatím, až sestříháte

negativ a odevzdáte mi jej. Potom také sepíšeme pro <kupní>

smlouvu. <Jste> srozuměn?“ Ovšem, že jsem byl srozuměn! A jak!

Do týdne byl negativ sestřižen a pan Irwing mi doplatil

zbytek kupní ceny.[23] Pan Řed[itel] Stránský poté odkoupil od 

Irwinga monopol pro Československo za 65.000 Kč a Irwing

zakoupil od řed. Stránského i negativ Divoké Maryny za

45.000 Kč. – Po čase mi psal <p[an]> Irwing z Londýna, že prodal <film>

Láska je utrpení monopol pro Anglii a Francii Albion-Filmu

v Londýně za 450.000 Kč a žádal mne, abych od pro dal

natočit celkový pohled rozhledny na Petříně a zaslal jej Albion-Film[u].[24]

str. 7

V onom filmu totiž hrála petřínská rozhledna velikou úlohu. Vyšplhal 

Jako hlavní představitel vyšplhal jsem se po její konstrukci <až do kopule ochozu> za

1 min. 46 vteřin. Ale nepa A při zpetne zpáteční cestě jsem se 

jsem se „zřítil“ od středního ochozu jsem se „zřítil“, kterýžto 

trick se mi slušně podařil. – Úspěch filmu předčil úspěch

Divoké Maryny o hodně procent. Vím jen, že Passa <jen> bio

Passage zaplatila na půjčovném za něj 28.000 Kč. Po té

Ze zisku Protože Přes to, že jsem platil <hercům> o hodně vyšší denní

honoráře než ostatní společnosti, zdálo se mi, že p bez úmluvy

a dobrovolně jsem je učinil podílníky na zisku. Tak pí <Marie> Iblová

dostala ode mne dodatečně 2000 Kč, Nina Laušmanová 2000 Kč,

operatér Innemann 5000 Kč <a oblek za 2000 Kč>, Šleichert 1000 Kč a Alois Jalovec 5000 Kč,

čím se náklad na film zm se můj zisk z 72.000 Kč ztenčil

na 55.000 Kč. a Ale já Byl <jsem> na výsost spokojen. Ani ne tak

pro sám zisk, ale proto, že se mi začínal dařit můj plán <důkaz>,

že výroba českých filmů je možná a že české obecenstvo

má zaje upřímný zájem o české filmy a že česká

vy <soustavná a> plánovitá výroba českých filmů je možna. A proto jsem

s[e] tím větší chutí pustil do dalšího filmu. Jelikož jsem

neměl připraven byl již podzim a nedalo se <již> počítat s mnoha

slunnými dny, napsal jsem jednoaktovou <dodatkovou> veselohru Boby nesmí

kouřit. Režii jsem svěřil Přemyslu Pražskému, protože j v tom

čase jsem již psal pracoval na novém scénáři pro můj

další celovečerní celovečerní <větší> film. Exterie byly natáčeny p v

Praze a interiérové stavby na nádvoří kulisárny Vinohradského

div[adla]. Byla to pouhá filmová hříčka. Náklad činil 13.000 Kč.

Sve Monopol pro ČSR jsem prodal za 8000 Kč a dalších

monopolů jsem neprodal; […] Začal Prodělal jsem tak po prvé

7000 Kč [!]. Ale o tom jsem vůbec nepřemýšlel a připravoval

další film, který jsem se jmenoval:

Sněženky. Ty jsem začal natáčet v lednu 1920.

Byla to Romantická povídka 2340 m. Námět, scénář

a režie já. V hlavních úlohách: Nina Laušmanová, Ela

Laušmanová, M[arie] Pitermanová, já, Přem[ysl] Pražský, Beďa Pražský, ak[ademický] mal[íř]

Jiří Hron a J[an] Pitrman.[25] – Začal jsem jej natáčet začátkem ledna

1940 [!][26] na Benecku a Žalém v Krkonoších, abych tak českému obecenstvu

str. 8

přiblížil nádhery zasněžených Krkonoš a pomohl tak aspoň trochu

propagaci rozma vzmáhajícímu se lyžařskému sportu. Interiéry

byly natáčeny ve filmovém ateliéru Praga-filmu, umístěném v kupoli

České banky na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. –

Veřejné předvádění se konalo v bio Lucerna. Několik dnů před

předváděním uchýlil jsem se k tricku, abych do kin <na předvádění>

dostal i ony filmové činitele, kteří mi nepřáli. Prohlašoval

jsem veřejně a při každé příležitosti, že se mně film

tentokráte nepovedl a že je v mnohém směru hodně nepodařený.

Učínkovalo to znamenitě. Bio Lucerna bylo při předvádění

nabito do posledního místečka. Po prvé Přišli biografisté,

kteří hráli mé předešlé filmy a těšili se, že je překvapím

novým podařeným filmem, ale přišlo i mnoho těch – a

možná, že těch byl většina –, kteří chtěli být účastni na 

mém pohřbu. A ti byli zpropadeně zklamáni. Již po prvních

při objevení se prvních záběrů zasněžených Krkonoš ozval se

biogra přeplněný biograf nadšeným potleskem, který se po-

té ozval každou chviličku. <Po prvé v životě> Reago jsem byl velmi

vzrušen! po prvé! Po přehlédnutí Ani stát  <sedět> jsem nevydržel.

Postavil jsem se za sloup, abych viděl na plátno – i na

obecenstvo, abych mohl sledovat, jak reaguje na jednotlivé 

scény. – Po přehlédnutí prvních dvou dílů přitočil se ke

mně řed[itel] Maxim Stránský a zašeptal mi: Ten film kupuji.

