Okupace

Červená divadelní opona. – V roce 1945 osvobodila Rudá armáda Československo. Stejná armáda v roce 1968 tutéž zemi obsadila. Začala takzvaná normalizace. – Mladá dívka Milada kráčí večer průmyslovou městskou periferií. Z projíždějícího armádního auta na ni vyzývavě pokřikuje sovětský voják. Ona ho ignoruje a jde dál. – Čtyři divadelníci Antonín, Vladimír, Petr Kraus a Josef Sázavský hrají v komorním sále Reportáž psanou na oprátce od Julia Fučíka. Režisér Jindřich kouří za oponou a dění na jevišti neklidně pozoruje. Dívka sedí v první řadě. Drama vrcholí, hlavní odbojář je vyslýchán a musí podepsat věrnost Hitlerovi. Dokument nahlas přečte, se smíchem roztrhne a zahodí. Nacista ho pošle na šibenici. Vladimír v závěru vystoupí z role Fučíka a promluví k divákům. Rozčílený režisér odejde na chodbu, diváci tleskají. – V herecké šatně si Josef kolegům stěžuje na nečekanou improvizaci nepřítomného Petra. Režisér vulgárně kritizuje Sázavského herectví. Do místnosti vejde Milada, Josef ji nevybíravě vyhodí. – Dívka u šatny osloví režiséra a posadí se s ním na bar. Kvůli školní práci na téma hrdinství na divadle chce Jindřicha vyzpovídat. Muž se jí ptá na názor na poslední představení. Sám neskrývá nespokojenost a momentální tvůrčí krizi. Nesmělý tanec s dívkou rychle utne. Černovláska poznamená, že okupace změnila všechny. – Jindřich kouří před červenou divadelní oponou. – Ředitel divadla si v kanceláři opakuje řeč na počest čtyřicáté reprízy Reportáže psané na oprátce. Kouří, dá si panáka. Ve společenském sále zatím herci popíjejí a tancují. Muž přeruší zábavu a v proslovu poděkuje všem přítomným. Na pódiu se za ním v tichosti objeví Petr Kraus, jenž zůstal oblečen v kostýmu nacistického důstojníka SS. Naštve tím ředitele, který odejde k baru. Jindřich nadřízeného seznámí s Miladou a představí ji jako Fučíkovu praneteř. Ohromený šéf je poctěn. Režisérovi si stěžuje na Krausův německý mundúr a přeje si, aby ho svlékl. Režisér o to herce důrazně žádá, ředitel zatím konverzuje s dívkou o tom, že Jindřicha uznává, ale vadí mu Kraus kvůli problematické minulosti. Miladu seznámí s Vladimírem. – Ředitel divadla kouří před červenou divadelní oponou. – Petr Jindřichovi v hádce přede všemi vyčte, že se podvolil komunistickému režimu. Provokuje ho citací z jeho vlastního progresivního manifestu z přednormalizačního období. Nadává kolegům a odejde pryč ze sálu. – Petr v nacistické uniformě SS stojí před červenou divadelní oponou. – Jindřich se baví s Miladou. Dá za pravdu Petrovi a sám se přizná ke zbabělosti. Dívka jej považuje naopak za hrdinu, uznale zmíní jeho emigraci do Západního Německa, o níž se dozvěděla ze zahraniční literatury. Režisér jí rázem přestane důvěřovat, nařkne ji z příslušnosti k StB. Do budovy se dobývá sovětský důstojník Boris Bjelajev v povznesené náladě. Rád by prodal kanystr benzinu. Přestože ho Jindřich nechce pustit dovnitř, podroušený okupant zamíří neomylně za hudbou k baru. Ředitel s ním mluví lámanou ruštinou, nervózně tlumočí ostatním a snaží se uklidnit situaci. Boris ho ignoruje, napije se vodky. Když zjistí, že je v divadle, začne vzpomínat na dětství a moskevské Velké divadlo a dál do sebe kope panáky. Jindřich jej chce vyhodit. Ředitel nepříliš přesvědčivě vysvětluje, kdo byl Julius Fučík. Alkoholem posilněný Boris vášnivě cituje Stalina: všichni váleční vězni byli zrádci. Vyptává se Vladimíra, zda byl na frontě. Nechápe, že válečného hrdinu může hrát nevoják, a vzpomíná na hrůzy z fronty. Zoufalý ředitel mu nabízí peníze. Upovídaný Boris se však k odchodu nemá a žádá další vodku. Po rychlém panáku nutí pít i ostatní, sklenici mrští na zem a ta se rozbije. Přinutí Miladu nalévat další alkohol. Připije si s Vladimírem, v divoké pitce pokračuje a přiměje k ní i mladého herce. K nelibosti všech stále neodchází, u jukeboxu vytáhne pistoli a pustí hudbu. Tančí s vyděšenými herci. Milada „zábavu“ přeruší výkřikem. Boris ji zatáhne na parket. Tvrdí, že ženy v Rusku tančí bez svršků, a pokouší se jí sundat halenku. Dívka se brání, důstojníka odstrčí Vladimír. Boris zvážní, namíří na něho