Doporučujeme
Webový portál Národního filmového archivu o české audiovizi

Červená

hudební, životopisný, dokument

Typologie filmu

dokumentární

Anglický název

Červená

Minutáž

83

Žánr

hudební, životopisný, dokument

Země původu

Česká republika, Slovensko

Copyright

2017

Rok výroby

2016, 2017

Premiéra

07.09.2017

Jazyková verze

česká

Režie

Olga Sommerová

Scénář

Olga Sommerová

Námět

Olga Sommerová

Video

Doporučujeme

Životní příběh světově proslulé operní pěvkyně a herečky Soni Červené. Dokumentární film Olgy Sommerové.

Filmařka Olga Sommerová zasvětila i svůj třetí celovečerní distribuční dokument pozoruhodné ženě, náležející k elitě českého národa. Po portrétech nedávno zemřelé gymnastky Věry Čáslavské s názvem Věra 68 (2012) a zpěvačky Marty Kubišové Magický hlas rebelky (2014) je jednoduše nazvaný medailon Červená věnovaný uznávané operní pěvkyni a herečce Soně Červené, která před dvěma roky oslavila devadesáté narozeniny. Vitální umělkyně, dcera advokáta, spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného (1887-1962), je také pravnučkou význačného výrobce a vynálezce žesťových nástrojů Václava Františka Červeného. – Stále činná diva na různých místech vzpomíná na tragické okamžiky novodobé evropské historie, jež měly dopad na její život a ovlivnily její kariéru, v níž se teprve nedávno dostala na vysněnou scénu Národního divadla. Sólistka s rozsahem tří oktáv rezignovala na to mít domov a vlastní rodinu, zato uspěla v emigraci. Její portfolio čítá sto operních rolí včetně osudové Carmen, absolvovala čtyři tisíce vystoupení na jevištích pěti kontinentů a prosadila se i v mnoha muzikálech a inscenacích; ve snímku vzpomenuté interpretační výkony jsou pouze nepatrnou částí její bohaté pěvecké dráhy. – Sommerová přiznává, že se inspirovala rozšířením verze původního portrétu Sladké hořkosti Lídy Baarové (1995) a filmem o Baarové Zkáza krásou (2016) kolegyně Heleny Třeštíkové. V kompozici snímku se tak objevují výňatky z dříve natočených televizních pořadů (Moje 20. století, 13. komnata). Režisérka využívá prolínání současnosti s minulostí, zprostředkovanou pečlivě dohledanými archivy (fotografie, záznamy oper a divadelních představení, ukázky z hraných filmů, citace z dopisů, archiválie Státní bezpečnosti atd.). Pojítkem zpěvaččiných vzpomínek (jejichž zvuková stopa doprovázející obraz často přechází v komentář přímo na autentických místech) jsou bohatá hudební složka, ale též inscenované situace. Červená se statečně vyrovnala s příkořím dějin, pěstovala si své češství a zůstala vlastenkou. Vypovídá pokorně, s nadhledem a s noblesou, smířená se zákonitostmi bytí, zároveň si „roli“ užívá. Charakterizují ji píle, spolehlivost, zdravý životní styl a disciplína. V průběhu natáčení nahlédla do tajných složek a zjistila dosud neznámá fakta. S ohledem na umělkyni ve filmu záměrně chybí zmínka o obvinění ze spolupráce s StB, od něhož se soudně očistila. V podtitulcích ani v závěrečných titulcích nejsou uvedeni účinkující. – Dokument byl v předpremiéře uveden na Pražském jaru, na 52. MFF v Karlových Varech 2017 a na letním filmovém a hudebním festivalu ve Slavonicích, kde získal v Cenách diváků 3. místo. Od 7. září 2017 je k dispozici též online na portálu Aerovod.cz. V souvislosti s premiérou vyšla kniha memoárů Soni Červené Stýskání zažehnáno (Academia, Praha 2017), navazující na dříve vydané paměti Můj Václav a Stýskání zakázáno. -kk-