Dám vám za něj sto tisíc! – Po třetím přeběhnutí třetího dílu

při řekl mně pan Zavřel,[27] akcionář půjčovny filmu Biografie,

Biografie má zájem o koupi <světový monopol> tohoto filmu. O ceně se ještě

dohovoříme! – Po čtvrtém díle byla přestávka, při které

řed[itel] Stránský zvýšil svou nabídku na stodvacet ti 120.000 Kč

Potom mně nekd zašeptal kdosi do ucha: Biografia dá 1

stopadesát tisíc! – Úspěch filmu při předvádění byl obrovský.

Bylo mnoho gratulantů! Řed[itel] Stránský zvýšil svou nabídku

na stoosmdesát tisíc! Ale také Biografia chtěla se mnou

jednat o ceně. – Byl jsem strašně unaven. Celou noc jsem

před tím nespal a dělal poslední korekturu filmu –

sestřihoval, ustřihoval, přeřaďoval scény a pod. Nechtělo se mi

str. 9

jednat. Poprosil jsem řed[itele] Stránského a delegáta Biografie,

aby jednání odsunuli na pondělí, že teď jdu spat.

A šel jsem. Jen jsem shltl trochu jídla a už jsem spal.

Tu ve 2 hod. mně probudilo bouchání na dveře. Posel

mi vzkazoval, že řed[itel] Stránský mě čeká se svými společníky,

kteří chtějí s ním film <koupit> společně, v <kavárně> […] Zlatá Husa. Dost

nerad jsem vyhověl. Na dotaz, kolik bych žádám za světový

monopol, řekl vyhodil jsem zbůhdarma a spíše ze vzdoru,

že mě nenechali vyspat, částku značně vysokou – 300.000 Kč.

Pánové se zprvu trochu zarazili, upravili smlouvu na požadovanou

částku, já podepsal a dostal ihned vyplacenu polovinu

smluveného částky. Svět se se mnou trochu zatočil. Ale

jinak mi bylo náramně dobře a krásně v hlavě i <kolem> u srdce.

Film po té měl všude veliký úspěch a ohlas, který daleko

předčil úspěchy předešlé. Vyhrál jsem! Tři filmy za sebou a

tři veliké úspěchy! To zavazuje! <Ale řed.>  Neklopýtn Stůj co stůj

neklopýtnout v dalším rozběhu.[28] To všechno jsem si uvědomil,

když horká hlava trochu zchladla. Dlouho jsem přemýšlel

o dalším námětu pro další film a přečetl spoustu literatury.

Konečně jsem přišel na myšlenku, kterou jsem považoval

za dost únosnou pro větší film a dal se ihned do psaní

dalšího scénáře. Jen pro úplnost dodávám. <Čistý> Náklad na

film Sněženky činil 117.000 Kč. Ovšem bez započítání

honoráře za námět <a> scénář, bez režisérského honoráře a

ovšem Honorář autora scenar námětu a scénáře, režiséra a hlavního

představitele, vedoucího produkce, I. a II. asistenta a podnikatele –

tím vším jsem byl já v jedné osobě – započítán <není> nebyl a <celý náklad> zvýšil by

se asi o 40.000 Kč. Rovněž do tohoto nákladu nejsou započítány

prémie, které jsem po inkasu prodejní částky vyplatil: Nina

Laušmanová 3000 Kč, Ela Laušmanová 1000 Kč, op Př[emysl] Pražský 2000 Kč,

operatér Innemann 5000 Kč a 2000 Kč na oblek, 10.000 Kč

Alois Jalovec. Tedy čistý zisk <skutečný náklad> by vskutku činil při všech těchto

nákladech asi 178.000 Kč. Při prodeji za 300.000 Kč by činil můj

čistý podnikatelský zisk asi 122.000 Kč. – I když jsem uvažoval

Na levém okraji připsáno:

117

  40

  21

178

str. 10

jako praktický podnikatel, že bez zisku není žádného

podnikání možné, přece ještě větší radost nežli z vydělaných

peněz bylo měl jsem z toho, že se mi podařil další

důkaz, že výroba českého filmu je možná, a to dokonce

bez té nejmenší podpory a ochrany ze strany státu,

který výhradně doposud z výroby českých filmů výhradně jen

profitoval, aniž by <mu za to> poskytl za to českému filmu jakýkoliv

ekvivalent ve formě <jeho> podpory, nebo ochrany. A mé úspěchy

A byly to právě úspěchy mých filmů, jež padly na úrodnou

půdu. Nedlouho po veřejném předvádění Sněženek začali vedoucí

půjčovenští činitelé dávat hlavy dohromady a začalo se

cosi šuškat o utvoření veliké české akciové společnosti

pro výrobu a exploitaci českých filmů, a to hned se základním

kapitálem několika milionů. Jaký A mně osobně se

dostalo pocty za mou činnost dostalo se mně pocty, že jsem

byl zvolen za předsedu českých filmových výrobců. O důvod

více, abych byl ještě opatrnější a obezřetnější pri ve své

další činnosti. Nevím Dnes již ani <nevím>, kolikrát jsem pročetl

můj nový scénář na další film a kolikrát jsem jej

podrobil revisi a korekturám, nežli jsem došel k přesvědčení,

že podle <z> něho může vzniknout film, který byl byl

vhodným pokračovatelem mé úspěšné činnosti a získal který

by získal českému filmu další ctitele nadšence a obdivovatele;

A byla to <veliká> opatrnost byla nutna, protože se již začaly

objevovat další české filmy, které také měly úspěch u

obecenstva. Ten Další film, s kterým jsem chtěl překvapit

českýou veřejnost se jmenoval:

Zlatá žena: Délka 2420 m.[29] V hl Námět, rez scénář,

a režie: já. V hlavních úlohách: Zdena Kafková, Ant[onie] Nedošínská, <p[an]í Innemanová[30]>,

já, p[an] Nedošínský,[31] <F[rantišek] Roland,> Bedř[ich] Veverka,[32] K. Záhorský, J. Vaverka[33] a Sl[áva] Grossmann.[34]

Film se soc silně sociální podloží zabarvením: nezaměstnanost,

sociální útisk a pod. A n Boj o muže o holou existenci,

str. 11

a líčení o jeho nejvěrnějším druhu a pomocníkovi – jeho

ženě, která v každém čase a v nejtěžších chvílích stojí

mu věrně po boku. – Měl jsem z filmu sám velikou

radost. Veřejné předvádění bylo opět v Lucerně. Účast

veliká. Úspěch téměř bouřlivý. Ředitelé biografů mně nadšeně

tiskli ruce a zamlouvali si u mne termíny. Avšak kupec

z řad půjčoven se nepřihlásil ani jediný. Ba dokonce ani

řed[itel] Maxim Stránský, dosavadní m věrný můj odběratel

neprojevil o film zájem. To mne velmi zarazilo. A

Nedovedl jsem si to vysvětlit. Asi třetího dne jsem se doslechl

něco o bojkotu. Nedovedl jsem si vysvětlit to vysvětlit. Proč,

bojkot a z jakých důvodů? Snad proto, že jsem vyráběl

úspěšné filmy? – Asi pátý den byl poslán řed[itel] Alois Jalovec

k jednomu z vedoucích <filmových> činitelů a bylo mu sděleno, že

jistá firma by odkoupila světový monopol filmu Zlatá žena

za podmínky, že se vzdám <dalšího> samostatného filmového podnikání

a dám se angažovat jako filmový režisér za poměrně velmi

nízký měsíční plat.[35] Nežli jsem si mohl věc rozmyslit,

vyhledal mě můj starý kamarád <přijímací> operatér Brabec[36] a

ptal se mě, jestli jsem film už prodal. Odpověděl

jsem mu, že jsem v jednání o jeho prodeji. Sdělil

mi, že Jindřich Kolovrat, majitel Slaviafilmu má

o <můj> film značný zájem. Jestli chci, abych mu jej předvedl

večer v biografu Orient. Svolil Souhlasil jsem. Film

se J[Jindřichu] Kolovratovi líbil a druhý den jsem podepsal se Slaviaf[ilmem]

smlouvu. Prodal jsem mu světový monopol filmu za 250.000 Kč.

Ti, kdož čekali, že budu kapitulovat, […] a kdož

protože nenajdu kupce na můj film, byli asi velmi zkla-

máni. Ani ve snu je nenapadlo, že by Slaviafilm, který

se dusil v záplavě filmu, by mohl film můj koupit.

Slaviafilm byl totiž sesterskou firmou vídeňského

Saschafilmu, jehož vlastníkem byl Sascha Kolovrat, Jindřichův

bratr. Slaviafilm exploitoval v Československu <nejen> filmy

str. 12

Saschafilmu <a berlínské Ufy>, ale ale <také> Nordiskfilmu a  produkci <filmy> kterési

americké filmové produkce. A přes to ještě koupil můj

film. A Saschafilm ve Vídni, který měl světové styky,

umístil Zlatou ženu po celém světě: v Severní a Jižní

Americe, v Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, Polsku a 

Německu. Premiéra Zlaté ženy v Praze byla posazena

do biografu Orient, který doposud hrál výhradně jen

německé filmy a mělo publikum většinou německé. Měl 

jsem veliké obavy o úspěch filmu. Tím větší byla má

radost, že i zde můj film čestně obstál a hrál se s velikým

úspěchem po 5 týdnů. To byl skvělý úspěch, uvážíme-li,

že jen Hvězda z Damašku, Horská kočka s Polou Negri

a Drožka č. 13 se hr tam hrály jen čtyři tyd <neděle> a 

jediné Zajíčkovy dcerušky s <Emile[m] Janingsem a Hanou Portenovou[37]

se tam udržely 5 neděl. Mohl jsem být tedy plně

spokojen. Film slavil ved ve všech českých kinech veliké úspěchy

a byl uznáván za nejlepší dosud <film>, jaký byl u nás vyroben.

Po té další český film Po zkušenostech, které jsem získal,

přibylo i mé ostražitosti. při předvádění tohoto filmu

přibylo i mé ostražitosti. Řekl jsem si, že příští můj

film musí být mezinárodní úroveň, abych nebyl vydán

jej hladce mohl prodat do ciziny a nebyl vydán na

milost a nemilost zdejších <místních> zájemců. Byl podzim a

nedalo se nic počítat s natáčením filmů, ve kterém by

bylo hodně exterierů.[38] – Přišel ke mně operatér Innemann

s malířem F. Fialou, abych financoval kreslený film.

Nechtělo se mi do toho. Ale nabídl jsem se jim, že

jim budu financovat práce laboratorní a surový

materiál pro jejich film. Natočili jej. Nebyl Jmenoval

se

Dobrodružství v Africe: Jednoaktový kreslený film.[39]

Nebyl zvlášť podařený <dobrý>, ale jako první pokus o kreslený

film byl dost podařený. Hůře to šlo s odprodejem.

str. 13

Nedařil se. Hrálo jej jen několik biografů. Náklad

na laboratoře a surový materiál činil cca 12.000 Kč,

jako podnikatel jsem je zaplatil a dal jej na 

účet pasiv. V té době jsem napsal nový scénář,

který nesl titul:

Děvče ze Stříbrné Hranice.[40] Délka 2420 m.