zbraň a přikáže mu padnout na kolena. Chce slyšet jeho poslední přání. Vyděšený herec se omlouvá, že neumí rusky, a hlasitě brečí. Nikdo z kolegů se neodvažuje agresorovi odporovat. Milada odvede jeho pozornost náznakem, že se svlékne. Muž ji přeruší s tím, že jen žertoval. Bar náhle opustí. Zhroucený ožralý Vladimír leží na zemi. – Milada si upravuje oblečení před červenou divadelní oponou. – Opilý Boris klopýtá chodbou. Mluví k masce býka, nasadí si ji na hlavu. Spadne ze schodů. Za důstojníkem kráčí Petr, kouří a pije. Voják se motá sklepením a technickými místnostmi, kde se vymočí. Nešťastně na sebe shodí bustu a zůstane ležet se zkrvavenou hlavou na zemi. Když se probere, vidí rozmazaně herce v nacistických uniformách. – Před červenou divadelní oponou se vznáší cigaretový kouř. – Vladimír odpočívá na pódiu. Zlobí se na kolegy, že mu nepomohli. Antonín mu vyčte, že je protekční syn, z Borisova chování je znechucen. Jindřich zastaví odcházející studentku. Chce nahlásit útok na civilisty u jednotky důstojníka, s čímž ostatní souhlasí. Černovláska se k tomu sama nabídne. Do sálu dorazí Petr a silácky oznámí, že Rusa k smrti vyděšeného jeho uniformou zajal a zamkl ho v kotelně. Společnost se obává mužovy pomsty. Antonín navrhne, aby Borisovi namluvili, že se jednalo o vtip. Petr má plán s kanystrem benzinu... – Muži s Miladou vyrazí za uvězněným Borisem, podroušený Vladimír zůstane v sále. V kotelně skupinka vetřelce násilím probudí a posadí ho ke stolu. Herci v kostýmech sehrají drsný nacistický výslech. Petr Rusovi dává facky, Jindřich na něho míří pistolí, Antonín ho odkopne a polije benzinem. Nad hlavou mu škrtne sirkou. Vyděšený muž se vzdá a pod nátlakem podepíše věrnost Hitlerovi. Do místnosti s řevem vběhne Vladimír a Borise uhodí do zad palicí. Ten se svalí a zůstane ležet na zemi... – Vladimír mává hořícíma rukama před červenou divadelní oponou. – Muži v lokálu debatují o Borisově „smrti“. Vystresovaný ředitel hodlá vše nahlásit Veřejné bezpečnosti. Vinu svaluje na Petra a Jindřicha, režisér s tím nesouhlasí. Herci vymýšlejí nepravděpodobné scénáře „nehody“. Vladimír se chce doznat, Antonín mu to schvaluje, je přece skutečný „vrah“. Milada se vůči tomu ohradí a připomene krutosti jejich výslechu. Antonín na dívku křičí, Vladimír se jí zastane. Rvačku mužů přeruší Petr, který se bojí, že vina padne na něho a na Antonína, protože nemají potřebné kontakty. Režisér navrhne zbavit se „mrtvoly“. – Před budovou divadla se objeví další ruští vojáci. Antonín před nimi sehraje zpitého oslavence. Vojáky, kteří hledají nadřízeného, nadšeně zve na narozeninový mejdan, napodobuje Brežněva. Uniformovaní muži nic nechápou a odjedou. – Antonín s blaženým výrazem tančí a kouří před červenou divadelní oponou. – Herec se vrátí za bar a pozvrací se. Upozorní kolegy, že tělo nyní vynést nelze. Ředitel se zhroutí na jevišti, starostlivá Milada ho konejší. Hysterický Vladimír zpanikaří, že zabil člověka. S pistolí u hlavy vykřikuje, že se zastřelí. Jindřich ho uklidňuje tím, že přece popravil okupanta. Cituje Vyšší princip Jana Drdy („Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.“). Mladík je tedy hrdina. Považuje za chybu, že Československo se nebránilo „před nacisty ani před Sověty“. Zabitím Rusa pomstili své zpackané životy. Vcítí se do role odbojáře a ostatní strhne k pokřiku: „Odboj!“. – Ředitel tajně pošle Miladu volat policii. Vladimír s Antonínem ji v kanceláři zadrží a zavřou do šatny. – Režisér si píše proslov, svými názory přesvědčí i ředitele. Do mikrofonu s vášnivou dikcí vůdce čte zprávu redakci mnichovské Svobodné Evropy: poprava majora Borise Bjelajeva byla aktem odplaty za okupaci Československa, další násilné msty mají následovat. Všichni přítomní mu naslouchají a bouřlivě provolávají: „Odboj!“. V místnosti se zjeví zmatený Boris. Ostatní na něho nevěřícně mlčky hledí. Vladimír muže obejme a rozbrečí se. Herci s režisérem jsou překvapení, řediteli se viditelně uleví. Důstojník nevinně poprosí o cigaretu, a když nepochodí, pokorně odejde. – Milada po útěku z šatny oknem kvapně kráčí pryč... -cib-