Upozornění, následující text obsahuje spoiler! Zobrazit >

Soňa Červená konstatuje u busty, jíž byla modelem asi ve dvaceti, že každý odžitý rok považuje za boží dar. Při příležitosti devadesátin obdržela od ministra kultury Daniela Hermana titul Dáma české kultury. Na hřbitově sleduje osazování žulového náhrobního kamene (podle návrhu renomovaného architekta Josefa Pleskota) k hrobce pradědečka, kde bude pohřbena i ona. Pěvkyně sbírá dechové nástroje, jež vytvořil právě on, Václav František Červený (1819–1896), nástrojař evropského významu. Jeden z nich nedávno objevila v Hamburku. Opatruje i portrét otce Jiřího Červeného (1887–1962), zakladatele legendárního kabaretu Červená sedma. Od něj, bohéma, muzikanta a textaře, získala hudební vzdělání. Matku Žofii (Veselíkovou), tíhnoucí ke společenskému životu, obdivovala pro krásu a vtip, ale těsné vztahy spolu neměly; vyrůstala ve výchově schwester Břízy. Dnes sdílí domácnost s nalezenou kočkou. Pojem domov v ní vyvolává rozpaky: nikdy ten pravý nepoznala, proto šla raději „svou cestou“. – Soňa dál probírá nástroje po pradědovi. Lituje, že jí chybí „český saxofon pro amerického černocha“, který předek zkonstruoval, ale kvůli horentním poplatkům si jej nedal patentovat; na výstavě v Paříži si podobu instrumentu údajně přivlastnil Adolphe Sax. Praděd byl po otevření továrny (fungující dodnes) úspěšný, získal mj. zakázku na veškeré žesťové nástroje pro rakousko-uherskou armádu. – Soňu v emigraci morálně podporovala sestřenice z matčiny strany; nechyběla na žádné její premiéře. – Rodinná hospodyně zbožňovala operu a brala Soňu s sebou do Národního divadla. Dívku fascinovala Carmen, kvůli níž zatoužila po pěvecké kariéře. - Červená prochází Národním divadlem a promlouvá k bustě obdivované Emy Destinové. – Na začátku války byli rodiče už dávno rozvedení. Matka dala Soňu zapsat na pražskou konzervatoř. Dívka porušovala „dobré mravy“, a proto za trest skončila v hospodyňské škole v Dolní Rovni u Pardubic. Otec se ocitl v Terezíně kvůli záměně výrazů komponista/komunista. – V domě, v němž Soňa vyrůstala a jenž zčásti patřil Červeným, sídlí dnes Archiv bezpečnostních složek. Jsou zde uloženy spisy o celé rodině, včetně fotografií matky před a po návratu z koncentračního tábora Ravensbrück. – Matce, narozené v Sudetech, nabídli Němci občanství. Často ji navštěvovali na panství Veselíkov, které zdědila po svém druhém manželovi Karlu Veselíkovi (zemřel v roce 1938). Měli zálusk na její majetek, a tak ji poslali do koncentráku. – Červená až nyní navštíví zmíněný lágr, kde matka přežívala v tzv. českém baráku společně s lidickými ženami. – Ke konci války se Soňa sblížila s Františkem Slabým, zapojeným do odboje. Se sňatkem snoubenci čekali na matku, která došla z lágru čtyři neděle po propuštění. - Z exilu se vrátili Jan Werich a Jiří Voskovec. Červenou k nim nasměrovala profesorka herectví Wegenerová; hledali zpěvačku a herečku pro roli Káči Maršálkové v muzikálu Divotvorný hrnec, kterou nadaná adeptka získala. – Pěvkyně zhlédne nastudování Divotvorného hrnce v divadle Semafor. Jiří Suchý Soňu jako Káču kdysi obdivoval. – Po Únoru 1948 byl Slabý kvůli buržoaznímu původu označen za nepřítele a narychlo přeběhl na Západ, jeho žena však nemohla opustit matku ani angažmá. Manželé se už nikdy neviděli. – Po válce byla Žofie Veselíková rehabilitována z obvinění kolaborace s nacisty. Snažila se získat zpět majetek. Po komunistickém puči byla zatčená. Ve věznici v Ruzyni požila podstrčenou dávku luminalu, v bezvědomí ji převezli do Borůvkova sanatoria v Legerově ulici. Až nyní Soňa zjistí, že tam, kde se narodila, matka zemřela. V ústavu patologie se vrací do minulosti: když se dozvěděla, že je matka mrtvá a má být pohřbena ve společném hrobě, tajně tělo získala a uložila je do rodinné hrobky na Vyšehradě. – Po emigraci manžela a úmrtí