Námět, scénář a režie já. – V hlavních úlohách: Zděna

Kafková, já, Přem[ysl] Pražský, Eda Šimáček, F[erdinand] Fiala,

F. Frič,[41] Bonda Szinglarski. Exteriéry v Praze a na 

Krkonoších. Interiéry v Markiewiczově[42] ateliéru v Berlíně,

kde <ve kterém> se před tím natáčely české filmy: Tam na horách,

Zpěv zlata a Příchozí z temnot, <film nové české akci. film. společnosti A. B. A české filmy bratří Schránilů. – Děvče ze Stříbrné Hranice byl film

dobrodružný, odehrával se v Praze a na zasněžených 

Krkonoších. Zpestřovaly jej krkolomné lyžařské výkony,

které jsem předváděl sám. – První veřejné předvádění

se konalo opět v Lucerně. Účast hojná. Úspěch veliký.

Potleskům nebylo konce. Biografisté mně tiskli ruce o překot

a zajišťovali si u mne termíny. Ale kupec opět se 

nepřihlásil žádný <ani jediný> kupec. Teď jsem si z toho <už nic> mnoho

nedělal. <Věděl jsem, odkud vítr vane.> Dal jsem si přeložit od <Egona> Erwina Kische

titulky do němčiny a odjel do Berlína. Tam [j]se[m]

dal do filmu německé titulky a nastoupil odyseu

po filmových půjčovnách na Friedrichstrasse. Začal jsem

u jedné z nejmen maly menších půjčoven, abych si

ověřil jak dalece je můj film prodejný a mezinárodní.[43]

Schulhoffilmu. A mohl jsem jej hned prodat. Nabídli mi

však málo. A jen Šel jsem k větší půjčovně, která měla

dobré jméno Lothar Stark Film. Řediteli se film líbil

a nabídl mi za něj mnohem víc nežli Schulhoffilm.

Řekl jsem, že si to rozmyslím a šel rovnou do 

Phoebus-Filmu, třetí největší výrobně německé filmové

str. 19

výrobně a půjčovně. Tam už to nebylo tak jednoduché.

Při Předvádění byli přítomni <v> čtyři ředitele vrchní ředitel, dva

ředitelé a dva prokuristi. Ale i tam jsem obstál <konečně> se svým

filmem. Vrchní ředitel vyslovil číslici <částku>, za kterou by byl

film ochoten koupit. Číslice mi imponovala, ale přesto

jsem se rozběhl ještě do Decla-Bioskopu, po Ufě největší

filmové výrobně a půjčovně. Film jsem tam odevzdal

a druhého dne jsem si přišel pro odpověď. Přijal mne

ředitel B Hueber, B rodem Bavorák a veliký tlučhuba.

A hned mne přivítal otázkou: „Tak co chcete za ten

váš dreck?“ Nedal jsem se zmást a klidně jsem

odpověděl: Nějaký dreck by přece Decla-Bioskop nekoupila.

Máte-li zájem, řekněte obnos. Vy musíte přece vědět,

kolik můžete nabídnout.

Zavolat Menšíka[44]

str. 14

a končil <jsem v Decla-Bioskopu>, po Ufě největší výrobně německé filmové výrobně a

půjčovně, která mi nabídla trojnásobnou částku nežli mi

za monopol pro Německo, nežli mi nabídla první půjčovna.[45]

Uzavřel jsem Nabídku jsem přijal a uzavřel prodejní smlouvu,

která však měla háček. Do Německa se směly dovážet f

prodávat filmy jen na pov kontigentní povolení. Decla-

Bioscop měla svůj dovozní kontingent vyčerpán a má

smlouva měla pla nabýt platnosti, pokud když si sám

opatřím kontingentní listinu, Ale i to která se prodávala

za značné částky až <za> 60.000 Marek. Odjel jsem do Prahy,

v naději protože jsem doufal <doufaje>, že mi naše ministerstvo

obchodu pomůže v německé vyrazit z německé kontingentní

komise jeden kontingent. Chlubil jsem se v kavárně svým

úspěchem v Berlíně, Druhého ovšem dodatkem smlouvy

jsem se nechlubil. Druhého dne jsem byl pozván do

American-filmu k řed[iteli] Reitrovi,[46] který projevil ochotu ten

zakoupit monopol pro Československo. Za chvilku jsme

se dohodli na částce 120.000 Kč a smlouvu hned

perfektovali. Když mi na <našem> ministerstvu obchodu řekli,

že nemohou na říšské kontinge dovozní komisi vymáhat

kontingent, odjel jsem znovu do Berlína a nabídl

můj film Ufě; Byla to polostátní firma, která <by> si už

dovedla potřebný kontingent opatřit. Gen[erální] ředitel <Ufy> Schomlo[47]

řekl, že nic nenamítá, když red Kahlenberg,

řed. Pujc  nákupní ředitel pro Německo, film koupí.

Ten se však <proto> náramně zlobil a řekl mi, když gen[erální] ředitel

Schomlo dovedl nakoupit pro půjčovnu o jedenáct filmů

více nežli bylo projektováno a proti jeho protestu, takže může

zakoupit i film ode mne jako dvanáctý přes rozpočet.

