Díky digitalizaci můžeme první české filmy spatřit včetně podivných tvarů a trhlin, které v nich vlivem stáří či technologických dispozic vznikly. Tato esej je experimentem, jak praskliny ve filmech Jana Kříženeckého přenést do roviny osobní, fyzické zkušenosti. Divnotvary přecházejí z digitálních souborů do vytištěných kusů papíru, s nimiž autoři různými způsoby manipulují, a mohou se tak rozvíjet ve skutečně podvojném světě. Světě, ve kterém pevné hranice mezi virtuálním a fyzickým prostorem, stejně jako mezi nahodilým a zamýšleným estetickým účinkem, nenávratně mizí.