matky byla Červená v ohrožení. Hostovala jako Carmen ve Smetanově divadle, ale ze slíbeného angažmá v Národním divadle sešlo po zásahu tamních odborů. Po úspěchu ve filmu Poslední mohykán (1947; r. Vladimír Slavínský) zjistila, že ji sleduje StB. Aby se vyhnula pronásledování, přijala angažmá v Brně jako třetí altistka. Tam ji objevili východoněmečtí divadelní kritici. Doporučili ji do Berlínské státní opery. Červená přislíbila hostování, ale pas získala až po opakovaných urgencích. – Východní Berlín byl v roce 1958 stále v troskách. Pěvkyně se ubytovala v jediném nevybombardovaném křídle hotelu Adlon. Nyní prochází právě rekonstruovanou budovou opery Unter den Linden. Vzpomíná na první roli Končakovny z opery Kníže Igor, která jí otevřela cestu k trvalému angažmá. Na vyžádání odjela za Herbertem von Karajanem. Přednes árií z Maškarního plesu a z Figarovy svatby ho uchvátil a přislíbil jí spolupráci v Salcburku. – Za roli v Orfeovi získala Soňa titul komorní pěvkyně. Na ceremoniálu chyběl otec, který nedostal pas. – Umělkyně dokáže zazpívat tři oktávy, je altistka i mezzosopranistka. Za důležitou považuje barvu hlasu a klade důraz na jeho kultivaci. – Po Jiřím Červeném se jmenuje kdysi bezejmenná ulička na Kampě, o níž složil těsně před smrtí báseň. S otcem se Soňa naposledy setkala v restauraci U Malířů. S pochopením přijal její sdělení, že se z ciziny asi nevrátí. – Stavba Berlínské zdi (1961) a uzavření přechodu pro cizince urychlilo rozhodnutí Červené emigrovat. Díky lži projela 4. 1. 1962 Checkpoint Charlie bez potřebného povolení z velvyslanectví. – Během pobytu v utečeneckém táboře dostala Červená nabídku na dvouletou smlouvu do Deutsche Oper v Západním Berlíně. Začalo se jí dařit: po následném angažmá ve Frankfurtu přijala pozvání od sanfranciské opery, kde byla obsazena do osudové role Carmen vedle slavného tenoristy Maria Del Monaca. Part Carmen zpívala více než stopadesátkrát na třech různých kontinentech v největších operních domech s velkým ohlasem. Kumšt, do kterého napřela veškerou energii, jí dával sílu nepřipouštět si stesk či samotu. – Červená prožila „uvolněný“ třicetiletý vztah s (nejmenovaným) manažerem světových orchestrů. Společně sdíleli vášeň pro hudbu, ale ani jeden nebyl schopen opustit náročné povolání. Až do jeho smrti si denně psali a telefonovali. – Červená preferuje přednes oper v jejich původním jazyce. Proto v San Franciscu přemluvila vedení k nastudování Janáčkovy Její pastorkyně v češtině. – Rafael Kubelík v roce 1968 v Mnichově pěvkyni odradil od návratu do vlasti; oprávněně nevěřil ve změnu politického kurzu. V Americe se setkala s Jiřím Voskovcem. Oslovoval jí pořád Kačenko. – V roce 1989 hostovala Červená v Rakousku. Když zjistila, že se bourá Zeď, vypravila se do Berlína a vzápětí do rodné Prahy, kde se však cítila být cizinkou. Proto jí přišla vhod nabídka spolupráce z Hamburku od činohry Thalia, kde poznala amerického režiséra Roberta Wilsona. Obsadil ji do muzikálů The Black Rider (hudba Tom Waits), Elis (Tom Waits), Time Rocker (Lou Reed) a Poetry (Lou Reed). Až po desetiletém angažmá se pěvkyně vrátila do Prahy. Ve vysněném Národním divadle ji do Janáčkovy opery Osud obsadil právě Robert Wilson. Výjimečnou roli pak dostala v komorní opeře-procesu o Miladě Horákové Zítra se bude…, kterou přímo pro ni napsali Aleš Březina a Jiří Nekvasil. Dcera Horákové Jana Kánská zpočátku neměla k projektu důvěru, ale dnes ho shledává jako nejlepší uctění matčina osudu. Soňa čte dopis Milady Horákové na rozloučenou před popravou, jejž dcera dostala až po čtyřiceti letech. – Národní divadlo nabídlo Wilsonovi režii inscenace Věc Makropulos. Roli femme fatale Emilie Marty svěřil obdivované Soně Červené. – Pokorná umělkyně u svého budoucího hrobu konstatuje, že smrt je spravedlivá. Při projížďce po Vltavě se kochá krásou Prahy… -kk-