Viděl jsem, že z toho kouká spor <mezi řediteli> o kompetence, z kterého nic

dobrého pro mne nekouká; a řekl jsem řed[iteli] Kahlenbergovi,

že na tom netrvám, aby Ufa můj film koupila, ale

aby mi opatřila dovozní kontingent, že ona také dováží

v neomezeném počtu své filmy do Československa, tak proč

by to jinak že z toho vyvodím důsledky a oznámím <české veřejnosti>,

že Ufa, která dováží v neomezeném počtu své filmy do

str. 15

Československa, ale odmítá zakoupit jeden československý film,

což se bez nadsázky [dá] nazvat šovinismem. Ale A na to jsem

odjel do Prahy. Za krátko jsem dostal dopis od mini-

sterstva pro zahraniční obchod zastoupení v Berlíně dostal

dopis, ve které[m] mi oznamovalo, že Ufa složila u jejich

sice nemá zájem na koupi mého filmu, ale že složila

u něho kontingentní povolení, které mi bude vydáno,

podaří-li se mi film v Německu prodat. O tom se

dovědělo ak vedení akc[iové] spol[ečnosti] A. B. a urgovalo vydání

tohoto kontingentního povolení pro svůj film, odůvodňujíc

svůj nárok, že je největší československou filmovou výrobnou.

Složil jsem ihned svou funkci předsedy <Sdružení> čsl. film[ových]

výrobců a dal sdružení žádost, aby sdružení <samo> rozhodlo,

kdo má [na] kontingentní povolení právo. Sdružení

rozhodlo po předložení korespondence rozhodlo, že jsem

já v právu. Jenomže toto jednání se protáhlo na

několik měsíců a má smlouva <fou> Decla-Bioskop

propadla. Proto Byl jsem bez prostředků a Nemohl jsem

si dovolit jet do Berlína a nabízet tam film znovu

osobně. Učinil jsem tak prostřednictvím pražské firmy,

dokonce jsem tam i poslal na negativ, který důvěrník

však dův berlínský důvěrník oné pražské firmy zcizil.

Trvalo opět několik měsíců, nežli jsem dostal negativ

zpět. Konečně před Vánocemi r. 1942 [!][48] jsem odjel sehnal

něco peněz a odjel znovu do Berlína a šel rovnou

do Decla-Bioskopu k řed. Hueberovi a vyložil mu <poctivě> svou

situaci. Řed[itel] Hueber si vy dal tři dni na rozmyšlenou

a potom mi řekl, že by byl ochoten zakoupit evropský

monopol kd mého filmu, ale za velmi  ale zaplaceno

že dosta bych dostal až za šest měsíců. Nebylo mi

to právě příjemné, potřeboval jsem nějaké peníze na zaplacení

nalehavých dluhů a na další výrobu. Děvče ze Stříbrné

hranice stálo asi 670.000 Kč. Já tehdy tolik peněz neměl

a trochu jsem se zadlužil. Ale nabídka Decly byla

str. 16

náramně lákavá. Přepočítací kurs <marek>, kdy jsem film prodával,

činil Dostával jsem za film, – přepočítáno na čes. koruny –

podle tehdejšího kursu <marek> 845.000 Kč. Podepsal jsem

smlouvu. A neštěstí bylo hotovo. Za krátko marka letěla

nezadržitelně dolů. V den splatnosti jsem bych byl dostal

za ony marky asi 280 tisíc Kč. Ale právě <tehdy> panovala

<mezi Československem a Německem> uzávěra pohledávek. Musel jsem čekat <tři měsíce> na uvolnění

pohledávky. A V den, když jsem peníze konečně dostal,

scvrkla se částka 865.000 Kč na pouhých 13.000 Kč,

které jsem okamžitě poukázal na dluhy u laboratoře.

A tím jsem se octl <úplně> na mizině a k tomu ještě zadlužen.[49]

Věřitelé mě začli strašně prohánět. Žaloba stíhala

žalobu, exekuce na exekuci… Ale já měl dobrý kořen.

Za d. V r. 1922 jsem dostal dohromady novou skupinu

několika lidí <finančníků>, kteří podili osmi podíly po 30.000 Kč

dali dohromady 240.000 Kč a já se pustil do

dalšího filmu. Ale nezlomilo mě to. Z j jednoho

jsem měl velikou radost – český film se dokonale

rozběhl. A. B. <akc. spol.> vytvořila několik <dva> dobré filmy – Tam na

horách a Ukřižovaná, Weteb-film Lex Irča <aLexa> a Irča v hnízdečku

a Za svobodu národa. Měl jsem radost Byl jsem spokojen.

– Český film běžel, třeba beze mne. Ale také jsem neza-

hálel. Připravil jsem si scénář a hledal finančníky.

Dal jsem dohromady malou skupinu 8 Čechoameričanů,

kteří složili po 30 tisících a tak [byl] utvořen kapitálek

240.000 Kč. A já se dal v <létě> r. 1922 znovu do

práce. Film se jmenoval:

O velkou cenu: Délka 2500m. Námět, scénář

a režie já. Po prvé jsem ve svém filmu nehrál. –

V hlavních úlohách: J. Vávra, Nely Bonda a A[lexandra] Dobrovolná,

J. Vávra,[50] Přemysl Pražský, Ferry Seidl a malí <dvojice>

malých představitelů M[ánička] Navrátilová a B[éďa] Pražský! Po prvé

jsem ve svém filmu nehrál.* Byl to opět dobrodružný

film ze života automobilových závodníků[51] a románek

* Po straně připsána vsuvka:

Natáčení v Praze a

jejím širokém okolí.

Interiéry natočeny [v]

Dreamland atelierech

ve Vídni.

str. 17

závodníkovy dcery. Film zakoupila Světový monopol

zakoupila pražská filiálka <amerického> Universalfilmu. Film

měl veliký úspěch, ale už ne takový, jako <měly> Sněženky,

nebo Zlatá žena… A potom přišla krise českého filmu.

Obecenstvo se od českého filmu odvrátilo. Řady českých

filmařů prořídly. Zůstali jen ti nejvěrnější a nejzatvr-

zelejší! – Mezi nimi já! Bylo Nastaly časy velikého strádání

a nouze. Konečně v r. 1924 smůla protržena. Režisér

Krňanský natočil Vdavky Nanynky Kulichovy. Film

měl obrovský úspěch. Bylo to <Zapůsobil> jako šlehnutí kouzelným

proutkem – český film znovu ožil a rozběhl se. Teď

jsem se i já začal znovu chytat, ale chytil jsem

se až v r. 1925, kdy jsem začal natáčet

Syn hor. Rom Délka 2500 m. Námět:

Quido E. Kujal. Scénář a režie: V já – V hlavních

úlohách Anči Tichá, Máňa Ženíšková, já, Theodor

Pištěk, J[an] W. Speerger a J[aro] Hykman. – Výrobní

firma: Bratři Deglové, Praha.[52] Natáčení exteriéru v širokém

okolí na pražském výstavišti a v širokém okolí Prahy.

Exteriéry natočeny ve Vysokých Tatrách, v Krkonoších a

v pražském okolí. Interiérové scény v atelieru A. B. Na

Kr[álovských] Vinohradech. – Film měl velký úspěch jak při

předvádění v pražské Lucerně, tak i v ostatních kinech.[53]

Sv O světový monopol se zajímala pražská filiálka

berlínské Ufy a nabízela zaň 400.000 Kč. Film byl

zhotoven nákladem asi 260.000 Kč. Z koupi však sešlo,

protože film byl již pevně termínován v mnoha

biografech, s nimiž filiálka Ufy nestála ve spojení a

ona chtěla koupit ho chtěla koupit tento film

právě pro své zákazníky. Příští rok jsem natočil pro tutéž

firmu další film, a sice:

str. 18

Na letním bytě.[54] Délka 2300 m. <Námět dr. Štolba.[55] Scénář a režie: já.

V hlavních úlohách: Ant[onie] Nedošínská, Máňa Grossová, Jindra

Herrmannová, E[ma] Milevská, Jiří Sedláček Eman Fiala,

Karel Jičínský, M[ario] Karas, Jiří Sedláček,… Film zakoupil

pro Československo Lloydfilm, Praha. Film měl docela

slušný úspěch, ale ne takový, jako měl Syn hor. Potom

jsem se odmlčel na na dvě léta odmlčel. Až v roce

teprve v r[oce 1928] jsem začal natáčet pro pražský Gloriafilm

film:

Z lásky. Délka 2450 m. Námět M[arie] Kyzlínková.

Scénář a režie: já. V hlavních úlohách: Máňa Ženíšková,

Marie Grossová, <Fred Bulín>, Th[eodor] Pištěk, J[an] W. Speerger.[56] Film měl

v Praze pěkný úspěch, ale ve venkovských městech

přímo ohromný. Byl prodán do Německa, Rakouska,

Polska, Maďarska a Rumunska. Výrobní firma na

něm udělala veliké peníze. A to byl můj poslední

němý film.

Poznámky:

[1] Ivan Klimeš, Stát a filmová výroba ve dvacátých letech. Iluminace 9, 1997, č. 4, s. 141.

[2] K dispozici byly jen zastaralé ateliéry Pragafilmu v kopuli paláce České banky, Wetebfilmu v zadním traktu ve Vodičkově ulici č. p. 20 a jiná provizoria. Teprve zřízením moderního ateliéru společnosti A. B. na Vinohradech nastalo zlepšení podmínek pro výrobu českých filmů. Luboš Bartošek, Dějiny československé kinematografie I., část 1. Němý film 1896–1930. Praha: SPN 1979, s. 61. Brožura moderních vídeňských ateliérů Dreamland (postavených v roce 1921) s podrobným popisem a fotografiemi je uložena v archivním fondu NFA Bratři Deglové s.r.o. (1912) 1918-1952 (1963), k. 10, sign. VIII/c, inv. č. 179, 15 s.

[3] Poslední strana (označená č. 19) byla při pořádání archivního fondu zařazena na konec celého dokumentu.

Významově i stylisticky však patří mezi strany označené č. 13 a 14, proto je v edici na této pozici umístěna. Jedná se o vsuvku, kterou Slavínský popisuje jednání v německých filmových půjčovnách o prodeji svého filmu Děvče ze Stříbrné Hranice (1921). Tuto pasáž autor nakonec ze svých sepsaných vzpomínek zřejmě vypustil.

[4] Viz Václav Wasserman, Průkopníci čs. kinematografie. Alois Jalovec – J. S. Kolár – Vladimír Slavínský a další průkopníci z kavárny Rokoko. Praha: Akademie múzických umění 1966, s. 15.

[5] Vydává obecní úřad Benecko 6x ročně od r. 1991.

[6] NFA, f. Slavínský Vladimír 1913–1949 (2004), k. 1, sign. V/b, inv. č. 61, s. 8-12.

[7] Např. v pojednání o filmu Sněženky je opraven letopočet, kdy se film natáčel, na 1920 místo původního chybného 1940. Zřejmě omylem v líčení průběhu premiéry Sněženek v kině Lucerna, kdy se Slavínskému hlásili zájemci o film, chybí věta o zvýšení nabídky společností Biografia: „Potom ke mně kdosi přistoupil a řekl: Biografie dá 150.000 Kč.“ Srov. NFA, f. Slavínský Vladimír, inv. č. 61, s. 10.

[8] Ivan Šťovíček a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Praha: Archivní správa MV ČR 2002.

[9] NFA, f. Slavínský Vladimír 1913–1949 (2004), k. 1, sign. I/a, inv. č. 7, fol. 19.

[10] Ve druhé podobě konceptu doplněno: „Taková Intolerance nebo Zlomený květ byly překrásné filmy“. NFA, f. Wasserman Václav 1922–1967 (1971), k. 10, sign. VII/b, inv. č. 720, s. 1.