Použité archivní materiály: Česká televize: 13. komnata, Moje 20. století, Divadlo žije!; Krátký film Praha a.s., Národní filmový archiv, Originální videojournal, spol. s r.o., Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s., RBB Media GmbH, Věc Makropulos v licenci Činohry Národního divadla v Praze, hudební nahrávky z let 1954-1961 z archivu Českého rozhlasu a z osobního archivu Soni Červené.

Použité archivní fotografie: osobní archiv Soni Červené, Lucie Janschová, Archiv B&M Chochola (Václav Chochola, Karel Ludwig, Zdeněk Tmej, Karel Hájek).

Knihy
Scénáře
Články
Statě ze sborníků
Všechny dokumenty

Český film

Databáze obsahuje hrané filmy 1898–1993 v rozsahu publikace Český hraný film.

Animované filmy 1898–1945 jsou v databázi v rozsahu publikace Český animovaný film I.
Animované filmy 1946–1993 a dokumentární filmy 1898–1993 se budou doplňovat postupně na základě informací z interních zdrojů NFA.

V rozmezí 1993–2015 probíhá doplnění informací o českých hraných, animovaných a dokumentárních distribučních filmech z původního časopisu Filmový přehled a původní Filmové ročenky.

České distribuční filmy z období od roku 2016 až do současnosti zpracováváme postupně na základě ověřování údajů od producentů, distributorů, z filmových titulků a k filmům vznikají původní autorské anotace a obsahy.

Zahraniční filmy českých tvůrců se prozatím v databázi nenachází. Tyto údaje budeme také postupně doplňovat.

Televizní tvorba se v databázi nenachází.

Filmografie tvůrců v databázi, z výše uvedených důvodů, nemusí být v tuto chvíli kompletní.

 

Zahraniční distribuční film

Zahraniční distribuční filmy z období od roku 2014 až do současnosti zpracováváme a zpracováváme a postupně zveřejňujeme.

Zahraniční distribuční filmy do roku 2014 máme v plánu v budoucnu postupně přidávat na základě informací z původního časopisu Filmový přehled.

Doporučujeme
Jana Kánská (roz. Horáková)

Jana Kánská (roz. Horáková)

Původní filmový námět

Olga Sommerová

Dramaturgie

Hana Stibralová (ČT)

Výtvarník

Ondrej Karásek (grafický design)

Zvuk

Petr Kapeller,

Richard Müller,

Petr Provazník (záznam zvuku),

Eliška Bejčková (záznam zvuku)

Postprodukce

Jitka Chaloupková (produkce ČT),

Jakub Lupoměstský (produkce ČT)

Výkonná produkce

Barbora Dlabajová (Evolution Films),

Jiří Vlach (ČT)

Producent

Pavel Berčík (Evolution Films)

Koproducent

Alena Müllerová (TPS ČT),

Dadja Altenburg-Kohl (Nadace DrAK MuMo Museum Montanelli),

Zuzana Mistríková (PubRes),

Ľubica Orechovská (PubRes)

Vedoucí produkce

Robert Riedl (ČT)

Asistent vedoucího produkce

Martina Jokešová (ČT)

Odborný poradce

Jan Králík,

Petr Koura

Spolupráce

Světlana Tvrdíková (rešerše filmových archivů ČT),

Jan Malíř,

David Cysař,

Jiří Čupr,

Judita Cholujová,

Marina Krahulcová,

Ľubica Lakomá,

Film kolektiv s.r.o.,

Axman Production, spol. s r.o

Použitá hudba

John Patrick (Cotton Club),

Francis Lai (Pattern of Life),

Anthony Phillips (Weight of Water),

Pino Donaggio (My Heartʹs Home),

Anthony Phillips (Distant Piano),

Albert Calvo (Chucky Be Good),

Anthony Phillips (Scaffold Drum),

Luis Enriquez Bacalov (Foxy Trot),

Peter Červenka (Three Coins),

Pavel Hrubeš (Jasan),

Pavel Hrubeš (Stone),

Wolfgang Amadeus Mozart (Concerto No. 23) (aranžmá Grochovsky V.),

Peter Červenka (Devilʹs Contract),

Christoph Willibald Gluck (Orfeo ed Eurydice /árie Ach, ich habe sie verloren/),

Georges Bizet (opera Carmen /árie U hradeb tam za Sevillou/, Tu kartu marně obracíš/),