[11] Karel Schleichert-Loukodolský (1865–1940).

[12] Svatopluk Innemann (1896–1945).

[13] Václav Koubíček, v letech 1915–1921 jednatel Spolku českých majitelů kinematografů v Království českém (později Zemského svazu kinematografů v Čechách). Viz Lucie Doležalová, Zemský svaz kinematografů v Čechách [inventář]. Praha: NFA 2008, s. III–XI.

[14] Biograf Orient byl umístěn v mezaninu dvorního traktu budovy Městského soudu v Praze v Hybernské ulici čp. 1006/18. Viz Miroslav Čvančara – Jaroslav Čvančara, Zaniklý svět stříbrných pláten. Praha: Academia 2011, s. 55.

[15] Biograf Illusion provozovali od r. 1913 na Václavském náměstí čp. 780/18 Alois Jalovec a jeho švagr František Tichý, v meziválečném období pak jeho syn Richard Tichý. M. Čvančara – J. Čvančara: Zaniklý svět stříbrných pláten, s. 78.

[16] Maxim Stránský, ředitel filmové půjčovny The Biorama Film Co., kterou založil v r. 1919 v Praze se svou manželkou. Společnost měla u nás propagovat pouze slovanské filmy a v Rusku a Polsku filmy české. Krátce provozovala také filiálku v Brně. Kino: orgán syndikátu filmových autorů 1, 19. 3. 1919, s. 9.

[17] Hugo Fanta, majitel pražských kin Avion, Kapitol, Passage, brněnského kina Universum a bratislavského kina Palace. Pokoušel se zřídit filmový ateliér v halách bývalé Výstavy soudobé kultury v Brně pod firmou Ela-Film, ale plány skončily nezdarem a iniciátor krátce nato (v roce 1931) zemřel. Jiří Havelka, Kdo byl kdo v československém filmu před r. 1945. Praha: ČSFÚ 1979, s. 55. Zdeněk Štábla, Rozšířené teze k dějinám čs. kinematografie 1919–1939, III. část. Praha: ČSFÚ 1983–1984, s. 103.

[18] Film měl v Brně opravdu velký úspěch. Reakce v dobovém brněnském tisku na uvedení filmu viz: Československý film 1, 28. 6. 1919, č. 17, s. 30.

[19] Karel Schleichert.

[20] Maxmilián Stanislav Kock (1868–1935), kinematografista-průkopník, od r. 1901 majitel cestovního biografu. V rámci jubilejní výstavy obchodní a živnostenské komory zřídil v r. 1908 výstavní kino. V roce 1912 byl jedním ze zakladatelů Spolku majitelů biografů v Čechách. V Praze Na Příkopě otevřel kino Kosmos a později kino Passage. J. Havelka, c. d., s. 212.

[21] Miloš Čtrnáctý (1882–1970), novinář v Času a v Národní politice. Spoluzakladatel kina Sanssouci, kde byl poprvé uskutečněn veřejný rozhlas ČSR. J. Havelka, c. d., s. 42.

[22] Hotel Evropa, secesní budova na Václavském náměstí v Praze, postavená v r. 1872. Jednalo se o velice prestižní a luxusní hotel své doby. Po přestavbě v letech 1903–1905 byl pojmenován U Arcivévody Štěpána. V roce 1924 hotel koupil restauratér Karel Šroubek, po němž pak nesl jméno Hotel Šroubek. Dostupné online: <https://www.archiweb.cz/n/domaci/zacina-rekonstrukce-secesniho-hotelu-evropa>, [cit. 2. 6. 2020].

[23] William Irwing předvedl film Láska je utrpením mj. v Paříži, kde byl zřejmě prvním uvedeným českým hraným filmem. Karel Tabery, České němé filmy v Paříži. Iluminace 13, č. 4, s. 73.

[24] Ve druhé podobě konceptu doplněno: „Který jej chce zařadit do kopie mého filmu“. NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 6.

[25] Část filmu byla natáčena přímo před režisérovým rodným domem v Dolních Štěpanicích. Rodiče V. Slavínského (Marie a Jan Pitrmanovi) ve filmu ztvárnili otce a matku filmového hrdiny Karla Hartwiga. Ve filmu se v roli vedoucího projekční kanceláře objevil také Alois Jalovec.

[26] Film se natáčel v lednu 1920. Rok 1940 je uveden i v druhé (revidované) verzi konceptu. Srov. NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 7.

[27] Josef Zavřel, člen správní rady Biografie a.s. a ředitel Excelsiorfilmu. NFA, f. Sdružení kinomajitelů Biografia a.s., Praha (1919) 1920–1930, sign. II/a, inv. č. 9. Zápis do obchodního rejstříku a potvrzení o něm, 1923.

[28] Ve druhé podobě konceptu doplněno: Říkal jsem si tehdy: Jen mi, Vladimírku, nezpychni! Musíš být setzatraceně opatrný, aby sis po čtvrté nerozbil nos! NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 8.

[29] Film byl natočen v roce 1920. Ve druhém konceptu je uvedena délka filmu 2520 m. Srov. NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 9.

[30] Ludmila Innemannová (1868–1956).

[31] Jiří Nedošínský (1880–1923).

[32] Zřejmě Ludvík Veverka (1893–1947).

[33] Antonín Josef Vaverka (1868–1937).

[34] Břetislav Grossmann (1893–1954).

[35] Ve druhé podobě konceptu je uvedena částka, kterou tato půjčovna nabídla za světový monopol filmu, a sice 200.000 Kč. Viz NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 10.

[36] Josef Brabec (1890–1977), kameraman a filmový laborant.

[37] Henny Porten (1890–1960).

[38] Ve druhé podobě konceptu následuje věta: „A filmové ateliéry byly slabinou našeho filmového podnikání.“ NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 11.

[39] Druhý koncept uvádí délku filmu 270 m. Přestože se film Dobrodružství v Africe nesetkal s úspěchem, označil se Slavínský „finančníkem prvního českého kresleného filmu“. Tamtéž.

[40] Film byl natočen v roce 1921.

[41] Antonín Frič (1886–1956).

[42] Ateliér založili v Berlíně pánové Markiewicz a Duskes pod firmou Atelier Grunewald Aktiengesellschaft. Upravili výstavní haly v Hardenbergstrasse, čímž vznikly pozdější slavné Am Zoo ateliéry. Český filmový zpravodaj 1, č. 5, 10. 2. 1923, s. 5. Dostupné online: <http://www.cinegraph.de/etc/ateliers/zoo.html>, [cit. 25. 5. 2020]. Podrobnosti o natáčení viz též Quido E. Kujal, Slavínský v Berlíně. Československý filmový zpravodaj 1, 2. 4. 1921, č. 6, s. 3–4.

[43] Všech sedm řádků až do konce strany 13 je přeškrtáno a stejně jako text ze strany č. 19, který na něj navazuje, se v revidované verzi konceptu nevyskytuje. Srov. NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 12.

[44] Jaroslav Menčík (1894–1963). Scenárista a novinář. Autor námětu a scénáře filmu Známosti z ulice (r. Josef Medeotti-Boháč, Alwin Neuss, 1928). V roce 1933 převzal časopis Kino, o rok později založil Filmovou politiku. Hrál v několika filmech (Pantáta Bezoušek [r. Karel Lamač, 1926], Pražský kat [r. Rudolf Měšťák, 1927], Sextánka [r. Josef Medeotti-Boháč, 1927]). V letech 1940–1945 byl pracovníkem ČMFÚ. J. Havelka, c. d., s. 165.

[45] V druhé verzi konceptu Slavínský ještě dodává: „Tam bylo přijetí nejobřadnější. Bylo mi tam řečeno, abych si přišel pro rozhodnutí až za týden. Když jsem řekl, že druhého dne odjíždím, řekli mi, tedy abych se před odjezdem u nich zastavil. Stalo se. Přijal mne řed. Huber. Nabídl mi odkoupení monopolů pro Německo, Severské státy, Rakousko, Holandsko, Švýcary a Maďarsko. Smlouva zněla na marky. Přepočítací kurs částky, která mi byla za tyto státy nabídnuta, činila tehdy asi 480.000 Kč“. NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 12.

[46] Jan Reiter (1877–1941). V letech 1919–1925 byl ředitelem Moldaviafilmu, pak Elektafilmu (1926–1936). Byl ředitelem několika moravských kin spravovaných Elektafilmem, spoluzakladatelem Filmové ligy československé a předsedou Svazu filmového průmyslu a obchodu. Je autorem scénáře němého filmu Moderní Magdalena (r. Boris Orlický, Jan S. Kolár, 1921) a zvukového filmu Kariéra Pavla Čamrdy (r. Miroslav J. Krňanský, 1931). V letech 1937–1939 vyráběl filmy ve svém Reiterfilmu. J. Havelka, c. d., s. 212.

[47] Josef Somló (1884–1973), maďarský filmový producent a manažer rakousko-uherského a německého filmového průmyslu. V letech 1909–1919 byl prezidentem Federace rakouského filmového průmyslu, poté působil v Berlíně jako ředitel mezinárodního oddělení společnosti UFA. Začátkem roku 1922 společně s Hermannem Fellnerem založil společnost Felsom. Dostupné online: <https://de.wikipedia.org/wiki/Josef_Soml%C3%B3>, [cit. 25. 5. 2020].

[48] Rok 1942 je uveden i v druhé – revidované – verzi konceptu. NFA  f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 14.

[49] V druhém konceptu Slavínský ještě uvádí: „Film [Děvče ze Stříbrné Hranice] – bez započítání mé veškeré práce – mě stál přes 660.000 Kč. Za Československo jsem dostal 120.000 Kč a za celý evropský monopol 13.000 Kč. Ztráta byla příliš veliká. Tak silný finančně jsem nebyl. Zůstaly mi ještě dluhy.“ NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 14.

[50] Miloš Jan Vávra (1894–1964).

[51] Ve filmu byly použity autentické snímky z automobilového závodu Zbraslav–Jíloviště.

[52] Dokumentace natáčení filmu Syn hor včetně smluv s jednotlivými herci a členy štábu a protokolů ze schůzí finančních podílníků na filmu viz NFA f. Bratři Deglové s.r.o, k. 3, sign. IV/b, inv. č. 69.

[53] V druhé verzi konceptu je uvedena délka filmu Syn hor 2400 m a doplněno: „Dokonce i německá kina v Československu, která byla ministerským nařízením přinucena obehrát do roka i několik českých filmů, jej pilně hrála a měl i u nich veliký úspěch. Byl to do té doby snad jediný český film, který na německé filmové burse v Ústí nad Labem dostal nejvyšší klasifikaci Ia.“ NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 15.

[54] Film měl premiéru 31. 12. 1926 v kině Světozor ve Vodičkově ulici a v kině Passage na Václavském náměstí. NFA, f. Bratři Deglové s.r.o., k. 9, inv. č. 123, Josef Štolba.

[55] Josef Štolba (1846–1930), překladatel a dramatik.

[56] V druhé verzi konceptu doplněno: „Exteriéry natáčeny v Praze a jejím okolí, lázeňské scény ve Swinemünde. Interiéry v ateliérech A. B. na Královských Vinohradech.“ NFA f. Wasserman Václav, inv. č. 720, s. 16.