Alexandr Porfirjevič Borodin (opera Kníže Igor /árie Abendstunde Nacht/),

Richard Wagner (opera Zlato Rýna /árie Weiche, Wotan, Weiche!/),

Wolfgang Amadeus Mozart (opera Figarova svatba /árie Vy které víte/),

Giuseppe Verdi (opera Il Trovatore /árie Lodernde Flammen/)

Písně

Divotvorný hrnec,

Osiřelo dítě /Balada pro mezzosoprán s průvodem orchestru, op. 9/,

Unter den Linden,

Vítaj, Janíčku

Hudba k písni

Burton Lane (Divotvorný hrnec),

Otakar Ostrčil (Osiřelo dítě /Balada pro mezzosoprán s průvodem orchestru, op. 9/),

Petr Eben (Unter den Linden),

Leoš Janáček (Vítaj, Janíčku)

Text písně

Jiří Voskovec (Divotvorný hrnec),

Jan Werich (Divotvorný hrnec),

lidová píseň (Osiřelo dítě /Balada pro mezzosoprán s průvodem orchestru, op. 9/),

Walther von der Vogelweide (Unter den Linden),

Ozef Kalda (Vítaj, Janíčku)

Zpívá

Ljuba Hermanová (Divotvorný hrnec),

Rudolf Cortés (Divotvorný hrnec),

Jan Werich (Divotvorný hrnec),

Soňa Červená (Divotvorný hrnec),

Václav Trégl (Divotvorný hrnec),

Zdenka Ptáčková (Divotvorný hrnec),

Martin Raus (Divotvorný hrnec),

Karel Šlajs (Divotvorný hrnec),

Viktor Frišman (Divotvorný hrnec),

František Černý (Divotvorný hrnec),

Allanovy sestry (Divotvorný hrnec),

Soňa Červená (Osiřelo dítě /Balada pro mezzosoprán s průvodem orchestru, op. 9/),

Soňa Červená (Unter den Linden),

Petr Eben (Unter den Linden),

Karel Patras (Unter den Linden),

Soňa Červená (Vítaj, Janíčku),

Břetislav Bakala (Vítaj, Janíčku),

Josef Válka (Vítaj, Janíčku),

ženský komorní sbor (Vítaj, Janíčku)

Lokace

Česká republika,

Praha (Česká republika),

Národní divadlo (Česká republika),

badatelna Archivu bezpečnostních složek Na Struze 3 (Praha),

divadlo Semafor (Praha),

Ústav patologie 1. LF UK a VFN (Praha),

Malá Strana (hotel Aria, kostel Panny Marie pod řetězem, kostel sv. Tomáše, Kampa - Pražské Benátky, restaurace U Malířů) (Praha),

Letná (Praha),

zámek Roztoky u Prahy (Česká republika),

Hradec Králové (hřbitov) (Česká republika),

Německo,

památník Ravensbrück (Německo),

Berlín (Německo),

Státní opera Unter den Linden /Staatsoper Unter den Linden/ (Berlín),

Komická opera /Komische Oper/ (Berlín),

hotel Adlon (Berlín),

Itálie,

Španělsko,

Francie,

USA,

Kalifornie - San Francisco (USA)

Původní název

Červená

Anglický název

Červená

Copyright

2017

Rok výroby

2016, 2017

Premiéra

07.09.2017

Výrobce

Evolution Films,

Česká televize – TPS Aleny Müllerové (koprodukce),

Museum Montanelli (koprodukce),

PubRes (koprodukce)

Nositelé copyrightu

Evolution Films s.r.o.,

Česká televize,

Nadace DrAK,

PubRes s.r.o.

Distribuce

Aerofilms (do 31. 12. 2018)